Rozhovor PročNe: Jiří Bartoška a Kryštof Mucha o kouzlu bijáků i lákání hvězd z Hollywoodu

Velký příběh dvou mužů, kteří vybudovali v Česku filmový festival světové úrovně, přivážejí sem hollywoodské hvězdy a na deset letních dnů udělají z Karlových Varů nejživější místo v zemi. Tak pojďte, děti, nadechuje se Jiří Bartoška a začíná ho vyprávět…

Na některé rozhovory se čeká dlouho. Přesvědčování, dohadování termínu, oťukávání. Pak ale může přijít doslova smršť historek, vtípků a košatých příběhů, o lidech, věcech, událostech, a vy nebudete chtít, aby ten rozhovor skončil. O to spíš, když je tím vypravěčem Jiří Bartoška. Herec s nezaměnitelným hlasem a prezident Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, jehož celý život se točí kolem filmu a který rozhovory většinou odmítá s tím, že už ale opravdu „nemá co říct“. Pak se vidíte znovu a znovu a vy už víte, že takhle vzácná setkání jsou za odměnu. A protože spolu budeme mluvit hlavně o filmu, nesmí chybět jeho nejbližší spolupracovník Kryštof Mucha, posledních sedmnáct let výkonný ředitel festivalu, se kterým se vedle pracovních povinností navštěvují i soukromě a pravidelně jezdí společně i na golf.

Do kanceláří v Panské ulici proniká velkými okny spousta světla. Až na jednu, kde je šero. „To je moje jezevčí nora. Kutloch,“ vítá nás se širokým úsměvem Bartoška a jedním dechem požádá asistentku o vodu a velký popelník. Ano, tady se kouřit smí. „Včera jsem vykouřil jen 27 kousků, to je velký úspěch. Držel jsem se velice hezky, a to jsem byl celý den doma!“ Nad koženými křesly visí obrazy a společná fotografie, kterou dostal od festivalového týmu k narozeninám, u stolku je zarámovaná směnka a lahve šampaňského a v rohu má opřené golfové hole.

Za chvíli přichází Kryštof Mucha s telefonem u ucha. Právě plánuje měsíční turné po Spojených státech s filmem Zátopek, který produkoval a teď bojuje o nominaci na Oscara. „Máme naplánováno šest projekcí a spoustu schůzek s agenty, tak to teď dost řešíme,“ vysvětluje a zase odchází. Chemie mezi těmi dvěma funguje na první pohled. Znají se přes dvacet let, z mladého brigádníka Mucha rychle vyrostl, přesto svému šéfovi stále vyká a nejčastěji mu říká pan Bartoška. A tak po sobě střílí otázky, doplňují se a z jejich hovoru je znát, že festivalem žijí a jsou na něj náležitě pyšní. Podobnou hrdost v hlase má mimochodem o něco později Bartoška, když mluví o své nedávno narozené vnučce Andulce. Dcera Kateřina mu právě poslala její fotky a na něm teď prý je, aby vybral nějaký kočárek. „Je to naše Anička, Anna, Andulka a Dulinka, a když řve, tak Dulina.“

O několik dní později se vidíme znovu. Tentokrát přímo v Karlových Varech, kde probíhá ve spojení s Českou filharmonií nový projekt nazvaný Variace. A už podle ohlasů hostů je jasné, že se těší na ročník příští. Do města přijeli všichni, kdo dlouhodobě festival podporují. Promítala se předpremiéra nového filmu Paola Sorrentina Boží ruka a vrcholem byl koncert filharmoniků s hvězdným violoncellistou Kianem Soltanim. „Byla to nádhera,“ konstatuje zasněně Bartoška a Mucha se k němu přidává.

Kamkoliv se v kancelářích v Panské pohnete, narazíte na festivalové artefakty. Programy vyskládané na chodbě, zarámované plakáty, brožurky, fotografie. A se všemi se obvykle pojí nějaká výživná historka. Třeba v zasedací místnosti portrét Morgana Freemana, na kterém je podezřele mnoho nohou: „Vlezl jsem si při focení pod něj,“ culí se Mucha. Tohle vypadá na zábavné povídání…

Kolik filmů ročně vidíte?

Bartoška: Moc ne. Tak deset patnáct bijáků. Na festivalu stíhám jen ty protokolární, zahajovací a zakončovací. Během festivalu připravujeme další ročník, scházíme se s partnery. Z kina bych tak musel po dvaceti minutách zase odcházet.

Mucha: Já trochu víc. Když je normální rok bez covidu, tak vidím hodně filmů na festivalu v Sundance. Ten je pro nás hodně důležitý, jsou tam nezávislé snímky, které nevznikají jako velké studiové věci. Lidé s nimi spojení jsou ochotní podpořit zajímavé tvůrce a s tím filmem cestovat. V Sundance jsme se takhle potkali s Carym Fukunagou, který přijel se svým prvním filmem do Varů a pak tam byl ještě několikrát. A teď natočil novou bondovku. Takových příběhů je hodně. Dost filmů vidím i v Cannes, jsou relativně blízko před naším festivalem, hodně filmů z jejich programu hrajeme. A pak koukáme na Netflix a tak podobně…

Bartoška: Ale vidět biják na kazetě nebo na Netflixu je spíš informační promítání. Biják se má vidět v kině na velkém plátně s kvalitním zvukem a v prostředí lidí. Atmosféra, když se v sále bojí 600 lidí najednou, je neopakovatelná a nesrovnatelná s tím, když se koukáte doma a chodíte si do lednice pro pivo.

Který film vás naposledy dojal?

Mucha: Já se dojímám pořád.

Bartoška: Mě Zátopek. Hlavně proto, že to dělali kluci (Mucha se podílel jako producent a režisérem je blízký přítel obou David Ondříček – pozn. red.) strašně dlouho a na tom filmu to je vidět. Vymyká se tomu, co se tady točí. Vesměs jsou to jen televizní bijáky.

Mucha: A dojatí jsme byli z nového filmu Paola Sorrentina Boží ruka.

Jste spojení s festivalem, kterému vládnou umělecké nebo nezávislé filmy. Dokážete taky strávit večer u seriálů na Netflixu?

