Otevřené dveře. Reportáž z italské cesty s Ronym Pleslem na slavné Biennale

Rony Plesl se vydal do Benátek, aby zjistil, jestli obstojí mezi těmi nejlepšími. Hlavní kurátorka si ho vybrala do oficiálního programu slavného Biennale Arte a on se tak definitivně posouvá ze světa designu k tomu, co je mu mnohem bližší – k umění.

Hranice Itálie přejíždíme stylově svižným krokem v Alfě Romeo Stelvio a za doprovodu hitu Gina Paoliho. Sapore di sale, sapore di mare, che hai sulla pelle, che hai sulle labbra… Do Benátek nám v tu chvíli zbývá něco přes dvě stě kilometrů. Rony Plesl se i po šesti hodinách za volantem usmívá a vypráví jeden příběh za druhým. Itálii totiž miluje, jídlo, víno, kulturu, sklo. Opakovaně se sem vrací, několik let pracoval i na Muranu pro Barovier & Toso, rodinnou firmu založenou v roce 1292, a dodnes vzpomíná, jak za nimi do dílen každý pátek přicházel pan majitel v obleku a s motýlkem, aby si se zaměstnanci podal ruku.

Tentokrát je ale jeho příjezd v něčem jiný, zcela výjimečný. Už ráno bude na benátském nábřeží vykládat skleněné kmeny stromů, které mu můžou změnit život. Sochy, které svou velikostí a použitou technologií nemají ve světě obdoby. A právě díky tomu se staly součástí oficiálního programu Biennale Arte, prestižní přehlídky toho nejlepšího, co současné umění nabízí.

Renesanční kostel Santa Maria della Visitazione vás upoutá na první pohled, už když připlouváte vaporettem k molu zastávky Zattere. Jeho světlá fasáda odráží paprsky slunce, některé z nich si najdou cestu i dovnitř. Pro veřejné mše už sice neslouží, ale jakmile pootevřeme zelené dveře, přicházejí nakukovat první zvědavci.

Už za týden tady Rony Plesl představí velkolepou konstelaci čtyř skleněných skulptur nazvanou Stromy rostou z nebe, které jako by se vznášely prostorem. Tři dvoumetrové duté sochy díky unikátní technologii, kdy roztavené sklo proudí kanálky do formy podobně jako u odlévání z bronzu, jsou tavené v jednom kuse. Propouští hravě světlo a vedou až k oltáři, kde odpočívá jasně zelený uranový kmen pokrytý reliéfy Ježíše. Divák se mezi nimi proplétá, jako když příroda prorůstá do lidských životů. Až spočine v sakrálním tichu sám se sebou. „Inspirací mi byl poutník a téma proměny těla a duše,“ popisuje Plesl. Shora mezitím na jeho dílo dohlíží všichni svatí vyobrazení na 58 dřevěných deskách pokrývajících impozantní strop. Včetně Panny Marie, která se v centrálním tondu setkává s Alžbětou. „Je to lepší, než jsem čekal,“ vydechne po celodenní instalaci potichu Plesl.

Účast na umělecké přehlídce je pro něj i dost osobní záležitostí. V duchovním prostředí, ke kterému má díky v dospělosti nalezené víře hodně blízko, se posouvá z role designéra na umělce tvořícího se sklem. „Vracím se konečně k tomu, co jsem chtěl dělat už od patnácti. Chci se stáhnout ze světa designu a být zase sklářem, který pronikl do volného umění. Podobně jako Roni Horn, Václav Cígler nebo Vladimír Kopecký,“ vysvětluje. „Umění je o hledání, kam se posouvat.“ Poslední roky je jako designér spojován hlavně s firmou Rückl, s pivovary Bernard nebo Pilsner Urquell a výrobcem Sahm, pro které navrhuje nápojové sklo.

První myšlenky na to opustit design ho napadaly už během jeho retrospektivní výstavy v Belvederu před šesti lety. A o krok blíž ho posunula i výstava v londýnském Victoria and Albert Museum v rámci Design Festivalu 2019, kde odhalil svou Posvátnou geometrii. Dokáže si ale prý také představit, že jednou za čas vymyslí nějaký kus nábytku, u kterého zase půjde víc o umění. „Třeba psací stůl jako z Kafkových románů, to by mě bavilo. Úplně vidím ty atypicky hluboké šuplíky, do kterých se vejde člověk…,“ přiznává a odhalí tak svou velkou vášeň pro literaturu. Jak totiž vzápětí zdůrazňuje, knihy jsou pro výtvarníka základ.

