Teď se budou dít věci! Bratři Cabani kouzlí ve Varech nezapomenutelné ceremoniály

Trampolíny, bazén, živá májka i déšť v kině. Pětadvacet let taví Cabani své nápady do podoby zahajovacího ceremoniálu na karlovarském festivalu.

To bylo tak. Koho by nelákalo nechat ve velkém sále v Thermalu pršet, že ano. Nebo spíš – ono tam už stejně při bouřkách zatékalo, budova je to letitá, staré hliníkové dráty nebezpečné, tak proč nepřijít s nápadem nechat na pódium dopadat vodní clonu a v kalužích se pak klouzat. Cabanům léta oddaný technik se zděsil a poprvé za roky spolupráce řekl, že do toho nejde. „Všude elektřina a vy tady necháte holky lítat ve vodě?“ „Znáte ten film Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky? Tak tam je taková scéna: v Podolí v bazéně se něco stane s elektřinou, a když k němu přijdou, jsou všichni ve vodě mrtví! Tohle jsem měl celou dobu před očima. To byl opravdu jeden z největších strachů, co jsme za dvacet pět let práce pro karlovarský festival prožili,“ vypráví Michal Caban o show k příležitostí 49. ročníku festivalu ve Varech.

„Ono tedy při našich náročnějších akcích šlo mnohokrát o život, ale tohle…,“ doplňuje jeho bratr Šimon, se kterým společně tvoří slavné Cabany. Jednoho si možná vybavíte jako nezapomenutelného dýdžeje Arnoštka z filmu Kouř, druhý se z pozice radního Prahy 1 stará o centrum města. Cabani jsou ale také už čtvrt století tvůrci zahajovacího a zakončovacího ceremoniálu na karlovarském festivalu, kde během nesmírně krátkého času, obvykle mezi pěti a osmi minutami, umí dojmout, nadchnout, překvapit či šokovat diváky, kteří se po roce vrací za filmovým svátkem do Karlových Varů. Jejich odvážná představení zapojují akrobaty, tanečníky, občas živly jako vodu nebo vítr. A v Česku nemají obdoby.

Podíleli se na Cenách Akademie populární hudby Anděl, organizovali Český národní den na Expo v Šanghaji, zahájení Mistrovství světa v hokeji v roce 2004 nebo třeba režii večera Český lev 2013 v pražském Rudolfinu. S Jiřím Kornem realizovali velký koncert k jeho sedmdesátinám, pro Operu Národního divadla uvedli klasickou operetu Orfeus v podsvětí. Jedním z největších projektů byla Bernsteinova Mše s Vojtou Dykem v roli Celebranta. „Po zahájení festivalu ve Varech za námi chodili zahraniční hosté a říkali: Vy byste v Hollywoodu udělali tak úžasné věci, musíte přijet a dělat to tam. Nikdy z toho samozřejmě nic nebylo! Ale jsme s tím v pohodě,“ říká Šimon.

Hravé duo

Bratři Cabanové byli už jako kluci nerozlučná dvojka. Možná i proto, že čtyři roky základní školy žili s rodiči v Egyptě, kam se jejich otec vydal za prací. U moře v Alexandrii pořádali večírky a bavili své kamarády dvoučlennou kapelou, Šimon hrál na klávesy, Michal na kytaru. Že to se svým šoumenstvím myslí opravdu vážně, ukázali, když si během studií v roce 1980 založili Baletní jednotku Křeč, což byl tanečně‑divadelní soubor, později známý i ze společných akcí Pražské 5. S Křečí pak nadšeně realizovali divadelní představení, jednorázové multimediální akce, filmy a televizní filmy a v roce 1983 s ním dokonce vystupovali i pod vedením americké choreografky Twyly Tharpové ve filmu Miloše Formana Amadeus.

Filmy si vyzkoušeli i sami, ať už to byl autorský celovečerní film Don Gio, který reagoval na proměny pražské porevoluční kulturní společnosti, nebo film KusPoKusu, složený ze sedmi pohybově výtvarných vizí. Oba se skvěle doplňují, jejich role se ale neustále prolínají, kdyby to prý bylo moc jasně rozdělené, nefungovalo by to.

