Z našich životů se divně vytrácí zájem o krásu, říká architekt Stanislav Fiala

Za posledních pět let proměnil tvář centra Prahy tak jako nikdo jiný. Stanislav Fiala je jeden z předních architektů u nás a teď přichází jeho další velký projekt – tentokrát ale v Bělehradě, protože v Česku se jeho práce začala ztrácet v džungli nevstřícnosti.

Do posledního patra Schönkirchovského paláce vede točité schodiště. Stanislav Fiala v něm má kancelář, která zaujme návštěvy hned v několika ohledech. Visí tu hamaka na chvíle siesty, na těžkých kovových nohách stojí staré rýsovací prkno se závažím a za ním čekají čtyři elektrické kytary z jeho sbírky. Když přijde ta správná chvíle, zabrnká si na ně něco od oblíbených Pink Floyd.

Výjimečné je ale to, co má Fiala při práci nad sebou, před sebou a pod sebou. Na okolní pražské střechy je výhled skrz úzký pruh oken, která působí jako střílny. Nad hlavou má barokní metodou zhotovený dřevěný krov bez šroubů a hřebíků a pod nohama zase skleněnou podlahu, přes niž shlíží na své (doslova) podřízené z architektonického studia Fiala + Němec. Právě s Petrem Němcem a jeho kolegou Janem Fidlerem, což je dvojice za developerskou skupinou Sebre, staví jedny z nejvýraznějších staveb v metropoli. V uplynulých letech dokončili mimo jiné kancelářskou budovu Drn, která je s Schönkirchovským palácem spjatá jako unikátní propojení staré a nové architektury.

Další velký zásah by mohl přijít na pražském Smíchově, kdyby u tamních obyvatel a úřadů nenarazil na pro něj nepochopitelný odpor k obnově nefunkčního prostoru a nechuť rozhodovat. A zatímco u Vltavy se vyčkává, devět set kilometrů jihovýchodně začnou podobný komplex moderních bytových domů, které citlivě spojují centrum města a řeku, stavět už po létě. Marina Dorčol má oživit brownfield na břehu Dunaje v srbském Bělehradě.

Na Drn byla od začátku upřena velká pozornost – vyrostl na nejlukrativnější parcele v Praze, jsou v něm nejdražší kanceláře, byl to léta nejsledovanější development v centru metropole. Obhájil si s odstupem pěti let všechna ta nej?

Kolem vnímání slova „nej“ vede složité předivo a popravdě, mě kategorizace nezajímají. Nevím, jak třeba cena kanceláří obstává vůči trhu, protože nevím, co to je nejdražší a proč by to mělo někoho zajímat. Já tomuto typu světa určitě nevěnuji svou pozornost.

Jak tedy budova obstála před vašimi vlastními měřítky?

Drn určitě obstál ve všech parametrech, které jsem od toho projektu očekával, a naštěstí co od toho očekával klient. Přestože se všichni okolo hrozili, že to je úplná blbost, s odstupem času se ke mně nedostává zpětná vazba, že by to nefungovalo. Naopak, dostávám od nájemníků pozitivní zprávy a jeden z nich se stěhuje do domu, který jsem dělal, takže mu moje práce asi nevadí.

Vy jste ale původně Petru Němcovi koupi tohoto pozemku rozmlouval. Proč?

Viděl jsem v tom dost problémů, přestože jasně šlo o velkou krásnou zakázku v centru Prahy. Nepřemáhala mě klasická touha tvůrců chytit příležitost za pačesy. Vždy vidím možné budoucí potíže dopředu. Chtěl jsem Petra kamarádsky ušetřit těch trablů a nadvakrát jsem mu to rozmlouval a radil mu, ať to raději nechá udělat architekty platného projektu (původní projekt, s kterým Němec parcelu koupil, nakreslilo studio Znamení čtyř jako hotelový komplex – pozn. red.). Jeho finální odpověď, že to nechce dělat beze mě, pro mě byla hezkým završením našeho přátelství, které se plynule převedlo v profesionální vazbu.

Proto o vás Němec říká, že on je optimista a vy pesimista?

