Říct, že nemůžu, má být projev síly, ne slabosti, říká televizní hvězda Linda Bartošová

Roky byla jednou z hlavních tváří televizního zpravodajství. Málokdo ale věděl, čím si poslední měsíce prochází. Sžíravý tlak ji přivedl až na okraj vyhoření. Musela si vzít půlroční volno, neodpočívá ale úplně. Za pár dní jí vychází kniha o výrazných českých novinářkách.

Kdo by čekal, že rozhovor s novinářkou bude plný hudby! A to doslova. V zapadlém koutu restaurace, kde si s Lindou Bartošovou povídáme, sedíme sami, a tak je místní playlist z reproduktorů nepřeslechnutelný. Bradley Cooper procítěně veršuje filmový hit „Tell me somethin‘, girl – are you happy in this modern world?“. Jako by nám sám napovídal otázku.

Soudě dle pohledu zvenčí, Linda Bartošová se mohla ještě donedávna zdát jako prototyp spokojenosti. Mladá, pohledná, pracovně velmi úspěšná, šťastně zadaná. V Interview ČT24 zpovídala známé osobnosti a pak přidala i nejprestižnější televizní pozice: moderování Událostí, komentářů a nakonec i hlavní zpravodajské relace Události. Snad proto tolik překvapila, když koncem loňského roku oznámila, že si bere půlroční volno. Splněné kariérní mety totiž přinesly i odvrácenou stránku. Stres. Vyčerpání. Rozhozený spánek. Nedostatek času na nejbližší. Bartošové došlo, že tenhle problém nespraví klasická dovolená.

A tak udělala krok, k němuž se na této profesní úrovni zatím odhodlal málokdo. A doufá, že tím ukázala cestu i dalším, kteří by se do podobné situace mohli dostat. „Chci, abychom já i moje děti vyrůstaly ve společnosti, kde říct, že nemůžu, je projev síly, a ne slabosti,“ tvrdí 28letá novinářka.

Potkáváme se na konci února, za pár dní končí druhý měsíc jejího volna.

Co teď děláte?

Jsem sama se sebou, hodně přemýšlím, cestovala jsem, jsem v přírodě, sportuji, boxuji (to pomáhá hodně) a věnuji se knížce, která mi vychází. Jsem taky hodně s lidmi, které mám ráda a neměla jsem na ně dříve čas. Mám vlastně velkou chuť dělat věci, jen je teď v téhle fázi života potřebuju dělat více pro sebe a méně před zraky všech.

Taky jste odjela na dlouho pryč. Sama na Kostariku. Jaká byla dovolená?

Klasická dovolená to nebyla. Když člověk jede sám na takhle dlouho, skoro na měsíc, tak je to spíš cesta, dobrodružství, poznání, pořád musíte být trochu ve střehu. Cítila jsem, že potřebuju zmizet, že jsou věci, které doma nevyřeším, a že musím jet sama. Chvílemi mi bylo krásně, lehce. A chvílemi naopak ne moc příjemně. Pořád tu cestu ještě zpracovávám.

Co vám o vás ukázala?

Když jste večer sami, tak vás doženou vlastní démoni. Doma je přebíjíte tím, že jdete na pivo nebo si pustíte Netflix. Já si záměrně vzala jen mobil, knížky a zápisník. A zjistila jsem, že je docela náročné se popasovat s prostorem, po kterém tak toužíte, on tam najednou po letech je a vy nevíte, jak ho zaplnit. Od problémů navíc neodjedete pryč. Jen potřebujete mít čas přemýšlet nad tím, jak s nimi pracovat v každodenním režimu. Ne na pláži na nádherném místě, tam problémy moc nejsou, kromě toho, že jsem se bála, že mi někdo ukradne věci.

Přiblížíte, jaké problémy máte na mysli?

Ne úplně zdravý přístup k práci, moje vlastní limity v komunikaci s lidmi, moje reakce, které jsou asi někdy přehnané, protože pramení z nějakého naprogramovaného vzteku, mám to od dětství. Prostě se v sobě trochu pohrabat – i když to není někdy hezký „pohled“ na to, co vevnitř najdeme.

Dokázala jste nemyslet na práci?