Mucha: Já se bohužel vždycky chytnu nějakého nekonečného seriálu a nemůžu na něj přestat koukat. Jako třeba Vikingové. Přál jsem si: Ať už to skončí. Konec byl hrozivě nastavovaný, ztrácel jsem se v tom! To samé se mi stalo s Hrou o trůny, další nekonečná věc.

Bartoška: Já měl rád třeba Fargo, ke kterému se vždycky rád vrátím. Bohužel, když se Netflix nebo HBO Go rozjížděly, tak nasadily kvalitní věci, a když si chci něco pustit dneska, nějaký biják, abych u toho neseděl několik nocí jako Kryštof, tak tam toho moc nenacházím. Ustupuje se z kvality.

Mucha: Dělá se toho hrozně moc a také spousta špatného. Až je člověk překvapený, že je do toho někdo ochotný investovat.

Jsou tam i dobré věci, ale je potřeba víc hledat.

Mucha: To je pravda. Proto taky rozbíháme projekt naší filmové platformy, která má do budoucna ambici lidi provádět filmovým světem a dělat kurátorovaný program. To je klíč. Hledání vás za chvíli odradí. U nás třeba nebude všechno exkluzivně, ale budete se dostávat k obsahu, který bude už předvybraný, a tím pádem i garantovaný. Ti, kteří budou za výběr zodpovědní, budou mít možnost vysvětlit, proč konkrétní filmy vybrali a jak je to ovlivnilo. To už se teď děje na festivalu ve Varech. Když přijíždí někdo z významných hostů, tak si vybírá buď svůj film, nebo nějaký, který má rád, ovlivnil ho, a pak ho osobně představí publiku. Takhle jsme třeba připravili celou sekci, kde lidé, kteří jsou s festivalem spojení, jako bratři Cabani, Aleš Najbrt, Franta Skála, vybírali svůj oblíbený snímek a osobně ho šli uvést do kina.

Takže tam bude třeba sekce Výběr Jiřího Bartošky?

Bartoška: Já jsem si dokonce říkal, že bych udělal takový malý, krátký festival v Praze. Jmenoval by se „Filmy, které se nehnuly ani o milimetr“. Když vidíte třeba Vlasy, tak si uvědomíte, že to jsou bijáky, které absolutně nezestárly. Doba je bohužel taková, jaká je. Dneska nikdo nevydá milostnou korespondenci, lidi si posílají esemesky. Zkuste vydat esemesky. Já jsem asi logicky nostalgický k bijákům, které vyprávějí příběhy.

Zpět k vaší chystané internetové televizi. Co si od toho slibujete?

Mucha: Už jsme s tím začali letos během festivalu, kdy jsme programem KVIFF.TV LIVE přinášeli festivalové zpravodajství, rozhovory a další obsah. Do budoucna to má být plnohodnotná platforma, na které si můžete předplatit filmy stejně jako na Netflixu a dalších kanálech. Teď vedeme diskuse s českými producenty o uvádění nových filmů. Ukazuje se, že kina jsou vůči českým filmům nemilosrdná. Skoro rok nefungovala a teď byly až dvě tři české premiéry týdně. Dřív měly české filmy mezi sebou větší odstup, aby si nekonkurovaly, a nasazení se přizpůsobovalo i zahraniční produkci. Teď to tak není. Spousta filmů kiny jen prošuměla. Opravdu dobré filmy měly třeba tisíc diváků. Proto diskutujeme o tom, aby se naše KVIFF.TV dala využívat do budoucna i k tomu, že filmy půjdou jen do vybraných kin a zároveň budou mít premiéru na naší platformě.

A kdy to bude?

Mucha: Ten proces je dlouhý. KVIFF.TV jsme rozběhli letos, myslíme si, že do festivalu už by tam mělo být dostatečné množství filmů, mezi nimi i premiérové věci. Takže věřím, že to bude třeba na jaře.

Co bylo motivací ke spuštění tohoto projektu?

Mucha: O televizi už se bavíme dlouho. S nástupem Rockaway do festivalu (skupina Rockaway Capital se letos v únoru stala investorem karlovarského festivalu – pozn. red.), kteří se stali vedle pana Bartošky, mě, Karla Ocha a Petra Lintimera součástí skupiny, se otevřely další možnosti. A jeden z důvodů, proč je pan Bartoška přizval, byl, že festival a lidé s ním spojení mají obrovský potenciál. Pro nás samotné už bylo těžké všechno rozvíjet. V rámci našeho labelu KVIFF Distribution jsme uváděli dva až tři filmy ročně. Měli jsme ale mnohem více nápadů, které s jejich pomocí můžeme nyní rozvíjet.

Bartoška: Festival se stále dělá na stejném místě a v podstatě stejně. A najednou jsme zjistili, že by to chtělo ty mantinely rozšířit. Pokusit se o další aktivity, aby to nebyla jen desetidenní záležitost.

A v Rockaway na to slyšeli.

Mucha: Myslím, že to pro ně byla jedna z motivací, proč do toho vstupovali. Že se dá využít potenciálu, který festival má.

Bartoška: Festival se samozřejmě změnil, ale to byly spíš takové dílčí změny, jako že si můžete zabookovat lístky přes mobil, půjčit si kolo a nechat ho jinde a jít do kina… Ale tohle jsou zásadní změny.

Mucha: A další věc, která s tím je spojená. My si uvědomujeme potenciál města Karlovy Vary a Karlovarského kraje. Město je krásné, nikde nemáte tolik hotelů na malém prostoru, i polohou je zajímavé. Až se dostaví dálnice, tak tam budete z kraje Prahy za hodinu… Takže to je další z plánů, chceme přivést více eventů do Karlových Varů. Jeden z prvních byly Variace, náš společný projekt s Českou filharmonií, který se ukázal jako skvělý a chceme ho dál rozvíjet.

Jak se k podpoře festivalu staví město?

Mucha: Když pan Bartoška s paní doktorkou Zaoralovou zachraňovali karlovarský festival proti Zlatému Golemovi (konkurenční pražský festival – pozn. red.), tak tehdejší vedení města slibovalo, že budou dávat 15 milionů každý rok, jen aby se ten varský zachránil. Dnes je karlovarský festival bezkonkurenčně největší filmovou akcí u nás, město ji samozřejmě podporuje, ale někdy je to až nedůstojné, jakým způsobem to musíte vyjednávat. Přitom festival představuje pro město úžasný přínos nejen finančně, ale mluví se o něm v celé republice i v zahraničí.

