Tam, kde vychází slunce. Navštívili jsme voňavé jihomoravské sídlo firmy Sonnentor

Autor: Thea Kučerová
Datum: 21. 10. 2021
Foto: Sonnentor

Možná nejvoňavější firma v Česku je na špici i v jiných disciplínách. Vyhrála ekologického Oscara, věnuje se obnově krajiny a nejvyšší hodnotou je pro její management zdravá firemní kultura. Navštívili jsme Sonnentor osobně a sami se přesvědčili, že to není jen pozlátko.

Tady si připadáte jako v Karlíkově továrně na čokoládu. Místo čokoládové řeky a krajiny ze sladkostí se ale procházíte mezi pronikavě vonícími pytli sušených bylin, důmyslnými systémy sít na prosívání květů a stroji, které nesmírnou rychlostí kompletují vesele ilustrované krabičky s čajovými sáčky. Ani šibalské Umpalumpy nepotkáte, zato se tady ve vší výrobní vřavě hbitě pohybují usměvaví zaměstnanci s logem slunce na hrudi.

„Vidíte ten kvítek v okénku na pytlíku? Dáváme ho tam ručně. Nemá to žádný jiný význam, než že to vypadá hezky,“ říká Josef Dvořáček, spolumajitel a ředitel českého Sonnentoru, která už od roku 1992 vyrábí v jihomoravské vesničce Čejkovice čaje, koření a další produkty v biokvalitě. V Česku je momentálně jedním z nejpozoruhodnějších míst, kam obrátit zrak, zajímá‑li vás, jak by měla vypadat firma 21. století. Inspirovat se sem jezdí konkurence, občas přiznaně, občas pod hávem anonymity, to ale nikomu nevadí. Tady vědí, že musí být vždy o několik kroků napřed. A kromě průkopnické práce na poli ekologického zemědělství, za kterou mimo jiné získal Sonnentor i takzvaného „ekologického Oscara“, je zářným příkladem zodpovědného podnikání a záviděníhodné firemní kultury.

V místnosti, kde se organizují firemní workshopy, dostanu vizitku, neboli čajový sáček Dobrá nálada s natištěným kontaktem. Hned vedle cinkají porcelánové hrnečky z místní čajovny Čas na čaj spojené s prodejnou, na návštěvu a prohlídku továrny sem totiž může přijet každý, vždyť už tady funguje i regulérní oddělení turistiky. Hosté mohou navíc výlet spojit se vším, co nabízí české Toskánsko.

„Do práce se chodí v šest. Vstávání ale místním většinou nevadí, naopak. Mnoho zaměstnanců raději pracuje u nás na bylinkách dopoledne, protože odpoledne potřebují obstarat vlastní vinohrad,“ pokračuje Dvořáček. Striktně tady nemají ani noční směny. „Sice na tom asi tratíme, ale chceme, aby měli naši zaměstnanci normální, plnohodnotný život a pracovat přes noc do toho rozhodně nezapadá.“ Kromě zaměstnanců si tady váží i pěstitelů, se kterými nejen uzavírají dlouhodobá partnerství a dobrovolně jim platí vyšší a férovější cenu, ale fotky sedláků najdete třeba i na čajových krabičkách spolu s mottem „Tady roste radost“. Odebírá se tady zásadně zelená energie, Sonnentor navíc provozuje solární elektrárnu a používá firemní flotilu elektromobilů. Zelená je i střecha, v jedné části najdete včelí úly a dole před čajovnou si můžete po prohlídce odpočinout v bylinkové zahradě svaté Hildegardy. Firma má navíc vizi stát se firmou zcela bezodpadovou. Zdá se vám to jako utopie? Chápeme. Tak se s námi pojďte podívat za oponu.

