Tvrdohlavý. Václav Marhoul vypráví o cestě do Hollywoodu, armádní službě i čekání na StB

Václav Marhoul dělá věci podle sebe. Hrdost mu způsobila řadu problémů, ale taky ho dovedla na práh Hollywoodu. Jeho život však přesahuje hranice stříbrného plátna: sloužil u speciálních sil v armádě, pomáhá prezidentskému kandidátovi nebo vybírá peníze na zbraně pro Ukrajinu.

Václav Marhoul má charisma. Vejde do dveří, pevně vám stiskne ruku, odběhne na balkon na cigaretu a pak už začne vyprávět jednu historku za druhou. O svém věrném parťákovi a dvorním kameramanovi Vladimíru Smutném, o divokých revolučních dnech kolem 17. listopadu i o volební kampani Petra Pavla, do které se zapojil. Nepoužívá fráze, neuhýbá odpovědím, má jasné názory. A zážitků, že by se s ním dalo sedět dlouhé hodiny.

Však je také prvním českým režisérem, který má po dlouhých letech našlápnuto do slavného Hollywoodu. Po mezinárodním úspěchu jeho posledního filmu Nabarvené ptáče ho oslovila společnost Creative Artists Agency a nyní má točit snímek o americkém senátorovi Josephu McCarthym, který nechvalně proslul v 50. letech honem na údajné „komunisty“. V hlavních rolích se mají objevit herecké superstar: Michael Shannon, dvakrát nominovaný na Oscara, a Emilia Clarkeová, oblíbená „královna draků“ ze Hry o trůny.

Točit se mělo už letos, jenže projekt zpomalily problémy, které Marhoul dobře zná: finance. „V rozpočtu chybí jedna třetina,“ přiznává. „Ukazuje se, že jde o natolik kontroverzní téma, že není vůbec jednoduchá věc dát peníze dohromady. Když mi lidé říkají ‚Ty budeš točit v Americe?‘, tak je opravuju, že bych měl točit v Americe. Může se stát, že ten film klidně nebude,“ vypráví zachmuřeně.

Což o to, peníze sháněl obtížně i na předchozí projekty Tobruk a zejména zmíněné Nabarvené ptáče, které nakonec vznikalo dlouhých jedenáct let. U snímku nazvaného McCarthy producentem není, ale finanční patálie ho dostihly znovu. „Vstupoval jsem do toho naivně a myslel, že to půjde samo od sebe. Ale ukazuje se, že jakýkoliv podobný film narazí. Amerika je rozdělená, snadno se dají najít konotace mezi McCarthym a Donaldem Trumpem, navíc je spojuje i osoba člověka jménem Roy Cohn, který byl pravá ruka McCarthyho a později právník právě Trumpa,“ říká 62letý Marhoul.

I proto se celý projekt komplikuje, ani obsadit hlavní role nebylo jednoduché. „Odmítlo nás asi pět skvělých herců, kteří nechtěli být ztotožňováni s tak negativní postavou,“ líčí. „Nezlobím se. Chápu, že si chtějí zachovat image správňáků.“ Jako odstrašující příklad zmíní jednoho českého herce, kterého kvůli negativní roli v televizním seriálu nedávno zmlátila čtveřice agresorů.

Věří, že se natáčení McCarthyho rozběhne někdy příští rok. Šance odhaduje tak na 60 procent. Všem spřízněným hercům píše zprávy k narozeninám a nedávno psal i Shannonovi. „Moc mi děkoval a pak připsal: Hey man, hope to make this movie! Tedy: Doufám, že ten film natočíme! Scénář se mu moc líbil,“ povídá Marhoul. „Nevýhoda je, že teď mám čistě pasivní roli. Jsem jenom režisér, můžu akorát čekat, jak to dopadne. Otázka je, co je lepší. Jestli čtyři roky nespat a padat do depresí kvůli shánění financí, nebo upadat do depresí, že to nemůžu ovlivnit.“

Ve službách generála

Ne snad že by se nudil. Byl porotcem na menším filmovém festivalu, pracuje dlouhodobě pro UNICEF a pomáhá s prezidentskou kampaní generála Petra Pavla, s nímž se seznámil jako člen 601. skupiny speciálních sil v Prostějově, a v uplynulých měsících moderoval po celé republice jeho debaty s občany. „Známe se opravdu dlouho, ve všech situacích jsem ho poznal jako velmi zásadového, poctivého a férového člověka, který v životě nikomu neublížil,“ líčí Marhoul. Zároveň nemůže zavřít oči před minulostí člověka, který byl členem KSČ a absolvoval kurz pro zpravodajce. „To jsem si musel v hlavě probrat,“ uznává Marhoul, ale míní, že Pavel si „svoji chybu za 33 let odmakal“. A taky připomene, jak v roce 1992 jako výsadkář zachránil po týdenním hledání v bývalé Jugoslávii život 53 francouzským vojákům. „To je pro mě zcela zásadní. Bylo to jeho dobrovolné rozhodnutí. A když nasadíte svůj život, abyste zachránil jiné, tak co je víc?“ říká důrazně.