Musela jsem to přebít ultra adrenalinem. Jela jsem na zipline, na raftu, šla jsem dost ultimátní trek. Taky jsem surfovala. Pomáhalo mi poslouchat příběhy lidí z celého světa. Uvědomíte si, že podobný problém má kdekdo. Hlavně mladí lidé. Pomohlo mi to, přikládat jim menší váhu.

Na cestě jste chtěla poznat, co pro vás práce znamená. Co tedy?

Zatím jsem pryč z práce dva měsíce po osmi letech nonstop zápřahu. To je krátká doba na zhodnocení. Potkala jsem dost lidí v mém věku, kteří se sbalili a dělají teď někde v hostelu. To je krásně romantické, ale když jsem je pozorovala, tak mi došlo, že to vůbec není moje cesta. Nejsem typ, který by zanechal solidní práce a jel vyučovat jógu na Kostariku jen proto, že jsem unavená. Nevzdávám se. Potřebuji mít pevnou půdu pod nohama, která mě nějak naplňuje. Ale určitě jsem si uvědomila, že potřebuji větší balanc. Už dlouho si uvědomuji, že není zdravý kult práce, který je všude kolem nás. Ano, život je samozřejmě i o práci a nasazení a cílevědomosti, ale opravdu to takhle nemusí vypadat nonstop celých prvních 15 let kariéry. Jsem navíc hrozný overthinker, všechno promýšlím do scénářů, které se pravděpodobně vůbec nestanou, ale stejně je mám v hlavě. Je těžké se toho zbavit a během měsíce to neodstraníte.

Sledujete média i teď?

Média ano, televizi každý den ne. Spíš si užívám delší texty, na které v normálním režimu nebyl čas. Pořád jsem vysílala nebo se chystala na rozhovory a můj mozek nebyl schopný to zpracovat.

A jste v kontaktu s někým z televize?

Teď skoro ne. Chtěla jsem se úplně odstřihnout. Ale už mám domluvených pár kafí s lidmi z televize.

Budete se vracet?

Měla bych se vrátit na začátku léta.

Práce, kterou nevyjezdíte

Linda Bartošová nedokázala práci nechávat na Kavčích horách, kde Česká televize sídlí. Uprostřed noci se budila, zůstávala několik hodin vzhůru a hlava jí jela naplno. Pokládala jsem dobré otázky? Neřekla jsem něco špatně? Před očima se jí promítaly negativní komentáře vůči ní. „O všem moc přemýšlím a na všem mi hodně záleží. Chci, aby všichni byli se mnou spokojení a chci být perfektní,“ uvědomuje si. Když jí došlo, že pracovní tempo ji ubíjí, zkoušela začít u sebe. Žít zdravěji. Více se hýbat. Změnit jídelníček. „Ale jak říká můj šéf, tohle je práce, kterou nevyjezdíte na kolečkových bruslích.“ Začala chodit na terapie, pořád ale bojovala s nezměrnou únavou. Diagnóza zněla: úzkosti a mírný syndrom vyhoření.

O pauze přemýšlela několik měsíců. Nejprve zažádala o volno loni v létě. Dostala tři týdny, pak se vrátila na 14denní sérii služeb a spadla do nejhlubší krize vůbec. Začaly se jí kupit zdravotní i psychické problémy. „Byl tam moment, kdy jsem měla pocit, že mám něco se srdcem. To bylo ale spíš psychické. V tu chvíli jsem si řekla, že musím něco dělat,“ popisuje. Věděla, že podzimní volby ještě musí zvládnout. A pak zašla za ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem…

Co on na to?

Zachoval se velmi hezky. Řekl, že si uvědomuje, že to je enormní tlak a že mám právo vydechnout. Moc bych si přála, aby si víc lidí nejen v médiích dokázalo vzít tenhle sabatikl. Jasně, já mám výhodu, nemám závazky, hypotéku ani dítě a mám našetřeno. Mohla jsem si dovolit se zachovat trochu sobecky. Vím, že vůči některým kolegům to mohlo vypadat jako zrada. Když pracujete v nějakém organismu, musíte koukat kolem sebe. Já se zapřela v době, kdy jsem si nemohla dovolit padnout. Ale když už to trvalo nějakou dobu a věděla jsem, že se beze mě obejdou, tak jsem dala sebe na první místo. Což by lidé podle mě měli dělat. Je to klišé, ale na smrtelné posteli taky budete sami a budete přemítat, jestli jste měli čas žít, nebo jste před sebou pořád valili balvany povinností.