Tam, kde vychází slunce

Ze Sprögnitzu do Čejkovic

Značka Sonnentor, v překladu sluneční brána, vznikla původně v Rakousku v hlavě vizionářského zakladatele Johannese Gutmanna. V roce 1988 mu bylo 23 let, vyrostl a žil v regionu Waldviertel jako dítě ze zemědělské rodiny a potřeboval práci. Za humna se mu moc nechtělo a tak začal na trzích prodávat bylinky místních sedláků. Výrazná postavička v Lederhosen s kšandami a červenými kulatými brýlemi byla nepřehlédnutelná, lišil se navíc ještě tím, že vyprávěl příběhy lidí, kteří bylinky vypěstovali. Časem se stal horlivým zastáncem ekologického zemědělství. Věřil, že nejlepší cesta pro zdravý život, životní prostředí a tím i pro budoucnost je právě biocesta.

Náhoda tomu chtěla, že potkal čerstvého absolventa zemědělské školy Tomáše Mitáčka. Ten vycestoval na svou první konferenci o ekologickém zemědělství a tam na Gutmanna narazil. Potkali se znovu a znovu a nakonec mu Rakušan nabídl, jestli by nechtěl ekologicky pěstovat léčivky v Česku. V roce 1992 tak založili český Sonnentor, ten ale od začátku nebyl žádným nástrojem na levný vývoz z východu, naopak. Oba muži chtěli rozvíjet evropskou myšlenku spolupráce. Všechny vydělané peníze tak zůstávají tady a investují se do areálu v Čejkovicích nebo do různých regionálních spoluprací.

V roce 2009 vedení převzal Josef Dvořáček, manažer z reklamního průmyslu, který se rozhodl najít v zaměstnání větší smysl. Formativním zážitkem pro něj bylo, když chtěl vzít syna na zápas fotbalového klubu FC Barcelona do katalánské metropole. Na poslední chvíli však museli letenky zrušit kvůli nenadálým plánům a stejné letadlo tehdy pilot úmyslně navedl do skály. Tragédii nikdo nepřežil a Dvořáček to vzal jako šanci zamyslet se nad životem. „Chtěl jsem už podnikat sám, mít někde napsáno Dvořáček‑firma a předat ji svým dětem. Johannes si mě ale získal svou lidskostí. Na schůzku přijel oprýskaným citroënem, a když jsme pak procházeli firmou, znal každého zaměstnance i jeho příběh. A já si říkal, že jestli s někým, tak s ním,“ říká Dvořáček. Dohodli se, že s Gutmannem a Mitáčkem budou partneři, a tak mohl začít navazovat na dosavadní myšlenky a hodnoty, ale zároveň směle posouvat firmu do nového desetiletí.

Na hlavě mám síťku, přes sebe bílý plášť. Síta vibrují jedno nad druhým, sušené listy meduňky se zachycují v tom nejhrubším, poputují do sypaného čaje. Stejná kvalita jen o trochu menší kousky padají níž, na ty čeká sáček. Ani bylinný prach se nevyhazuje, dává se hospodářským zvířatům, aby dobře spala, a zbytek se kompostuje a vyrábí se z něj i malé pelety na topení. U sáčkových čajů je nitka z bavlny, bez hliníkové sponky. Pyramidové síťky na čaj jsou vyráběny z kukuřičného škrobu, dvoukomorové sáčky jsou z vláken textilního banánu abacá a celulózy, úplně v klidu je tak můžete hodit do kompostéru, stejně jako celulózovou fólii, která se u některých čajů používá pro zachování aroma. Papír z obalů a krabiček potištěných vodou ředitelnými barvami zase do tříděného odpadu.

Tady se ekologie řeší do detailu. Každý den se navíc u surovin dělají namátkové kontroly proti molům, a přestože jsou všichni dodavatelé certifikovaní, vzorky se nechávají testovat, aby se vyloučilo pět set nežádoucích látek. Samotná budova továrny je starý kravín, který už nikdo nepotřeboval. „Myslím, že bychom měli mít pokoru ke každému metru, který se zastaví. Primárně bychom se měli dívat na staré domy, které se dají obnovit,“ říká ředitel. Není divu, že Sonnentor vyhrál v soutěži E.ON Energy Globe mezi projekty, které mohou inspirovat inovativním přístupem k úsporám energií a ochraně životního prostředí.

