V síti úspěchu. Dokument Víta Klusáka předstihl i zahraniční filmy a prolomil velké tabu

Autor: Thea Kučerová
Datum: 3. 2. 2021
Foto: Alexander Dobrovodský

Nejnavštěvovanějším snímkem roku 2020 v Česku je dokument. Navíc o sexuálním zneužívání dětí na internetu. Přední český dokumentarista Vít Klusák, tentokrát v tandemu s Barborou Chalupovou, opět rozvířil palčivé téma dneška.1

Dívku chtěli odvézt na víkend z Prahy a mít s ní sex ve třech. Partnery ze snímku V síti stíhá policie. − Nejhorší sexuální predátor ze snímku V síti odešel s tříletou podmínkou. Hrozilo mu až 12 let vězení. − Legendární seznamka Lidé.cz končí. Seznamu ji po 23 letech pomohli ukončit i sexuální predátoři a dokument V síti. To jsou titulky v českých médiích, která komentovala dění kolem snímku V síti.

Když v únoru roku 2020 uvedli Barbora Chalupová a Vít Klusák do kin svůj nový dokument, tušili, že vyvolají poprask. Už samotná forma byla netradiční. Tři dospělé dívky s dětskými rysy, tři profily na sociálních sítích, tři věrné kopie dětských pokojíčků. A natáčecí štáb, který s veškerou technikou číhá na internetové predátory v dokonale vystavěné pasti. Všichni společně pak v přímém přenosu prožívají zkušenost dvanáctiletých dívek on-line. A ta je možná o dost děsivější, než si ji představujete. Během deseti dnů “ulovili” téměř dva a půl tisíce potenciálních predátorů, z toho třicet žen. V drtivé většině byly dívky zaplaveny požadavky na sex přes webkameru, vydíráním, odkazy na nejtemnější dno pornografie a desítkami, možná stovkami fotografií obnažených penisů. Nad trailerem zprofanovanou otázkou “A nevadí, že je mi dvanáct?” mávali muži s rozmazanými obličeji netrpělivě rukou a diváci nepřestávali kroutit hlavou ještě po cestě z kina.

Podnětem pro vznik V síti byla původně nabídka operátora O2, který se v roce 2017 obrátil na Víta Klusáka, aby natočil virální spot, který by upozornil na vzrůstající čísla zneužitých dětí na českém internetu. O2 tehdy s projektem E-Bezpečí realizovaly výzkum, do kterého se zapojilo téměř pět tisíc dětí, a odhalily šokující čísla. Čtyřicet procent dětí obdrželo erotickou či pornografickou fotografii, 21,5 procenta dětí obdrželo dokonce video a téměř před třetinou dětí se někdo skrze webkameru obnažoval. Dokumentarista si tehdy řekl, že by si téma zasloužilo větší prostor, a nakonec vznikl ve spolupráci s Chalupovou celovečerní film. Navázala se na něj osvětová kampaň pro školy a roadshow přednášek s tvůrci, herečkami a vybranými odborníky. A nakonec i kniha Klusákovy partnerky a taktéž dokumentaristky Mariky, jež některé z predátorů vyzpovídala v otevřených rozhovorech. Snímek vidělo za necelé dva týdny po premiéře v kinech více než 266 tisíc diváků a stal se tak nejúspěšnějším českým dokumentem v historii. Předběhl dokonce dosavadní českou jedničku − Občana Havla.

Mezi Klusákovy další nejznámější dokumenty patří třeba Český sen, který natočil ve spolupráci s Filipem Remundou, ohlasy sbíral také Svět podle Daliborka o životě něžného neonacisty a Matrix AB o premiérovi Andreji Babišovi.

V čem byl pro vás uplynulý rok zásadní?