Být součástí Benátek je pro něj ale také výzva. „Chci si ověřit, jestli na to vedle všech těch velkých jmen mám, protože sem už nepřijdou jen kamarádi z Letné. Je to ohromná příležitost. A když se to povede a uspějeme, bude to skvělé,“ říká. Věří přitom v propojení technologií a umu skláře Jiřího Šína, se kterým už několik let spolupracuje. Byl to on, kdo tehdy zazvonil na jeho ateliér a řekl mu, že dokáže vyrobit největší tavené sochy z jednoho kusu skla na světě a rád by s ním tohle své know‑how sdílel. A tak teď spolu vlastní firmu, která chce spolupracovat s umělci a vyrábět obří trojrozměrné plastiky, které se nemusí skládat a slepovat. Ostatně jen o pár uliček dál vystavuje svá velká díla slavný čínský umělec Aj Wej‑wej, který se nových výzev rozhodně nebojí.

Ambiciózní projekt s přesahem

Stát se součástí kolaterálu, oficiálního programu Biennale, se zdaleka nepodaří všem přihlášeným. O tom, kdo privilegium získá, rozhoduje každý ročník jediný kurátor, kterým pro letošek je Cecilia Alemaniová. Té Pleslův tým v čele s jeho manželkou Šárkou Pleslovou, kurátorkou Lucií Drdovou a Michalem Škodou, ředitelem Domu umění České Budějovice, která převzala nad výstavou potřebnou záštitu organizace s dlouholetou výstavní historií mezinárodního měřítka, odeslal veškerou dokumentaci i doprovodný text k projektu. Pak už jen čekali, jestli je Alemaniová vybere – a pokračovali v práci. Před Ronym Pleslem se to mimochodem podařilo jen jednomu českému umělci, Federicu Díazovi v roce 2011.

Poprvé přijeli do Benátek před rokem a půl. Začali se rozhlížet po lokacích a díky jedné agentuře si vytipovali malý kostel s neuvěřitelnou atmosférou. Tehdy ještě ani neměli potvrzené partnery, které výstavu finančně podpoří. Až o více než půl roku později se dohodli s Nadací PPF, která projektu poskytla částku pět milionů korun a zároveň získá po jeho skončení jednu ze skleněných plastik.

„V Nadaci PPF chceme podporovat ty, kteří věnují české společnosti svůj talent a úsilí, zkušenosti a inspiraci. Chceme pomáhat projektům, které mají mezinárodní kontext, které vyváží český talent do zahraničí nebo přinášejí inspiraci ze světa k nám. Rony Plesl patří k nejuznávanějším umělcům v oblasti skleněné plastiky v mezinárodním měřítku, hrdě se hlásí k odkazu a tradici českého sklářství a současně je připraven realizovat ambiciózní projekty s důrazem na maximalistické provedení, což je u nás spíše výjimečné,“ vysvětluje Jana Tomas Sedláčková, členka správní rady nadace. Kromě toho oceňují i spolupráci s Jiřím Šínem, který s přelomovou technologií tavení skla přišel. „Předznamenává to proměnu celého odvětví, což dává tomuto projektu další významný rozměr,“ doplňuje Jana Tomas Sedláčková. Jak ale zdůrazňuje Lucie Drdová, není to jen o finanční podpoře, jde o partnerský vztah založený na důvěře a spolupráci. Nadace PPF nicméně byla hybnou silou projektu, bez které by se do toho všeho možná ani nepustili. Celkově se rozpočet projektu blíží 12 milionům korun, které se podařilo naplnit i díky investici sběratele Romana Pilíška. Jen pro představu, pronájem kostela na osm měsíců vyšel zhruba na 70 tisíc eur.