Asi to bude jeden z příběhů. Kolikrát jsem mu řekl, že něco dopadne špatně, ale on radši vidí věci pozitivně. To je vlastnost velkých vizionářů. Takoví lidé vidí za roh a jejich mysl problémy nezvýrazňuje. Jsou obdaření jiným horizontem, což je jeden z důvodů, proč se pouští do velkých her. Vzrušuje je velká hra na velkém hřišti. Já jsem spíš pesimista – realista. Příliš si představuji detaily, jak budu muset problémy řešit.

Vy jste k tomuto místu na Národní třídě měl zvláštní vztah už předtím, že?

Ano. Do proluky, která vznikla v 60. letech jako stavební zábor pro stavbu metra, jsem kreslil první návrh už v roce 1983 jako posluchač fakulty architektury. Podle zadání to mělo být hudební divadlo Lyra Pragensis. Dělal jsem na tom půl roku ateliéry a za budovu z cihel, s pavlačí a dvěma točitými schodišti jsem dostal jedničku. Je to hezká vzpomínka, co se završila po strašných letech. Už tehdy to byla vzrušující parcela, na které se učily generace architektů. Mimochodem, v Bělehradu mají na náměstí Slavija podobný pozemek, Petr ho se svým partnerem koupili, tak nás tam čeká něco podobného.

Drn jste museli začít stavět ještě předtím, než bylo nakreslené, co tam vyroste. Bylo to architektonické drama?

Hodně se spěchalo, aby se zachránilo platné stavební povolení. Byl jsem v situaci, kdy jsem musel dát instrukce inženýrům a stavařům, aby dělali něco, co dává smysl, a nepromrhala se ani vteřina času. To celé pod drobnohledem každého, kdo v Praze rozhoduje o stavbách. Mám už vyzkoušené, že takový moment vás vybudí ke slušným výkonům. Když přijde krizový stres, tak se namaže vnitřní mašina a jede rychleji.

Čím se taková mašina pohání?

Nemám žádný rituál, spíš čerpám sílu v přírodě. To mě nabíjí nejvíc. V životě jsem měl období, kdy jsem žil prakticky v horách, kvůli dětem, které závodně lyžovaly, a vracel se na práci do města. Chtěl jsem být tátou a umožnit jim, aby zažívaly dětský úspěch, takže jsem jezdil tam a zpátky hlava nehlava, řešil jsem projekty na dálku přes mobily a maily. To střídání světů mě možná drželo v nabitém stavu, že jsem nevyhořel.

Jste velký kliďas, vykolejí vás vůbec něco, když jde třeba do tuhého?

Ani ne. Když jsem se jednou neudržel a ruply mi nervy, tak jsem se kolegovi Jirkovi Václavů, který to se mnou táhne 30 let, omlouval: Mrzí mě, že jsem se neudržel. A on: Nějak to nebylo vidět.

Nikdy se nezlobíte?

I když nejednám v rukavičkách, tak je to furt dost korektní. Ale stavbaři by možná řekli něco jiného. Každopádně jsem dospěl ke sloganu, že není důležité problémy řešit, ale vyřešit. Když chceš něčeho dosáhnout, tak musíš jet mimo nalinkované koleje, na které jsou všichni zvyklí. A to ne každému sedí.

Krize a chaos je prostor, ve kterém rád tvoříte?

Nezaleknu se ho. V řadě případů jsem si ověřil, že to pro mě není špatný prostor. Vím, co jsou chvíle, kdy není čas debatovat, ale prostě to udělat. Mám štěstí, že mě to nepokládá. Znám to z plavby na moři – když je krizovka, je nutné nezalézt, ale zůstat na palubě.

Takže když vás porota ocenila jako Architekta roku 2019 s tím, že máte „neuvěřitelnou schopnost improvizace“, tak vás vystihla?

Taky vám přijde, že se to takhle nedělá, co? Určitě ne v tak velkém měřítku, v kterém jsme stavěli Drn nebo Špork. S Jirkou Václavů jsme sílu improvizace ověřili ale už na konci 90. let, když jsme dělali budovu MUZO ve Strašnicích. Tam jsme se dostali do stavu, že investora začalo bavit, že si staví barák a že je možné ho stále dotvořit. Takže jsme během stavby průběžně doplňovali věci do projektu, což spoustě lidem z branže přišlo nepochopitelné. Tam jsme si vyzkoušeli a zjistili, že to jde i na velkém složitém baráku.