V zabrzdění, které jsem zpočátku vnímal tak, že mi zkazilo všechno. Na konci února mělo V síti premiéru a do kina se hrnuly desetitisíce diváku, což je u dokumentu dost překvapivá věc. Po dvanácti dnech vydala vláda první omezující nařízení a kina zavřela. Pak jsme ale s dětmi utekli do přírody a já si najednou začal uvědomovat kvalitu takového zastavení. Vytrhlo mě to z kombajnu každodenního stereotypu, kdy se hrnou projekty a deadliny. Teď nechci, aby to znělo rouhačsky, ale vlastně jsem byl nakonec rád. Pohořela nám sice i roadshow po školách, ale náš distributor Aerofilms je naštěstí velmi progresivní a vymýšlí už distribuci on-line i s debatou. Nebudeme čekat, jak to dopadne s třetí vlnou, hledáme novou cestu.

V síti vede v Česku žebříček veškerých loňských uvedených filmů, včetně zahraničních. Oslavujete?

Ano, máme takřka 600 tisíc diváků. Je to ale i dobrá souhra náhod. Jak se kina neustále otvírala a zavírala, spousta novinek ani nebyla uvedena. Všechny ty bondovky by nás asi strčily hravě do kapsy. Aerofilms ale říkají, že kdyby nebyl covid, máme milion diváků. Můžeme si gratulovat a můžeme také plakat, že ta jízda nebyla ještě vítěznější.

Proč tohle téma tolik rezonuje?

Je to dáno chytlavostí tématu, které má v sobě určitou bulvárnost − té jsme se ale, doufám, zpracováním co nejvíce vyhnuli. Pak jistou překvapivostí formy, tím, že je to past. Divák se tak nejen dozvídá, jak to ti chlapi dělají, ale těší se i z toho, že je jim kus negativní energie tím trikem navrácen. Má to v sobě poťouchlost. A taky si myslím, že dokumenty táhnou víc a víc.

Opravdu? Jak si teď v oboru dokument vede?

Existují různé statistiky, že za poslední desítky let dokumentární film nevídaně vyrostl. Některé žánry dokonce předběhl, třeba horory. To vidíte i na nabídce Netflixu a HBO. Myslím, že lidé jsou už přesycení veškerou fikcí a komiksovými náměty. Technologie šly tak daleko, že cokoli si vymyslíte, tak to dnes jde. A lidé chtějí najednou něco opravdického. Když navíc točíte dokument, který má společenský apel a snaží se něčím pomoct, lidem to otvírá oči.

Co vás osobně nejvíc překvapilo?

Pochopitelně to množství chlapů, kteří se vyrojili, a ta rychlost a netrpělivost, s jakou holky oslovovali. Ono je samo o sobě neoddiskutovatelně perverzní, když někdo, komu je 24, 35 nebo 55 let, oslovuje někoho, kdo o sobě velmi uvěřitelně říká, že je mu dvanáct. Pořád je to však nějaká forma dvoření. To, co mě dostalo, je, jak strašně neromantické tohle dvoření je. Jak takřka nikdo z těch tisícovek kontaktů nenapsal holkám něco hezkého, milého, obdivného. Vždycky to byla nějaká floskule à la “Ty seš ale nádherná” a pak hned “Už jsi se prstila?”. Bylo to strašně hnusné. Chovali se k nim okamžitě jako k dětským pornoherečkám, které je zapotřebí co nejrychleji a co nejodpudivějším způsobem pohnout k tomu, aby se svlékly. Je to velmi utilitární vztah k intimitě. Ale pozor, na druhou stranu ten, kdo si s dívkami píše hezky, je ještě mnohem zrádnější v tom, že si je může lépe emociálně zaháčkovat.

Ve filmu zaznělo, že většina predátorů patří do skupiny “normální chlapi” a důvodem, proč oslovují nezletilé dívky, je, že jsou pro ně mnohem snáz zmanipulovatelné. Co to znamená pro společnost?

