Vždy se dívám dopředu, říká Tamara Kotvalová. Navštívili jsme ji na chalupe na Slapech

Autor: Gabriela Marešová, Ondřej Novotný
Datum: 19. 10. 2021
Foto: Hana Knížová

Tenhle příběh je o odvážné ženě, se kterou se osud nemazlil. Tamara Kotvalová ale díky své pracovitosti a intuici dokázala vybudovat mnohamilionovou firmu.

Tamara Kotvalová je neuvěřitelně pracovitá a disciplinovaná. Vystupuje vždy dokonale připravená a všechny kroky v byznysu má dopředu promyšlené. Na druhou stranu je to stále „obyčejná“ křehká žena, která se často řídí srdcem a intuicí. Máma tří dětí, která musela skousnout tvrdé rány osudu, překonat náhlou smrt milovaného člověka. A hrdá vlastenka, která vede své stejně odhodlané děti k tomu kráčet světem odvážně a pokorně, ale nikdy ne se sklopenou hlavou.

Naučila české zákazníky investovat do toho nejlepšího, co svět hodinek přináší: do tradice, řemesla a preciznosti. A ti jí to oplácejí tím, že se vracejí, a i v covidovém roce tak její Carollinum dosáhlo na půlmiliardový obrat. Věří, že potenciál trhu je mnohem větší, proto k butikům Carollina, Rolex a Patek Philippe brzy přidá čtvrtý: Breitling. A aby toho nebylo málo, naplno se vrhá do budování developerské firmy v jejím nejmilejším Chorvatsku.

Potkali jsme se na Slapech, kde má chalupu a kde poslední rok plný lockdownů strávila opravdu hodně času. Obklopená stromy a svými blízkými. Dům na konci vesnice s neuvěřitelnými výhledy na okolní kopce, kdy jen seběhnete dolů k brance a po pár schodech jste u mola. Sjíždí se sem celá rodina, její děti i přátelé. Vládne tu neformální nálada a v prostorné kuchyni, které dominuje velký masivní stůl, ráda hostům vaří. Nejčastěji českou, občas zkusí i chorvatskou kuchyni. „Žiju dynamický život, stále tu mám rodinu a přátele, ale své domy otvírám i klientům. Když pozvete někoho do svého soukromí a otevřete se, lidé vás pak vnímají úplně jinak. A vztahy, které tak vzniknou, jsou většinou na celý život,“ vítá nás mezi dveřmi.

Přitom to byla spíš náhoda, že si právě tady nemovitost pořídila. Stavěla zrovna dům v Lánech, když ji oslovili přátelé, kteří mají na Slapech v jejím okolí domy, a říkali, že tam je zatím jen základová deska a oni by rádi měli fajn souseda. Do toho trávila celé dny v Carollinu, a navíc v té době plánovala otevření butiku Rolex. Časově i finančně se jí to tedy příliš nehodilo, dnes je ale ráda, že do toho šla, protože podobný pozemek na Slapech je nyní velkou vzácností. I když dělala na obou stavbách v podstatě i stavební dozor.

Od chvíle, kdy jsme přijeli, se od ní nehne její psí miláček – sedmiletý vlčák, který i na dálku jedním okem hlídá, aby se k ní nikdo nepřiblížil příliš blízko, a zároveň stíhá aportovat. Po zahradě se prohání za míčem, pro klacky zase neváhá opakovaně skákat do vody. „Yato! Přines!“ volá Kotvalová a rázem se obrací, aby nám vysvětlila, jak výjimečný pes to je. „Jeho otec byl ze záchranné horské služby, hvězda Tater, dokonce o něm byl natočený film. Chtěla jsem psa z jeho vrhu, urostlé pracovní plemeno, které nemá sražený zadek. Tohle staré plemeno vlčáků už se tolik nevidí. Dostala jsem ho od dcery ke kulatým narozeninám, a když jsem ho poprvé uviděla, zamilovala jsem se do něj a už ho nechtěla dát z ruky,“ směje se a objímá Yata, který přiběhl i s prokousnutým balonem v tlamě. Během covidových opatření s ním každý den nachodila až patnáct kilometrů a je za to ráda. „Hlavně díky němu se mi daří udržet si štíhlou linii! Je pro mě nepostradatelný, dodává mi energii a zlepšuje náladu.“