Jak vidíte to, jak ve finále stavba bude vypadat, když se vám neustále mění pod rukama?

Mám ji v hlavě jako v počítačové hře, jako bych měl na očích brýle pro virtuální realitu. Pak se dokážu na stavbu podívat z vrchu, projít se v ní uvnitř, získat z ní nějaký pocit a představit si, jak bude fungovat. A podle těchto vjemů pak režíruju.

Co jste v brýlích viděl při stavbě Drnu?

Od začátku bylo jasné, že to nemůže být hotel, že musíme mít živý parter s obchody a restauracemi. Probíhá to tak, že architekt vymýšlí a investor ho koriguje, aby neprodělal kalhoty. Nenávidím slovo kanceláře, takže jsem se bránil představě, že je to kancelářská budova. Ale je to marný boj s terminologií. Snažil jsem se o co nejuniverzálnější dům a to se, myslím, povedlo. Je tam coworkingový prostor WeWork a třeba Nano Energies tam mají tvůrčí skupiny, které řeší úplně rozdílné věci, třeba i oblečení pro cyklisty, takže bych to směle nazval ateliérem. Prostor poslouží ke kreativitě, a nejen administrativě. Z toho mám radost.

I když převládly pozitivní reakce, našlo se pár kritiků z branže. Třeba Josef Pleskot o Drnu řekl, že se mu na něm nelíbí designová přebujelost, a Vlado Milunić, spoluautor Tančícího domu, ho označil za divný a ošklivý barák, který vůbec nepasuje do ulice…

Já říkám, že v mém matrixu by se neměla hodnotit cizí práce. Touha hodnotit otravuje naše životy. Lepší je nesnažit se každou věc pojmenovat a soustředit se na pozitiva. Na sílu přítomného okamžiku. Život je pohyb a v hodnocení se vždy projeví aktuální nálada nebo momentální nedostatek nadhledu. Berte to jako zkušenost starýho chlapa.

Vy nehodnotíte cizí stavby?

Udělám si na ně názor, ale snažím se je nehodnotit pro cizí uši. To je moment, kdy se dopouštíš zbytečného ubírání energie někomu, kdo s tím měl spoustu starostí, a ty nemáš šanci pochopit, co musel vyřešit, aby tam ten dům stál.

Pochvala je také hodnocení, ne?

Ano, ale já to beru spíš jako podporu než jako přímé hodnocení. Když někdo něco chválí, vždy dělím deseti, takže to neuznávám ani sám sobě. Od někoho to samozřejmě potěší víc, zvlášť když vím, že tomu rozumí a jen tak něco nepochválí. Třeba David Vávra a další Drn veřejně obhajovali, což mi udělalo radost, protože si nemyslím, že by ho něco nutilo to říkat. Já se s ním nikde nepotkávám, nemá důvod mi pochlebovat.

O svých stavbách říkáte, že si v nich nestavíte pomník. Projevuje se ale v nich nějak jinak vaše ego?

Ego považuji za nepřítele, který vás trápí svůdnými myšlenkami a svádí z cesty. Důležité je, aby se každá bytost dostala do souladu sama se sebou a vyzařovala dobrou energii na svoje okolí. Když se soustředíš na svoje ego, přemůže tě tak, že ani nevíš, jak tě vláčí. Podléhá tomu každý. Možná pár zenových učitelů se tomu ubrání, jen záleží do jaké míry.

Jaká je ta míra u vás?

Nějak se netrápím, ale můžu být úplně vedle. Sami nemůžeme hodnotit. Snažím se nepodlehnout představě, že to, co děláte, je fantasticky důležité.

V plánu bylo, že fasádu Drnu na jaře ozdobí česká vlajka z rozkvetlých tulipánů. Nikdy jsme ji tam ale neviděli. Čím to?

Neměla to být přímo česká vlajka, ale české barvy na Národní třídě, ale přírodu občas nezajímá, jaké konceptuální plány má ten lidský červíček. Příroda je vrtošivá. Někdy cibulky spálí mráz, jindy zase každá barva kvete jindy. Ale není to důležité.

