Sochař Benedikt Tolar ozdobí panelák i zámeckou zahradu, zabývá se recyklací věcí

Autor: Karolína Jedličková
Datum: 25. 2. 2020
Foto: archiv Benedikta Tolara
V pravidelné rubrice Speed Art Dating vám představujeme zajímavé tváře české umělecké scény. Tentokrát sochaře Benedikta Tolara.

Sochařů v Česku není mnoho a těch opravdu dobrých ještě méně. Jednoho z nich vám dnes představíme – jmenuje se Benedikt Tolar a je z Plzně. Vede tam ateliér Socha a prostor na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Jeho práce jsou k vidění na veřejných prostranstvích i v soukromých sbírkách, a to nejen u nás, ale i za hranicemi. Tolar se zabývá recyklací věcí. Pod tím si můžete představit třeba vany, satelity nebo auta. Z nich pak tvoří unikátní sochařské instalace a obrazy. Mimo to je ale i malířem a restaurátorem.

Prodejte se ve dvou větách, Benedikte Tolare!

Jsem dobrá investice. Moje umělecké objekty si můžete koupit do panelového bytu i do zámecké zahrady.

Proč jste se stal umělcem?

To bych taky rád věděl, tak nějak se to stalo. Rozhodně jsem o tom od mala nesnil, spíš to přišlo přirozeně. Už od mala mě fascinovala role tvůrce. O umění jsem ještě nevěděl, ale bavily mě různé, třeba i nahodilé tvůrčí procesy. Dělat umění je hra, no a ta hra mě pohltila asi už velmi záhy. Pak jsem zjistil, že se tomu říká moderní umění a že se to líbí nejen mně, ale i ostatním lidem.

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno pravidelně snídáme s rodinou, je to pro mě důležitý start celého dne. Pak se odeberu do práce nebo přímo do ateliéru, kde většinou trávím čas s uměním do pozdního odpoledne. 

Čím se inspirujete?

Inspiruji se úplně vším, co kolem sebe vidím. Proto mám i tendenci si ty zajímavé věci brát s sebou, dříve domů – nyní do ateliéru. V ateliéru se pak těmi věcmi obklopím a to je pro mě to správné tvůrčí prostředí. Můj ateliér se nachází v Plzeňském Depu, kde jsou i sběrné suroviny, a tahle záměrná blízkost moji práci hodně ovlivňuje. Rád pracuji s věcmi takříkajíc z druhé ruky, inspiruje mě to, co ty věci znamenaly, co mají za sebou, nebo třeba jen jejich tvar či materiál.

Bez čeho se neobejdete?

Zcela jistě se v životě neobejdu bez času a prostoru.

Vás oblíbený tuzemský a světový umělec?

Vybrat jen jednoho? To je moc těžká otázka, nerad bych se někoho dotkl, ale myslím, že dobré věci tady dělá Benedikt Tolar, to snad nikoho neurazí. Ze světových umělců můžu jmenovat například Erwina Wurma, toho mám moc rád.

Co pro vás znamená umění a jaký má smysl?

To je hodně široká otázka a těžká nejen pro mě. Pokud bych měl přemýšlet konkrétně, o své práci, tak já stále hledám hranice – kde už TO je a kde ještě není – umění. Tak jak ho s mlhavými hranicemi vnímám já, se mi hledání vrstev a hranic umění stalo tak trochu návykovou látkou. Mám umění rád.

Kdy a kde se vám nejlépe tvoří?

Nejlépe se mi tvoří o samotě. Jen já s mořem času a dalším mořem “materiálu” kolem mě. Zase je to jen čas a prostor.

Popište nám svůj ateliér.

Můj ateliér je víceméně půlkrychle 10x10x5 metrů s vestavěným patrem. V ateliéru to vypadá tak, že se občas nedá udělat krok, aniž byste do něčeho “zajímavého” nešlápli. Na zdech jsou od spodních pater vyrovnané rozličné předměty jako vany, trubky, hadice, satelity, na zdech visí hotové obrazy, sochy objekty, občas nějaké lebky a mezi tím se tu nacházejí barvy a menší věci jako vánoční ozdoby.

Váš dosavadní největší úspěch?

Řekl bych, že je to právě ta svoboda mít čas a prostor. To, že volně tvořím, je pro mě ten nejcennější úspěch. Jsem taky rád, že se to lidem líbí.

Co pro vás znamenají peníze?

No, peníze jsou vlastně ten čas a prostředky pro to, abych mohl dělat to, co chci.

Komu byste chtěl prodat některá ze svých děl a ještě se tak nestalo?

Náprstkovo muzeum! A taky všem, které moje práce zaujme a budou se chtít na moje dílo dívat do konce života. Prozatím ale můžou zajít do galerie Kvalitář, kde mám velkou výstavu, ze které mám opravdu radost.

Existuje nějaký projekt, objekt, který byste si přál namalovat a ještě se tak nestalo?

Již delší dobu si myslím na prázdné rámy v kostele sv. Barbory v Manětíně. Bývaly v nich obrazy Petra Brandla, ale zřejmě se zpátky už nevrátí. Rád bych do nich vytvořil mé monochromatické gravitační malby. Jedním takovým objektem (nyní je k vidění v Kvalitáři) jsem několik let suploval oltář v kostele sv. Magdaleny na hradě Švamberk u Konstantinových Lázní a myslím, že ostudu sakrálnímu prostoru nedělal.

Moderní malba, nebo staří mistři? 

Mám rád obojí. Ze starých mistrů mě vždy fascinovala gotická malba, obzvlášť Mistr třeboňského oltáře. V tomto případě jsem se neudržel a pokusil jsem se jeho malby parafrázovat prostorovou instalací “NE-POZNÁNÍ”.

Konkrétno, nebo abstrakce?

Tady mohu rozvinout odpověď na předešlou otázku. Co se týče moderního umění, preferuji abstrakci. Nějakou dobu jsem si k ní hledal cestu, ale o to víc mě zasáhla. Když jsem ještě za studií viděl v Berlíně “Kdo se bojí červené, žluté a modré?” Barneta Newmana, něco se ve mně zlomilo. Ze současné abstrakce asi nelze nemilovat práce Anishe Kapoora nebo Tonyho Cragga.