Vlastenectví v krvi

Kotvalová žije dlouhá léta v Praze, ale narodila se ve Varšavě a mládí trávila v Tatrách. Dětství z velké části prožila v Aténách a Bělehradě, kam povolala jejího otce diplomatická služba. Zvykla si tak, že nemůže chodit s ostatními dětmi do kroužků, na balet, že si jen tak nenajde dlouhodobá přátelství, protože nevěděla, kdy se budou muset stěhovat dál. Tatínek byl jejím vzorem, ambiciózní a čestný muž, jehož názory přebírala a který jí prý dal spolu s maminkou základy do života.

Když se jí zeptáte, jestli se cítí víc jako Češka, nebo Slovenka, okamžitě odvětí: „Já jsem Čechoslovák a vždycky budu! I když jsou země dnes rozdělené, obě dvě miluju stejně a obě země jsou mým domovem,“ říká hrdě.

Vlastenectví je jednou ze základních hodnot, které ve svém životě prosazuje. Proto ji trochu trápí, že to Čechům chybí, ta okázalá národní hrdost, kdy by si před domy vyvěsili státní vlajku. Proto začala před lety s Carollinem pořádat akci Umění času, kde předávala cenu Zlatá vteřina – při níž ocenili významné české osobnosti a ty dostaly přesýpací hodiny vyrobené ve sklárně Moser. Dnes na to nepřímo navazuje kampaň s ambasadory, mezi nimiž je i válečný veterán Emil Boček. „Nesmírně si ho vážím jako člověka. Jeho vitalita a názory se mi moc líbí, celý jeho život je neuvěřitelný. Je to velký Čech a já jsem šťastná, že jsme přátelé. Navštěvujeme se, povídáme si, on je encyklopedie života!“ zdůrazňuje. V podpoře válečných hrdinů hodlá prý pokračovat.

Vždy myslím dopředu

Rozhodla se tak, že finančně podpoří stavbu památníku obětem Slovenského národního povstání v Levici. A ve Smižanech nedaleko Spišské Nové Vsi v rodném domě partyzánského velitele Jána Nálepky bude rozšiřovat muzeum, které hned po válce založil její otec, po správě státem ale spíše chátralo. „Celý život jsem byla vychovávaná k úctě k veteránům a lidem, kteří se za druhé světové války angažovali v odboji. Celá moje rodina byla v odboji, často jsem poslouchala hodně silné příběhy. Tatínek byl členem protifašistického hnutí a předsedou Slovanského výboru, jeho bratr kapitán Ján Nálepka padl v Ovruči při záchraně Kyjeva. Za války, v době Slovenského štátu, přeběhl na východní frontu, byl to zarytý antifašista a Čechoslovák, nechtěl bojovat za kolaboranty,“ vypráví a je přesvědčená, že je nutné tyto příběhy vyprávět dalším generacím. „Pěstovat vzpomínku na lidi, kteří položili životy za druhé, je stále potřeba.“

Mezi ambasadory její firmy jsou i další české osobnosti. Golfistka Klára Spilková, cyklista Zdeněk Štybar nebo kardiochirurg Jan Pirk. „Jsou to lidé, kteří nás reprezentují v zahraničí, a my si díky nim uvědomuje, proč máme být na Česko hrdí. Dnes už jsou z nich naši přátelé, přátelé Carollina. Právě v tomto rodinném duchu tkví celá ta myšlenka kampaně,“ podotýká.