Na Národní třídě se vám povedlo propojit moderní prosklenou budovu a barokní Schönkirchovský palác. Jak zařídit, aby si staré povídalo s novým?

Sbratření obou domů jsem považoval za nahrávku na dobrou akci, chtěl jsem toho využít. Měl jsem přímo v týmu skvělého partnera-restaurátora Martina Pavalu, který mi byl oporou v tom, co ze starého využít a co není ostuda zbourat, protože to nemá žádnou hodnotu. Chtěli jsme ukázat i zub času a jak ten dům procházel staletími různým zacházením. Nový barák dostal naopak do vínku materiály ze starého. Zapojili jsme je do tváře nově zrozeného. Pomohlo to útroby nové budovy zjemnit a řadě lidí to zřejmě pomohlo dům lépe pochopit. Pár mi jich s překvapením řeklo, že je Drn vevnitř velmi potěšil, přestože ho třeba zvenku považovali za obludu.

Jak se přátelíte s historií?

Nepřemazávání historie nějakým egoistickým projevem vlastní moci považuji za moc důležité. Česká architektura je odkojená funkcionalismem 30. let s totální adorací nezdobných věcí. Funkcionalismus považoval dekor za zločin. Dodnes se to projevuje a není divu, když se to dekády vymazávalo z mysli konzumentů architektury.

Proto jste chtěl vrátit ornamenty do hry?

Žijeme v době a zeměpisných šířkách, kde se dělá všechno rychle a především pro peníze. Budovám se dává nejvyšší hodnota podle toho, za kolik ji pronajmeš, kolik z ní vytřískáš prostoru, za kolik ji prodáš… Všichni se chtějí předhánět v suchých číslech, chybí nadstavbový parametr radosti. Jak zpívá Richard Müller, štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš. To mě vedlo k zamyšlení, jak přispět kapičkou k legraci v našem prostoru. I kdyby to potěšilo jen pár lidí, tak fajn.

Projevilo se to i na vaší další významné realizaci, dostavbě Šporkovského paláce, kde jste navazoval na Josefa Gočára a barokní mistry?

Na barokní mistry moc ne, po nich zbyla jen fasáda. Gočár to za první republiky vzal z gruntu… V kancelářích udělal plno příček, byl to doslova labyrint chodeb. Asi k tomu byl dotlačen klientem, což byla Anglo-československá banka, aby tam mohla nacpat víc lidí. Z paláce se stalo bludiště. Proto jsem vedl s Gočárem imaginární dialog, jestli by mu vadilo, kdybych udělal tohle a tohle. Nechtěl jsem mu to ničit. Snažil jsem se jen odstranit chyby, které by i on určitě považoval za chyby. Aspoň doufám.

Takže jste k tomu místu neměl na začátku moc vřelý vztah?

Pamatuji se, jak tam býval Designblok, a já už si tehdy říkal, jak je mi ten barák nesympatický. Ale něco na něm bylo, má geny dramatických náplní. Sídlilo tam gestapo i StB, takže se vůbec nedivím filmařům, že si ho těsně před naší rekonstrukcí pronajímali pro ty nejtemnější scenérie. Režisér Ridley Scott tam točil drama Child 44, v jiném filmu tam měl Klement Gottwald zase pracovnu.

Co jste tedy s palácem zamýšlel?

Vypráskat tuhle atmosféru pryč. V bankovní hale (dnes je v ní restaurace Červený jelen – pozn. red.), což byl za Gočára určitě krásný prostor, byly také příčky a luxfery světelné klenby přetažené asfaltovou lepenkou. Prostě zničený prostor. Chtěl jsem celý dům očistit a dostat dovnitř světlo a srozumitelnou orientaci.

Už během letošního roku se začne rodit další velký projekt s rukopisem Stanislava Fialy. Kousek od centra Bělehradu koupil Němec, jeden z nejbohatších Čechů, s Fidlerem ladem ležící pozemek s bahnitou zátokou Dunaje a brzy ho podle návrhu svého dvorního architekta přemění na prémiové bydlení Marina Dorčol. Je to součást obnovy zanedbaného prostoru, v jehož blízkosti by se měla stavět nová koncertní hala a také liniový park na místě bývalé vlečky, podobně jako má New York svůj High Line Park.