To, že to nejsou pedofilové, může být pro spoustu lidí velké překvapení. Sexuologové říkají “psychosexuálně normální jedinci”. Znamená to tedy, že to jsou chlapi, kteří by měli být schopni realizovat zdravé vztahy. A oni přes to všechno jdou a cílí na zranitelné malé holky, které teprve svět intimity a sexuality objevují. Je to asi obraz obrovského sobectví a cynismu. Toho, že hromada těch lidí si myslí, že když se to odehrává ve virtuálním prostoru, že to není doopravdy, že to neubližuje. Já bych byl rád, kdyby diváci nekoukali na film V síti jenom jako “Byli jsme se podívat v sexuální zoo na ty úchyláky”. Ale kdyby to spíš otvíralo otázku o tom, jestli se všichni ve svých intimních vztazích nechováme občas trochu predátorsky nebo jestli se sex nepoužívá jako nějaká páka, jestli se k němu nepřistupuje zištně. Také to možná otvírá otázky pornografizace společnosti. To je ale asi nabíledni.

Nejaktuálnější zprávou je, že jeden z predátorů vystupující pod přezdívkou Sneeky dostal pětiletou podmínku. Nebyl ovšem jediným predátorem z filmu, který stanul před soudem. Podmínečný trest už dříve dostali dva muži. Jak se na tyto verdikty díváte?

Policie si od nás vyžádala velmi podrobné údaje a záznamy hovorů a komunikace. Myslím, že k dnešnímu datu řeší padesát dva mužů, mezi nimi i dvojice muže a ženy. Pro policii není snadné to přetavit v reálnou kauzu, protože nebyly reálné oběti. Já se nechci pasovat do role soudce, ale úplně na rovinu − myslím si, že jako signál veřejnosti jsou verdikty trochu smutné. Ukazuje to, že když se někdo dopouští takového jednání, může ze soudní síně odejít s úsměvem na rtech. V Česku se dávají úplně směšné tresty za znásilnění a zneužívání. Čtyřicet procent pachatelů znásilnění odchází s podmínkou. Advokátka Lucie Hrdá na to soustavně poukazuje a apeluje na média, aby o tom informovala. Soudy k tomu přistupují tak, že modřina se dá vyfotit a zasunout do spisu, ale modřinu na duši… tu nikdo nevidí, přitom může být mnohem hlubší.

A co to znamená pro dokument, že má až takto reálný dopad?

Je to pochopitelně zesilovač. Byli jsme rádi, že byl oficiálními místy vyslán signál, že jsme poukázali na něco palčivého. Lenka Bradáčová se vyjádřila pro Seznam Zprávy, že se zasadí o to, aby byly navýšeny počty policistů, kteří tato témata řeší. Protože tak jako se do virtuálna přesunuje nakupování i randění, tak se tam stěhuje zločin. Díky soudům a policii vyšlo najevo i to, že jsme si to nevycucali z prstu. Snášela se na nás kritika typu: “Dítě by to přece hned položilo, kdyby se s ním někdo chtěl bavit o takových věcech.” Ale to není pravda. Dítě je tím napůl fascinované a napůl šokované. Lichotí mu to a zároveň děsí.

Na všechny zamaskované muže v dokumentu nám navíc přišly desítky dalších udání od dětí nebo už dospělých holek, které si vzpomněly, že si s nimi, když jim bylo třeba čtrnáct, psaly. Psaly nám dlouhé e-maily, že jsou rády, že jsme se jim za ně pomstili.

Seznam uvedl, že v prosinci definitivně ukončí seznamku Lidé.cz. Potěšilo vás, že bylo V síti jedním z důvodů?

Příjemně nás překvapilo, že nás dokonce zmínili v tiskové zprávě. Má to ale spíš symbolický význam, protože pochopitelně kdo chce lovit děti na internetu, přesune se asi na jiné platformy. Ale je pravda, že když jsme se do toho s Bárou pouštěli, experti, kteří tuhle tematiku dlouhodobě sledují, nám poradili, ať zabrousíme právě sem. Na tuhle starodávnou sociální síť, kde právě proto, že není ve středu dění, se odehrávají dost šílené věci. A to se nám potvrdilo.

Jaký máte vztah k dokumentu teď? Dal jste si už pohov?