Od divadla ke smokingu

I když je Jiří Bartoška díky festivalu spojován se světem filmu a on sám je fanoušek velkých bijáků, jak o sobě říká, tak vždy tvrdil, že je především divadelní herec. Po studiích na JAMU hrál v Divadle na provázku, Činoherním studiu Ústí nad Labem a později v Divadle Na zábradlí, kde s režisérem Janem Grossmanem uvedli hru Largo desolato. „Bylo to po revoluci první představení Václava Havla, které se realizovalo. A právě na Zábradlí, kde byl Havel kulisákem a následně dramaturgem a autorem!“

Po rozpadu souboru ale v jednadevadesátém roce přešel s kolegy v čele s Karlem Heřmánkem do nového Divadla bez zábradlí. „To bylo herecké manželství s Karlem – od prvního ročníku na JAMU až po rozpad Divadla Na zábradlí. Hráli jsme spolu ve hře Jakub a jeho pán neboli Jakub fatalista a hráli jsme ji opravdu dlouho. To bylo moje fatální představení. A protože Kundera jednou slíbil, že se na nás přijde určitě podívat, tak jsme to hráli pořád stejně, seriózně a naplno, protože co kdyby tam Kundera právě ten večer byl, že jo,“ vzpomíná Bartoška. Moc dobře si ale uvědomuje možnosti, které s sebou přináší film. „Myslím, že to máme my herci všichni stejně: divadlo milujeme a film nás živí,“ připouští.

Jaký je váš nejsilnější filmový zážitek?

Mucha: Pokud bychom o tom mluvili v souvislosti s festivalem, tak to mám jednoznačné. První film, který jsem viděl ve Varech, a to jsem pro něj ještě nepracoval. Byl jsem členem filmového klubu na Dlabačově, kam jsme chodili na Tarkovského a všechny ty velké režiséry. Už jsem byl na fakultě a spolužáci říkali: Pojď, pojedem do Varů! A já si říkal: Jezdit se dívat v létě na tyhle filmy?! Ale nakonec jsem přijel a první film, který jsem viděl, byl Trainspotting v narvaném velkém sále. To jsem nečekal. Fantastický zážitek! Vyjeli jsme pak nahoru k bazénu a tam jsme o tom filmu pořád mluvili…

Bartoška: Když se otevíral Thermal, tak byl v soutěži film Stíny horkého léta Františka Vláčila, kde jsem hrál jednoho z banderovců. Dělili jsme se o Křišťálový glóbus s ruským filmem Bílý Bim, černé ucho. I tak to pro mě hodně znamenalo. Můj začátek s festivalem a hned vítězství.

Mucha: To je pravda, i v těžkých časech se občas objevovaly dobré věci.

Bartoška: Mělo to jednu nevýhodu, že se trochu vědělo, kdo vyhraje. Ale taky tam byly filmy z Gruzie nebo Iráku, což je něco, po čem dneska každý festival touží. Třeba v 60. letech byly velmi slavné filmy a přijížděli velice slavní hosté.

I proto se vám nelíbilo, když festivalu na počátku 90. let hrozil zánik…

Bartoška: Když v roce 1993 pan ministr Tigrid rozhodl, že festival nebude, protože není perspektivní, tak s myšlenkou toho, co všechno se tam odehrálo, kdo všechno tam byl, že to je druhý nejstarší festival na kontinentu, se založila nadace, která měla ten festival zachránit. Já s oblibou říkám, že ne všechna rozhodnutí vlády jsou správná.

Potkali jste se pak s Pavlem Tigridem někdy?

Bartoška: My jsme byli sousedé, venčili jsme spolu psy! Pavel Tigrid žil dlouho ve Francii, a tak nevěděl, jakou měl festival za sebou historii. A ty dva porevoluční ročníky nebyly dobře zorganizované, tak to z logiky věci chtěl zrušit. Výtvarník Igor Ševčík, který pracoval na ministerstvu kultury, řekl, že to by byla chyba, založila se nadace a hledali člověka, který by to vedl. Vím, že oslovili pana Mahlera, Jaromila Jireše a bůhví koho všeho. Nikdo to nechtěl dělat! A já zrovna odešel z Divadla Na zábradlí, tak jsem si říkal, že by to byla škoda, a šel jsem do toho.

Kolik vás tehdy bylo?

Bartoška: Eva Zaoralová se starala o program, Antonín Moskalyk dělal první rok kreativního ředitele, něco, jako je dneska Kryštof. Měli jsme kancelář ve Valdštejně, která měla 43 metrů čtverečních, a tam jsme všichni seděli. Ale tehdy jsme s Evou vůbec netušili, do čeho jdeme.

Prý jste si představoval, že jen budete chodit ve smokingu…

Bartoška: Ano! Na zahájení a zakončení. Byla to naivní představa, jak se později ukázalo. Opravdu to nebylo jednoduché. Eva ani nevěděla, jak se objednávají filmy!

A jak je tedy objednávala?

Bartoška: Eva Zaoralová byla ve světě známá, seděla v různých porotách a dělala filmovou novinařinu, tak zkusila využít své kontakty. No, byl to spíš takový pionýrský tábor. Dneska je tým programu obrovský a k tomu má spoustu externích spolupracovníků.

Mucha: Mně se líbí historka, jak jste hledal sponzory. Vzal jste Zlaté stránky, nalistoval banky, zvednul telefon a říkal: Dobrý den, tady je Bartoška, potřebuju mluvit s někým, kdo nám může dát peníze…

Bartoška: Mělo to tu výhodu, že jsem jako herec lidem lezl do obýváku a do kuchyně, takže mě znali. A když jsem se zeptal, jestli bych se s nimi nemohl sejít, tak říkali: Jasně, přijeďte.

Mucha: Říkali si: Bartoška je tady!