„Je to skvělé místo. Omšelý brownfield vedle bývalé teplárny, prostě dávno upadlá sláva. Ale je to 15 minut pěšky k hradu, ve výhledu má soutok Sávy a Dunaje a naproti přes řeku je obří zelený lesopark,“ popisuje Fiala. „Navíc bývalá teplárna, kterou ve 30. letech postavili švýcarští inženýři ve stylu Bauhaus, se má proměnit v muzeum Nikoly Tesly. A my jako její sousedi uvažujeme, že starý jeřáb z něho proměníme na vyhlídkovou lávku. Těsto je tam zadělané skvěle, teď to jen nepodělat.“

Co tam budete stavět?

Musíme založit nový kousek města se vším, co se sluší a patří. Dobře natrasované ulice, které někam srozumitelně vedou, lemované obchody a službami, náměstíčka, parčíky a nábřeží, plné zeleně. Nad tím bytové domy, lemované zelenými liniemi balkonů. Šest bloků, celkem 700 bytů s podlažní plochou 100 tisíc metrů čtverečních. Jsou orientované na řeku, jak jen to jde. Nehrajeme s investorem hru na počítání metrů. Musím jim ale nabídnout, co se dá, aniž by se zkazila dobrá atmosféra města.

Jak na vás zátoka zapůsobila, když jste ji viděl poprvé?

Duch toho místa je ohromný. V roce 2017 vzal Petr lidi ze studia do Bělehradu, sedli jsme na kolo a jeli podél vody až sem. Petr se na mě otočil a říká: Co kdybychom se o něj pokusili? Druhý den jsme tam jeli znovu, tentokrát po řece na paddleboardech. Byli jsme všichni úplně mokří, protože foukalo proti nám a my furt padali do Dunaje. Ale viděl jsem tu parcelu z nové perspektivy a byl to ještě hlubší zážitek.

Je něco specifického na stavění v Srbsku?

Je to stejné jako kdekoli jinde, kde nejsi zvyklý. Komplikace mě nakonec vybudí a dotlačí k zajímavějším výkonům. Na Srbech se mi líbí, že mají v sobě bojovnost lidí, kteří se za staletí museli vypořádávat s mnoha těžkostmi. Jsou zvyklí čelit tureckým nájezdům, byli hrází před jejich vpádem do Evropy, a v národě je to cítit. Jsou živelní a nemají rádi, když je podceňuješ. Oni nám říkají: Vy jste naši Němci. V jejich očích jsme studení a racionální, což je vtipné, protože v očích Němců jsme my ti rozevlátí bohémové. Připouští se tam určitý chaos, je to holt Balkán se všemi negativy i pozitivy. Ve spoustě věcí mají oproti nám náskok.

Myslíte ochotu k nové výstavbě a rychlost stavebního řízení?

Taky. Jsou ctižádostiví a připravení ukazovat, jak jsou dobří. Ego je taky občas trochu vláčí.

Vidíte kontrast mezi bělehradskou dynamikou a pražskou upjatostí?

Když si to zakážu hodnotit, tak si můžeme vzít k ruce suchou statistiku. Máme podobný projekt jako Marina Dorčol – Šemíkův břeh u Vltavy na Smíchově, na místě zchátralého centra Erpet. Snažíme se ho probojovat sedm let a pořád jsme daleko před stavbou. Diskutujeme, předvádíme, dokazujeme – aby pochopili, že chceme město zlepšit, a ne jen vydělat pitomý prachy. To samozřejmě investor musí taky, aby vůbec něco fungovalo, když náš svět je na penězích založen, ale hlavně tam chceme vytvořit kus fungujícího města, které bude živit i ty, co přijdou po nás.

Proč se to nedaří protlačit?

Jako společnost jsme si připustili do života příliš složitý systém rozhodovacích procesů. Kdekdo má možnost záměr zpochybnit, zároveň je velká absence lidí ochotných vzít na sebe rozhodnutí. Chybí respekt k zájmům ostatních. Neplatí jedno z důležitých životních pravidel: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.

Řekl jste to opisem, ale poměrně jasně. Co plánujete na Šemíkově břehu, naproti vyšehradské skále, vytvořit?