Marhoul je známým antikomunistou, v roce 1983 odmítl vstoupit do strany, to zrovna studoval FAMU. „Důsledkem toho bylo, že mě nejen vyhodili ze školy, ale zároveň jsem se dostal do hledáčku StB,“ vzpomíná. Koncem 80. let začal spolupracovat s Chartou 77 a po Palachově týdnu se rozhodl vést bytový seminář o tom, jak se chovat při výslechu. Byl smířený s tím, že si pro něj StB nakonec dojde. „Několik měsíců jsem měl každý den nařízeného budíka na čtvrtou ranní, oblékl se a měl připravené věci do vězení. A když mě estébáci nepřišli zatknout do čtvrt na šest, tak jsem šel zase spát. Nakonec mě nezatkli, tou dobou už jsem byl pro ně moc malá ryba,“ vypráví.

Tvrdohlavý

Od roku 1988 chodil na demonstrace. Nepovažuje to přitom za projev statečnosti. Žil okamžikem, přišlo mu to jako správná věc. Měl strach, ale věděl, že nemůže jinak. „Nedokázal jsem se na to dívat z nadhledu. Nepřemýšlel jsem, že bych měl být statečný, jen jsem měl pocit, že mám něco udělat,“ vysvětluje.

Zápal ho neopustil ani poté, co se v říjnu 1988 v Kaprově ulici nakonec tvrdě střetl spolu s další asi stovkou zbylých demonstrantů s pořádkovými silami Veřejné bezpečnosti: „Házeli jsme popelnice na policejní auta!“

Sedmnáctého listopadu 1989 vyrazil jako tisíce dalších na Národní třídu. Po zásahu pohotovostního pluku VB se pak sešel s několika přáteli v restauraci Mánes. „A tam se, ironicky řečeno, projevily mé úžasné prognostické schopnosti. Jeden výtvarník se mě zeptal: Co myslíš, jak dlouho tady ještě bude bolševik? A já smrtelně vážně řekl: Tak ještě deset let určitě,“ líčí.

Už před revolucí se stal manažerem umělecké skupiny Tvrdohlaví, stejně jako celého divadelního uskupení Pražská pětka a hlavně divadla Sklep, kde působil i jako herec a autor. Po listopadu 1989 byl sedm let generálním ředitelem Filmového studia Barrandov. V roce 1997 založil vlastní producentskou společnost, ve které v roce 2003 převedl do filmové podoby svojí divadelní hru: Mazaný Filip. Od té doby je známý hlavně jako filmový režisér, byť snímky, které za posledních devatenáct let natočil, jsou „jen“ tři: následoval Tobruk (2008) a Nabarvené ptáče (2019). Nevybírá si totiž snadné látky ani snadnou formu zpracování. A zároveň netočí filmy, které by zapadly.

A to i díky světové kameře Vladimíra Smutného, která snese srovnání s hollywoodskou špičkou a jež provází všechny Marhoulovy filmy. Jejich začátky přitom nebyly idylické. „U Mazaného Filipa se na mě úplně vybodl. Nechal mě v tom plavat. Všechny záběry jsem musel vymýšlet sám,“ vzpomíná Marhoul. Když se film povedl a sesbíral České lvy, mimo jiné za kameru, vztah kameramana a režiséra se prohloubil. Na následujícím snímku Tobruk, který se tři měsíce točil v africké poušti, už fungovali jako sehraný tým. „A na konci jsme spolu tančili ploužák na písničku Je t’aime!“ říká Marhoul.

Nabarvené ptáče, film o útrapném putování malého chlapce východoevropským venkovem během druhé světové války, připravilo Marhoulovi bezesné noci, když jeho rozpočet bobtnal a on jen marně sháněl další finance; rozpočet se nakonec zastavil na 174 milionech korun. Silná předloha Jerzyho Kosińského, perfektní zpracování a silné obsazení, včetně zahraničních hvězd Stellana Skarsgarda a Harveyho Keitela ale vynesly filmu velký úspěch, který začal uvedením v hlavní soutěži na velkých festivalech v Benátkách a Torontu. A poté oslovením společností Creative Artists Agency, která zastupuje významné herce a režiséry v Hollywoodu.