Životní příběh

Její příběh učitelky z dětské léčebny v Horním Smokovci, která s malými dětmi utekla přes Tatry ze Slovenska, by mohl být předlohou knižního bestselleru o úspěšné ženě, která se odrazila od nuly a jako matka samoživitelka musela obětovat čas s milovanými dětmi, aby se vypracovala mezi absolutní špičku v oboru. Začínala reklamním prodejem parfémů a kosmetiky ve stánku, díky obchodnímu talentu a neúnavné pracovitosti v tom brzy byla nejlepší a přesunula se ve firemním žebříčku až na vrchol. A s tím přišel přesun na větší trh. Rok a půl strávila sama v Rusku, v Moskvě a na Sibiři, měla ochranku na každém kroku, odřídila kamion plný zboží, když nikdo jiný jet nemohl… V té době jí hodně pomohla maminka, která se o děti v Praze starala. A ona mohla vydělávat peníze, aby si po návratu zařídila vlastní byznys. „Byly to opravdu těžké životní situace. Když jsem odcházela z Tater, byl to odchod od nemocného člověka, alkoholika. Vím, že bych dětem tehdy víc ublížila, kdybych tam zůstala,“ říká.

Po návratu ze Sibiře mohla začít pracovat jako učitelka, moc dobře ale věděla, že chce svým dětem dopřát dobré vzdělání a třeba i studium v zahraničí. Proto začala podnikat. „Když byly děti nemocné, byla jsem s nimi, vždy za mnou mohly s čímkoli přijít. Ty první roky, kdy potřebovaly mámu, samy nebyly,“ zdůrazňuje. Pak, když už byly větší, přišly služební cesty do Ženevy, Vídně, Paříže a Milána a podnikání se dostalo na dlouhou dobu na první místo. Nikdy se ale prý nestalo, že by jí děti něco vyčetly. „Děti se musely přizpůsobit. Museli jsme fungovat, abychom vůbec byli schopni se uživit. Když máte děti, jdete do firmy a rozvíjíte ji, tak nejde dělat na sto procent obojí.“

Během focení jí právě asistentka pouští její oblíbenou italskou hudbu a Tamara okamžitě ožije. Vlní se do rytmu a pobrukuje si. Hudbu a tanec miluje, ostatně od dětství se věnovala zpěvu. „Chodila jsem do Kühnova dětského sboru, který vedl sbormistr Chvála. Zpívali jsme árie z opery Jakobín nebo baletu Stvoření světa. Bylo mi dvanáct, když mě tam přivedla moje sestřenice Světlana Nálepková. Kamarádi na Slovensku mi dali přezdívku Amálka, sedávala jsem totiž s kytarou u krbu, hrála a zpívala. Dodnes ráda zpívám, hlavně s kytarou. Ale už jen v soukromí,“ přiznává. Poslouchá hlavně vážnou hudbu a operu, ovšem v autě si prý pustí i techno. A chorvatskou hudbu, Mladena Grdoviče a Olivera Dragojeviče, nebo starší písně od Mišo Kovače. Zvuk přírody, moře a ptáků jí zase pomáhá se zklidnit, když má náročné pracovní období.

Svůj život dělí mezi Prahu, Tatry a Chorvatsko, kde si vytvořila další domov a kam za ní během léta jezdí rodina a známí. Médii v létě proběhly i zprávy o tom, že je developerkou, která má na Jadranu velké plány. Nedávno si tam postavila dům, aby si tím připomínala dětství. „Miluju chorvatské moře s jeho 27 minerály. Je to moře, které léčí,“ říká a jedním dechem zdůrazňuje, že i dnes je to stále země se zajímavými investičními příležitostmi. Teď tam chystá developerský projekt s byty, který je zatím ve stadiu žádostí a shánění různých povolení. „Chorvati nás mají rádi, máme podobnou mentalitu. A tím, že mluvím dobře chorvatsky, se mi otevřely dveře. Místní vnímají, že jsem jedna z nich, cítí sympatii a víc mi důvěřují. I to mi v byznysu pomáhá a je tak pro mě jednodušší se seznámit se strukturou, s úřady a zákony.“