Co bylo hlavním spouštěčem vašich problémů?

Poslední dva roky jsme měli v podstatě nonstop mimořádné vysílání. Pořád se něco dělo. Veškerá příprava, kterou jsem si udělala, většinou padla strašně rychle kvůli aktualitám a najednou vám tam jen padá jeden politik za druhým a je to opravdu velmi náročná disciplína. Je to v pořádku, proto se jmenujeme ČT24, jsme zpravodajská televize, musíme a máme to dělat. Ale já k tomu dělala několik dalších pořadů a úplně jsem se vnitřně uvařila.

A musela jste improvizovat.

Ano. Což mi v jeden den sebralo energii na další tři. Sešlo se to nešťastně i tematicky. Dělat 300. rozhovor na téma covidu mi úplně nepřidalo. Všude byla pořád smrt, nemoc, hrůza, krize. Jasně, patří to k novinářské práci a byla to hlavní agenda, ale jsme jenom lidi. Doléhalo to na mě.

Navíc jste najednou v Událostech byla pod extrémním drobnohledem.

V televizi se každý den vydáváte s kůží na trh. Jste pod ohromným tlakem ve všech směrech. Každý vidí každou vaši chybu. Musíte neustále balancovat mezi pokorou a zdravou mírou sebevědomí. Zůstávat veřejnoprávní. Podávat informace s přehledem, elegancí, bystrostí, mít načteno, mít přehled. Kouká na vás rodina, kamarádi, lidé, kteří s vámi chodili na základku a neviděli jste je dvacet let… Zní to možná hloupě, ale dohromady je to tolik stresu, že to fakt nevydrží každý. Obdivuju naše moderátory, kteří to dělají už dvacet let.

Jaké byly reakce na váš krok?

Přišlo mi strašně moc krásných zpráv od lidí, kteří psali, že se taky cítí unavení. Hlavně ti mladí. To může vypadat jako paradox, ale myslím, že jsme v jiné situaci než novináři devadesátkové generace, kteří se minimálně první půlku jejich kariérní dráhy mohli více soustředit na práci jako takovou. My musíme pracovat i na vlastní značce, neustále se s někým porovnáváme, jsou tady sociální sítě a tak dále. Nebo nemusíme, ale cítíme tlak to dělat. Impulzů je mnohem víc, tehdy měli možná větší prostor mít čistou hlavu. Navíc je pro nás asi i trochu těžší se prosadit, v devadesátých letech se mladí novináři rychle dostávali k velkým věcem. Což tedy není můj případ, já se během osmi let dostala celkem vysoko, ale taky tam pracuji nonstop od dvaceti let. Nicméně myslím, že realita je pro mladé lidi v médiích celkem nelehká a zvlášť pro ženy.

Linda Bartošová

A co rodina?

Už delší dobu jsem se jim svěřovala, často jsem říkala, že nepřijedu na víkend, nestíhám, že se cítím v krizi, takže je to asi zas tak nepřekvapilo. Táta je velmi tvrdý pracovitý člověk, který mě vždycky nabádal, že je jedno, co budu dělat, ale musím se o sebe umět postarat. Tomu jsem chtěla dostát. Vůči poměrně přísné výchově z jeho strany jsem se chtěla vymezit, ale zároveň naplnit očekávání, která tam byla. Docela jsem se bála, co rodiče na tu pauzu řeknou, ale vlastně mě pochopili a podpořili. Vím, že táta občas na mladé lidi, kteří mu projdou pracovně pod rukama, taky nahlíží s tím, že je pořád něco bolí a stěžují si. Tak se mu snažím dávat druhý pohled.

Nepřemýšlela jste, že skončíte úplně?

Věděla jsem, že musím udělat nějaký větší řez. Ale ne se sbalit a odejít. Jen si to srovnat v hlavě.

Překvapilo vás, jak hodně se vaše pauza probírala ve společnosti?

