Pulzující Berlín. Vypravili jsme se za čtyřmi hvězdnými umělci do jejich ateliérů

Jeden den, čtyři ateliéry a nespočet inspirace, která proudí ulicemi německé metropole. Vypravili jsme se za umělci, kteří září na berlínské scéně, abychom se podívali, na čem právě pracují. Od abstrakce přes zasněný realismus až k ironickému vyprávění o životě.

Martin Eder

Na první pohled čaroděj, který žije ve svém temném světě plném magie, okultních předmětů a koček. Když se s ním ale setkáte osobně, překvapí vás okamžitá vřelost a pohostinnost. Martin Eder (*1968) nás ve svém ateliéru v centru Berlína, kde svého času také žil, přivítal s lahví šampaňského rosé, aby vzápětí odběhl udělat pro všechny kávu. Je pozorný, trpělivě vypráví o obrazech i drsném kocourovi, který právě kousl našeho fotografa, a focení si užívá hlavně proto, že může měnit outfity. V tu chvíli byste si zrovna netipli, že patří mezi největší hvězdy současného německého umění. Vždyť ho do své Newport Street Gallery pozval i slavný umělec Damien Hirst, aby pro něj uspořádal výstavu. A sám si pak také všechny Ederovy obrazy z výstavy koupil!

Eder vystudoval výtvarné umění v Norimberku a Drážďanech. Jeho tvorba navazuje na umělecké mistry, vytvořil si ale vlastní mytologii, ve které prostřednictvím koček sphynx stylizovaných aktů žen vypráví o dobru a zlu, o světicích a hříchu. On sám se dvakrát ocitl na prahu smrti, kdy ho po předávkování kokainem zachraňovali z klinické smrti. Do hlubokých světů nitra člověka se tak teď dostává už jen skrze hypnózu.

Hudba hraje v jeho životě velkou roli. Nejčastěji poslouchá experimentální a elektronickou hudbu, občas black metal. Dřív dokonce vystupoval se svým alter egem Richardem Ruinem a kapelou. „Vydali jsme společně dvě alba a měli nespočet koncertů,“ vzpomíná. Teď má projekt nový, pojmenoval ho CRY¥$I$ a brzy prý vyjde album. Své výsostné místo u něj mají i nejrůznější kněžská roucha, která nám s nadšením ukázal.

Víme, že jste vášnivý sběratel různých objektů, jako jsou tahle roucha, co vás na nich fascinuje?

Mám celkem velkou sbírku historických a vintage oděvů, které sloužily při rituálech a náboženských obřadech. Věřím v animismus, že věci mají duši, vlastní život. Uchovávají v sobě samých historii. Zároveň jsem začal tohle oblečení používat při fotografování a malbě, možná i proto, že je ještě navíc hrozně krásné.

Sbíráte také staré knihy. O magii, šamanismu…

To je pravda. Myslím si totiž, že hodně našich znalostí se vytratí ve chvíli, kdy začneme věřit už jen Googlu a internetu obecně. Miluju, když se můžu ponořit do starých knih a do někdy velmi magického obsahu, který ukrývají. Od jejich autorů, kteří jsou už dávno po smrti, jsem se toho hodně naučil. Mám ze čtení a nalézání tajemství ve starých knihách radost.

Řekněte nám víc o vaší fascinaci hypnózou.

Krátce jsem ji dokonce studoval! Měl jsem učitele z celého světa, byl jsem fascinován myšlenkou, že naše podvědomí funguje hlavně v obrazech a symbolech. Pro mě to představovalo silné propojení malířství s mojí představivostí. Jsme obklopeni ikonami, naše mysl většinou pracuje s vizuálními informacemi. Stejně tak i naše minulost je díky emocím vyryta do našich duší v podobě obrazů. Dostat se díky hypnóze do těchto hlubokých sfér bez pomoci chemických látek, to je silný zážitek. Zároveň tím lze napravit něco z minulosti, co váš život ve špatném slova smyslu ovlivňuje.

Kde hledáte inspiraci při tvorbě?

Mě inspiruje život sám. A to je opravdu velmi silná emoce. Rád se dívám na to, jak věci rostou, jak nabývají na síle. Chci prostě jen tvořit, to je všechno.

Jednou jste řekl, že umění musí bolet…

Umělecké dílo by podle mě mělo být výjimečné, mělo by být ztělesněním myšlenky. Možná nemusí bolet fyzicky, ale mělo by se vymykat z oceánu průměrnosti. Možná je ale ta bolest hlavní součástí tvorby.

Jak podle vás vypadá říše snů?

Přicházející sny vypadají přesně tak, jak o nich sníte. Sny většinou už ve vás jsou, vy je jen objevíte. Je to stejné jako s hypnózou, většina lidí vlastně žije permanentně v hypnotickém stavu. Tomu říkám permanosis. Já jsem vlastně velký fanoušek denního snění. A myslím, že my všichni bychom měli začít s tímhle krásným uměním – naučit se snít se široce otevřenýma očima.

Michael Kunze

Komplex historických budov na adrese Herzbergstraße 55 je plný umění. Prostor rozčleněný na menší či větší studia tu mají desítky umělců. V jednom z těch větších se ukrývá ateliér Michaela Kunze (*1961), modernisty a charismatického autora, kterého i díky jeho výšce jen tak nepřehlédnete. Oblečen do černé přichází otevřít dveře a tichým hlasem nás přivítá ve svém třípokojovém království. Uprostřed hlavní místnosti je instalace, které dominuje „trůn“. Kolem stěn jsou opřené obrazy a pod okny opodál bortících se komínků oblíbených cédéček má umělec svůj kout se stoličkou a stojanem, kde tvoří.