Michal vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické a je to právě on, kdo diplomaticky a trpělivě vede jednání se zadavateli. Sám sebe by však nazval v prvé řadě ceremoniářem. „Jednou jsme něco připravovali k výročí Rudolfa II. a já zjistil, že měl na dvoře funkci ceremoniáře. Moc se mi to líbilo. Podobnou roli hraje i Gérard Depardieu ve filmu Vatel, na dvoře francouzského šlechtice dělá různá divadýlka, ohňostroje… to je mi blízké,“ směje se. V mnoha projektech také zastával roli choreografa, naposledy se toho ujal třeba pro nadcházející Silvestrovský večer na ČT ve stylu filmu Dáma na kolejích s Jiřinou Bohdalovou.

Šimon vystudoval scénografii a absolvoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Šikmé plošiny, skluzavky nebo důmyslné mechanismy kolotočů pro akrobaty jsou tak z jeho hlavy. Oba jsou ale hlavně režiséry okamžiku, tvůrci konceptu, organizátory zábavy. „Umíme dávat dohromady tu mozaiku lidských i tvůrčích faktorů a technických záležitostí,“ dodává Šimon. Sám se teď navíc vrátil k Arnoštkovi, i když trochu jinak. V jeho režii se film Kouř dočkal divadelní adaptace v Divadle Na Fidlovačce.

Teď se budou dít věci!

Karlovarský festival nejprve přitáhl právě jeho, a to na pozici architekta. O rok později se k němu už přidal bratr Michal jako režisér doprovodných akcí, ale teprve třetí rok, tedy v roce 1997, poprvé udělali zahajovací ceremoniál. „Tehdy natočil znělku Svěrák a my jsme dostali možnost nahnat na pódium čtyři bubeníky na tympány, kteří minutu deset vibrovali. Vedle nich byla videostěna z tehdejších monitorů, tedy obrovských, těžkých beden s obrovskými černými okraji na skleněných obrazovkách. To byla velká show! Máme z toho jedinou fotku, screenshot z ČT,“ poznamenává Michal.

Budou se dít divy!

Hned s nástupem Jiřího Bartošky musel karlovarský festival bojovat nejen s Moskvou, ale i s pražským Zlatým Golemem. Bylo jasné, že je potřeba být lepší nejen programem, ale i vizuální atraktivitou. Tak se nastavila tradice každoročně nových filmových znělek a s nimi i zahajovacích ceremoniálů, které byly od počátku až dodnes svěřeny právě Cabanům. „Pro mě byl asi zásadním přelomem 41. ročník s trampolínami. Je to gymnastika ve fraku, má to noblesu a já mám pocit, že od té doby jsou ta naše zahájení taková elegantní, velkolepá a zároveň vtipná. No a pak samozřejmě vodní skluzavky, kde jsme museli navíc vymyslet, jak tu vodu pak dostat pryč,“ říká Šimon.

Problematika totiž tkví v tom, aby hned po akci mohl na pódium bezpečně přijít moderátor Marek Eben a provést diváky zbytkem večera. „Vymyslet se dá ledasco, ale musíme vždycky hlavně vyřešit, jak to rychle zlikvidovat. To je alfa a omega. A zrovna u toho deště to byla bondovka! Zorganizovat to tak, aby se divák pořád bavil a neviděl, že tam lidi makají jak šrouby, aby se to stihlo, že se veškerá voda stahuje do okapových svodů a z nich do barelů velkých jak o Vánocích na kapry pod pódium, a aby tam pak přišel Marek, hezky suchou nohou, neuklouzl a řekl: Dobrý večer! To mě vlastně baví nejvíc, vymýšlet tuhle logistiku,“ usmívá se Šimon.

Váhově nejtěžší však byl 34. ročník, kdy si Cabani vymysleli instalaci se třemi postelemi na vysokozdvižných hydraulických plošinách, které se využívají ve stavebnictví či v autosalonech. „Crčel z toho olej a museli jsme kvůli tomu vyndat po cestě všechny dveře, abychom to vůbec do velkého sálu dostali. Vezlo se to na takových rolnách jak ve starém Egyptě, protože se to nedalo zvednout. To byla další šílenost,“ vypráví.

Když bylo v roce 2018 sto let výročí republiky, přišel Šimon s nápadem pomyslného lustru, kde se budou točit akrobatky v sokolských dresech. Model si doma vyrobil z provázků a matek, roztočil je, natočil na video, zanimoval, pak to prezentovali panu Bartoškovi a všichni byli nadšení. „Jenže to byl jen model! Nějak jsme zapomněli, že když ty matičky vyletí a hezky se odstředivou silou roztočí, tak se pak zase někdy musí vrátit zpátky do středu a trošku se pomlátí. No a dělejte tohle s živými lidmi. Naštěstí se nakonec nepomlátily moc, jsou to akrobatky a tanečnice a vědí, jak padat, ale uff!“ chytá se za hlavu Šimon.