Bartoška: Nikdy nás každopádně nenapadlo, když jsme začínali dělat festival, že ho budeme dělat takhle dlouho a že bude – skromnost stranou – rok od roku lepší a lepší. Že se bude třeba rekonstruovat Thermal, Lázně I… Měli jsme spíš pocit, že zachraňujeme festival, který stát zrušil, ale ne že ho zachraňujeme na takhle dlouho. Ale samozřejmě jsme za to rádi.

Mucha: Začali jsme pro festival pracovat jako studenti, pan Bartoška nám doteď říká „děti“. Dodnes vzpomínám na první zážitky z festivalu. Poprvé jsem tam jel favoritem půjčeným od rodičů, parkoval jsem nad bazénem a spal v autě, protože jsem neměl peníze na hotely ve Varech. Pak jsem jednou byl v Thermalu a uviděl pana Bartošku, jak jde, a kolem něj byla ekipa „podržtašků“. Tenkrát jsem si říkal: Tam mezi nima chci být!

A povedlo se.

Mucha: Hned další rok mi kamarád Tomáš Prášek říkal, že jede pracovat na festival, tak jsem ho prosil, ať mi zkusí dohodit práci – řidič nebo cokoliv jiného. Myslel jsem si, že budu přes den pracovat a večer chodit na filmy. Postupně jsem vystřídal různé pozice, a když jsem vedl guest service pro sponzory, pan Bartoška mě přizval na některé schůzky a začali jsme spolupracovat blíže…

Festivalu během jednání s partnery asi také pomohlo, že se s ním spojily významné osobnosti.

Mucha: Lidé ale zapomínají, že pan Bartoška to bral hodně na sebe. Osobně se zaručoval za to, že festival bude fungovat, i v době, kdy vážně nebylo jednoduché peníze shánět. Ale důležité bylo, že za panem Bartoškou i paní Zaoralovou šli lidi jako Miloš Forman nebo Václav Havel. I proto se jim dařilo v konkurenci se Zlatým Golemem. Kdekdo si myslel, že nemá cenu držet nějakého nástupce komunistického festivalu ve Varech, když máme festival v Praze. Ale Václav Havel na Zlatého Golema nepřijel. Nepomohlo jim ani, že měli Meryl Streepovou.

Bartoška: Oni měli nejprve jako prezidenta Michaela Kocába, tak si mysleli, že získají podporu Václava Havla.

Mucha: Václav Havel karlovarský festival miloval. Spousta lidí z filmového prostředí se s ním pořád chtěla potkat. A on říkal: Rád se s nimi sejdu, ale v Karlových Varech na festivalu. Vždycky, když jsme někoho zvali, tak jsme posílali dopisy a on tam dopisoval: Budu moc rád, když přijedete!

Bartoška: Zeleně a k tomu srdíčko červeně!

Však i díky tomu jste festival pozvedli…

Bartoška: Mnoho let to byl mezinárodní festival a měl kategorii A i před námi. Jen na rok ji dostal Zlatý Golem, protože ho podpořil zástupce, který za Česko zasedal ve FIAPF (Mezinárodní asociace federací filmových producentů – pozn. red.), ředitel Krátkého filmu Praha Knoflíček. Z Česka tam byly dvě žádosti o kategorii A: Vary a Praha. A on tehdy zvedl ruku a řekl: Praha. Nikdo neřešil, že to je nový festival, bez tradice. Už první ročník nedopadl dobře, tak byl prodán investorům a nakonec šel stejně do insolvence. Každopádně je příjemné, že máme kategorii A, ale vlastně je to jedno. Festival je zajímavý tím, jaké má bijáky. A ne kategorií. Naším hostem byla v době soupeření se Zlatým Golemem herečka Mia Farrow a přivezla nám vzkaz od Miloše Formana: Přežili jste Moskvu, přežijete i Zlatého Golema. A měl pravdu.

Mucha: V době boje proti Zlatému Golemovi začali přicházet výrazní výtvarníci, jako je Tono Stano, Aleš Najbrt, bratři Cabani, moderátor Marek Eben, později architekt Martin Chocholoušek. Festival náhle dostal neuvěřitelný rozměr, začal na sebe nabalovat lidi, kteří zjistili, že se ve Varech odehrává úžasná věc. Jeden přivedl druhého, vznikaly ty krásné znělky. A to bylo strašně důležité. Kluci s námi spolupracují dál. Cabani sice jeden rok vynechali, ale celkem udělali 25 ročníků. Takže takhle se to nakupilo. Taky jsme začínali a měli jsme dvě auta, z toho jedno řídil pan Bartoška. Dneska jich je 93. Ten posun tam je.

Bartoška: Nebyla to dvě ledajaká auta, ale dva jaguary!

Kdy jste se vlastně vy dva potkali?

Mucha: Přicházel jsem v roce 1997 měsíc před festivalem, bylo nás víc, takže tehdy mě pan Bartoška neměl šanci vnímat. Hodně lidí začalo podobně jako já, ještě jako studenti, a jsou s námi pořád, milují tu atmosféru a na festival si berou volno, protože ho berou za svůj.

Kde se bere tahle výjimečná loajalita?

Mucha: Protože jsme hrozně fajn!

Bartoška: Já to nazýval pionýrským táborem, opravdu mi to přišlo jako takový skaut nebo junák. Tam se lidi učili vázat uzly, tady se taky museli naučit spoustu věcí. Je to jako rodina, proto jim říkám děti. Dělali jsme různé výlety, třeba na týden, kde jsme se bavili o filmech, pilo se u toho. Takové kvazisoustředění. A tím se to upevňuje. Nebylo to tak, že já jsem tady někde a s vámi se bavit nebudu.

Mucha: My jsme si nikdy nemysleli, že festival pro nás bude živobytí. Dělali jsme to proto, že se nám to šíleně líbilo. My, Eva Zaoralová, Karel Och, Petr Lintimer, spousta dalších… Postupně se celá akce zprofesionalizovala. Když před časem vznikl festival v Dubaji, tak si najali naši kolegyni Janu Ptáčkovou jako ředitelku guest service, protože guest service karlovarského festivalu má skvělý zvuk. Toho si všímají i naši partneři a většina s námi je přes dvacet let.

Velká kapitola spojená s vaším festivalem jsou slavní hosté. Máte už nějaký recept, jak je sem dostat?

