Rocker, hoteliér, miliardář. Chceme s Unicornem změnit svět, říká Vladimír Kovář

Autor: Gabriela Marešová
Datum: 16. 3. 2021
Foto: Libor Fojtík

Svéhlavý ajťák, dobrodruh a miliardář, který vyrostl na sídlišti v Krči, miluje Rychlé šípy i život na horách. A se svou firmou Unicorn chce změnit svět.

Krkonošské vrchy pokryl čerstvě napadaný metr sněhu. Nad údolím se vznáší mlha a za oknem svižně hvízdá vítr, který sem tam protrhá husté mraky. Neuvěřitelně působivý výhled. Vladimír Kovář sedí pod oknem, v ruce drží kytaru, a když zajede prsty mezi struny a pohladí její perletí zdobený krk, nenechá se přemlouvat a vyšvihne jednu ze svých písniček. Zatímco jsi lyžovala, v hlavě ses mi malovala, takovej hezkej obrázek… Chceš dělat něhu na sněhu…zpívá a je jasné, že si užívá každý akord.

Jsme v jeho kanceláři, v nejvyšším patře Petrovy boudy, jen pár desítek metrů od hranic s Polskem. Dost možná je to v tuhle chvíli ten nejkrásnější home office v Česku, jaký si dokážete představit. Ta kytara je z loňské limitované série Takamine, každý rok si koupí jednu, a má tady své čestné místo. Stejně jako jeho oblíbená edice Crossover od nakladatelství Argo, kterou má pečlivě vyskládanou v malé knihovně nad stolem.

Posledních třicet let Kovář budoval firmu Unicorn, která nyní řídí toky peněz a elektřiny po Evropě, připravuje expanzi do celého světa a dosahuje miliardových tržeb. Vytváří systémy pro velké klienty typu Česká spořitelna, Škoda Auto nebo Swissgrid. IT byznys je pro něj životní hra a dost ho baví. Stejně jako ho baví dohlížet na chod Unicornu, občas si něco naprogramovat a ukázat tak mladým ajťákům, že se od něj mohou ještě něco naučit.

Vladimírovo, jak svému malému impériu sám v nadsázce říká, to už ale není jen oblast vývoje softwaru na míru. Kvůli nedostatku kvalitních vývojářů na trhu si založil univerzitu, ve Strachovicích zrekonstruoval zámeček a provozuje tam farmu a pivovar, v Chorvatsku na lodi školí zájemce o kapitánské zkoušky, v Řecku si užívá windsurfing, z firmy Rejoice, která se proslavila kostkovanými kalhotami, chce udělat moderního výrobce outdoorového oblečení a jeho Red Monster pořádá nejrůznější sportovní i vzdělávací kurzy pro děti. A to není všechno. Po světě má hned několik míst, do kterých se okamžitě zamiloval, a tak si tam koupil dům, hotel nebo chaletku, kam svolává výjezdní zasedání, jeho zaměstnanci tam s rodinami jezdí na dovolenou a především, všude tam si zařídil home office. Stejně jako na Petrovce.

O tom, jak se tady rychle mění vítr, o mlze, která halí místní kopce téměř tři čtvrtiny roku, i o systému trativodů, díky nimž mají na Petrovce celý rok dostatek vody, mluví s nehraným nadšením. Hodně času tráví venku, každé odpoledne zakončí výšlapem na Mužské kameny a vrací se až za tmy.

Když se zrovna nevydá na skialpech zkoumat okolí, prohrnuje cesty rolbou, vezme unavené turisty až na hřeben nebo pozve na teplý čaj rodinu s batoletem, která se schovává v závětří. Zdraví se s těmi, kteří vyšlápnou kopec až na Petrovku, a láká je, ať si odpočinou v jeho útulně. Menší domek vedle hlavní budovy je totiž otevřený až do šesti odpoledne a často tam v teple nabírají sílu jednotlivci i skupiny na běžkách, s malými dětmi na bobech v závěsu. Na přespání to ale není, od toho tu bude třeba apartmán s kuchyní a čtyřmi koupelnami pro dvanáct lidí, který má vchod hned ve vedlejších dveřích. Nebo postel v noclehárně za čtyři stovky, ovšem jen na jednu noc, v hlavní budově.