„Spousta firem naskočí na zelenou vlnu, protože je to zrovna populární. Jenže mnohé z nich dělají greenwashing. Jak se pozná, kde je to opravdové a kde ne? Slyšel jsem takový hezký příměr. Tam, kde mají lidi rádi lidi, tam mají rádi i přírodu. Poznáte to skrze firemní kulturu,“ provádí nás Dvořáček továrnou a představuje nám zaměstnance, kteří nás míjejí, a vypichuje zajímavosti z jejich života. Mnozí z nich jsou v Sonnentoru dlouhé roky. Dole v balírně nás doprovází vedoucí Michal a pyšně ukazuje na stroj, který zvládne udělat 170 sáčků za minutu. „Žádný jiný potravinářský výrobek nemá tolik různých komponentů, aby vznikl. Jedna krabička čaje – to je krabička, přebal, filtrační papír, nitka, visačka a směs uvnitř. Dát tyhle různé materiály na jedné ploše dohromady a ještě v té rychlosti je velmi komplikované. Na obsluhu takového stroje se lidé zaškolují klidně i dva roky, než jsou experti,“ vysvětluje.

Dvořáček je rád, že zaměstnanci vidí, jak se s penězi, které firma vydělává, hospodaří. „Asi v každé firmě jsou lidé někdy nespokojení s tím, kolik berou. Když ale vidí, že jsme jim koupili třeba drahou moderní mašinu nebo pro ně vylepšili zázemí, je to fajn. Rosteme stabilně a pomalu, kolem deseti procent ročně a tenhle zisk investujeme zpátky. Naposledy třeba do stroje, který zvládne 350 sáčků za minutu,“ říká. Kvůli automatizaci ale nikoho nevyhodili, pracovníci se akorát přesunuli. „Snažíme se zachovávat podíl ruční práce u produktů, kde to přidává lidskou hodnotu, a omezit tam, kde to smysl nedává.“

Momentálně mají kolem čtyř stovek produktů, a vždy když deset nových přidají, musí zase deset jiných vyřadit. Firma má kolem 160 zaměstnanců, z toho dvacet v oddělení turismu. Její roční obrat byl loni 340 milionů korun, tento se zatím blíží k 390 milionům. V supermarketech ale Sonnentor nenajdete, Dvořáčkovi se nelíbí jejich přístup k dodavatelům a tlak na snižování ceny na úkor kvality. Budují proto vlastní síť obchodů, zatím mají tři v Česku, k tomu provozují e‑shop a spolupracují s desítkami partnerských prodejních míst, převážně s biopotravinami jako Sklizeno nebo Country Life. „Covid jsme zvládli díky e‑shopu, navíc bylo déle chladno, takže lidé kupovali víc čajů. Doma také více vařili a vyrostla nám spotřeba koření. Nejdeme cestou slev, my si stojíme za hodnotou našich produktů, a i tak se nám podařilo pandemii ustát,“ vysvětluje Dvořáček.

Možná i proto sem občas zavítá konkurence. Když se v roce 2012 rozhodli, že firmu otevřou veřejnosti a začnou dělat v rámci transparentnosti exkurze, přijeli se hned podívat lidé z Jemči. „U nás ve firmě se někteří lidé báli a říkali: Josef, ale oni nás teď budou kopírovat, my jim všechno ukazujeme, oni si to můžou nafotit. A já jsem říkal: To všechno nás vede k tomu, abychom byli ve chvíli, kdy si to oni nafotí, už dávno napřed,“ říká Dvořáček. Hned první rok přišlo na prohlídku tři a půl tisíce lidí, rok před pandemií jich bylo už padesát tisíc.

Poručit větru, dešti? Ne.

