V hlavní roli ornament. Malíř Petr Kvíčala zdobí nejen plátna obrazů, ale i sochy a oděvy

Zářivé barvy, skvělá kompozice, překvapivé tvary. Od obrazu Petra Kvíčaly se Liběna Rochová nemohla odtrhnout. A tak jej přenesla na svou poslední kolekci Inside 23. Známý český malíř se rád pohybuje na hranicích. Jeho tvorba zdobí nejen plátna obrazů, sochy a oděvy, ale i architektonické skvosty. Tohle je umělecká SVOBODA.

Mezi lahvemi barev na stole leží dětská sponka do vlasů. Na bílé tabuli je v seznamu úkolů napůl smazané slovo „závěť“. Hned vedle napsaná stejnou fixou otázka: Mariane, víš, jak tráví čas bohatí lidé? V koutě se krčí skříňka plná polodrahokamů, každý slouží k jinému účelu. A v obklopení obrazy tiše spočívá stříbrný cafe racer Yamaha.

Kreativní směsice v ateliéru Petra Kvíčaly láká k prozkoumání. Tady na Vysočině, v budově bývalé školy, tvoří významný český malíř své abstraktní malby. To když zrovna nepřednáší studentům v Brně na Fakultě výtvarných umění VUT o myšlenkách, na které za posledních třicet let přišel. Pedagoga v sobě nezapře ani svým projevem plným příběhů, historických faktů a jmen. „Škola tady byla do roku 1972, pak nějakou dobu knihovna. Našli jsme na půdě dokonce třídní knihu z roku 1890, ve které byly zápisy krasopisem sépiovým inkoustem. Třeba: Dnes procvičována píseň Ó bože můj. Nebo: Dnes výuka zrušena pro zaváté cesty. Zamilovali jsme si to tu a dnes už jezdíme ‚na chalupu‘ spíš do Brna,“ usmívá se výtvarník.

Jeho obrazy, umístěné i v mnohých sbírkách včetně Národní galerie v Praze, se prodávají za částky od 300 tisíc, kupní cena za dílo se ale už vyšplhala i na více než milion. Ceněné jsou také Kvíčalovy malířské realizace v architektuře, ať už je to fasáda kostela blahoslavené Marie Restituty, o kterém jsme na stránkách PročNe letos psali v souvislosti s architektem Markem Janem Štěpánem, nebo nástropní malba v budově Deutsche Bundesbank v Chemnitzu z roku 2004, ke které ho oslovil slavný architekt Josep Lluís Mateo.

Cizí mu není ani módní svět. Letos třeba propůjčil své obrazy Liběně Rochové. Těmi se návrhářka inspirovala pro svou poslední kolekci Inside 23. „Když mě Liběna oslovila, říkal jsem si: Wow, černá Liběna chce spolupracovat s barevným Kvíčalou! Ona má barevnou duši, ale je to dáma a černá její eleganci podtrhuje,“ říká umělec. „Jsem provokatér, často možná jen sám pro sebe, ale rád se pohybuji na hranicích, třeba oborů, to je místo, kde se něco utváří. Jestli mě něco nebaví, jsou to pyšní umělci.“

Hledat na povrchu

Kvíčala se narodil v roce 1960 ve Svitavách a v rodině hostinských si zvykl na skvělé jídlo. Jeden dědeček byl řezník, druhý dědeček měl do padesátých let hospodu. Rodiče se potkali ve svitavském hotelu Slavia, bratr později provozoval hospodu v Londýně. „Já uvařím kafe, vajíčka a špagety pro dceru. Vždycky jsem byl na druhé straně, odmalička jsem kreslil a chtěl jít na střední uměleckou školu. Rodiče mi to ale rozmluvili, tak jsem šel na chemickou průmyslovku, to mě taky bavilo a jezdil jsem po olympiádách. Výtvarné umění mě ale nepřestalo fascinovat, snažil jsem se přestoupit na uměleckou, ale nebylo mi to umožněno. Byl jsem strašný lump a frajer, takže se zrovna nepřetrhli. Vážně malovat jsem začal až na vojně,“ vypráví Kvíčala.

