Když do tmy vstoupí světlo. Kněz Czendlik a farářka Kopecká nejen o tom, co znamená víra

Víra má v Liběnině životě pevné místo. „Když věříš, tak jsi silnější. Když nevěříš, přicházíš o něco krásného. Víra je nutnost!“

K oběma má blízko. A nezáleží přitom vůbec na tom, že každý je zástupcem jiné církve. Spojuje je totiž víra a to je něco, co přesahuje všechny hranice racionálního rozškatulkování světa. S farářkou Církve československé husitské se Liběna Rochová seznámila před pár lety na jednom křtu, kde byla kmotrou. Martina Viktorie Kopecká tehdy samotný obřad nevedla, o to víc si mohla užívat, jak později vypráví, každý moment toho jedinečného aktu. Laskavost a sounáležitost mezi oběma ženami se propsala i do dalších jejich setkání. K Církvi československé husitské má Liběna vztah od dětství. Její teta, ta prý byla obzvláště ortodoxní a ráda a často ve vlacích vedla dlouhé hovory s ostatními cestujícími ve snaze je obrátit k víře, a další ženy z rodiny byly také farářky.

S katolickým knězem Zbigniewem Czendlikem se zná už asi pětadvacet let. S úsměvem vzpomíná na to, jak za ním poprvé jela k němu do Lanškrouna na mši, bylo to kolem Vánoc a jeho kostel byl doslova narvaný mladými lidmi. Oblíbený farář, který často za svými ovečkami míří do Prahy i do dalších koutů republiky, nejčastěji vlakem, rád vtipkuje i o vážných tématech, dělá si srandu sám ze sebe a nebojí se mluvit na rovinu, bez skrupulí.

Když jsme během redakčních příprav s Liběnou hovořili o víře a o tom, jak je pro ni v životě zcela zásadní, bylo okamžitě jasné, že tihle dva musí být toho součástí. Proto jsme je pozvali do jejího ateliéru, odkud za vzácně slunečného okamžiku pozdnělistopadového dne, jako by nám bylo v tu chvíli vše nakloněno, obdivovali výhled na třpytící se hladinu Vltavy, Národní divadlo a z dálky pozorovali ruch všedního dne na protějším nábřeží. Sestavili jsme spolu základní body hovorů o víře, čistě subjektivní a doplněné o podobenství a smích. Tohle jsou jejich čtyři duchovní zastavení:

Co pro vás znamená VÍRA?

Czendlik: Víra je o velmi intenzivním vztahu k Pánu Bohu, ten vztah nedokážu slovy popsat, ale je velmi intimní. Na tomhle slově, „intimita“, si pochutnávám, moc se mi líbí. A víra je intimní, máme ji v sobě, v srdci a duši. Proč zdůrazňuji intimitu – potřebujeme ji, když si připravujeme nějaký projev, když se chystáme do práce, ale v intimitě plodíme také děti – když je víra intimní, tak je plodná, když je naopak okázalá, tak je impotentní.

Kopecká: Ta intimita je blízkost. A pro mě v tom aspektu víry spočívá ta blízkost i ve vzdálenosti – vzniká tam prostor k dýchání, k tomu, aby ty kvality mohly rozkvést, a někdy je víra zase tak blízko, že se o ni můžu opřít, zahřát se. Já jsem víru vždycky vnímala jako tenoulinkou červenou linku, která se pomyslně line celým mým životem a vytváří nejrůznější klubíčka tam, kde se nejvíc modlím. Tam je ten prostor nejvíc vyplněný tenoučkou hedvábnou nitkou. Víra je pro mě pevnost v křehkosti. Zároveň je víra paradox, protože důvěřovat v duchovní hodnoty, to se dneska úplně moc nenosí. Přitom pro mě to je vlastně ta úplně nejpřirozenější věc. Je to něco, s čím se můžu vztahovat nahoru, ale zároveň si o to opřít nohy tady dole. Víra je něco, co mi vtáhne to moje srdce do světa, ale také ho zároveň drží na místě, kde je to srdce doma.

Dá se víra nějak získat?

Kopecká: Dá, tím, že jí vytvoříme nějaký prostor. Ta víra není jen jednosměrný výdej energie a věřím, že Pán Bůh se nám vydá vstříc, že se na té cestě potkáme. Je to o vytváření prostoru u mě, aby se tam ta víra mohla nějak realizovat, růst a kultivovat.

