S čertem v zádech. Na místě močálů vyrostlo jedno z nejkrásnějších golfových hřišť v Česku

Když sem před padesáti lety Jiří Němec přišel, byla tu jen stará chalupa, močály a bahno. Přesto se tady usadil a spolu se synem Petrem na přilehlých loukách vybudovali jedno z nejkrásnějších golfových hřišť v Česku. A Architekt roku Stanislav Fiala mu vtiskl svůj jedinečný rukopis, od oceňované klubovny až po poslední odpadkový koš.

V rázné krajině České Sibiře zasazená je Alenina Lhota, vesnice na Táborsku o pár chalupách, kde by člověk nehledal nic zvláštního, přesto ji znají golfisté z celé republiky. Je tady totiž Čertovo břemeno, hřiště, kde se odehrává velký rodinný příběh jeho zakladatele Jiřího Němce, který právě sleduje pravnoučata prohánějící se s holemi po upraveném greenu.

Poslední srpnový víkend tu probíhalo velké rodinné setkání. Syn Petr slavil šedesátiny, s několikaměsíčním zpožděním kvůli covidové situaci, a sjela se sem celá rodina i nejbližší přátelé. Na programu byl golf, setkávání v restauraci, golf, nedělní společný oběd a zase golf.

Sám Jiří Němec přitom golf nikdy nehrál. Od roku 2003 je sice golfovým rozhodčím, vždycky ale víc tíhnul k tenisu nebo basketbalu a představa pětihodinové procházky prý pro něj byla hrozná ztráta času. Když se ale o pár let dříve díval na rozlehlé pozemky kolem, přišla mu představa jemně posadit do krajiny golfové hřiště tak, aby ji nijak nenarušilo, jako docela dobrý nápad. Přitom nechybělo mnoho a málem zůstal ve své chatě na Slapech.

Sem poprvé přijel před padesáti lety jen ze zvědavosti, za kolegou, který si nedaleko koupil chalupu. Opuštěné a nedotčené kopce si ale zamiloval, prodal slapskou chatku a koupil si tu polorozpadlou roubenku. Viděl v ní potenciál, daleko za hranou její propadlé doškové střechy. Byla k ní navíc stodola, sýpka a hektarový pozemek… „Kupoval jsem ji v roce 1972, to jsem byl ještě klasický pražský chalupář. Když jsem ale v roce 1994 šel do důchodu, tak jsem se sem v podstatě přesunul. V pražském bytě jsem jen občas přespal, ale byl jsem tady. Několik let jsem věnoval přestavbě domu, aby to bylo aspoň na úrovni tenkrát dvacátého století,“ vzpomíná dnes osmaosmdesátiletý usedlík.

Než odešel do penze, strávil poslední čtyři roky v Paříži. „Nastoupil jsem tam chvíli po revoluci jako obchodní rada. Jsem původně právník, ale během minulého režimu jsem pracoval v zahraničním obchodě,“ říká. Celkově za hranicemi strávil jedenáct let, dávno před Francií žil sedm let v Africe, v Mali a Tanzanii. A i když na svou africkou misi často vzpomíná, zdůrazňuje, že by se tam už nevrátil. Že je srostlý s českou krajinou. „Jediné místo, kde bych v krajní nouzi uvažoval o tom, že bych tam bydlel, je Francie. Znáte ten vtip, jak Bůh rozděloval svět? Řekl si, tak Rusové budou tady, tady Angličani a najednou zjistil, že na Francouze zapomněl. Tak co s nimi? No dal jim ráj!“

S čertem v zádech

Nepřekážet krajině

Byla to zase možná náhoda, že v devadesátých letech po okolí jezdil golfový architekt Jiří Velden, který stavěl několik hřišť v Česku a v okolí Sedlce hledal místo pro nové hřiště. „Potkal jsem se s ním, odvezl ho sem, abych mu to tady ukázal, a on na to: To je ideální krajina! V roce 2000 jsme začali budovat a v červnu o dva roky později jsme otevírali první devítku. Takže letos máme výročí dvacet let,“ popisuje Jiří Němec. V té době bylo v Česku okolo dvaceti golfových hřišť, teď jich je přes sto, a nejblíž byly devítky v Bechyni a v Nové Bystřici na Jindřichohradecku. A tak brzy přišel s nápadem hřiště rozšířit.

„Tenkrát lidi moc nevěděli, co s pozemky, tak je prodávali. Koupil jsem celkem 40 hektarů, to je minimum, co na osmnáctku potřebujete, ale když se na to dívám zpětně, měl jsem koupit klidně 120…,“ lituje s odstupem času.

Druhá etapa výstavby začala v roce 2007, trvala další dva roky a velmi výrazně se do ní zapojil i Němcův syn. „Petr podnikal a přispíval mi tady na to moje budování. A nakonec jsem u něj vyloudil i peníze na tuhle klubovnu,“ směje se a ukazuje rukama po rozlehlé místnosti s restaurací, které dominuje beton, dřevo a dlouhá prosklená stěna, díky které interiér plynule přechází do krajiny.