Také chystaný Marhoulův americký film má mít českou kameru – Vladimír Smutný si vydobyl nebývalý respekt, uznale se o něm vyjádřil třeba Janusz Kamiński, dvorní kameraman Stevena Spielberga. „Na McCarthym pracuju dva roky, nasbíral jsem spoustu materiálů, podkladů, článků, knih, viděl hodně dobových videí na YouTube. Analyzuji současnou americkou politiku i tehdejší politiku z padesátých let, hledám v tom souvislosti, udělal jsem opravdu hodně práce, tak by mi bylo dost líto, kdyby to nevyšlo,“ přiznává Marhoul. Zároveň si už v hlavě raději vytvořil plán B, a sice natočit svůj oblíbený žánr – western. „Nemůžu zatím říct, co konkrétně, byl by podle předlohy a ještě se mi nepovedlo koupit práva. Není to žádná pistolnická pitomost, ale hluboce lidský psychologický příběh o tom, co znamená odpovědnost, odvaha, strach. Jsem domluvený se svým americkým agentem, že jestli se mi podaří koupit práva a napsat doufejme dobrý scénář, což bude určitě práce tak na dva roky, pak začne pro projekt hledat dobrého a zkušeného producenta. Musí se to točit v Americe, tady by z toho byla kovbojka,“ povídá.

Marhoul byl zároveň donedávna členem aktivních záloh české armády, ale po dovršení šedesátky už ke své lítosti pokračovat nemohl. „Úplně prvního dobrovolného vojenského cvičení jsem se zúčastnil v roce 1999. Já ani nepřemýšlel o tom, že bych tam jel, ale zavolali mi z televize Nova, jestli bych to nezvážil, že by byli rádi, kdyby tam byla nějaká známá tvář. Tak jsem si řekl: Proč ne?! A tím se to rozjelo.“ Stal se velitelem první jednotky aktivních záloh, ale poté kvůli natáčení filmů svoji činnost utlumil. Když se však chystal Tobruk a herci absolvovali tvrdý vojenský výcvik ve Vyškově, popíchl ho jeho přítel, plukovník Karel Klinovský, že sice na sobě má uniformu, ale při své fyzičce a vojenských schopnostech vůbec si vlastně na vojáka jen hraje.

„Dotklo se mě to, ale měl pravdu. Takže když jsem dokončil Tobruk, šel jsem do sebe. Zhubl jsem o 16 kilogramů, začal cvičit, dostal se do kondice a nakonec prošel, i když už mi bylo 48 let, výběrem ke speciálním silám do Prostějova, kde jsem nakonec sloužil těch zbylých 12 let,“ říká.

Džípem do Normandie

Všechny jeho filmy vycházejí z literatury, ale zároveň jsou dobové. Tahle náklonnost má kořeny už ve školních letech. „Vždycky jsem miloval dějepis. Od osmnácti do devatenácti jsem přečetl třeba úplně všechno o antickém světě,“ vybavuje si. Postupem času se ale zaměřil na druhou světovou válku jakožto zásadní formující událost dějin 20. století. I proto chtěl vzdát hold československým vojákům filmem Tobruk, i proto jezdí se svými dětmi každých pět let do Normandie na „kulatá“ výročí spojeneckého vylodění. A ne jen tak, ale za volantem svého veterána z roku 1944, vojenského džípu Ford GPW‑Willys. „Je to obrovský svátek, sjíždějí se tam sběratelé z celého světa. Slaví se v každé vesnici, je tam kulturní program, tancovačky, atmosféra je fantastická,“ popisuje Marhoul.

Válka je v současné době bohužel znovu záležitostí bolavě aktuální a Marhoul se nepřekvapivě angažuje i v konfliktu na Ukrajině. Vybírá peníze na dodávky zbraní. „Chápu, že s tím má někdo problém. Ale podle mě zbraně řeší příčinu a charita důsledky. Jediným politickým řešením je vojenská porážka Ruska na Ukrajině.“

Liběna Rochová si vybrala Václava Marhoula do tohoto speciálu jako vzor hrdosti. Muže, který točí filmy, jaké chce sám, navzdory všem úskalím, snad i proto nazval své zápisky z natáčení Tobruku jako Deník tvrdohlavého režiséra. Muže, který neuhýbá. „Často si v životě myslíte, že by se měl najít někdo jiný, kdo za vás vyřeší nějaký problém. Ale to kdybychom si řekli všichni, tak se nestane nic,“ prohlásí, za chvíli znovu pevně stiskne ruku – a rozloučí se.