Dějství první: Nejkrásnější místo na světě

Petrova bouda dodnes budí hodně pozornosti. Kdysi tu stávaly boudy dvě, téměř před deseti lety ale došlo k rozsáhlému požáru, po kterém zůstaly jen kamenné základy. Někteří tvrdí, že za tím byl Kovář, který se v té době nemohl léta domluvit s památkáři na rekonstrukci, a nešťastná událost celý proces schvalování urychlila a zjednodušila. Teď už tohle téma většinou končí vtipkováním.

Přijíždíme sem na konci ledna, za poslední tři dny napadl necelý metr sněhu, a když jednoho z nejbohatších Čechů fotíme venku a prosíme ho, aby skočil do hlubokého sněhu, tak se rozesměje: “Jasně, já udělám všechno, co řeknete. Jen mi nedávejte do ruky sirky…”

Je nová Petrovka dobře zabezpečená proti požáru?

Myslím, že dnes je to nejlépe zabezpečená chalupa v celých Krkonoších a možná i dál. Podruhé už nevyhoří, protože hasiči si to tady vychutnali a my splnili všechno, co si vymysleli. Je to perfektně zajištěné.

Namísto plánované rekonstrukce jste museli v podstatě postavit novou budovu, na kolik vás to nakonec vyšlo?

Asi na 180 milionů korun. Ale je krásná. Zrušili jsme model, který tady byl dřív a místo dvou set levných lůžek k přespání tu máme, pravda dražší, apartmány a postele asi pro šedesát lidí. Vedle jsme udělali denní útulnu se sociálním zařízením a čekáme, až nám povolí postavit druhou boudu, tak jak to původně bylo. To teď blokuje polská strana národního parku. V příštích dvou letech se to asi nijak nepohne, i když bychom byli rádi.

Vy jste jezdil na Petrovku už jako malý kluk…

Na pohár se šlehačkou za odměnu! A vždycky jsem se sem těšil. Můj tatínek pracoval v Institutu řízení a vládě tehdy patřila chalupa jménem Slunečná, kterou teď vlastní Martin Roman. Tam jsem jezdil na lyžařské zájezdy. A taky tady byly dvě sestry, ta mladší se mi opravdu líbila a jednou mi říká: Pojď, já ti něco pošeptám. A dala mi pusu na ucho. Pavlína se jmenovala.

Proto jste si tady koupil o několik let později chalupu?

Já hory miluju. Když jsme v devadesátkách založili firmu, jezdili jsme dolů na Medvědín do Diany na výjezdní zasedání. Nesnáším slovo teambuilding. A jak firma začala bohatnout, tak jsem si říkal, že by bylo hezké tady něco mít. Jednou za mnou přišel tehdejší správce Slunečné a zeptal se mě, jestli bych tu něco chtěl koupit. Já že jo, tak mě vzal k chalupě Špindler, kde fakt žili potomci Špindlera. Paní s rodinou se o stavení starala, ale už byla z života v horách s dětmi unavená. Prý je tady pořád mlha a všude je daleko. Tak jsem to koupil hned druhý den, samozřejmě jsem je tu nechal dokončit sezonu. Tak jsme sem začali jezdit a místní z nás měli legraci. Parta softwarářů z Prahy přijede na hory, zapadávají se skútry do sněhu a oni nás musí vytahovat. Postupně se to změnilo. Třeba jsem řekl, že tady na těch kopcích nechci starý rolby, tak jsem se se sousedy, kteří na ně neměli peníze, domluvil a koupil nový. Oni si platili jen naftu a společně jsme to tady dávali dohromady.

A jak jste ale přišel k Petrovce?

To bylo v roce 2007, poslal jsem kolegy, ať se zeptají, jestli to majitelé nechtějí prodat. A z nich vypadalo, že mají dluh 15 milionů u Komerční banky, k tomu každý z nich chtěl milion a ještě potřebují, abych odkoupil starý skútr a další bezcenné věci. Zaplatil jsem asi 17 a půl milionu a bylo to.

Tehdy zároveň začal dlouhý boj s památkáři.