První dům používaný jako chatu postavila kdysi ještě v Tatrách. Nebylo jí ani pětadvacet let, a když pak odcházela s dětmi ze Slovenska, zůstal jí tam. V Praze si časem postavila domek Na Fialce v Řepích. Řadovku pro rodinu, kterou nestavěla s vidinou zisku, ale proto, aby její děti mohly mít vysněné štěně. Teď bydlí v pražské Troji, vysoko nad ruchem velkoměsta, ve velkém domě plném světla a elegance. Přitom jí vyhovuje atmosféra čtvrti, která někdy připomíná život na vesnici. „Třeba na kopci kousek od nás je kozí farma, kterou tam má jedna úžasná dvojice. Beru si od nich mléko i sýr,“ vysvětluje. Zároveň si ale uvědomuje, že je to dům pro ni možná až moc velký, a tak si už staví byt, který bude prostorově o něco skromnější, a přemýšlí, co s trojskou vilou dál. „K některým z mých domů mám silnou citovou vazbu. Proto například nikdy neprodám chatu v Tatrách, kterou postavil můj otec. A asi ani dům v Chorvatsku,“ přemítá.

Svět realit pro ni představuje investici do něčeho, co má stálou hodnotu. Je to podobné jako s hodinářskými značkami, které má v prodejnách. Vidí potenciál, který je v případě nemovitostí občas velmi dobře ukrytý. „Kdybyste viděli Troju! To byla úplná ruina, nikdo to nechtěl koupit. Můj syn mi říkal: Mami, ty ses úplně zbláznila. A dneska to tam všichni obdivují. Já už jsem prostě měla představu o tom, jak to bude hezké, až to bude hotové.“

Rodina je základ

Tamara Kotvalová má skvělou intuici, a když něčemu věří, šlápne na plyn a naplno se do té příležitosti pustí i za cenu velkého rizika. A většinou to vyjde. Možná je to životní štěstěna, ale určitě je za tím obrovský díl úsilí a odhodlání. „Mám hlavně štěstí potkávat a poznávat dobré a korektní lidi, kteří mi věří, jsou loajální. A to je, když nic nezdědíte po rodičích a vrhnete se do podnikání sami, zásadní.“ Z období, kdy si musela brát půjčky, je už dávno venku. „Dnes mám nezávislou firmu jak na měnách, tak na politice a ekonomice, což se ukázalo i během covidu. Díky tomu mohu v noci v klidu spát.“ Loňský obrat Carollina dosáhl na 545 milionů korun, a to i přes dlouhé období uzavřených butiků. A pokud nepřijde další lockdown, věří, že letos předchozí rekordní rok dotáhne.

Carollinum zakládala v polovině devadesátých let s tehdejším manželem Petrem Kotvalem, který krátce předtím založil firmu Servind (dovozce autolaků a dalšího zboží pro automobilový a strojírenský průmysl s obratem přes 872 milionů korun v roce 2018, ve kterém má Kotvalová a jejich syn Matěj podíl – pozn. red.). Získali exkluzivní zastoupení značky Montblanc a vše se dalo do pohybu. „Pařížská tehdy nebyla ulicí slavných značek a švýcarské hodinky prodávali skoro jen u pana Dušáka. Až Carollinum ale přineslo koncept ryze prémiových a luxusních hodinek a šperků,“ podotýká.

S manželem od začátku budovali své firmy jako rodinné. Věděli, že chtějí podnikat spolu a časem zapojit i další členy rodiny. Petr Kotval však v roce 2001 náhle zemřel. Tamara Kotvalová zůstala v Servindu nadále aktivní a vytrvale dál budovala i Carollinum, kde jí postupně začaly pomáhat také děti. „Život mi sám vyselektuje, kdo z dětí tu zůstane a kdo naopak půjde vlastní cestou,“ je si vědoma přirozeného vývoje a je prý za to ráda.