Bartoška: Odpovím historkou. Když přišel režisér Ivan Zachariáš s tím, že budeme točit příběhy oceněných se soškou, tak jsem odvětil, že to chce natočit s někým, abychom mohli říct, že už to máme s někým známým natočené. A Miloš Forman řekl, že rád. A pak se hned ozval Danny DeVito: Já to taky chci, když má znělku Forman! Načež se ozval Harvey Keitel… Potřebujete start, aby se portfolio zvětšovalo. A takhle to bylo i s hvězdami.

Mucha: Byl tady Richard Gere a jeho agent, kterému se ve Varech moc líbilo. Tak nás dal dohromady s publicistkou, která se stará o Julianne Mooreovou a o níž věděl, že by ji to mohlo zajímat. Někdy domluva trvá dlouho, ale dnes už nikdo nemá ty počáteční pochybnosti. Zaměřujeme se na určitý typ lidí, kteří mají rádi film z podstaty, podporují filmaře a budou chtít přijet. Je to dané i tím, že do USA jezdíme s Karlem Ochem dvakrát třikrát do roka a scházíme se s agenty. Ale hvězdám nic neplatíme.

Bartoška: Tím, že jim neplatíme, není smlouva, a tím pádem nejsou sankční body ve smlouvě. Proto nikdy nechceme oznamovat hvězdy dopředu, dokud nejsou na červeném koberci.

Mucha: Párkrát jsme to v dobré vůli udělali a pak vyšel článek „Kdo zase nepřijel do Karlových Varů“. To nás naštvalo, protože od začátku jsme říkali, že to je v nějaké fázi jednání.

Bartoška: Susan Sarandonová, která měla přijet, dostala práci, strašně se omlouvala a nakonec přijela tři roky poté. Červenec je ideální měsíc na natáčení, je dobré počasí, dlouhý pracovní den, takže ne každý se v termínu festivalu může uvolnit.

Známá je i historka se sháněním Roberta Redforda…

Bartoška: Madeleine Albrightová nám nabídla, že by mohla oslovit Roberta Redforda. Tak odpovídám, že by to bylo geniální. A pak volala, že spolu přiletí. Redford nejezdí na žádný festival a najednou jsme mohli říct, že u nás byl.

Mucha: On taky říkal, že musíme dělat víc se Sundance festivalem, za kterým stojí. Tehdy začal získávat významnější pozici Karel Och a ukázalo se, že se všemi výborně komunikuje, lidé si ho oblíbili, protože je vzdělaný a má neskutečný přehled o všem, co se ve filmové branži odehrává. A navíc jsme díky Redfordovi měli výborné entrée jako nikdo jiný. Dnes je pro nás Sundance klíčovým festivalem na začátku sezony. Ale i my jsme pro ně důležití – například pro vybírání projektů a filmů ze střední, východní Evropy.

Kdo vás z hostů nejvíc překvapil?

Bartoška: Mě Alan Alda. Občas jednáte s agenty hvězd a je to strašné, poručí si pro hvězdy jedině vodu z islandského ledovce, vegetariánské menu a tak dále. Tak to si občas říkám, ať sem ten člověk ani nejede. Podobně jsem se bál i u Aldy, ale nakonec jsem nezažil příjemnějšího člověka než jeho. Přijel s manželkou a nějakými přáteli, a když šli na jídlo, tak bych do něj opravdu neřekl, že je vegetarián. Husa mu moc chutnala! Jiný případ byla zase Catherine Deneuveová. Ta byla pozvána nikoliv festivalem, ale jedním z našich partnerů na jejich event. Partner celou návštěvu zaplatil, udělala se večeře na její počest a někdo se ptal: Můžeme tady udělat fotku? A ona odmítla, že to nemá ve smlouvě. Někdy je to dost neosobní. A jindy zase naopak, jako když třeba Woody Harrelson přijel v konopných sandálech.

Mucha: A Ben Kingsley tady strávil celou dobu festivalu. Užíval si to a chodil na filmy.

Bartoška: Ten mě zarazil, když jsem mu předával cenu, tak si sundal sako a udělal stojku na pódiu.

Mucha: Naši hosté se vracejí. Mají rádi tu atmosféru. Harvey Keitel, John Malkovich. Harvey Keitel si může číst v lobby hotelu knížku a nikdo ho celý den nebude rušit. Manželka Roberta De Nira zase říkala, že se jí ve Varech zdál nejhezčí sen života. Teď už jsou teda rozvedení…

Bartoška: Pro De Nira to asi nebyl dobrý sen.

Mucha: Casey Affleck přijel v roce, kdy dostal Oscara, a další rok znova. A Jude Law! To pro mě bylo asi nejlepší. Přiletěl se dvěma kamarády, jeli jsme ho vyzvednout na letiště a pak šli na večeři do Promenády. Seděli jsme tam a oni říkají: A co teď jako dál? Tak jsme odpověděli, že náš kamarád herec Jiří Macháček má narozeniny a jdeme slavit, tak ať jdou s námi. Šli jsme pěšky do Bokovky, kde se zpívalo karaoke a Barťák povídá Vojtovi Dykovi: Je tady Jude Law, tak mu zazpívej. On vyšvihnul Hey Jude a Law byl tak nadšený, že říkal: Ten vypadá jako DiCaprio a zpívá jako Presley! Law si pak objednal na karaoke písničku Johnny Be Good a video se zpívajícím Judem a Macháčkem další den obletělo svět.

Bartoška: Pobavilo mě, že někde v popiscích bylo, že Jude Law zpívá s lokálním hercem…

To musel mít Macháček radost.

Mucha: Jude je od té doby náš absolutní podporovatel. Když jsme měli večírek k 50. ročníku v Los Angeles, tak tam kvůli němu přiletěl. A natočil pro nás znělku. Když jedete do Cannes, tak jedete s filmem, ráno vás odvezou do vily, pak dáváte osm hodin rozhovory, převléknete se do smokingu, jdete na červený koberec, pak na večírek a další den vás pošlou domů. To samé v Berlíně. Kdežto do Varů lidi jezdí, protože jsou to filmaři, kterých si tam váží, a je kolem toho zábava. Ale strašně důležití jsou i ti místní, kteří nás mají rádi a spoluvytvářejí atmosféru. To jsou třeba portýři. Přijedete do Puppu a dvacet let tam stojí stejní chlapi, vědí, v kterém pokoji bydlíte, znají vaše děti i vnoučata…

Bartoška: Vědí, že já musím mít na nekuřáckým pokoji tři popelníky!