Věděl jsem, že mám barák, se kterým se nedá dělat nic. Měli jsme předběžný projekt, ale památkáři měli pořád připomínky, že něco nejde. Tak jsme podle jejich pokynů zatloukli okna dřevotřískou, označené cenné věci jsme dali do depozitu a zamkli. To vydrželo vždycky tak tři dny. Někdo se sem vloupal, něco někde vylomili… Pak údajně zmizely nějaké artefakty. To jsme ale měli dobře zdokumentované, všechno jsme si fotili a věděli jsme, že žádné takové věci tady ani nebyly.

Ve hře bylo také získání dotací od norských fondů. Proč z toho nakonec sešlo?

Já jsem nikdy žádný dotace nechtěl a nebral. Tedy kromě nějakých zemědělských ve Strachovicích, ale to mi bylo vysvětleno, že to jinak snad ani nejde. Všechno ostatní si platíme sami. Tehdy za mnou přišel Oleg, manžel sestřenice od mojí ženy. Oni jsou architekti. Prý je napadlo, že kdyby se tady na Petrovce udělalo něco jako muzeum česko-norského přátelství, tak můžeme od Norů získat peníze. To bylo zhruba v polovině července, neodmítl jsem to hned, až po pár dnech. Byl jsem zrovna v Chorvatsku na lodi a napsal jsem Olegovi e-mail, že s tím, jak to navrhují, nesouhlasím a že bych měl určitě jinou představu o tom, jak to tady má vypadat, než dotační úředníci. A za dva dny bouda vyhořela. Naše sestřenice tehdy vzala ten můj mail a šla ho přečíst do televize, že prý jsem zrušil kontrakt… Nesmysl. Oni se tvářili, že je to hotové, ale já si říkám, jak by to mohlo projít? My sami jsme čekali teprve na první stanovisko od KRNAP! A oni si byli už tak jistí. Mně mezitím volali novináři, že Petrovka hoří, a já na to: No… to je dobrý, no… Vůbec jsem nebyl připravený odpovídat, já to ani nevěděl!

Máte nějakou teorii, jak k požáru došlo?

Popravdě si myslím, že to někdo zapálil omylem. Třeba se sem dostal, stejně jako x-krát předtím, a chtěl se jen ohřát. Akorát to po sobě blbě uhasil…

Jak se k projektu rekonstrukce postavil KRNAP?

To bylo to stanovisko, na které jsme čekali, a přišly čtyři stránky s odpovědí, že v zásadě ano, ale vlastně ne. Nesouhlasí. Peníze na rekonstrukci Petrovky jsem měl připravené. Byl jsem zrovna ve Francii v Alpách, a jak jsem to četl, tak jsem se naštval a koupil si tam chalet. Jezdil jsem tam už dlouho a vždycky jsem si pronajímal stejný apartmán, dokonce jsem do něj dokupoval různý věci, abych si to zpříjemnil. Takže děti majitelů mi tam nechávaly obrázky, kde bylo napsáno: Ahoj, strejdo Vladimíre, tady máš obrázek a děkujeme za tu velkou pánev. Druhý den jsem zašel do realitní kanceláře zeptat se, jestli pro mě nemají něco ke koupi. Ten makléř se na mě podíval, asi jsem úplně nevypadal, že mám peníze, a řekl, že jednu chaletku pro mě má, v Mottaretu v oblasti Tři údolí. Nějaká paní ji prodávala už tři roky za 1,3 milionu eur. Tak mu říkám, že za milion ji koupím, a taky že jo. Díky tomu jsem získal další čas na vyjednávání o Petrovku.

Trvalo dlouho, než jste se s památkáři dohodli?

Od toho požáru jsme dostali stavební povolení za tři roky. Oni třeba chtěli tohle. (Otočí se a otevírá okno.) Koukejte, kam se otevírají? No dovnitř! A oni, že se musí otevírat ven, jako to bylo původně. Jenže slyšíte ten vítr? To bychom ty okenice hledali furt dole ve svahu! Nebo se nemohli domluvit mezi sebou, jestli venkovní stěny obložit prkny horizontálně nebo vertikálně. Mně to bylo úplně jedno, chtěl jsem, aby se už vyjádřili. Teď jsme ale s památkáři úplně v pohodě.

Co se podařilo z původní boudy zachránit?