Nejkontroverznějším ceremoniálem se ovšem stala „krvavá show“ z 52. ročníku. Tehdy si bratři řekli, že se vlastně vždycky snaží, aby byly show krásné, a přitom hrůza a děs hororu k filmu neodmyslitelně patří. Požádali dirigenta karlovarského orchestru Jana Kučeru, se kterým v poslední době spolupracovali, aby pro akci složil děsivou hudbu. A nad touto děsivou zvukovou kulisou Cabani pověsili 21 dívek do tří pater v igelitových kapsách až do výšky osmi metrů. „Neměly jištění, strašně to klouzalo a všichni jsme zase měli stres. Holky jsme při zkouškách rozdělili do pater podle toho, jakou která zvládala výšku. A když už to vypadalo, že všechno půjde, tak se asi po dvou dnech tvůrčího nadšení ukázalo, že jim to začíná docházet a dělá se jim zle. Na zahájení to pak ale zvládly, jsou absolutně obdivuhodné!“ zdůrazňuje Michal.

Sami se prý vždycky snaží své nápady zkoušet, aby věděli, co vlastně po účinkujících chtějí. Vyzkoušeli si tak igelitovou kapsu, stejně jako kaskadérský kousek, kdy se v roce 1998 kaskadéři spouštěli na pokyn režisérů během zkoušek po hlavě dolů tak často, až se ozvali s tím, ať si to jdou pánové vyzkoušet sami. Tak jsme se nechali zavěsit hlavou dolů a hned nám bylo jasné, jaké to je…“ říká Michal.

Divadelní partyzáni

Je vidět, že Cabani se nezaleknou ničeho. Nad zázvorovým čajem v kavárně v Lucerně vypráví jednu historku za druhou, často se hlasitě smějí a jeden druhého ironicky doplňují. Že by s festivalem po letech sekli? „Jasně že nás to občas napadá, ale stále nás to baví. Ale jsme si pochopitelně vědomi toho, že nic netrvá věčně. Jestli nás má někdo nahradit, tak ať nás pak smete ze stolu sám, co my bychom nad tím teď koumali,“ říkají. Za Jiřím Bartoškou chodí s konceptem někdy v dubnu. „Už několikrát mi řekl: Ty, Michale, kdyby s tímhle přišel někdo cizí, tak ho vyhodím. Ale že jste to vy, tak já vám věřím.“ Samotná představení pak Cabani občas dotují i ze svých honorářů, kreativita se jim totiž někdy natolik rozbují, že až v rozjetém vlaku zjistí, že jsou v červených číslech rozpočtu.

V Česku se podle nich obecně v tomhle oboru netočí příliš peněz. Mezi jejich nejoblíbenější zahajovací ceremoniály ze zahraničí patří třeba ten, když herec Neil Patrick Harris uváděl americkou divadelní cenu Tony, která oceňuje představení a herce z Broadwaye.

„Celé to bylo udělané jako jedna písnička, která má v textu jména různých hostů, názvy nominovaných inscenací a podobně. To prostě Američané umí. Ale i evropští tvůrci se vždycky diví, za jaký rozpočet to tady děláme,“ říká Michal. „Oni by to neudělali ani z bezpečnostních důvodů. My tady jedeme takový partyzánský odboj,“ doplňuje Šimon, kterému se líbí zase Ricky Gervais a jeho nekorektní humor nebo film Annette. „Takhle bychom si to klidně představovali. Já už ale dlouhodobě říkám, že v Česku na to není pořádné místo, sál, kde by byl prostor dělat velké show. Všechno je tu placaté, a ne hluboké,“ stýská si. Oba by si jednou chtěli udělat i něco tak velkého, jako bylo monstrózní zahájení na olympiádě v Londýně v roce 2012 pod taktovkou britského režiséra Dannyho Boyleho, který točil třeba film Trainspotting.

Zatím si aspoň nadělili monstrózní čtyřkilovou knihu. Čtvrtstoletí s festivalem totiž oslavili souhrnnou publikací o 576 stranách, kde najdete přes tisícovku fotografií a interaktivní odkazy. Díky QR kódům se prokliknete skoro na šedesátku videí a nahlédnete tak i do zákulisí. A co nás čeká na festivalu příští rok? To prý začnou řešit nejdříve v lednu. Je ale asi jasné, že to zase bude nějaká naprosto nevídaná podívaná. Co třeba představení v metaverzu?!