Vedle role šéfky ale stále zůstává mámou, která má se svými dětmi samozřejmě jiný vztah než s ostatními zaměstnanci. Leckdy tvrdší a plný vášnivých debat, které ale končí jasnou vizí, se kterou jsou spokojení všichni. Když byly malé, tak je prý rozmazlovala, nechtěla být přísná jako její rodiče. Dávala jim volnost, přesto ostražitě hlídala, aby nepropadly žádným svodům světa, drogám nebo alkoholu.

Dnes je její dcera Daniela Jannová provozní ředitelkou a nejmladší syn Matěj Kotval právě do světa hodinek vstupuje. Starší Martin Janna byl manažerem butiku, rozhodl se ale, že se postaví na vlastní nohy a zkusí podnikat sám. „Vybral si svět realit a já ho plně podporuji. Jsem ráda, že chce něco vybudovat sám, bez pomoci,“ připouští Kotvalová a doplňuje, že spolu některé věci samozřejmě konzultují a někdy prý i velmi intenzivně. „Líbí se mi ta jeho odvaha. Vidím v tom trochu sebe. Když mi bylo 28, tak jsem se také rozhodla úplně změnit život. Nejen pracovní, ale i osobní.“

Hodinky, reality a biofarma

S dcerou tvoří pevný tandem ve vedení firmy. „Máme podobné názory, takže nevznikají třecí plochy. V soukromí jsme sice rozdílné, ale v práci ne, což mi moc vyhovuje. Ona respektuje moje názory, a když zjistím, že má lepší nápad, tak ho beru a dám jí příležitost, aby ho prosadila,“ říká a nešetří chválou na její důslednost, poctivost a spolehlivost. Na rozdíl od ní má ale prý Daniela ráda, když je ve všem mnohem větší řád. Má v sobě velmi dobře vybudované návyky, nejspíš i díky tomu, že odmala vyrůstala v prostředí podnikající mámy. Také jí nechává volnost, a když se rozhodne rodinný podnik opustit, má v záloze připravené řešení. „Celý život se snažím myslet dopředu,“ zdůrazňuje. Syn Matěj je oproti tomu úplně na začátku na pozici prodavače v butiku a čeká ho stejné kolečko jako před lety Martina, aby naplno pronikl do světa značek s dlouholetou tradicí a mistrným řemeslem. „Je to obchodně korektní svět, kde stále platí dané slovo. Přitom to je byznys, kde velkou roli hrají emoce a vztahy. U značek jako Rolex nebo Patek Philippe vím, že se mohu spolehnout na kvalitu jejich práce i na to, co slibují. Ke svým prodejcům chovají úctu. A tahle neotřesitelná serióznost se mi líbí,“ tvrdí Kotvalová a už vyhlíží, až za pár týdnů otevře v Pařížské nový butik Breitling.

Kromě hodinařiny ji baví móda. Během našeho rozhovoru má na sobě ležérní saténový komplet, který jí ušil oblíbený krejčí. Její šatník je plný i modelů od Liběny Rochové a na společenských akcích bývá jednou z nejlépe oblečených žen. Jak ale sama říká, nemůže stíhat všechno a podnikat v módě, zvláště v Česku, je opravdu těžké. To ostatně zkusila se svým butikem luxusní módy Simple Concept Store, který neprosperoval tak, jak by si přála.

Raději tak zůstává u hodinek a druhou nohou stojí v realitách, které ji baví čím dál víc. A pak je tu ještě jeden projekt – vlastní biofarma. „Je to nápad Danky. Žádnou nemovitost, kde bychom ji mohly provozovat, jsme ale nenašly, tak spíš koupíme pozemek a postavíme si ji samy,“ vysvětluje. Kvůli novým projektům v Carollinu zatím plánování biofarmy pozastavily, rozhodně se jí však nevzdávají. „Pro Danku to jednou bude takový druhý projekt, třeba další podnikatelský směr, kterým se vydá,“ přemýšlí a hrdě dodává: „Děti se mi povedly, dělají mi radost a myslím, že se v životě neztratí.“