Mezi lesem a velkoměstem

Rony Plesl vyrůstal v Jablonci nad Nisou, hodně času ale trávil s prarodiči ve Špindlerově Mlýně a v Harrachově. „Měli jsme úplně poslední chalupu ve Svatém Petru. Moje babičky a dědečkové vesměs pracovali jako hostinští v podnikových chatách, takže se vždycky našel někdo, kdo mě pohlídal. Strávil jsem tak dětství v hospodách,“ směje se a hned přidává další historku. S dědečkem se vždycky jednou za čas vydali do Prahy, velkoměsto malého Ronyho fascinovalo, a jejich první kroky vždy vedly na Václavské náměstí, kde dostal od dědy biftek a pak šli do Tuzexu koupit fixy. „Měl jsem už tehdy dvě polohy, miloval jsem les, dokonce jsem chtěl být hajným na koni, a zároveň jsem obdivoval město. Nikde jinde jsem si nedokázal představit žít.“

Možná i proto nyní žije v centru Prahy, ve Stínadlech za Anežským klášterem. Před pár lety si tady s ženou koupili byt v domě, který kdysi patřil manželce malíře Karla Škréty. „Je to jeden z nejstarších domů na Starém Městě. Vontové tu stále žijí, skoro každý den objevím kolem domu nějakou novou šifru nebo vzkaz,“ tvrdí. Velkorysý byt plný světla s pavlačí navíc ukrývá i zahradu, která je oázou uprostřed ruchu metropole.

„Líbí se mi, jak to ve městech žije, vedle Prahy jsem si oblíbil speciálně Istanbul, kde jsem nějakou dobu pracoval. Je plný skvělého jídla, knihkupectví a bezprostředních lidí s podobným smyslem pro humor. A druhým místem, které mě uchvátilo, bylo Japonsko, konkrétně Kjóto. Krátce jsem tam přednášel, ale tam bych se v brzké době chtěl na delší dobu vrátit,“ zasní se. A hned přeskočí k tomu, že by se mu líbilo mít také dům v milovaném Toskánsku nebo malý byt na Muranu, kam jezdí za svým přítelem a spolupracovníkem Giulianem, jehož rodina tam po staletí vyrábí umělecká zrcadla. Dvě z nich, zlaté a červené s rytinou srdce, si na zpáteční cestě odváží v kufru svojí Alfy domů.

Přesto je přesvědčený o tom, že ho zformovalo dětství v horách: „Děda, tátův táta, byl dříč. Jezdil s koňmi, skládal uhlí, vlastně vykládal celé vagony! A rozvážel ho lidem. To od něj jsem se naučil, že peníze se vydělávají i rukama. Máma byla oproti tomu intelektuálka, která mi už ve třinácti dala do ruky Hemingwaye a Remarqua, a mě to tak chytlo, že jsem v patnácti s chutí četl Dostojevského.“ Ruskou literaturu a hudbu obdivuje dlouhodobě, fascinuje a dojímá ho například naléhavost a prozaičnost písní Bulata Okudžavy, kterého má rád dodneška. I když to v těchto těžkých válečných dnech možná není zrovna populární názor.

A ještě jedna věc ho inspiruje. Ženy. Když projíždíme dlouhými alpskými průsmyky, rozpovídá se o své ženské duši, o tom, jak si mnohem víc rozumí s ženami a jak by bylo na světě krásně, kdyby mu alespoň částečně vládly ženy. A zdá se, že to myslí zcela upřímně. Plesl má pět dcer, z prvního manželství dvě dospělé Annu a Josefínu, které s ním pracují na některých projektech, včetně Biennale. Z druhého pak devítiletou Luisu a šestiletá dvojčata Karlu a Rosu. Se staršími navíc sdílí velkou vášeň k hudbě, navzájem si doporučují nové, respektive ikonické songy a přidávají si je do alb na Spotify. „Naučil jsem holky poslouchat Depeche Mode nebo Jamiroquaie. A Luisa mě teď zase učí poslouchat Billie Eilish a musím uznat, že to je taky skvělý,“ připouští vesele. Za jízdy přehrává alba napříč žánry, francouzské šansony následuje Rufus Wainwright, Bob Sinclar, Stereo Total, a když začíná cítit únavu, pustí si hodně nahlas svou vůbec nejoblíbenější: I Started A Joke ve verzi od Faith No More a s nadšením obdivuje rozsah zpěváka Mikea Pattona.