V rámci bioprodukce se ale musí vyrovnávat i s tím, že příroda prostě občas nenadělí. „Zajímavou debatu jsem měl s historiky, kteří se věnovali pěstování vína na Moravě v dějinách. Byli jsme tehdy nejsevernější částí Svaté říše římské, víno sem tolik geograficky nepasovalo a podle výzkumů se tady bez postřiků urodilo třeba jen jednou za tři roky. Byl déšť, plísně. Lidé ale byli zvyklí. Pán Bůh dá, Pán Bůh nedá. My sami to občas zažíváme, třeba když je hodně deštivé léto a hodně nám zmoknou květy. Některé roky musíme snížit třeba obsah chrpy, s recepturou se musí pracovat,“ popisuje. Předcházet se tomu dá jedině tak, že stále hledají nové pěstitele. Mezi nejoblíbenější byliny, které jsou jádrem chutí, patří máta, meduňka, list maliny, ostružiny a šalvěj. „Ty je relativně lehké nahnat. Největší kumšt jsou květy. To je ruční práce, sběr. Pokud tedy máte pole, nasaďte květy! Potřebujeme ale alespoň 100 kilo!“ vybízí s úsměvem. Získat biocertifikaci však není legrace, trvá to tři roky, během kterých se ukáže, jestli to pěstitel myslí vážně. Primárně tedy Sonnentor hledá ty, kteří už certifikaci mají, těm, kteří ne, ale vidí v nich potenciál, pomáhají s konzultacemi i žádostmi o dotace.

Pěstitelů má Sonnentor v Česku kolem třiceti, jednou z nich je třeba paní Darmovzalová z Břeclavi, která začala ve volném čase s třiceti keříky růží a dnes už jich má pět set. Dalším je zázračný Stanislav Bíza z Lavandia, který vybudoval levandulové impérium, nebo Podstavkovi, kteří mimo to dodávají i mléčné výrobky do opočenské mlékárny. Vztah s pěstiteli je pro Sonnentor zásadní. „Vykupujeme za férovou cenu a dobrovolně platíme víc, než bychom museli. Díky tomu máme fantastickou kvalitu surovin. Dnes se často ztrácí vztah mezi dodavateli, zpracovateli a konečným zákazníkem a to je průšvih. Když někoho nutím snižovat cenu, nevážím si jeho práce a snižuji tak i kvalitu. A to nechceme,“ pokračuje.

Pro pěstitele proto pořádají workshopy, nové zaměstnance berou na tour po sedlácích, jednou za čas všechny pěstitele sezvou, aby se navzájem podělili o know‑how a třeba si radili. „Nevytváříme konkurenční prostředí. Někteří pěstitelé se nejdřív zdráhali, báli se, že poradí někomu, kdo je později převálcuje, ale to se nestalo,“ říká. Společně pak mohou všichni dělat krajinu svého regionu krásnější a zdravější.

„Když objíždíme pěstitele, je to úžasné. Vidíte, jak se o krajinu někdo stará, jak se tam střídají plodiny, daří se hmyzu. Nejvíc jsem si uvědomil dopad ekologického zemědělství, když jsme jednou s Tomášem Mitáčkem stáli u pole měsíčku, který nám kvetl v rámci projektu Veselá biofarma. Zastavil nás mladý pár a ptal se, jestli se na tom podílíme. A pak nám poděkovali, že mají po třiceti letech pitnou vodu ve studni. Tím, že se tam nestříká herbicidy, pesticidy ani dusíkatými hnojivy, se tam přírodě daří. A já jsem konečně viděl nějaký hmatatelný důkaz.“

Koření, které v Česku neroste, dováží Sonnentor ze zahraničí, stejně jako u českých surovin si ale zakládají na přímých dodavatelích. Kardamom, citronovou trávu, kurkumu, skořici, hřebíček nebo pepř černý berou v Tanzanii. Sonnentor má ale vlastní kávu z Peru nebo Nikaraguy. „Já mám prostě radost, že můžu vzít mojí dceři náš kojící čaj, a vím, že to bude ten nejlepší na trhu. Že se tu sešla parta lidí, které baví čaje, byliny a koření, a mnoho z nich společně s námi přemýšlí, jak to dělat líp. Jsou tu lidi, co mají rádi lidi a přírodu. Mou vizí je stát se průkopníky. Inspirovat ostatní, aby podnikali podobně, a tím abychom udělali svět alespoň o trošku lepším,“ dodává ředitel. A autorka tohoto textu musí uznat, že i když se jen tak lehce nedojme, těžko se ubránit pocitu, že tady opravdu roste radost.