Velmi. Nevím, proč je to tak citlivé, nečekala jsem, že to bude pro někoho téma. Já jsem o tom vůbec neplánovala mluvit veřejně, nečekala bych, že někoho bude zajímat, že si pracovnice televize bere půl roku pauzu. Ale stalo se to a asi i proto, že hodně lidí podobné věci řeší. A nedovolí si takovou pauzu udělat, anebo ani nemohou. Já se živím sama od osmnácti let a vytvořila jsem si polštář pro situace, kdybych se potřebovala odhlásit ze světa. Musela jsem v sobě taky najít hodně síly, abych se k tomu dokopala. Máte hrozný strach z toho, že vám něco dobře funguje, a jakmile sejdete z té cesty, tak jak na vás budou koukat vaši novinářští mentoři nebo vzory? Ale já prostě už v tehdejším nastavení nezvládala to tempo, takže ve finále by nikomu neprospělo, kdybych tam zůstávala.

Život v médiích ale nezpomalí. Jak se v tom naučit fungovat?

Nemám obecný návod. Já jen vím, že musím zásadně změnit svůj přístup. Méně řešit, co si myslí lidé kolem. Chyby se berou jako něco absolutně nežádoucího, ale měli bychom je rehabilitovat. Nikdo je nechce dělat, ale dějí se a budou se dít. Nemá cenu na ně reagovat agresivně nebo se za ně extrémně bičovat, je to součást práce. Potřebuji se naučit přijmout, že to nemohu mít absolutně pod kontrolou. Uvědomit si, že mohu na někoho působit hloupě – no a co? I tak vědět, že jsem na správném místě. Měla jsem velké výkyvy v sebevědomí, nevěděla jsem, jestli jsem správný člověk na tuhle práci. Do toho mi přicházely krásné reakce, které mě povzbuzovaly a ze kterých jsem žila. Ale to je právě ono. Člověk vstupující do veřejného prostoru by měl být pevný sám o sobě, nehledě na odsudky a nehledě ani na potlesk. Ale to je asi nějaká utopická ideální verze. Nejsme stroje.

Chtěla jsem do SuperStar

Pochází z Vysokého Mýta, vyrůstala v nedaleké vesnici Vraclav, známé pro tamější léčivý pramen. Dětský sen stát se cukrářkou brzy opustila, to když ji uhranula – a jsme u tématu zpět – hudba. Chodila na sólový zpěv, do sboru, tančila street dance. „Dokonce jsem se chtěla přihlásit do SuperStar, ale pak jsem se styděla,“ překvapí. Místo toho ji jako teenagerku proslavila jiná soutěž, Česká Miss, kde se v roce 2012 umístila na druhém místě.

Co mělo být odměnou, se proměnilo v otravnou nálepku. Dlouhé roky pak slýchala, že novinářskou kariéru ji zařídila jen hezká tvář a známé jméno z Miss. „V životopise to vypadá jako brutální úlet. Asi to částečně i úlet byl, ale zkrátka jsem to zkusila. Navíc – když osmnáctileté nejisté holce řeknete, že je krásná, tak je samozřejmě vnitřně nadšená, protože to nějak potvrzuje její hodnotu v tom zatím ještě neosahaném světě,“ vzpomíná.

Jak se to tedy seběhlo?

Souvisí to s mými novinářskými začátky. Už od třeťáku na gymplu jsem věděla, že chci dělat žurnalistiku. Šla jsem na stáž do Pardubického deníku, kde mě vysílali na věci, které ostatní kolegové moc dělat nechtěli. Tak jsem dělala různé ankety, jedna z nich byla z pardubického castingu České Miss. Organizátoři mě při tom oslovili, jestli se nechci přihlásit. Brala jsem to spíš jako experiment, vůbec mě nenapadlo, že bych se mohla umístit. To se stalo, ale velmi rychle jsem si uvědomila, že to není můj svět.

Kde se ve vás vzalo nadšení pro novinařinu?

Hrozně mě bavily příběhy, psaní, čtení. Bylo to jediné, v čem jsem byla dobrá, co ke mně promlouvalo. Možná kromě tance a zpěvu, ale tam jsem pak racionálně zhodnotila, že asi nemám výjimečný talent, takže jsem od toho upustila a přihlásila se na žurnalistiku na Univerzitu Karlovu. Televize mě lákala, protože trochu toho extroverta ve mně je z dob, kdy jsem tancovala a zpívala. Navíc v televizi můžete ze sebe projevit víc, než kdybych třeba psala. Baví mě práce s hlasem, tělem, emocemi, které nelze autorizovat.

V České televizi jste od roku 2013, začínala jste v zahraniční redakci. Vybavíte si svůj první vstup před kamerou?