Všechno, co jsme předtím dali do depozitáře, a pak tu zůstaly kamenné obvodové zdi spodního patra. Tam teď máme wellness se saunou a vířivkou, na zdi jsme nechali vytisknout fotky původní Petrovky. Kromě toho tam dole je také řídicí centrum, všechny servery, sklad nebo nadzemní nádrže na vodu, kam stékají trativody z kopce nad námi, tak jak to bylo vždycky. A tepelná čerpadla, kolem je osmnáct hloubkových vrtů.

Hodně energie i peněz jste vložil také do Strachovic, kde kromě zámečku máte statek, farmu a pivovar.

Já to mám totiž rád všude, kde si to dám dohromady. Strachovice mají půvab v tom, že všude okolo, kam až dohlédnete, tak to vám patří. Máme tak rozlehlé pozemky, že hospodaříme jen na polovině. Tu druhou si pronajímá jeden mladý zemědělec. Moje děti si ze mě dělají legraci, protože jsem si tam u potoka postavil boudu na kůlech, to není ani posed, a tam si vlezu a klidně přespím a ráno si udělám kafe z vody z potoka.

Chováte krávy, koně a ovce, chodíte na lov…

Máme tam asi padesát kusů krav, konkrétně highland cattle, samozřejmě podle sezony − na začátku jich je míň, pak víc a na konci zase jako na začátku. Chováme i ovce, jehňata před létem oddělíme od stáda a jezdí spásat kopce kolem Petrovky. Vše si sami zpracováváme oficiálně přes jatka, ale máme to jen pro vlastní potřebu tady i ve Strachovicích. Jo a s tím kancem, který byl dnes k obědu, s tím jsem se už taky jednou viděl.

Jako vášnivý jachtař máte i nemovitosti v Chorvatsku, hlavně na pronájem. Našel jste si tam něco jen pro sebe?

Kromě toho, že máme apartmánový komplex v Rogoznici, který moji spolupracovníci fakt milují, mám ještě malý domek na Visu, kam se dá dojet jen na lodi − je na konci zátoky, kterou uvozuje velký maják, a když dojedete do té zátoky, tak tam kromě té chaty není vůbec nic. Nic! To je úplně excelentní home office.

Jak jste na něj přišel?

Takovým mým způsobem. Patnáct let jsem jezdil na lodi kolem pobřeží a hledal, co by se mi líbilo. A jednou jsem uviděl nápis: Predaje sa. Stál tam na míli (námořní − pozn. red.) daleko, 1,8 kilometru. 1,852 kilometru, abychom byli přesní. A tak jsem si opsal telefonní číslo a řekl svému chorvatskému kolegovi, který tam má moje věci na starosti, aby zjistil, co a jak. Pak volal zpátky s konkrétní částkou a já, ať to hned koupí. Až potom jsem se tam jel podívat, protože kdybych tam jel dřív, okamžitě bych se do toho zamiloval a chtěl bych to za každou cenu. Opravdu je to tam nádherné! Je to asi nejkrásnější místo na světě.

Máte ještě nějaké nejkrásnější místo na světě?

Teď jsem si řekl, že si postavím něco trochu soukromějšího, a pořídil jsem si byt na Praze 1, přímo na Radničních schodech pod Hradem. Miluju Rychlé šípy a tam se to všechno dělo! Přímo pod mým bytem byl Široko, kterého ve filmu hrál Jan Tříska.

Kdo všechny ty nemovitosti vlastní? Kupujete je na firmu?

Ano, mám firmu, která se jmenuje Smithery a je to takový správce. Kdyby mě kleplo, tak ať provoz nebrzdí dědické řízení. Můj soukromý majetek je vlastně minimální. (Magazín Forbes odhaduje Kovářovo jmění na 3,6 miliardy korun − pozn. red.)

Dějství druhé: Chci změnit svět

Oblasti IT se koronavirová pandemie nijak zvlášť nedotkla, naopak z ní technologické firmy vyšly většinou velmi dobře. Stejně tak se dařilo i Unicornu. Kovář tvrdí, že vyrostli o 15 procent, což podle něj není výsledek, ze kterého by radostí skákal do stropu, ale není to ani úplně špatné. Obrat dosáhl 4,8 miliardy korun a zisk počítají ve stovkách milionů.

