Zraněními zkoušený rytíř. Neumím si život bez tenisu představit, říká v rozhovoru Murray

Autor: Ondřej Novotný
Datum: 25. 5. 2021
Foto: Profimedia

Vyhrál olympiádu i Wimbledon. Sir Andy Murray tenis miluje a odmítl se ho vzdát navzdory opakovaným zraněním. V exkluzivním rozhovoru jsme mluvili o Češích, rodičovství i o nesnesitelné bolesti.

Seděl na tiskové konferenci, na hlavě měl naraženou kšiltovku a oči upřené kamsi do stolu před sebou. “Mám velké bolesti už asi dvacet měsíců,” říkal Andy Murray, hlas se mu lámal. “Udělal jsem snad všechno pro to, aby se stav mé kyčle zlepšil. Ale moc to nepomohlo.” Ve vzduchu visela jasná otázka − a o chvíli později skutečně přišla. Znamená to, že tohle může být váš poslední turnaj? Murraymu zvlhly oči. “Jo, to je rozhodně možné. Nejsem si jistý, že zvládnu hrát s takovou bolestí další čtyři nebo pět měsíců,” připustil. Potvrdil také, že se s týmem dohodl na pokračování kariéry do Wimbledonu, který měl přijít za necelý půlrok. “Tam bych chtěl skončit,” řekl a znovu se mu zlomil hlas. Na chvilku se odmlčel, jako by nedokázal vyslovit to, co měl na jazyku. “Tam bych chtěl skončit s hraním,” hlesl po chvíli.

To bylo v lednu 2019 a jeden z nejlepších tenistů moderní doby právě prohrál v prvním kole grandslamového turnaje Australian Open. Otevřeně promluvil o bolestech a jeho emotivní loučení dojalo celý tenisový svět. Spoluhráči mu začali vzdávat hold a vzpomínat na jeho kariéru. Litovali, že dvojnásobný olympijský vítěz a trojnásobný grandslamový šampion musí končit kariéru takhle. Předčasně, v bolestech.

Co následovalo, připomíná velký filmový zvrat. Odepsaný a zlomený hrdina takřka vstal z mrtvých. Murray totiž zkusil poslední možnost: operaci, při níž dostal kovovou kyčel. Experiment, na který nikdo z tenisové špičky do té doby neměl odvahu. Po pár měsících ho bolest skutečně přešla, a on tak dostal šanci, jak svou kariéru ještě prodloužit. Ač už měl být rok a půl ve sportovním důchodu, je pořád na okruhu a sní o trofejích.

“Tehdy jsem doopravdy myslel, že končím. Kyčel mě bolela tak moc, že jsem si skoro nedokázal nazout boty,” vzpomíná třiatřicetiletý Murray, když jsme si začátkem letošního roku vyměnili pár e-mailů. “Ale ta operace se opravdu povedla. Když jsem se zotavoval, uvědomil jsem si, jak důležité pro mě je hrát tenis. Snad mám před sebou ještě pár slušných roků!”

Když cítím nepravost, ozvu se

Co do počtu úspěchů se Murray nemůže porovnávat s třemi tenisovými supermany posledních let: Rafaelem Nadalem, Rogerem Federerem a Novakem Djokovičem. Jenže jeho odkaz je podobně silný, zejména v jeho rodné zemi. Po dlouhých 77 letech dokázal jako první Brit vyhrát Wimbledon, nejslavnější tenisový turnaj světa, který se koná na přelomu června a července v Londýně. A to hned dvakrát, v roce 2013 a 2016. Ovládl olympijský turnaj v Londýně 2012 i v Rio de Janeiru 2016. Výrazně pomohl k britské výhře v týmovém Davis Cupu v roce 2015. Tradiční tenisové zemi vrátil hrdost, i proto mu královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria.