Ano. Bylo to před Černínským palácem, kde se odehrával sum­mit visegrádské čtyřky. Naučila jsem se nazpaměť každé slovo, protože mám fotografickou paměť. Odměřila jsem si vstup přesně na čtyři minuty. Byla jsem brutálně nervózní, ale celou tu naučenou řeč jsem zvládla. Následovalo moje nejšťastnější a nejzábavnější období v televizi. Koketovala jsem s moderováním, jezdila na zahraniční cesty, byla jsem s Člověkem v tísni v Moldavsku, pokrývala jsem unijní summity, byla jsem ve Washingtonu. Užívala jsem si dost novinařiny v terénu, ale zkusila si i studiovou práci. To byla nejlepší kombinace.

A pak přišel koronavirus a rázem úplně nové příležitosti.

Poskočila jsem během jednoho víkendu služebně tak o pět, možná deset let. Začala jsem dělat Interview ČT24, které jinak moderují mnohem zkušenější lidi, a já myslela, že se k takovým formátům dopracuju za několik roků. V rámci rozdělení na týmy a různých hygienických opatření jsem ale dostala šanci. Určitě jsem udělala spoustu chyb a špatných rozhovorů, ale na to, že jsem do toho byla takhle hozená, tak jsem snad první interview zvládla, mělo to velkou sledovanost. Byla to úžasná zkušenost, moc mě to bavilo, ale když se pak přidaly ještě další pořady, tak jsem už neviděla skoro nic kromě Kavčích hor. A terén mi chybí.

Nebylo trochu ošidné, že jste toho v tak mladém věku dosáhla tolik?

Asi bylo. I když to neznamená, že jsem naplno využila poten­ciálu, že jsem byla ve všech pořadech skvělá; to ještě bude trvat spoustu let, než naberu zkušenosti. Samotnou mě překvapilo, když mi řekli, že budu dělat Události. Byť to není novinářsky nejtěžší věc, pokud se naučíte chodit ve studiu a jste televizní profík. K té roli mi pomohlo hlavně to, že se rozhodly odejít Daniela Písařovicová a Světlana Witowská. Každopádně jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela.

Zprvu jste o takových metách snila. Chtěla jste se propracovávat televizní hierarchií. Postupně se to ale změnilo…

Vždycky jsem kupříkladu chtěla dostat Novinářskou křepelku pro žurnalisty do 33 let. A teď je mi to jedno. Co se tím změní, když to získáte? Obětovat na oltář duševní pohodu nebo vztahy s okolím, to je zbytečné. Jsem naopak ráda, že jsem schopná říct ne, i když jsem na skvělém místě, ale cítím se špatně. Nechci to vydávat za nějaké hrdinství, ale doufám, že by si mladí lidé mohli častěji říct, že i když se jim daří, tak to nestojí za zdraví, problémy s psychikou a tak dále. Stále jsem cílevědomá a chci pracovat na důležitých věcech, ale mimo žebříčky. Prostě dělat dobrou práci a dobře se u ní cítit. To je asi ten hlavní cíl, ke kterému se teď i během té pauzy snažím dopracovat.

Novinářky u zpovědi

Třicítku oslaví Linda Bartošová až za rok, v kariéře už toho ale dosáhla dost. Její hlas je slyšet i teď, když se z obrazovky stáhla. Na Instagramu i Twitteru má téměř 30 tisíc sledujících. Nezdráhá se komentovat veřejné dění a je patrné, že některá témata ji trápí více než jiná. Zejména jde o postavení žen v médiích a potažmo i v celé společnosti. Aby debatu ještě více rozproudila, sepsala knihu Novinářky, soubor rozhovorů s předními ženami z českých médií, která vychází 14. března. Původně ji vydavatelství vybídlo, ať napíše knihu o sobě, to však Bartošová odmítla a místo toho dala do popředí jiné výrazné osobnosti tuzemské mediální scény: Janu Klímovou, Světlanu Witowskou, Petru Procházkovou, Danielu Drtinovou a další.

Jejich zpovědi poskytují komplexní přehled o tom, jak se přední české novinářky zvládají vyrovnat s tématy mateřství, sexismu na pracovišti i prosazování v kolektivu zpravidla ovládaném muži.

K čemu jste v rámci rozhovorů dospěla?