Před lety jste veřejně kritizoval korupci ve státních zakázkách. Konkrétně se to týkalo tendru pro Český statistický úřad. Pak jste se jim vyhýbal obloukem. Ale loni na jaře jste během první koronavirové vlny vytvořili systém pro žádosti o náhrady pro OSVČ. Změnil jste názor?

Víte, každou zakázku, se kterou se na nás stát obrátí, vždy pečlivě zvážíme. Pokud vidíme, že můžeme být prospěšní, tak předložíme nabídku. Příběh žádostí o náhrady pro OSVČ je následující: ministerstvo se obrátilo na Microsoft ve středu. Microsoft jim sdělil, že do příštího úterý to umí udělat jenom jedna firma − Unicorn. Ve čtvrtek odpoledne se Microsoft obrátil na nás. Ve čtvrtek večer jsme začali pracovat. V pátek ráno jsme potvrdili Microsoftu, že to uděláme. Dál jsme pracovali. Ve středu systém přijal 25 737 žádostí, což představuje 473 317 dotazů na servery. Jen za březen systém přijal 97 795 žádostí. Do dneška (27. 1. − pozn. red.) jich je celkem 313 325. O našem systému se nemluví, protože ani jednou nezkolaboval. Je perfektně zdokumentovaný, součástí dodávky bylo automaticky i on-line školení, jak pro uživatele, tak pro úředníky. Moji lidé odvedli skvělou práci. S těmi ostatními systémy, co jsou ve zprávách, nemáme nic společného. Prostě míň kecáme a víc děláme. Až bude Unicorn dělat pravidelně a ve velkém množství informační systémy pro náš stát, tak to bude znamenat, že v IT českého státu byla odstraněna korupce.

Když se Unicornu tak daří, máte stále chuť aktivně v něm pracovat?

Já mám takový plán, teď je mi devětapadesát let, a až mi bude 65, tak bych už nechtěl dělat ve firmě přímo. Já to vlastně tak trochu nedělám ani teď, na operativní řízení mám v topmanagementu skvělé lidi, ale je pravda, že jim do toho ještě zasahuju.

Takže nad tím vším dohlížíte a občas se zapojíte?

Vymyslel jsem něco, čemu říkám Vladimírova projektová kancelář, odkud všechno řídím. To je super. Je to oddělená jednotka. Každá z těch mých firem má svůj management, vlastní cíle a mají s tou mojí projektovou kanceláří jednoduchou dohodu, která jim vymezuje teritorium, jak se mají chovat, co mají dělat, jak ji mají řídit, a já to jen kontroluju. Ale mám takové jedno právo, že cokoliv bych chtěl, tak si můžu převzít. Když třeba vidím, že někde něco nejde, tak si to vytáhnu i s lidmi a nechám si to třeba na tři měsíce pod sebou. A až to spravím, tak to zase vrátím.

Jak dlouho vám trvalo vytvořit takovou strukturu řízení, aby s ní souhlasil i váš management?

Ono to bylo jednoduché! Všichni lidi v tom mém topmanagementu jsou dlouho vychovávaní tím, jak spolu roky pracujeme. Zcela přirozeně. A sedli jsme si i díky podobným povahám. Nikdo z nich u nás není méně než pět let. A ti klíčoví se mnou pracují přes 25 let. David Kimr, Martin Klíma, Jan Jaroš, Martin Havlík. A spoustu dalších. Jenom Michal Zajac, to je nováček, ten přišel až kolem roku 2007 a teď vede Software Factory.

Jak vypadá váš pracovní den?

Nemám pracovní den, ale mám pracovní týden. Rozvrhnu si to ne na hodiny, ale na dny. Ať jsem v Rogoznici, na chaletce nebo na Petrovce. Třeba v pátek dopoledne máme takovou informativní poradu o produktech, které děláme, pak dostávám po půl hodinách od různých částí firmy souhrnné zprávy, co se kde stalo. Kdysi jsme zavedli operativní porady v pátek odpoledne, kdy jsou naši klienti už na chatách a my se tak nepřipravujeme o čas a už v pondělí ráno jsme na ně připravení. To držíme dodnes a všichni si na to už zvykli. Díky tomu jsme vždy o krok napřed.

Když se vás někdo zeptá, jaký software vlastně Unicorn vymýšlí, co mu řeknete?