Mucha: Festival se bez takových lidí neobejde a oni ho milují. Pro ně je to úžasná vzpruha od normálního režimu. Pak jsou další lidé v Thermalu, kteří spolupracují s Petrem Lintimerem: hasiči, policajti, řidiči, tisíce brigádníků. Každý takový člověk se musí cítit součástí festivalu. Musíte mít lidi, kteří jsou loajální.

Bartoška: Potkáváme se s nimi celoročně, jsou to Varáci, naši kamarádi.

Láká vás ještě někdo, koho byste chtěli na festival pozvat?

Mucha: Jo, máme dlouhý seznam, který každý rok opakovaně zkoušíme!

Bartoška: Můj sen byl Billy Wilder. To je jeden z mála režisérů, který nenatočil špatný film.

Mucha: Taky jsme si vždycky říkali, že by byl skvělý Jack Nicholson, ale od něj nás třeba Miloš Forman dost odrazoval. Protože to jsou přesně lidi, kteří jsou jako neřízené střely. Vy můžete udělat úplně všechno a oni se třeba seberou a odjedou. Ale už jsem to někde zmiňoval, až přijede Tom Hanks, tak to můžeme zabalit.

Bartoška: Je pravda, že jsme tu měli velká jména. Třeba když přijel Leonardo DiCaprio, byť měl už nominaci na Oscara, tak ho nikdo neznal. Nebo Scarlett Johanssonová, Thora Birchová z Americké krásy, Keira Knightley s Blafuj jako Beckham…

Mucha: Ptali jsme se, co dělá v létě, a ona říkala, že sama moc neví, točí něco s nějakými piráty… Byl to první díl úspěšné série Piráti z Karibiku.

Bartoška: Zřejmě je něco v karlovarské minerální vodě, protože brzy se z nich staly velké hvězdy…

Trefili jste nějaký film, který později uspěl na velkých filmových cenách?

Bartoška: To byla Amélie z Montmartru. Ve Varech vyhrála cenu a pak posbírala ocenění na řadě dalších festivalů.

Mucha: Třeba teď jsem viděl v Londýně, jak velký ohlas má snímek Boiling Point. To je objev Karla Ocha, letos byl v soutěži a teď se mluví už o větší distribuci. A v tom je síla naší pozice. Nemůžeme soutěžit s ostatními festivaly o filmy Pedra Almodóvara, to nedává smysl. Jako kdyby chtěl soutěžit ve Varech, tak ho asi nevyhodíme, ale náš úkol je víc ukazovat a objevovat talentované tvůrce. Stává se, že tvůrci mají první film v soutěži v KV a druhý už v Berlíně nebo v Cannes… Nebo zařazujeme přehlídky mladých režisérů, jako byl Denis Villeneuve – ten měl první retrospektivu svých filmů právě ve Varech, což málokdo ví! A dneska je globální hvězdou, protože točí filmy jako Duna anebo Blade Runner. S nimi máme díky tomu nadstandardní vztah a oni se snaží vždy festival podpořit.

Vybavíte si nějaký ročník, po kterém jste si řekli, že to bylo fakt povedené?

Mucha: Naštěstí lidi každý rok odjíždějí s tím, že tvrdí, že to byl ten nejlepší ročník, co zažili. Ale z pohledu hvězd, rok, kdy zde byl Robert Redford, a ohlásil dokonce hodně dopředu, že přijede, tak jsme zaznamenali zvýšený zájem.

Bartoška: Ale dobrá byla Renée Zellwegerová, která znala třeba pohádky Pane, pojďte si hrát. Předávala cenu Břetislavu Pojarovi. Přistála v Praze a neměla kufry, ztratily se někde v Londýně. Tak mu tu cenu předávala v džínách. Celý svět obletěly tyhle fotky.

Máte dobré srovnání evropské i světové produkce. Jak si stojí český film?

Bartoška: Špatně! Netočí bijáky, které by měly přesah. Kryštofe, kdy naposledy byl nějaký takový biják?! Když nepočítám Václava Marhoula…

Mucha: Z pohledu Oscarů to musel být asi Honza Hřebejk s nominací za film Musíme si pomáhat. A vždycky se čekalo na nový snímek Jana Svěráka, protože už měl Oscara za Kolju.

Bartoška: A také Ondřej Trojan měl nominaci s Želary! Ale když se bavíme o festivalech…?

Mucha: Tak to byl asi Bohdan Sláma a Štěstí v San Sebastianu. A pak také Jiří Menzel v Berlíně s Obsluhoval jsem anglického krále, ale Jiří Menzel je úplně jiná kategorie, z pohledu současných tvůrců to zatím nefunguje.

Bartoška: A když si vezmete, kolik se natočí filmů! Rakušáci natočí šest bijáků a dva z nich jsou světové!

Mucha: Já to teď vidím se Zátopkem, o Oscara se uchází 93 filmů. Jsou mezi nimi filmy jako Boží ruka Paola Sorrentina, filmy, za kterými stojí velké společnosti, filmy, které uspěly na velkých festivalech jako Cannes nebo Benátky… Na rozhodování americké akademie mají vliv i současná témata – genderová vyváženost, uprchlíci. Musíte mít velké štěstí, abyste uspěli.

Bartoška: Oscaři jsou fakt politikum. Je fajn, že tam člověk uvidí svůj film, ale naděje na úspěch tam úplně není.

Proč se ale Češi neumí pouštět do těch filmů s přesahem?

Bartoška: Někdo slavný jednou řekl: Když chceš natočit dobrý film, musíš mít tři věci: Zaprvé dobrý scénář, zadruhé dobrý scénář a zatřetí dobrý scénář! Když si vezmete ten tvůrčí potenciál, jako jsou třeba kameramani, tak to je na obrovské úrovni. Štěpán Kučera, co natočil Zátopka, to je kamera přímo skvostná! Takže prostě ty příběhy asi nejsou dobré.