Nejdůležitější je připojení nově se rodícího města na brownfield zrušeného smíchovského nákladového nádraží. Chceme vytvořit šanci pro vstup života do území protkaného průmyslovými a utilitárními stavbami. Erpet vedle Strakonické ulice je teď jako neprostupný špunt, přes který se k vodě nikdo nedostane. Je tam jen nefunkční sportoviště, které postupně umíralo, golfová hala je v dezolátním stavu a její rekonstrukce by se nikdy nevrátila. Chceme, aby se tam město nadechlo a využilo přístup k Vltavě. Něco vám povím…

Posloucháme.

Architekt Zdeněk Lukeš mi vyprávěl, jak dělal zkoušku u profesora Kriseho. Otázka na rozstřel zněla, co je největší urbanistická chyba Prahy. Zdeněk to zkoušel z mnoha stran, ale netrefil se přesně. Profesor Krise povídá, že je to její špatný vztah k řece. Vysušené kamenné nábřeží, ulice nekomunikují s řekou. Když jsem tu historku slyšel, cítil jsem úplnou úlevu a vzpomněl na Šemíkův břeh. Tvoříme tam nábřeží tak, aby si lidi mohli řeku užít, sednout si, máčet si v ní nohy, vytvořit sepětí s vodou.

Souhlasíte s hlasy, že se nedostatkem moderní výstavby z Prahy stává skanzen?

Skanzen není správné slovo, protože má příjemnou konotaci. Zafixovává něco, co je v pořádku, ale my zafixováváme bordel. Město porušíme daleko víc nekonáním než konáním. Bohužel si část lidí myslí, že je lepší nechat šanci do budoucna, že to někdo vyřeší líp. Tenhle strach je zabrzdí si sebevědomě připustit, že jsi schopný to vyřešit dobře. Kdo trpí přílišným perfekcionalismem, trpí neschopností se vůbec pohnout.

Co pro architekta znamená frustrace z odpojení vymýšlení a projektování od samotné realizace?

Je to pocit zmaru a zbytečnosti, jak si umíme sami sobě zkomplikovat život. Místo, abychom pochopili, co nás posune dopředu, za sebou necháváme nevyřešený bordel. Každý se může vyjádřit, až se z připomínek stane hustá džungle, z které se nedá vymotat. Nechápu, proč jsme si to v naší kotlince udělali tak těžké. Vidíme to teď z první řady u naší marné snahy na Čertově břemeně v jižních Čechách. (O golfovém areálu jsme psali v únorovém vydání PročNe – pozn. red.)

Máte na mysli plánovanou budovu pro ubytování u golfového hřiště nedaleko Tábora?

Ano. Budova by poctivě vyřešila několik much jednou ranou. Schovala by do svých útrob auta návštěvníků a zároveň poskytla ubytování lidem, kteří tam přijíždějí. Snížilo by to pohyb aut po okolí, neboť by návštěvníci neodjížděli na přespání jinam. Budova je celá navržená tak, aby ji člověk v krajině prakticky nenašel, přesypaná mocnou vrstvou zeminy, tvoří nenápadnou terénní vlnu a na jejím povrchu by se mohly pást ovce. Měl jsem pocit, že jsem udělal maximum a že jsem v souladu s tvůrcem územního plánu. Považuju to za jednu z cest, jak by se dal dál rozvíjet český venkov, který je podle mě žalostně zanedbaný a vylidňuje se.

Teď asi přijde to ale…

Ale pak přišel nepochopitelný výlev negativní energie několika místních odpůrců, kteří na sebe navázali hlasitou skupinu lidí a přesvědčili je, že jsme nepřátelé a vetřelci. Trapná účelovost takových aktivistických skupin je u nás už prakticky samozřejmým koloritem. Ale když falešné mravokárce zažijete na vlastní kůži, tak se vám lehce stane, že přestanete být smířlivý.

No vidíte, že se umíte rozčílit.

Ano. Nejvíc mě štve, že takoví lidé dokážou vemlouvavým způsobem zmást spoustu poctivých lidí okolo a lžou a lžou a lžou. Je to velmi smutný obraz vzájemné netolerance a nesnášenlivosti, nad kterým zůstává rozum stát. Ve velkém městě se tito nepoctivci snadno ztratí, ale na malé vesnici už je to nemile konkrétní a dokážete si pak mnohem lépe pojmenovat, o co se jedná.