Povím mu to na nějakém konkrétním příkladu. Třeba na tomhle: v Dánsku dnes začne foukat silný vítr, tím se v tuhle chvíli vyrábí elektřina a ta se musí bleskovou rychlostí spotřebovat, protože se nedá skladovat. Ale můžete ji transformovat. My počítáme celou evropskou síť, a když to v Dánsku vyrobí, tak hledáme, kdo to odebere. Bude to třeba Rakousko, které vypne svoje vodní elektrárny nebo přepne chod přečerpávacích nádrží a tu dánskou energii odebere za záporná eura − za to, že to odebereme, tak nám zaplatíte. No není to skvělý?!

Vaše firma už zdaleka není jen o vývoji softwarových řešení. Jak se za 30 let změnil Unicorn a čemu všemu se dnes věnujete?

Já jsem vždycky říkal, že bych chtěl takovou malou fabričku s 200 lidmi. A vidíte, kde jsme teď. Máme asi 2500 spolupracovníků. Děláme dobré věci, a to jsme teprve na začátku. Například já osobně se rád věnuji tomu, jak řídit firmy. Taková hlavní myšlenka je, že když budete řídit podrobněji, než to dělají ostatní, tak získáte konkurenční výhodu. Zároveň ale platí, že pokud chcete řídit podrobněji, než to dělají ostatní, musíte k tomu mít dobrý informační systém. Za tohle jsem dostal doktorát. Tomu informačnímu systému se dnes říká digitální dvojče, digital twin.

Pod značkou Red Monster vytváříme on-linové vzdělávací kurzy pro základní a střední školy. Dnes máme kolem stovky kurzů a děti každý den vystudují asi 10 tisíc lekcí. Nebo jsme vytvořili systém pro řízení dobíjecích stanic elektrických aut ChargeUp. Každý penzion si může pořídit jednu nebo více dobíjecích stanic a může se stát takovou malou “benzinkou”. Přes milion pacientů si loni přes náš rezervační systém dohodlo schůzku s lékařem. Vytváříme novou koncepci tvorby webů a psaní elektronických knih a dokumentů. Nestačí nám písmenka, obrázky a videa, skládáme informace z komponent. Já tak třeba můžu nakupovat ve svém virtuálním obchodě, ve kterém si poskládám vlastní výlohy a regály tak, jak mi to vyhovuje. Stejným způsobem si poskládám výlohu s různými řídicími i detailními informacemi, které souvisí s mou prací, a vytvářím si informační portály. Často se mě lidé ptají, jak všechno stíhám − no takhle! U nás tak pracujeme všichni a jednou tak bude pracovat každý.

Před lety jste měl nápad otevřít si vlastní banku, která by byla postavená na vnitřním platebním systému, který používáte v Unicornu. Jak to s ní vypadá?

Plus4U Fair Pay je dnes skvělý platební mechanismus − rychlý, levný, efektivní. Dnes je provozován společností, která má status “poskytovatele finančních služeb malého rozsahu”. Postupně ji přeměníme na regulérní banku. Co bych to byl za podnikatele, kdybych neměl svoji banku, letiště a všechny tyhlety provozní nezbytnosti!

Jak se vám podařilo získat doménu Unicorn.com?

Koupil jsem ji před pár lety od IBM zhruba za 400 tisíc dolarů. Oni kdysi skoupili nějakou malou společnost, která ji měla zaregistrovanou, ale úplně se neprosadila, a tak jim ta doména zůstala nevyužitá. Původně za ni chtěli milion dolarů, ale nakonec jsme se domluvili.

Říká se o vás, že jste perfekcionista, který má rád pořádek.

To je pravda, snažím se, aby všechno bylo precizní. Každá služba by taková měla být. Ať už software, jídlo nebo tady na Petrovce všechny detaily. Nevidíte tu žádné nalepené tabulky s piktogramy na zdech, ale jsou pěkně v rámečku, pověšené. Firma je jako domácnost, dělba práce je hrozně důležitá. Tam taky někdo musí dát nádobí do myčky a uklidit, utřít prach. Stejně tak ve firmě musíte uklidit složky, soubory, když dokončíte projekt, aby se nezůstaly válet někde v prostoru.

Pojďme na začátek vaší kariéry. Jak jste se dostal od jaderné fyziky k počítačům?