Jako kreslíř portrétů byl podle svých slov perfektní, všichni mu plácali po ramenou a říkali, že musí rozhodně na akademii. „Mě to ale přestalo bavit. Zjistil jsem, že to je řemeslo, na které mi stačí se soustředit, a že mám náskok před ostatními klidně o dvě délky. Začal jsem proto přemýšlet, co budu malovat dál, a zabýval jsem se tím, co to je vlastně obraz.“ Zkoušel proto míchat komplikované barvy, pokládat je vedle sebe, pomalovávat obraz i z boku. Hledal inspiraci v barevnosti starých tvůrců a zamiloval se do rané italské renesance (quattrocento). „Vždy když jsem v Londýně, strávím skoro každý den v National Gallery, znám to tam nazpaměť. Dodnes barevnost, kterou používám, často vychází z renesančních mistrů, přestože se zdá žvýkačková, postmoderní. Já jí říkám „středomořská,“ vysvětluje.

Než se ale dostal k procházení po světových galeriích, musel si nejprve vyšlapat cestu undergroundem. Po povinné vojenské službě nejprve rok hubil potkany, půl roku si dal volno a čelil obviněním z příživnictví, nakonec se nechal zaměstnat jako topič, protože 24hodinové směny následované třemi dny volna mu dávaly dostatek prostoru číst, chodit na bytové semináře a hlavně malovat. Skamarádil se také s Vladimírem Kokoliou a Petrem Veselým a společně vytvořili výtvarnou skupinu Tovaryšstvo malířské. Mimo výtvarno se věnoval hudbě, působil třeba v recesistické kapele Květen a rytmus, třeba ten třaskavý z The Velvet Underground nebo Joy Division, se začal propisovat do jeho maleb. Stejně jako ironický přístup recese. „Najednou jsem změnil to své vážné malování a začal malovat barevné pásy krajiny pole, les a kus oblohy. Do nich jsem začal ironicky malovat rostlinky a jejich opakování, stejně jako se opakují v řádcích v přírodě, a najednou jsem měl pocit, že jsem narazil na téma, jako když člověk narazí na studánku s pramenitou vodou. I když moje tvorba i dnes někdy vypadá přísně geometricky, tak neměřím vzdálenosti ani úhly, jen si to tak načrtnu. Právě proto, aby tam byl ten měkký přírodní řád, který nám lidem tolik vyhovuje. Jako když se díváte do vln u moře nebo do obilí,“ popisuje Kvíčala.

Důležitým milníkem jeho kariéry se pak stala účast na výstavě v brněnské Galerii mladých v roce 1985, kde se seznámil třeba s teoretikem Jiřím Valochem, který se stal jeho přítelem i podporovatelem. „Jako amatérský umělec jsem nemohl vystavovat jinde než v klubech, ale nemohl jsem si ani kupovat umělecké potřeby, to bylo pouze pro členy svazu a fondu. Plátna z roletoviny jsem si vyráběl sám, a když jsem potřeboval něco jiného, musel jsem se domluvit s Petrem Veselým, který to na svou průkazku pro mě koupil. Tehdy nemohl každý malovat,“ vzpomíná umělec.

„Hrozně mě nebavilo, co se v té době vystavovalo, hodně psychologické věci. Já jsem měl po babičce hrnek s tečkami namalovanými ledabyle štětcem, spíš takové doteky. A to mě naopak bavit začalo. Ta výpověď byla podle mě jasnější, upřímnější než hraní si na nějaké pseudoproblémy. A tak jsem zkusil malovat něco jako tapety, a aby to nebylo brané jako fór, tak jsem to tak i nazval. Dělal jsem to s úplnou vážností. To byl vstup do problematiky dekoru a ornamentu,“ vysvětluje.

Jeho východiska našla pochopení v jazyce. Ornament jako vzorec, latinsky „ornare“, znamená sice okrášlit, ale můžeme v něm slyšet i slovo ordo, tedy řád. A nakonec dekor. Dekor jako zdobnost, jako něco uctívat, když jsou třeba vojevůdci dekorovaní vyznamenáními, a pak dekorum jako vhodnost. „Tato témata byla v uměleckém společenství totálně passé. Bylo to něco, čemu se všichni museli vyhýbat, protože to je něco povrchního. Dneska už jsem v tom přece jen vzdělanější a vím, že se mýlili mnozí, když říkali, že se zdobí něco, co samo o sobě nemá hodnotu,“ tvrdí Kvíčala.