Rozjímání v klášterním tichu

Plesl studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, odtud se vydal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru skla a šperku. Následně učil na středních uměleckých školách dějiny umění, pracoval ve sklárně Ajeto v Lindavě, kde se potkal se spoluzakladatelem Bořkem Šípkem, a jezdil na zahraniční stáže. Od roku 2008 vede ateliér skla právě na pražské VŠUP. Během studií na vysoké se skamarádil s Matějem Formanem (výtvarník a divadelník, syn režiséra Miloše Formana a dvojče herce Petra Formana – pozn. red.), ten ho přivedl k víře. Později se nechal pokřtít u protestantské církve, teď ale prý spíše tíhne ke katolické, kde mu vyhovuje trochu anonymní prostředí. Opřít se o víru je pro něj důležité i ve vztahu k sobě samému. Proto se před pár měsíci vydal na Plzeňsko, kde v klášteře Nový Dvůr strávil ve společenství trapistských mnichů dva týdny. V téměř úplném tichu a rozjímání. Hlavní náplní jeho pobytu byla práce, převážně v lese, modlitba a četba. „Byl to pro mě velmi důležitý čas, kdy jsem byl jen sám se sebou. Navíc v krásném prostředí zrekonstruovaných budov navržených architektem Johnem Pawsonem,“ popisuje Plesl zkušenost s životem trapistů, ke které se v myšlenkách často vrací. I z tohoto důvodu je pro něj současná benátská mise mimořádná.

Do prostor kostela, který je součástí klášterního areálu, přenesl jednu z nejdůležitějších chvil své umělecké dráhy. V klášteře navíc během cest do Benátek i bydlí a není tak nic jednoduššího než vnitřními chodbami a průchody proběhnout přes ambit s arkádami, zahradu a křížovou chodbu bočním vchodem přímo do svatostánku. Tady na konci dubna přivítá vzácné hosty z řad galeristů, sběratelů, kurátorů i přátel a sem se už s předstihem objednali zahraniční novináři na prohlídku. Všichni cítí potenciál technologie, která do budoucna počítá s odléváním ještě mnohem větších výtvorů.

Po dlouhém víkendu, kdy téměř tunové sochy urazily po silnicích i vodě devět stovek kilometrů, je kostel připravený na poslední úpravy. Rozvržení výstavy, které navrhl jeden z nejžádanějších architektů Josef Pleskot, je působivé. Sklo, dřevo a kov. Plesl se ještě naposledy rozhlédne, setře smítko z černého podstavce a zbývá už jen za sebou zavřít dveře a počkat pár dní na slavnostní otevření. Událost, která možná změní jeho život.

Mistr sklář

Tenhle dvoumetrový sklář se širokými rameny patří k úplné špičce ve svém oboru. Během instalace v benátském kostele je k nepřehlédnutí. Se širokým úsměvem pro něj typickým přiváží železný naklápěcí stroj, který speciálně pro následující chvíle vyrobil a vysvětluje, jak funguje. Za pár minut už vahou celého těla, spolu se stejně vysokým dopravcem, brzdí sílu tunových kusů a jemně je posazují na subtilní dřevěné hranoly.

Jiří Šín je prý zručný po pradědečkovi, který byl uměleckým kovářem. Už jako malý kluk rozebíral všechny hračky, aby se podíval, jak fungují. Dokázal je ale vždycky dát znovu dohromady, tak z toho žádný průšvih neměl. Vynalézavost a zájem o technologie mu zůstaly. Stejně jako láska k umění. „Chci neustále pokořovat limity,“ říká odhodlaně velký fanoušek Marvelovek, který vlastnoručně postavil několik pecí a teď po dvanácti letech zkoumání a testování dokáže tavit největší skleněné sochy na světě.