Czendlik: Víra je něco, co každý v sobě má, každý ji dostal od Pána Boha, ale je jen na nás, nakolik si ji uvědomíme. Já jako kněz nejsem ten, kdo vám tu víru dává – já vám můžu pomoct ji v sobě objevit, doprovázet vás. Je to jako s tou ledovou horou schovanou pod hladinou oceánu. Nikdo ji nevidí, ona si tam tak plave, ukrytá, ale stále tam je a u některých lidí se dostane její špička nad hladinu. A někdy vyplave na chvíli nahoru a pak zase zapluje zpátky. Víra je něco, co všichni mají, i ti, kteří to popírají! My se přece vírou velmi silně řídíme. Je mi taky sympatičtější člověk, který v sobě nějakou víru má – víc mu věřím. Slyšíte to: víra – věřím. Je součástí života.

Kopecká: Tvoří teda víra důvěru? Věří si pak víc ti lidé jen na základě toho, že jsou příslušníky stejné víry?

Czendlik: Myslím, že jo. Ale neřekl bych stejné víry, ona se ta víra může projevovat navenek různě. Ale člověk, který má víru, ten má u mě větší důvěru. Sdílí podobné věci jako já.

Kopecká: Říkáme si sestro a bratře, opíráme se o podobné hodnoty, a tím pádem může dojít k hlubšímu porozumění. Vztahujeme se k něčemu, co nás přesahuje.

Czendlik: Víra je v současné době zatížená náboženstvím. To je to první, co nás napadá, když začneme mluvit o víře. A v tu chvíli se to naše povídání zablokuje – přitom je to jen o tom našem nazírání. Je to jako s jarní loukou, která je nádherná svou pestrostí, kdybychom měli jen jeden druh, jen pampelišky, byť sebekrásnější, to by byla nuda! V pestrosti vidím krásu. To si myslím také o víře. Často říkám, že máme dvě oči, abychom jedno mohli přimhouřit a dívat se na tento svět pozitivně. Řeknu vám historku. Kdysi jsem měl telefonní číslo 777 09 06 03 a každý mi říkal, že mám VIP protekční číslo… Ale když jsem pak někomu řekl, že mám číslo 777 090 603, tak i když to bylo stejné číslo, nikoho nenapadlo říct, že je protekční. Naše vnímání některých věcí je zkrátka silně ovlivněné věcmi zvnějška a my máme problém dostat se k podstatě.

Kopecká: To je jako s faráři. Když si oblékneme talár, albu a ornát, tak tím najednou vzniká nějaká bariéra a lidé, kteří mi jinak říkají Martinko a holčičko a tykají mi, hladí mě po vlasech a berou mě jako vlastní vnouče nebo dceru, tak najednou vidí bariéru. Je tu ale takové kouzlo, a to že ne každý si porozumí. Existují různé církve, různí faráři a jejich způsob, jak vedou svěřená společenství – v té pestrosti není ani zrada, ani past nebo zbraň. Je to jediná možnost, jak najít v sobě něco, co se mnou rezonuje, co mě rozezpívá. Hodně lidí třeba říká, že největší spojení s Bohem vnímají v přírodě.

Czendlik: Ano, doporučoval bych všem, aby začali s hledáním víry v přírodě. Ne v kostele, kde se vytváří právě tahle bariéra, protože sebekrásnější kostel je postaven námi a je v tom ukryté poselství o lidské pokoře – my tak trochu soupeříme s Pánem Bohem, stavíme velké věci a ještě tam přidáme co nejvíce zlata a to je ta překážka. Proto se aspoň snažím odstraňovat všechny ty nánosy, které za ty roky ulpěly na církvi, na Pánu Bohu.

Kopecká: Ale ty se nebojíš být člověkem, nebojíš se vlastní křehkosti a omylnosti. Lidem někdy vadí ta tvář církve, která je pozlacená. Pro mě jsi autoritou v té své autenticitě.