Ráda bych odpověděla jednou větou, kterou půjde vytesat, ale to nejde. Jako žena v médiích musíte mít každopádně strategii, jak se se vším vyrovnat. Hodně mužů si může dovolit jen tak proplouvat, asi se jim nestaví do cesty tolik nástrah. Buď musíte být totální rváčka, dravkyně, nebo to zkoušíte empatičtější cestou.

Co je podle vás největší komplikace?

Záleží na fázi kariéry. Ze začátku je hrozně těžké vybalancovat pokoru a sebevědomí. S tím jsem hodně bojovala. Věděla jsem, že moji vedoucí si pokory dost cení. Já si jí taky cením. Ale když jsem se snažila působit zatáhle, moc pokorně a vnesla to i do práce, tak to nikdy nemělo moc dobrý výsledek. Zato když jsem do toho šla s badass vibem a předstírala sebevědomí, tak to vždycky dopadlo lépe. Jak tohle vybalancovat? Těžké. A řeší to asi dost mladých lidí. Řešíme to s kolegyněmi i v rozhovoru v knize. Navíc jsem měla imposter syndrome: vedle mě pracuje Michal Kubal a já proti němu nic moc neumím, mám vůbec právo tady být? Všechno se ve vás mele, a když jste holka, tak asi o něco víc.

Nedokončila jste myšlenku o fázích kariéry.

Ano. Jako mladou vás často bude otevřeně nebo skrytě někdo ponižovat za to, že jste holka nebo že jste mladá, ať už je to respondent, kolega, šéf, divák, posluchač. Když udělá stejnou kontroverzní věc muž a žena, tak reakce jsou pokaždé odlišné.

Neříkejte ale, že mužům projde všechno.

Určitě přicházejí kritické reakce i na muže, ale málokdy jsou ve stylu: To je hysterický chlap, který má krizi středního věku. Ale na ženu bývají útoky vždy v tom stylu, že je hysterická, neumí ovládat svoje emoce, buď má menstruaci, nebo je v přechodu, vždycky to útočí na ženství, což se u chlapů moc neděje. Kromě Libuše Šmuclerové, která to má nastavené trochu jinak a odmítá jakkoliv své pohlaví v práci řešit, mi všechny zpovídané novinářky řekly, že se s něčím takovým setkaly a že se k tomu musely nějak postavit. Jak – to už je velmi různé.

Zase jsme zamluvili ty různé fáze.

No, pak přijde střední fáze, mateřství, která ve všech profesích ženě do kariéry promluví. Buď ji to zabrzdí, nebo jen přibrzdí, záleží na okolí a vstřícnosti šéfů. Je to každopádně něco, co se mužů netýká, nemusí se s tím většinou vyrovnávat. No a když jste starší, tak už na vás útočí, že jste stará bába a ztrácíte přehled – to mi aspoň řekla třeba Petra Procházková.

Dalším tématem knihy je sexismus na pracovišti. Vy jste o něm napsala článek pro Aktuálně.cz, kde jste použila termín přístupnost bez optání. Co tím myslíte?

Kdekdo si myslí, že na mě může zahvízdat nebo mi sáhnout na zadek, protože mám na sobě šaty. Nemůže. Stejně tak jsou pro mě nepřípustné různé poznámky, které přicházejí například od politiků, jako že dnes to bude ve studiu kráska a zvíře a hahaha. Myslím, že se to fakt v práci nehodí. Někteří lidé zúžili pohled na to, že jsem byla v Miss a divím se, že někdo komentuje můj vzhled. Nikdy mi nevadilo, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Krása pro mě je téma a chci se cítit dobře. Ale vadí mi absence respektu v chování, ponižování, zesměšňování. To, že si k nám dovolují víc.

Co se dá s prostředím dělat?

Minimálně o tom mluvit, to už snad pomáhá. Nechci si připisovat velké zásluhy, navíc mi to přináší spoustu zlé krve a pro spoustu lidí v práci i mimo ni jsem asi trouble girl. Ale přišly mi i zprávy od holek z médií, že vlastně nevědí, komu se mají svěřit, že jsou rády, že to tematizuju. A to je důvod, proč to dělám.

Na druhou stranu, některé ženy si na poměry nestěžují a domnívají se, že přeháníte.