Jiří Šín vyrostl v Doksech. Jeho babička, která ho často hlídala, si brzy všimla, že krásně kreslí, a přesvědčila rodiče, aby ho zapsali do „lidušky“. Když byl v šesté třídě, rozdávali u nich letáky střední školy. Na jednom z nich byla pozvánka na uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a on měl hned jasno, co chce po základce studovat. „Tehdy, v polovině devadesátých let, byl o obor obrovský zájem. Hlásilo se nás tam asi 160 dětí a brali jen třicet. Z toho polovina nedokončila prvák,“ vzpomíná Šín. Pokračoval se studiem na vyšší odborné škole v Novém Boru, a když mu bylo 21 let, vyrobil svou první plastiku – modrou skleněnou vlnu, která byla zároveň prvním dílem, které prodal. Koupil si ji jistý americký zubař. Tři roky pracoval pro Preciosu a postupně si uvědomoval, že ho to stále víc a víc táhne k volné tvorbě.

K tomu ovšem potřeboval pec. Vymýšlel ji celý rok a další dva ji stavěl. Stála ho celkem 120 tisíc korun, ale on od začátku věděl, že všechny peníze, které vydělá, chce investovat do vývoje. Věděl, že jen to ho posune dál a jen to mu dá konkurenční výhodu. „První pec, kterou jsem postavil, byla velká jako jídelní stůl. Ta poslední už je jako lodní kontejner a umí až třímetrové 2D věci a o trochu menší trojrozměrné,“ přibližuje zapáleně. Právě v té poslední peci vyrostly i stromy navržené Ronym Pleslem, které teď budou mít premiéru na benátském Biennale Arte. „Je to výsledek dvanáctiletého vývoje mé technologie a věřím, že zdaleka nejsem u konce. Tam, kde všichni končí, já teprve začínám!“ směje se.

Aby si zajistil příjem, spolupracoval externě několik let například i s Lasvitem. „Tavil jsem velké kusy ještě pro starého pána Jakimiče. Třeba čtyřistakilový zdobený stůl, který se skládal z pěti kusů. Vymyslel jsem taky první obráběcí CNC stroj na sklo, na kterém jsem pak pro Lasvit vyráběl skleněné komponenty pro designový koncept Škody Vision D. Byly to na milimetr přesné detaily na středovém panelu nebo na světlometech,“ popisuje Šín.

Největší autonomní pec na světě

Malá sklárna Jiřího Šína je v Bělé pod Bezdězem, pod kopcem s bělostným březovým hájem, v cihlovém domě bývalé kovárny jeho pradědy, který za života skupoval okolní pozemky a domy, aby je následně prohrával v kartách. Šínovi se ale podařilo část nemovitostí odkoupit zpátky a přidávat tak do výroby další prostory. Kromě něj tu pracuje ještě jeden formař, brusič a přidavač a administrativu a vše potřebné zajišťuje jeho přítelkyně Martina Chvalná. Ta nechyběla ani během vykládky v Benátkách, kde zručně pomáhala s vybalováním skleněných soch z beden a je součástí i Šínovy firmy Sin Studio Gallery, kde část podílu drží také další dva investoři – Rony Plesl a Roman Pilíšek.

„Mám jedinečné know‑how, ale nechci jen pracovat pro umělce a předávat mu práci na klíč. Chci s ním pracovat, podílet se na výsledném díle. Proto jsem si před lety vytipoval právě Ronyho a vypravil se za ním do Prahy,“ vzpomíná na chvíli, která odstartovala jejich spolupráci. Plesl si tehdy vzal týden na rozmyšlenou, pak mu zavolal zpátky a souhlasil.

Poprvé se spolu představili na Designbloku 2018 a o rok později už byli součástí londýnského Design Festivalu. Být mezi třiceti vybranými projekty na Biennale Arte je pro Šína příležitost ukázat, co všechno dokáže. Zároveň se vždy cítil víc jako umělec než řemeslník. V hlavě už tak nosí plán na novou pec, která prý dokáže tavit v jednom kuse objekt o rozměrech až 5 x 3 x 3 metry. „Bude to největší autonomní pec na světě, která si bude sama hlídat teplotu uvnitř a nastavovat podle parametrů teplotní křivku. A vše budou sledovat zabudované kamery,“ vypočítává její přednosti s tím, že si novou technologii plánují nechat patentovat. Před těmi 22 lety, když začínal, by ho sotva napadlo, že bude takovou pec, která vyjde asi na šest milionů korun, mít. Jedno se ale nezměnilo: „Vždycky jsem chtěl vytvářet výjimečné věci!“