Murray navíc svým vlivem přesahuje hranice tenisových dvorců. Podpořil hnutí Black Lives Matter, angažuje se v boji za rovnoprávnost pohlaví, bojuje za stejné odměny na turnajích pro tenisty a tenistky, opakovaně opravoval reportéry, když opomíjeli úspěchy ženských sportovkyň. Na dva roky si najal trenérku Amélii Mauresmovou, což je u hráčů světové špičky rarita a Murrayho od toho tehdy kdekdo odrazoval. “Dost mě překvapilo, kolik lidí se do toho opíralo jen proto, že šlo o ženu,” ohlíží se. “Když vidíte, jak tvrdě nejlepší hráčky trénují a co vše sportu obětují, přijde mi dost zjevné, že by s nimi mělo být zacházeno stejně jako s muži. Nikdy jsem se cíleně neplánoval stát obhájcem genderové rovnosti, ale vždycky jsem připravený se ozvat, když se mi něco nelíbí.” Tento postoj bezpochyby pramení u jeho matky Judy, která byla jeho první trenérkou a formovala jeho tenisové údery i životní názory.

Na dlouhé roky však Murrayho ovlivnila především tragická událost ve skotském městečku Dunblane, kde vyrůstal. Bylo mu teprve devět let, když se vydal do školy a jen těsně unikl masakru. Thomas Hamilton, muž, kterého Murrayovi znali, tam 13. března 1996 zastřelil šestnáct dětí a jednoho učitele. Dalších patnáct dětí bylo zraněno, než nakonec sám sebe zastřelil. Dost silná událost na to, aby u citlivého malého chlapce zadělala na velké trauma. Zanedlouho se navíc Murrayho rodiče rozvedli a pak se od rodiny odstěhoval i bratr, s nímž byl jako dítě nerozlučně spojen. Dlouhé roky pak Murray bojoval s úzkostí, která se projevovala právě na kurtu. Trauma z dětství v sobě uzavřel, ale při tenisu se neschoval před ničím, i proto ho léta trápily problémy s dechem.

Navzdory tomu se dokázal vypracovat mezi naprostou špičku. Obstál i v konkurenci mimořádně silné generace se zmíněnými hrdiny Federerem, Djokovičem a Nadalem, a dokonce byl brán jako jeden z nich, jako člen takzvané velké čtyřky. “Myslím, že mám velkou kliku, že hraju zrovna v této době. Být součástí éry tenisu s nejlepšími hráči historie a dokázat s nimi soupeřit, to je sen,” prohlásil Murray. “Jsem mimořádně hrdý na to, čeho jsem v kariéře dosáhl, hlavně na olympijské výhry,” říká. Svou roli v tom tehdy hrála i česká stopa.

Přes Berdycha až k titulu

Murray byl dlouho jen čekatelem na největší triumf, celkem čtyřikrát v grandslamovém finále neuspěl. Pak ale začal spolupracovat s Ivanem Lendlem, českým rodákem s americkým pasem a bývalou světovou jedničkou. Ti dva si mimořádně sedli. Spojovala je oddanost sportu a profesionální přístup, ale i podobný suchý humor. “Doteď si občas píšeme trochu zvláštní zprávy, ” popisuje se smíchem Murray. “Bylo skvělé s ním dělat. Pomohl mi v důležité době a jsem mu za to hodně vděčný.”

Ke svému prvnímu grandslamovému titulu na US Open 2012 navíc dokráčel přes souboj s dlouholetým rivalem Tomášem Berdychem. Český tenista měl tehdy skvělou formu, věřil si. V semifinálovém duelu s Murraym vyhrál první set, jenže pak ho zradil silný vítr, který mu sebral jeho hlavní zbraň − podání. Utkání prohrál a dodnes na tento ročník vzpomíná jako na promarněnou šanci, kdy měl grandslamový titul na dosah. Zato Murray zvládl tažení až k poháru. “S Tomášem jsme měli skvělé bitvy a vždycky to bylo těsné,” vzpomíná diplomaticky Skot. Řada zápasů přitom byla dost vypjatých a jednou Berdycha z hlediště sprostě urážela i Murrayho partnerka Kim.