Teď jde film třeba do Japonska, jak do kina, tak do televize. Řada dalších zemí je v jednání, do toho se řeší i celosvětový Netflix, což by byl velký kontrakt a velká možnost. Dokumentarista a producent Morgan Spurlock nám pomáhá s uvedením v USA, jsme už od Českého snu kamarádi. Německou distribuci zastavil covid, ale ti to dokonce nadabovali do němčiny a překvapivě dost vkusně, i když jsem z toho měl hrůzu. Převzali od nás také veškerou osvětovou kampaň. Pak Švýcarsko, Nizozemsko, Británie, Maďarsko… Jediný problém je v některých zemích to, že je tam nelegální policejní provokace, predátora tedy nesmíte vyprovokovat uměle. Což je třeba v Americe běžný nástroj.

Vaše žena napsala k dokumentu doprovodnou knihu Kdo chytá v síti. Čtenář tam najde mimo jiné rozhovory přímo s predátory. Jak tento nápad vznikl?

Marika přišla v průběhu realizace filmu s nápadem, jestli by přes naše falešné účty nemohla ty muže oslovit a nabídnout jim, že s nimi udělá rozhovor. Původně to měl být bonusový videomateriál. Chtěla, aby zazněl také jejich hlas, ale ne ve smyslu nějakého vyviňování, tohle jí leze na nervy, ale zároveň ji nebaví černobílé morality. A měla strach, aby nám z toho něco takového nevzniklo, bez prostoru, kde se může druhá strana vyjádřit. Když mi přišla nabídka z nakladatelství Albatros, jestli v rámci projektu nevzniklo něco, co by mohli vydat, propojil jsem je s Marikou. Místo videa tak vznikla kniha, která navíc poskytuje mnohem anonymnější formát pro predátory se vyjádřit.

Vaše vlastní děti V síti viděly?

Klukům je pět, sedm a devět, takže ne. Ale mé dceři Julii bude v březnu dvanáct a celá její třída to viděla, takže jsem chtěl, aby byla kovářova kobyla obuta. Krátce po tom jí navíc začal psát nějaký idiot na Instagramu a ona mi to dala přečíst. Psal jí: Copak provádíš? A ona si to špatně přečetla a napsala mu: Já nic neprodávám. A on jí napsal: Seš ale neuvěřitelně krásná. A ona mu odepisuje: Já bych vás jenom ráda upozornila, že můj táta o úchylech točí filmy. A on: Aha. A zmizel.

Řekněte nám něco o vašem dokumentu Jak Bůh hledal Karla o střetu ateistického Česka a katolického Polska.

Tenhle film začal vznikat už před pěti lety, akorát je venku teprve teď. Po delší době jsme spojili síly s Filipem Remundou. Sledovali jsme českou partu dokumentaristů, jak se vydávají na polské území hledat lásku k Bohu a jsou konfrontováni se všemi podivnostmi, které se tam odehrávají. Tam třeba mají rodiče dceru, která zápasí s anorexií nebo bulimií, a zcela běžně to řeší tak, že ji zavedou k faráři, který nad ní mává kadidlem. Snažili jsme se tam všechny tyhle středověké techniky reflektovat. Mám ale dojem, že tento film bude zajímat spíš polské diváky.

Co váš další projekt Velké nic?

Poprvé jsme se filmařsky spojili s mojí ženou Marikou a točíme film o koronavirové situaci. Je to spíš esejisticky pojatá úvaha nad tím, co se děje a jakým způsobem se to třeba i v dobrém slova smyslu odrazí na fungování společnosti. Snažíme se hledat světlo na konci tunelu. Název jsme si půjčili od indiánského kmene, který řekl, že teď nastala éra velkého nic a že je to prostor udělat nějaké dobré kroky směrem k novému “něco”. Máme velkou ambici, aby to skončilo v kině, ale ještě nevíme, kdy to dotočíme. Chceme totiž situaci sledovat opravdu až do úplného konce.

Jaký dokument zaujal v poslední době vás samotného?

Moje učitelka chobotnice od Netflixu. Kromě koronaviru, který letos opanoval veškeré debaty, jsou dalšími klíčovými tématy hlavně globální oteplování a ekologie. Tenhle přírodovědecký dokument je hezký vzkaz, že bychom se měli chovat něžně nejen k přírodě, ale i k sobě navzájem.