Jaký je podle vás nejvyšší princip v architektuře?

Barák musí být vybudovaný od funkce, a proto ji ctím nade vše. Funkce diktuje koncept, je to srdce okolo kterého vzniká obal. Jak se to zabalí, to má tisíc variant a z nich se vybere ta, která je nejlépe dostupná a máte k ní s investorem největší sympatie.

Co má podle vás splňovat budova dnešní doby?

Doba diktuje totální ekonomičnost, až vysušenost. A architektura je odraz doby. Já bych rád viděl lehké utrácení prostoru na určitou krásu místa. Z našich životů se divně vytrácí zájem o krásu, i umění se už skoro vyhýbá kráse.

Jak krásné umění obtiskujete do staveb vy?

Když se objeví příležitost, chci vtáhnout umělce do hry. Jen potřebuju najít partnera, který tě nezatíží tíhou existenciálního nihilismu a chce víc radost než drama. Třeba u Šporku jsem do hry přizval sochaře Michala Gabriela, jehož tři okřídlení červení jeleni visí zavěšení v uličce vedoucí do restaurace. U Drnu mi moje první žena doporučila, ať se podívám na Patrika Hábla, protože jsem hledal někoho, kdo dělá taky street art. Vytvořil vstupní část, kudy vjíždí auta, jako černozlatý tunel, jakoby fresky. A pak s námi šel tvorbou domů dále a vytvořil spoustu krásných děl jen pro nás.

Co vás při práci inspiruje?

Nejvíc příroda a nekonečnost vesmíru, která je hodně vidět hlavně na vodě. Dřív jsem hodně sailoval na jezerech i na moři. To jsou věci, které mě přirozeně vrací do rovnováhy.

Vyrůstal jste v Mostě. Jak vás formovalo město, kde kvůli těžbě uhlí zmizelo historické centrum a vznikla sídliště?

Táta byl strojař z jižních Čech, ale dostal umístěnku do Mostu, kde potkal moji mámu a usadil se tam. Žili jsme v nové části, ale dolů do historické části jsme chodili k babičce místo do školky. Takže jsem měl půl dne ve starém, půl dne v novém. Viděl jsem, jak komunisté léta posouvali děkanský kostel, zblízka jsem si prohlížel podvozky. To byl mystický zážitek. Mezitím jsem z dítěte vyrostl v puberťáka a viděl, jak přijížděli avantgardní umělci z Prahy a dělali performance a nelegální výstavy ve starých domech určených k demolici. Romantická představa o středověkém městě mizela, postupně se z Mostu stalo ohrožené místo, kde se koncentruje drsná část společnosti. Američané tam jezdili natáčet válečné filmy, při kterých mohli odstřelovat celé baráky a my jim chodili dělat komparz v mundúrech. Hrál jsem třeba v Na západní frontě klid, ve scéně v lazaretu, kam přiběhne hlavní hrdina. Ležel jsem mu v cestě s ovázanou hlavou, ale ve finálním střihu jsem se nakonec stejně nenašel.

Jaký je Most dnes?

Já z něj mám dobrý pocit, ale je dobře možné, že je to velký díl nostalgie, která vás ve stáří zmůže, anebo radost z potkávání se svými předobrými spolužáky z gymplu, kteří tam na severu žijí a mně se jejich životy zdají být dobré a poctivě vyrovnané. Jsou to čistí lidé a ti kolem sebe čistí celý prostor. Mám pocit, že tam žijí dobře a rádi. Nejsou vystresovaní, na rozdíl od mnoha lidí v Praze. Most má v sobě určitý druh klidu. Je v pěkně konfigurované krajině, plné zeleně a kopců. Nedávno jsem tam byl na srazu gymplu a měl takový zážitek. Ráno koukám z okna, jak se zdvihá mlha, dole se leskne jezero – zatopený uhelný lom – a za nim stoupají do výše bílé zasněžené hory, které nasvětluje jarní sluníčko. Když jsem to viděl, napadlo mě: „Švýcarsko!“

Takže dycky Most?

Jo. Na obdiv to úplně není, ale považuji ho za poctivé město, takže proč ho nepochválit!