Je tu ještě jeden český milník. Svou pověst zastánce ženského tenisu Murray potvrdil i počátkem roku 2015, kdy na Twitteru pochválil tehdy stoupající hvězdu Karolínu Plíškovou. “Pokud zrychlí, bude zcela určitě špičkovou hráčkou! Radost pohledět. Esa, vítězné míče, skvělé načasování,” uvedl. A jeho věštba se vyplnila, rok a půl poté se Plíšková stala světovou jedničkou. “To je neuvěřitelný úspěch. Měla by být opravdu hrdá. A určitě má i na grandslam!” věří jí nyní.

Tenista i byznysmen

Murrayho kariérní vrchol přišel v roce 2016. Pak ale následoval sešup urychlený sérií zranění, kvůli nimž dlouhé týdny nehrál. “Tehdy mi pomohlo, že jsem se stal otcem. Když máte děti, tak se nemůžete užírat jinými věcmi. Veškerá pozornost se soustředí na ně,” říká teď už čtyřnásobný otec, poslední dítě se mu narodilo v březnu. “Bylo to pro mě dobré rozptýlení, když jsem zrovna měl horší dny kvůli té kyčli. Celkově jsem si během měsíců bez tenisu dokázal dát určité věci do perspektivy. Pochopit, co je v životě opravdu důležité.”

Z mládence, který tak rád trávil většinu volného času u PlayStationu, se najednou stal rodinný typ. “Když jsem doma, tak chci být s dětmi co nejvíc. Vodím je do školy, hraju si s nimi, jak jen to jde,” líčí. “Na turnajích mi dost chybí, stejně jako Kim. Ještě že existuje FaceTime.” Pořád však zůstává sportovním fanatikem. Když tenis nehraje, tak ho sleduje. Když ho nesleduje, kouká se na fotbal, kde je zarytým fanouškem Arsenalu. Připouští, že by si jednou mohl udělat fotbalovou trenérskou licenci. Jeho velkou vášní je i golf, nedávno začal znovu hrát a lákalo by ho být nějakému špičkovému hráči v patách jako caddie. Během karantény se vrhl i na cyklistiku. “Rok 2020 byl těžký, nebylo v něm moc tenisu, trénovat se pořádně nedalo. Ale když vezmu v potaz to, čím si museli projít jiní, tak to pořád beru jako štěstí, že mí přátelé i rodina zůstali zdraví,” říká.

V květnu oslaví 34. narozeniny, přesto kariéru zdaleka nebalí. Tuší, že už se zřejmě nevrátí na místo světové jedničky jako v době své největší slávy. Stále však touží bojovat o trofeje. Že na to má, dokázal v závěru svého comebackového roku 2019, kdy ovládl turnaj v Antverpách. A dál trvá na tom, že tenis hrát nezapomněl. “Potřebuju odehrát hodně zápasů a být zdravý, abych se dostal do formy,” vysvětluje. Letošní rok mu ale zatím moc nepřeje, kvůli nákaze koronavirem nemohl odletět na Australian Open, velký turnaj v Miami zase zmeškal kvůli zranění třísla. Přesto tvrdí: “Chci hrát tak dlouho, jak to jen půjde!”

Ne snad že by neměl po kariéře co dělat. Hodně času chce věnovat svému luxusnímu hotelu Cromlix ve Skotsku, kde měl mimochodem svatbu. A loni spustil také vlastní značku oblečení nazvanou AMC. “Zatím se jí vede docela dobře, připravujeme nové kolekce na období podzim/zima 2021 a já si užívám, že můžu být u toho.” Mimo to investoval do společnosti TRR Nutrition, která vyrábí potravinové doplňky. To vše ale zatím zůstává jen jeho vedlejší aktivitou. A ačkoliv Murray přiznává, že se byznysu chce věnovat po kariéře víc, dost možná bude vždy na druhé koleji vedle jeho milovaného koníčku. Murrayho život totiž byl, je a vždycky bude tenis. “Neumím si život bez něj představit. A určitě u něj zůstanu v nějaké roli i po kariéře,” slibuje šampion.