Česko ale přece má co vyprávět. Je spousta příběhů v naší historii, které by se daly natočit…

Mucha: Každá země má svou historii a z tohoto pohledu nemusí být ta naše pro zahraničního diváka tak zásadní.

Bartoška: Třeba Milada Horáková. Ženská zavražděná ve zinscenovaném procesu, to je silné téma… A nic.

Mucha: Tady byl například velký talent Saša Gedeon, který po úspěchu Návratu idiota měl otevřené dveře do celého světa.

Bartoška: Třeba když byl Miloš Forman v porotě v Benátkách, tak říkal, že tam bylo asi pět italských filmů v soutěži a z toho čtyři by klidně mohly být české!

Mucha: Není to jen chyba těch filmů, ale je potřeba, aby si je někdo našel a prosazoval. To, co tenkrát byla nová česká vlna, mimořádná generace talentovaných filmařů, která dokázala originálně reagovat na budovatelské filmy, jaké se do té doby točily. O naši zemi, která byla z východního bloku, byl tehdy velký zájem. A v Cannes pak najednou byli v soutěži tři čeští režiséři. Třeba se to za nějakou dobu zase bude opakovat.

Máte nějakou oblíbenou kinematografii?

Bartoška: Měl jsem rád ruskou, to byly velké filmy, velká plátna. V tom jsou si Američani s Rusy podobní – velké státy, velká témata. Dřív to byla taky Itálie a Francie, ale teď mám pocit, že se ten talent z jihu přestěhoval na sever. Taky mám moc rád britské sociální filmy, to je nádhera!

Mucha: Moje odpověď nebude příliš originální, mám rád americkou kinematografii. Současné filmy, které vidíme v Sundance, jsou mnohdy úžasné. Jako Kenneth Lonergan a jeho Manchester by the Sea, to je pro mě film posledních deseti let.

Bartoška: Tahle země není pro starý.

Mucha: A to je i Richard Linklater a Chlapectví, který také byl v Karlových Varech.

To jsou ty filmy, u kterých se rádi dojímáte?

Mucha: Jo, to jsou přesně ty.

Jak důležitá je nezávislá tvorba?

Bartoška: Nezávislý film už dávno není nezávislý. Dostal sice tu nálepku, která se pořád udržuje, ale žádný film dnes už není nezávislý. Když půjdete do hloubky, tak zjistíte, že je financovaný stejně jako normální komerční biják. Samozřejmě natočíte i film za tři šedesát, na kameru, kde to můžete zase vygumovat. Tak možná v tom je ten film technologicky nezávislý. Ale jinak…

Do kinematografie dnes promlouvají často i jiné záležitosti, jako snaha o přehnanou korektnost nebo svého času třeba také hnutí MeToo…

Bartoška: Nepřihlásili jsme se k výzvě 2020 50‑50. Kvóty jsou to nejhorší, co může být.

Mucha: Navrhovalo se, aby v roce 2020 měli 50 procent filmů ve festivalových soutěžích mužští režiséři a 50 procent ženy. A filmy bude vybírat tým složený z 50 procent mužů a 50 procent žen. My jsme se shodli, že nic takového podepisovat nebudeme. Když to chtěli vysvětlit, tak jsme řekli, že přece nechtějí, abychom museli vyhodit dvě holky z týmu, jen abychom splnili kvótu.

Bartoška: Tady bylo vždycky hodně holek. I menšinové zastoupení tu máme bohaté…

Mucha: Když jsme pak spočítali zástupce vybrané do soutěže, bylo tam sedm režisérek a pět režisérů. Navíc i festival od začátku řídili pan Bartoška a paní doktorka Zaoralová. Bylo to tu vždycky vyvážené.

Festival sice trvá deset dní, ale jak vypadá celý váš rok?

Bartoška: To je tak, jak vždycky říkám. Takový fór: Lidi si myslí, že film se točí tak dlouho, jak se promítá. Není to pravda. My už dávno připravujeme příští, 56. ročník. Je to celoroční práce.

Mucha: Musíte přichystat všechny smlouvy s partnery, společně s Petrem Lintimerem a jeho týmem musíme pracovat na zázemí. Hrajeme ve většině sálů, které nejsou kina, a pro festival se musí upravovat. Karel Och a programový tým zase jezdí po světě, po festivalech a národních přehlídkách, sledují a vybírají filmy. Ono nás není moc. A do toho přibyla řada nových aktivit jako rozvoj platformy KVIFF.TV a dalších projektů. Máme hodně práce. A některé věci se ani nedají stihnout.

Letos jste nakonec zvolili termín až na konci srpna… Příští rok se vracíte s festivalem na tradiční termín?

Bartoška: Bude 1. července. Když pánbůh dá. Teď naposledy (festival se konal na konci srpna – pozn. red.) jsme si zcela upřímně kupovali čas. Abychom se za těch sedm týdnů stačili proočkovat nebo promořit… A z původní kapacity 60 procent jsme se díky tomu dostali až na sto!

Mucha: Posun splnil svůj účel. Pár lidí možná stihlo díky tomu dovolenou, ale festival patří na začátek července.

Jak ty dva uplynulé covidové roky s festivalem zamávaly? Jak se vám finančně daří?

Bartoška: Budiž ke cti a velké poděkování za to, že nikdo z našich partnerů neodešel. Řekli: Podržíme vás. A jak jednou neuděláme festival, tak tu čeká Varšava, Budapešť, aby dostaly tzv. kategorii A. Tím, že covid byl globální záležitostí, tak tohle nebezpečí nehrozilo. Jediné, co se stalo, bylo, že jsme loni festival zrušili. Jinak nás covid neovlivnil.

Mucha: A byli jsme první, kdo udělal takovou velkou věc jako Tady Vary. Přehlídku filmů v kinech po celé republice. Najednou jsme se dostali k lidem mnohem blíž. A mělo to velký úspěch.

Kolik teď máte sponzorů a partnerů?

Mucha: Naštěstí jich je celá řada. Zůstávají nám věrní i v těžkých časech, jako byl například náhlý odchod generálního partnera nebo loňská covidová situace.