V hlavní roli ornament

„Kolegové, kteří mě neměli rádi, se mi posmívali, že jsem dekoratér. A já jsem přitom měl pocit, že zdvihám ze země něco, co je úplně zašlapané, poplivané a zneuctěné, a že na tom budu znovu pokračovat. A to byl můj další milník, když jsem objevil, že se budu věnovat opakování a zdobnosti, že půjdu proti proudu, že se budu pohybovat na hraně mezi něčím, co je povrchní a co taky může být vážné. Vždyť ornament spojuje tu povrchnost s tou největší spiritualitou.“

Statečnost jít vlastní cestou v té době doplňovala i odvaha v jiné formě. Protože se Kvíčala pohyboval v prostředí undergroundu, brzy se seznámil s tehdejším disidentem Petrem Cibulkou. Ten se dostal k vybavení ze zrušené knihařské dílny, a tak se s Kvíčalou domluvili, že k němu do ateliéru na Vysočině přesunou lisy a řezačky a bude se tam vázat a tisknout samizdat. „Měl jsem ve zdi zazděné mašinky na cyklostyl, a když přišel například nový Infoch, tedy časopis o Chartě 77, opsal jsem jej na cyklostylové blány, svolal kamarády, přes noc jsme to na tajňačku tiskli, nad ránem jsem to zase zazdil, pak jsem to rychle svázal a začalo se to distribuovat. Hezky do batohu, přejít pěšky přes kopec, někomu předat. Cibulka mě zaškolil, on byl pečlivě sledovaný. Dana Němcová kdysi říkala, že kdo se v tom pohybuje, musí počítat s tím, že dřív nebo později skončí v kriminále. Ale zatímco těm, kteří to psali, jako byl Havel, hrozilo třeba osm měsíců nebo rok a půl, tak nám, kteří jsme to množili, hrozilo osm až devět let podle tehdejšího nařízení. Jednou na mě zazvonili policajti a já jsem si říkal: Už je to tady. Ale oni: Neviděl jste, támhle někdo srazil psa? Takhle mi klepala prdel!“ vypráví Kvíčala. Nakonec na něj však nikdy nepřišli. Ateliér na Vysočině ani on sám nikdy nefigurovali v žádných seznamech a ani Chartu 77 kvůli utajení nemohl podepsat.

Místo plátna stěna

Přišla revoluce, Kvíčalu zakoupila Národní galerie a on sám iniciativně oslovil Karla Babíčka z Galerie Behémót v Praze, kde začal pravidelně vystavovat. Za zásadní moment svého života ale Kvíčala považuje hlavně rok 1995, kdy ho oslovil český architekt žijící ve Švýcarsku Ivan Koleček s tím, jestli by mu v bytě v Lausanne něco nevytvořil. „Rád jsem přijel, byl jsem poprvé ve Švýcarsku a hned na tři týdny, ale vůbec jsem netušil, co tam vytvořím. Ten nový byt měl jižní obytnou část obrácenou na Ženevské jezero a na Alpy. Neustále se tam měnilo světlo, protože je tam moc proměnných, od oblaků až po odrazy na hladině. Za tímto obytným prostorem je dlouhá chodba a já se rozhodl, že tam chci vnést něco, co celý ten civilní byt povýší, jako když vstoupíte do královského paláce.“ Vyšel proto z obrazu, který už maloval, a zvolil křížící se vlnovkové linie na zářivě červeném podkladu.

„Koleček mi asi až po roce prozradil, že když mě viděl, jak to tam dělám červené, chytl se za hlavu. Ale viděl moje nadšení, nechtěl mě zastavit, a tak si řekl, že mi to zaplatí, a až odjedu, tak to zamaluje. Pak jsme si ale sedli, ochutnávali koňak a najednou se mu to otevřelo. Řekl mi, tedy až za rok, že teď už se nemůže nikdy odstěhovat, protože ta stěna se stala jeho totožností.“ To byla jeho první malířská intervence do architektury, které jsou dodnes Kvíčalovou oblíbenou formou spolupráce.