Tak to se musím vrátit ještě před rok 68. Já jsem byl hodně živé dítě, tak tatínek vymyslel, že děti je potřeba zatížit zhruba na 110 procent, a vymyslel Experimentální plaveckou školu. Bydleli jsme na sídlišti v pražské Krči, ráno jsem odcházel v půl šesté z domova, ve čtvrt na sedm jsem skákal do bazénu, od devíti byla škola a odpoledne jsem šel na dvě hodiny plavat. Takže jsem plaval šest kilometrů denně, celou šestou, sedmou a osmou třídu. Pak už jsem nezlobil. Po srpnu 68 byl můj tatínek na kurzu perspektivních řídících pracovníků, jako výzkumný pracovník v oblasti ekonomiky a řízení, a podepsal tam spolu s asi 150 lidmi takovou rezoluci, že nesouhlasí se vstupem sovětských vojsk na naše území. Další rok se to vyšetřovalo a on tehdy řekl, že si to celé vymyslel sám a ostatní o tom nevěděli. A že to vzal na sebe, si z těch všech lidí následující léta pamatovalo jen pár z nich. Mezi nimi pozdější náměstek ministra paliv a energetiky nebo tajemník Středočeského kraje. Můj táta za to šel do hutí na Kladně a měl hotovou kariéru, stejně jako maminka, která pracovala na ministerstvu zahraničního obchodu. Táta měl ale štěstí, že mohl aspoň psát vědecké práce, i když se pod ně nesměl podepsat. V sedmdesátých letech napsal například knihu esejí Země pro 40 miliard, už tehdy se zajímal o to, jak bude svět fungovat.

Vaše cesta na gymnázium a vysokou školu pak nemohla být úplně jednoduchá…

Abych se z osmé třídy dostal na gympl, tak táta obešel kdekoho. Z Gymnázia Budějovická přišlo, že jsem se tam nedostal, přitom jsem, jak jsme později zjistili, skončil v první desítce. Ale podařilo se umístit mě na gymnázium v Říčanech. Pamatuju si, jak jsem úplně vynikal v matematice, dokonce si mysleli, že podvádím. Ve čtvrťáku jsem se hlásil na Lomonosovu univerzitu v Moskvě, kam mě nepřijali. Tatínek ale šel za tím svým starým známým, teď náměstkem ministra, a ten řekl, že pokud chci na jadernou fyziku, neměl by to být problém. Na rozdíl od ekonomiky a práv, které vzhledem k té tátově záležitosti nepřipadají v úvahu. Tatínek mu tehdy za to napsal referát o energetice, který za týden přenášela celostátní televize.

Tak jste se dostal na fakultu jaderné fyziky na ČVUT.

Přesně, a bylo to úžasný. Matematika mě naučila myslet jinak a byl odtud jen krok k počítačům. Na gymplu jsem byl zvyklý zvlášť v matematice vynikat, tady nás ale bylo padesát podobně nadaných a chytrých. Teda až na jednoho, to byl génius. Horymír Ondráčka, tomu šlo všechno, dokonce profesorovi matematiky našel chybu ve výpočtu na tabuli. Podobně chytrý je i náš Honza a není to snadné s ním žít.

Váš mladší syn je génius?

On jde v mých stopách, ale je mnohem lepší. Hraje perfektně na kytaru, během jednoho nedělního oběda začal zničehonic hrát na piano. Nejen že jaderku studuje s větším glancem, jeho bakalářku označili za disertačku a teď jede s jedním vědeckým týmem modelovat umělou srdeční chlopeň do Japonska. Je mu 23 let a je opravdu skvělý. Jen šachy s ním už hrát nemůžu.

Co vaše další tři děti, vydaly se stejnou cestou jako vy? Budou součástí vaší firmy?

Unicorn je naopak podstatná součást našeho osobního života. Když dostanu souhrnnou zprávu o stavu Unicornu, tak ji celé rodině ukážu, aby věděli, co se děje. Starší syn Bobeš, tak mu říkáme, ale jmenuje se Vladimír, studoval u nás na Unicorn College a už u nás pracuje. Ten to jednou po mně celé převezme. Honza je připravený jako backup a možná si prý cvičně vystuduje naši univerzitu. Bára se zapojila do Rejoice, ale teď je s dětmi doma. A Anežka chce být zdravotní sestřička.