Z jeho obrovských pláten nespustíte zrak. V každém koutku se objevují motivy lákající k bližšímu zkoumání, motivy vycházející z antiky nechybí nikdy. Kunze totiž vyrostl v intelektuálním prostředí v rodině řeckých uprchlíků, kteří přišli do Německa. Pracovali jako historici, archeologové a filologové.

Ovládá starořečtinu i latinu, proto čte antické klasiky v originále a inspiraci z děl si následně přenáší do své tvorby, která kombinuje antickou architekturu s moderním životem, a hledá odpovědi na metafyzické otázky, které tížily už velké filozofy. Na jednom obraze se právě bortí sloup, jiný si hraje se světlem a barvami na dramatických kulisách vyobrazené scenérie. Pátrání po podstatě jsoucna a bytí člověka je zahaleno iluzí dokonalého světla, které realitu jako kdyby překrývalo jemnými odlesky slunce. Naléhavost hledání odpovědí jako kdyby na vás křičela z každého jeho obrazu. Na těch největších plátnech pracuje prý i dva roky a stejně kolem nich chodí a říká si, že stále nejsou zcela dokončená. Že by jim měl věnovat ještě pověstný „last touch“.

Dennis Scholl

Pokud máte pocit, že se jen málokdy stane, že vás obraz dokáže téměř okamžitě pohltit, dojmout a zároveň vás překvapuje svým precizním provedením, objevte Dennise Scholla (*1980). Jeho snové světy se mísí s realismem a „něžná brutalita“ v jeho provedení vás zasáhne. Postavy s mandlovýma očima a tajemným pohledem, holubice mezi ohňostrojem kapek krve stříkající z prstu člověka, černí hadi ovázání stuhou, bezhlavý muž, který s upřeným pohledem stříhá hlavičky ptáčkům. Utrpení a přeměna objektů na jiné v přímém přenosu i prorůstání člověka s přírodou. Jde proti modernistickým trendům a trvá na pravidlech realismu, na které svou tvorbou navazuje. Čerpá z klasické hudby skladatele Roberta Schumanna, jednoho z nejvýraznějších představitelů romantismu. Předlohou mu je ale i jeho dětství, které strávil na venkově. Vyrůstal v přírodě, jeho dědeček byl lesník, takže trávil hodně času s ním v lese, mezi zvířaty. Dokonce prý měl malého jelena, kterého společně zachránili a nějakou dobu se o něj starali. „Snažím se kombinovat lidský svět se světem přírody. Tyhle obrazy jsou o propojování a splynutí, o darech, které si mohou dávat, ne o tom, co si berou, “ vysvětluje. Na jeho obrazech se často objevuje i jeho jedenáctiletá dcera, která teď na nás shlíží z olivovníku obklopeného hady na obrazu opřeném o zeď.

Scholl tvoří ve svém berlínském bytě, v jedné místnosti s perským kobercem, velkými okny, kudy na plátna dopadá denní světlo. Skromně nás vítá a odchází si sednou na parapet. Barvy i vymyté štětce jsou pečlivě vyskládané na stole a čekají na svou příležitost. Na jedné straně jsou rozvěšené studie postav a tváří nad stolem zaplněným přírodninami, soškami zvířat, ikonami. Druhé straně dominuje knihovna plná knih o umění, architektuře, nechybí velcí mistři ani porcelánové sošky. Před ní je obraz muže chránícího svou tvář za maskou, který drží krvácejícího tvora. „Je to pieta odkazující na nejsilnější moment z historie lidstva, kdy Panna Maria drží na klíně tělo Ježíše sňatého z kříže,“ přiznává.

Norbert Stefan

Podlaha v ateliéru Norberta Stefana (*1990) je pokrytá barvami. V průmyslové budově má malou místnost s velkými prosklenými vraty, kde vznikají jeho obrazy pokryté nepočítaným množstvím barevných vrstev. Často se totiž stává, že i když už některý z nich vypadá jako dokončený, zdaleka tomu tak není. Přidá klidně další tři vrstvy a konečný obraz vypadá úplně jinak než původně. Tenhle je už hotový? Ptám se a ukazuju na plátno, kterému dominují modré tóny. „Ano. Tedy možná. Je téměř hotový… Ale možná bude potřebovat ještě jednu vrstvu, abych se dostal hlouběji,“ přemýšlí autor nahlas.

Stefan se narodil v rumunské Kluži, kde na univerzitě vystudoval umění. Roky pracoval jako asistent umělce Adriana Ghenieho, který má za sebou sólo výstavy v Tate nebo MoMa po celém světě. Pak se ale vydal vlastní cestou, pohlcen bonvivánstvím života v Berlíně si brzy našel vlastní styl. Řadí se mezi abstraktní malíře, který pracuje s volnými asociacemi barev nanášených ve vrstvách a s laky.

On sám ale říká, že jeho obrazy jsou naopak velmi realistické. „Třeba se zdají být abstraktními, ale když půjdete úplně až k tomu obrazu… (přesouvá se na centimetry ke svému dílu), tak uvidíte organické tvary, které jsou naprosto realistické, přirozené,“ říká. „Možná to vypadá, že jde jen o náhodný shluk barev, ale všechno to je promyšlené.“ A opravdu, když zblízka pozorujeme jeho barevné kompozice, objevujeme v nich rozmanité organické tvary přírody, které jsou vedeny s dokonalou přesností. Nejsou to nepředvídatelné tahy, Stefan má svou tvorbu plně pod kontrolou. A ve chvíli, kdy z venku dopadnou na plátno sluneční paprsky, prosvítají na povrch další a další vrstvy barev proměňující rázem celý obraz.

Děkujeme DSC Gallery za zprostředkování návštěvy v ateliérech umělců.