Zůstává s vámi třeba také Česká zbrojovka, o které se před pár lety hodně diskutovalo v médiích i ve společnosti…

Bartoška: Patří mezi partnery, kteří jsou s námi roky a přišli ve chvíli, kdy skončil generální partner ČEZ. Chtěli podporovat festival a pomohli nám. Bojím se okamžiku, kdy někomu začne vadit BMW, protože vyrábí auta se spalovacími motory, a další nesmysly. Bez podpory našich partnerů prostě festival nebude.

Jaký má festival rozpočet?

Mucha: On je plus minus stále stejný. Kolem 150 milionů korun, ale na počátku nikdy nevíte, jaká bude finální suma, jak velké budou delegace k filmům, které uvádíme v programu.

Bartoška: A taky záleží, kdo z hvězdných hostů přijede. A taky na tom, kdo to bude a jestli třeba bude chtít přiletět private jetem.

Mucha: Vy jim sice nic neplatíte, ale musíte jim dát standard, na který jsou zvyklí. Je ovšem důležité si uvědomit, že oproti festivalům podobné velikosti je rozpočet toho karlovarského výrazně menší.

Když jste tehdy sháněl ty sponzory ve Zlatých stránkách, pamatujete si, koho jste sehnal jako prvního?

Bartoška: Já mám takový pocit, že to byla Becherovka. Dřív byl problém financovat festival. Dnes je problémem spíš technické zázemí. Když získáte nějaký film, tak jeho tvůrci samozřejmě chtějí, aby se promítal v takové kvalitě, v jaké byl natočený.

O festivalu se mluví v médiích často až pohrdavě jako o akci pro celebrity…

Bartoška: Na festival zveme producenty, zvukaře, režiséry, kameramany, distributory a herce. A naši partneři zvou svoje hosty, protože se chtějí pochlubit, že dělají takovou akci. O festivalu se mluví taky jako o festivalu batůžkářů. Jsme rádi, že jsme za osmadvacet let naučili tyto skupiny lidí žít vedle sebe. Společně, tak, že si nepřekážejí. A platí, že stejně jako když večer rozsvítíte lucernu, tak kolem ní začnou lítat můry, ať chcete nebo nechcete. Vy nemůžete nikomu zakázat, aby do Karlových Varů přijel…

Mucha: Jak říká pan Bartoška, my zveme filmaře a všechny ty, kteří film vytváří. Ale nikomu nebudeme bránit v tom, aby přijel.

Bartoška: Ono se velice zjednodušeně říká, že jsme festival večírků. My jako organizátoři děláme pouze dva, a to Opening party a Closing. To jsou jediné dvě akce. Jak vždycky říká Helena Třeštíková: Když čtu o karlovarském festivalu, tak mám pak pocit, že jsem byla někde jinde!

Mucha: Realita je jiná. Hodně se píše o lidech, kteří nemají s festivalem vůbec nic společného, a přitom se nereflektuje to, co se tam skutečně odehrává.

Ano, především tam lidé chodí na filmy…

Mucha: Festivaly jsou obecně fantastická věc a Vary jsou úplně speciální. Jedete tam na několik dní, jste soustředění především na filmy. Díky tomu jste vnímavější a citlivější.

Je to velký rozdíl oproti tomu, když jdete do kina někam do multiplexu a trvá vám třeba i deset minut, než vám dojde, že jste v kině. To se vám ve Varech nestane. Jak říkal pan Bartoška úplně na začátku tohohle rozhovoru, ten společný prožitek v sále, společně se smát, společně se bát a brečet, to je krásné.

Bartoška: A společně odcházet! Vary mají jednu velkou výhodu, lidi tam přijedou, a když skončí promítání, tak jsou stále spolu a baví se o filmu. Půdorys Karlových Varů je na to ideální. Lidi jsou spolu. A nikam nejedou. Velká města tu pozornost rozředí.

I po těch letech o festivalu mluvíte hodně zapáleně. Je to prostě „vaše“?

Bartoška: Občas se někdo ptá, jestli nás to ještě po tak dlouhé době baví. Festival je matematický vzorec, do kterého se dosazují nové tituly, návštěvníci, všechno je nové! Nikdy ten festival není stejný. I když je ve stejnou dobu na stejném místě. Když začíná festival, a to už jsem někdy říkal, tak to je jako sněhová koule, kterou pustíte z kopce dolů. Ona se valí a vy už nemáte možnost s ní cokoliv udělat, už to začalo. A na konci, když ta koule sjede dolů, tak se podíváte, co všechno nabalila, a až pak můžete říct, jestli byl festival dobrý!

To zní všechno až podezřele ideálně. Byl tu někdy taky velký průšvih?

Bartoška: Při jednom ročníku nejmenované světové počítačové firmě vypadl program a přestalo to tisknout lístky. Najali jsme děcka, která tam byla, a ona ručně vypisovala prodané lístky. A než se té nejmenované světové počítačové firmě podařilo systém nahodit, tak to vypadalo jako opravdu velký průser.

Kde jste sehnali ta „děcka“?

Bartoška: Bylo to šíleně spontánní. Každý, kdo byl ochotný pomoct, se hodil. Pak jsme pro brigádníky udělali na terase v Thermalu takovou party s občerstvením. Hráli jsme v tom roce film Basquiat, který se stal ve Varech kultovním. Hostem byl hlavní představitel Jeffrey Wright, tak jsme ho poprosili, aby brigádníkům poděkoval. Souhlasil a přečetl v češtině, že: Strašně moc děkuje, že se filmy mohly promítat. Všechna děcka byla nadšená a jeho to dojalo. To bylo něco dokonalého! A to jsou přesně věci, který si pak pamatují. Jezdili sem jako mladí a teď sem jezdí dál a pořád to mají zakódované.

Mucha: Výjimečně se stane, že by někdo v naší generaci nikdy nebyl na festivalu. Aspoň nějak se k němu každý dostal. Proto to je speciální.

Možná tak začínala jejich první letní dobrodružství.

Mucha: Jasně, tady na festivalu vznikaly vztahy. Lásky. A taky děti tady vznikaly…

Bartoška: Chcete děti? Nejezděte do Františkových Lázní, přijeďte do Karlových Varů! To by byl slogan!