Za hranice se díky architektuře vydal znovu, třeba v roce 2003, kdy ho světoznámý španělský architekt Josep Lluís Mateo oslovil pro realizaci malovaných stropů v moderní budově Deutsche Bundes Bank v Chemnitzu. Malba se jmenuje „Watermelon Cut – Ceiling Dance“. A červenou barvu neopustil ani v roce 2005 kdy s architekty spolupracoval na rekonstrukci historické budovy brněnského divadla Reduta. Nástěnná malba „40 dní červené“ zdobí slavnostní sál, podlahy v atriu a klenby divadelní kavárny.

Svobodu přemýšlení a tvorby předává Kvíčala i dalším generacím. Od roku 1994 působil na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT, kde vedl ateliér malby, poslední rok tam už „jen“ učí. Mezi jeho úspěšné absolventy patří třeba laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbora Klímová. „Jsem na své studenty dost pyšný. Kdysi na Akademii meřili úspěšnost profesorů podle výstupů jejich absolventů a já jsem byl asi na 7. nebo 9. místě v republice. Na prvním místě byl možná Jirka David, to byl skvělý pedagog. Dneska je výkon v umělecké sféře sprosté slovo, ale reálný svět mimo akademickou půdu je pro studenty vždy strašný náraz. Jeden můj známý, také pedagog ze zahraničí, mi kdysi řekl: Studenti na vysokých uměleckých školách, to je něco jako ptačí hnízdo. Většina studentů má roli stébel a mezi nimi je čtyři až pět ptáčat. A má pravdu,“ říká Kvíčala. Úspěšnost – že se absolventi volného umění dnes uživí – je podle něj kolem dvou tří procent. Přesto je však přesvědčený, že má umělecké vzdělání význam. „Spousta lidí pak také učí, další jdou dělat do kreativních oborů. Protože s počítači se naučí pracovat vždycky, ale osvojit si kreativní myšlení a přístupy? To se naučí tady, i když jsou pak třeba úspěšní někde jinde.“

Největší rozdíl mezi současnými a dřívějšími studenty vidí hlavně v potřebě se fyzicky setkávat. „Před patnácti lety jsme jezdili na víkendové výjezdy, chodili společně na večírky, jezdili na výstavy a všichni byli nadšení. Teď už jedu akorát já se svým asistentem a možná dva lidi. Asi se nepotřebují tolik potkávat, mají svůj vlastní svět. Což má možná i pozitivní efekt, víc se asi soustředí na svou práci. Protože stejně jako spisovatelé i výtvarníci jsou solitéři, na rozdíl od hudebníků nebo divadelníků už nikoho dalšího nepotřebujeme, můžeme si něco šudlit v ateliéru sami.“

Co mu ale v poslední době udělalo velkou radost, je, že se mu podařilo zprostředkovat prodej díla jedné své studentky do sbírky manželů Lettenmayerových. „Na uměleckých školách je takový trend, že peníze a úspěch jsou špatně. Všichni ale toužíme po tom, abychom mohli dělat svou uměleckou práci a nechodit vedle toho na dvanáct hodin pracovat do baru. Úspěch je to, že se můžete věnovat dlouhodobě umělecké práci, že si můžete zaplatit materiál a ateliér, nikoli že si za výdělek koupíte mercedes nebo vilu. Občas se to třeba někomu stane, ale to není smyslem té práce.“

Radost je mimochodem jedním ze slov, nad kterým v poslední době Kvíčala nejvíce přemýšlí. „Lidé mi říkají, že mají mé obrazy rádi, protože mají pozitivní energii. Já mám za tím řadu konceptů a myšlenek, ale nikdy jsem neměl záměr vytvářet pozitivní obrazy. Pak také spoustu lidí říká, že kdyby mě měli nějak charakterizovat, tak vypíchnou moji vitalitu. Můj kamarád, před pár týdny zemřelý filozof Petr Rezek, mě upozornil, že všechny moje dřívější malby krajin s rostlinkami jsou v době pučení, jara. Tím pádem že to má v sobě tu sexualitu, tu radost a to jaro, tedy JAROST. To se pak nabízí, že je někdo jarý. Představíte si jásajícího kluka, který do všeho jde. A to jsem asi opravdu já,“ směje se malíř. Kluk ve velkém bílém domě, na kterém je dodnes napsáno slovo Škola.