Máte v Unicornu nastavený nějaký cíl?

Chceme změnit svět, to, jak se nakládá s informacemi, jak s nimi fungujeme. My stejně všechny jednou předběhneme. V Česku i mimo IT.

Dějství třetí: Rocker, pilot, kapitán

Kovář je vášnivým jachtařem. Jeho flotila kotví v Chorvatsku, kde zároveň osobně školí zájemce o kapitánské zkoušky. Kurzy bere smrtelně vážně a štve ho, když mu tam přijede někdo, kdo se učení nevěnuje naplno. Vyškolil už přes čtyři stovky kapitánů a má stoprocentní úspěšnost.

Kromě toho jste začal s windsurfingem.

Jezdím pět let a myslím, že jsem mistr světa ve startech z vody, protože na to prkno si nemůžete stoupnout a zvedat plachtu, to vás hodí zpátky. Musíte si lehnout do vody a nechat se zvednout větrem. A já takových startů udělám za ten den snad padesát! Základnu máme v Meltemi na řeckém ostrově Karpathos. Je tam nejlepší vítr v Evropě.

Čím nejraději jezdíte?

No, otázka by mohla znít “na čem”. Můj nejoblíbenější dopravní prostředek je kůň Macho, irský tinker. Má úžasně vlhký čumák, umí chodit lesem i roštím a sem tam si se mnou v létě lehne do potoka. Taky mám rád svou loď Shannon, to je Nauticat 525.

Ve svých chatách, domech a kancelářích máte poměrně hodně obrazů. Nakupujete rád umění?

Nakupuju vždycky jednou za kvartál. Mám jednu asistentku, která přesně ví, co by se mi líbilo. Tak projde všechny internetové galerie, označí to a pak to koupím a vystavím na našich pobočkách. Občas si něco také vyhlédnu sám.

Máte nějakého oblíbeného autora?

Třeba slovenskou malířku Alenu Adamíkovou, ta je skvělá. A tady v knihovně máme ručně signované grafiky od Boba Dylana, které kupuju na jedné londýnské burze.

Koncertujete ještě pořád se svojí kapelou?

No jasně! Když jsme kdysi dělali fúzi, tak nám zůstal název Unicorn Group, tak jsem založil kapelu. Hrajeme spolu přes dvacet let. Ale ty začátky byly vtipné. Já jsem psal texty, snažil se skládat hudbu a jedna moje kamarádka harfistka mi tehdy u nich na konzervatoři sehnala pár kluků, kteří by mě nechali s nima zkoušet. A já jim za to dal třeba pětistovku. A fungujeme spolu dodnes. I když Lukáš Pavlík teď hraje na bicí s Chinaski; Jakub Lenz, když přijede Lenny Kravitz a potřebuje kytaristu, tak hraje s ním; a Jirka Výborný učí baskytaru na Českobudějovické konzervatoři… Tak to je moje kapela, profi muzikanti a já.

Čím jste si naposled udělal radost?

Stal jsem se pilotem helikoptéry. Jedna malá na mě teď čeká v Hradci Králové. Až dokončí registraci, tak si ji vezmu do Strachovic a budu létat do Vrchlabí, abych se rychleji a pohodlněji dostal sem na Petrovku. Má imatrikulaci OK-RMW (Red Monster Whiskey), je krásná, červená a polepená designem Red Monster.

Vy jste si koupil vrtulník?

Rozhodl jsem se v létě. Četl jsem nová pravidla, že můžete přistát vlastně kdekoliv, pokud máte povolení majitele pozemku, tak jsem řekl fajn, to zní dobře. Povolené jsou tři vzlety týdně, to je taky super. Hned jsem si našel nějakou školu a za pět měsíců jsem měl hotovo. Mohlo to být za tři měsíce, ale kvůli covidu mi dvakrát odložili zkoušky, takže jsem v hlavě nosil patnáct set otázek o něco déle. Rádio zkoušky jsem dělal v Holandsku po Skypu a certifikační zkoušky v Rakousku, všechno rovnou v angličtině. Ve Strachovicích už stavíme malý hangár. A vedle bude ještě taková kobka, kam se vejdou vrtulníky dva. Tenhle a asi tam najdu místo ještě na jeden větší…