Jejím autorem je architekt Stanislav Fiala, kterého na Čertovo břemeno přivedl už o pár let dříve právě Petr Němec, současně jeden z nejbohatších Čechů, aby mu přímo v areálu postavil dům, kde by mohl s rodinou při návštěvách rodičů bydlet. Byl to jejich úplně první společný projekt a už během něj se jasně ukázalo, že v tomto případě se mezi investorem a architektem zrodil zcela mimořádný vztah důvěry a respektu.

V rámci golfového hřiště tak vznikla ještě první klubovna připomínající zvenku spíš malou jeskyni, dnes je to vejměnek, stodola na techniku a poté i nová klubovna, která získala několik architektonických ocenění, včetně Stavby roku 2011.

Fiala dodnes vzpomíná, jak k Němcovým přišel poprvé: „To bylo ještě v době, kdy všude okolo bylo jen bláto, a člověk tak musel mít pořádné gumáky!“ Jeho představa pro budovy byla od začátku jasná – nesmí překážet krajině a nesmí přinést prvky, které do ní nepatří. Jedině tak je podle něj možné s prostorem správně hospodařit. Proto si tady lámal hlavu i s lavičkami nebo odpadkovými koši.

Špork, Drn, Bělehrad

Spolupráce nadaného architekta s Petrem Němcem od té doby přerostla hranice golfového areálu. Pro jeho developerskou společnost Sebre, kterou vlastní spolu s Janem Fidlerem, navrhl například budovu Drn na rohu Národní a Mikulandské ulice v Praze, geniální přestavbu nedalekého Šporkovského paláce, mimochodem obě budovy už mají nové majitele, nebo nový bytový dům Komunardů 35 v Holešovicích. A momentálně spolu staví například i zbrusu novou rezidenční čtvrť v srbském Bělehradě.

„My Standovi stoprocentně důvěřujeme. Dívá se na věci úplně jinak, než jsme byli dřív zvyklí. Úplně přirozeně, selským rozumem. Už se tak párkrát stalo, že nás vyškolil. Jako když jsme mysleli, že musíme mít u vstupu do Drnu turnikety, protože je to povinné, a on přišel s tím, že tím návštěvníky budovy jen postavíme před zbytečnou a nevzhlednou bariéru, a navíc že nikdo nic takového nenařizuje. A měl pravdu,“ vkládá se do rozhovoru Fidler, sám vášnivý golfista.

Spolu s Fialou momentálně pracují na dotvoření Čertova břemena. Přes silnici, na protější louce chtějí postavit ubytování pro své návštěvníky, kteří se teď často musí vracet po hře domů. „Není to žádný velký hotel, v plánu máme jen 35 pokojů v kvalitě hřiště a klubovny. Proto jsme znovu oslovili Standu, kterému se podařilo navrhnout budovu splývající s terénem, které si při příjezdu možná ani nevšimnete. Návrh počítá s přemístěním stávajícího parkoviště u silnice pod zemní val, aby pohledu do krajiny nic nepřekáželo a došlo ke zklidnění pohybu lidí v obci,“ popisuje s tím, že teď jen doufají, že se jim podaří uhájit stávající pozici v nově pořizovaném územním plánu.

Aby byli více soběstační, rádi by také nedaleko sousední Jistebnice, na místě bývalého ovčína, rozjeli biofarmu. Místo s pekárnou, bylinkami, masem a sýry, odkud by mohla odebírat i jejich golfová restaurace. A stejně jako v případě ubytování i tady už Fiala vypracoval návrh přestavby.

Daleko je dnes Čertovo břemeno od obrazu, který se před padesáti lety naskytl Jiřímu Němcovi, když do pusté krajiny, která mu ale svou ryzostí a atmosférou učarovala, přišel. Jeho vize nechat prostoupit golfové hřiště okolní přírodou se ale daří udržet. I díky tomu, že majitelé vlastně stále patří do rodiny – Sebre Petra Němce a Jana Fidlera drží devadesát procent, zbývajících deset procent vlastní Petr Zahradník, vnuk zakladatele, který se na chodu klubu také podílí. A na pomoc má většinou s sebou i čtvrtou generaci rodinného podniku a ta se právě za námi prohání s těmi holemi po greenu.

„Jedno je jisté. Jiří je základ Čertova břemene. Šaman, který vlastníma rukama rval kořeny keřů a náletových dřevin, aby tu udělal louky a vysušil močály. Byl u všeho od samého začátku,“ zdůrazňuje Fiala a pomrkává na Jiřího, který se smíchem přidává hned další historku: „Jednou jeli kolem nějací ztracení Francouzi, zastavili a snažili se rukama nohama zjistit, kudy mají jet dál. A já v holinách od bahna jsem jim plynulou francouzštinou odpověděl a navedl je přesně tam, kam potřebovali. Vypadali trochu zaskočení!“