Ano, to je samozřejmě pravda. Řada z nich má jinou zkušenost. Vyrůstaly v devadesátkách a vybudovaly si jiný arzenál, jak tomu čelit. Politici je pozvali na kafe a ony si s nimi jasně nastavily hranice. To je třeba Světlana Witowská nebo Daniela Drtinová, respondentky v knize. My jsme v tom asi často jiná, citlivější generace. Ale nechci rozhodně mluvit za všechny. Všechny přístupy jsou legitimní, já jen artikuluju ten můj a tu mou zkušenost, protože to pokládám za důležité.

A vy máte díky sociálním sítím, kde vás sleduje několik desítek tisíc lidí, moc o tom mluvit.

Netroufám si říct, že mám tu moc, ale asi jsem si vybudovala určité publikum a okruh lidí, který možná vnímá, když něco takového řeknu. Nemám půl milionu sledujících, ale ti mí asi mají pocit, že u mě případně najdou zastání, i když se vůbec neznáme, to je pro mě hrozně fajn. Jela jsem třeba na jógový víkend na Moravu a holky z Brna mi tam říkaly, že mají pocit, že tam někdo je, kdo za ně mluví. To bylo nejvíc, čeho jsem chtěla dosáhnout. Jak říkala Olga Havlová: „Člověk by měl dělat, na co má sílu.“ A já na to sílu mám, i když mi to přináší hejty, které občas bolí. I když se proti mně vymezují muži, a dokonce i ženy. „Co řešíš?“ slýchám často. Ale když na to mám sílu, tak bych to dělat měla.

Mnoho žen raději narážky překousne, bolí je to méně, než když se zkusí vymezit. Kde se ve vás tahle bojovnost vzala?

Musela jsem si k tomu dojít. Zažila jsem x drobných narážek, ale dlouho jsem neměla sílu, prostor ani hlas, abych se vymezila. A ve 22 letech by mě ani nikdo neposlouchal. Nesoudím ostatní, někdo nemá sílu nebo chuť. Já mám jiný přístup. Prostě jsem se za ty roky nějak přirozeně naštvala, dospěla a našla svůj hlas. Jsem býk, když cítím nespravedlnost, vyrážím do boje.

V knize jste zpovídala i nastupující generaci. Jací jsou podle vás mladí novináři?

Neznám všechny, ale ty, které potkávám, jsou mnohem empatičtější, více se zajímají o témata na okraji, zajímají se víc o duševní zdraví své i ostatních. Mnohem víc sledují formáty ze zahraničí, novinářské žánry a způsoby. Taky vnímají nové možnosti, že si můžete založit kanál na YouTube a třeba z toho nic nebude, ale může z toho být i něco dost velkého. Svět se posouvá, i když já bych za televizi šla na barikády a pořád to vnímám jako strašně důležité médium.

Takže v televizi chcete i navzdory vyčerpávající zkušenosti posledních let zůstat?

Momentálně ano. (Rozhovor dokončujeme den po ruské invazi na Ukrajinu – pozn. red.) Včera jsem měla už skoro odeslaný e‑mail do televize, že se vracím, že teď není prostor na moje bolístky a že se chci vrátit. Odradili mě blízcí, že jsem si tu pauzu vzala z nějakého důvodu a mám si to prožít. Ale moc mě bavila i ta zkušenost s knížkou, chtěla bych v tom pokračovat. Nevím, jestli bych si troufla třeba i na nějaký román, uvidíme. Psaní mám v DNA a je to taky trochu novinářská práce, které se budu věnovat vždycky. Jen si musím promyslet, pro koho a jak to chci dělat. Taky se ale chci naučit dýdžejovat!

No vida, jsme zase u hudby. V tom má prsty váš přítel Tomáš Kučera, prvoligový fotbalista a raper?

Taky, ale já miluju a prožívám hudbu odmala, nejdéle právě elektronickou hudbu. Tomáš ještě před rapem hrál, umí to a slíbil, že mi dá základy. Chtěla bych ale chodit i do zkušeben a naučit se to pro sebe.

A co vaše pěvecká kariéra? Pořád můžete zkusit třeba tu SuperStar…

Na to už jsem moc stará. Možná si někdy ze srandy něco nahraju, je to taková nenaplněná ambice. Ale cítím, že kolem mě je hudebního talentu až až a já zatím mám sebereflexi…

A řeknete nám, co posloucháte?

Jasně, dáme tam odkaz? Playlist Lindy Bartošové

Make‑up a vlasy: Ivana Tokárska