Czendlik: Já nejsem opravdový! O některých věcech, které jsem pohnojil, a spoustu jsem toho v životě pohnojil, mraky, nemluvím. Na druhou stranu, na půdě bez hnoje nic krásného nevyroste… Jak jsem říkal, dokonalé věci jsou nudné. A já jsem trošku rebel, ale rozkošný rebel, a jestli provokuji, tak proto, aby lidé přemýšleli. Dokonalá byla možná jen panenka Marie, ale dokážete si představit, že ji máte doma? Dokonalou ženu? Já teda ne. Ta nedokonalost je to, co nás k sobě přitahuje, proto bychom měli být více přirození a k tomu patří jak ty úspěchy, tak i neúspěchy. Pády i vzlety. Hlavně musíme zůstat sami sebou.

Kdy jste si uvědomili, že máte v sobě víru?

Czendlik: Někdy v pubertě. Tehdy jsem do kostela musel chodit, pocházím z tradiční katolické rodiny. A tak jsem začal před Bohem utíkat, ale asi jsem byl pomalej, tak se mi to nepovedlo a on mě dohonil – neztratil ve mě víru – najednou jsem chtěl chodit do kostela sám. Člověk se musí ptát, tam to začíná, tam se stává vědomě věřícím člověkem. Konverzi potřebujeme všichni, bez ohledu na rodinné zázemí.

Kopecká: Já jsem z úplně jiného prostředí, ze severních Čech. Oba moji rodiče jsou záchranáři, nikdy jsme do kostela nechodili. Mě si víra našla, až když jsem začala studovat teologii. Bránila jsem se zuby nehty a říkala si: Zůstaň racionální, přece se nedáš k církvi! Já jsem tam šla studovat z rozhodnutí získat humanitní vzdělání, a tak jsem se zamilovala, až mi to vytrhalo z ruky všechny zbraně, argumenty a ta láska časem vyzrála a dneska to je už život. Neumím to od sebe oddělit, víra je mojí součástí, je to moje východisko i útočiště.

Existuje ve víře a lásce pochybnost?

Czendlik: To jsou otázky, které si pořád stavím a hledám odpovědi, ale žádnou jsem ještě nenašel. Ta dynamika je důležitá. Někdy mě Pán Bůh štve a to je pro mě znamení, že mu věřím. Protože kdyby mě neštval, kdyby mi byl lhostejný, tak je to špatné.

Kopecká: Ta pochybnost může být potvrzení té existence lásky k Bohu, druhému člověku, k životu.

Czendlik: Já jsem pragmatik, někdy jsem docela arogantní, a jsou lidi, do kterých nic nedostanete. Jako do tohohle hrnečku litr vody nenalijete, i když byste sebevíc chtěli. Kolem mě jsou ale lidi, kteří namísto těch pochybností potřebují pořád něco analyzovat, až úplně paralyzují celý problém. A já jim říkám: Vy*er se na to, pardon. Před analyzováním utíkám! Na faře mám na dveřích napsáno: Zde je zakázáno stěžovat si a naříkat. S tím za mnou nechoďte. Život se měří skutky, a ne časem. Nedávno jsem byl v domově seniorů u stoleté babičky, u paní Krskové, která byla tak šťastná. Prý největší dárek ke sto letům, který dostala, bylo, že se komunisti nedostali do vlády! Do toho vám ukazuje fotky vnoučat, nabídne vám kávu i becherovčičku, líbí se jí personál, chutná jídlo. A já odcházím šťastný. Pak ale jdu vedle a paní hned spustí: Za co mě Bůh trestá? Tady je to hrozný, všechno je hrozný, podívejte na moje bércové vředy… Nechcete tam chodit! Martino, jak ty to s takovým člověkem dáváš?

Kopecká: Já jsem bezhraniční, já se vysílím u té druhé a jdu domů. Jsem nešťastná, ale říkám si, že to nesmím odsuzovat. A já věřím, že ta paní si z toho něco vezme. Je to prostě služba, ty máš ale nějakou integritu a hranici. Já se to musím naučit, protože smyslem služby není se úplně obětovat.

Czendlik: Já se obětuji, ale nejsem oběť. Posloužím, ale nejsem sluha.

Ztratili jste někdy víru?

Czendlik: Já přemýšlím, že někdy tu víru ani nemám. Zase provokuju! Nevěřící farář! Říkám to takhle s nadsázkou. Víra je něco nekonečného, Martino, ty mi to potvrdíš, a když moji konečnou víru srovnám s něčím, co si ani nedokážu představit, tak to je najdnou něco tak nicotného! Je to nic a já si to nic ani nedokážu představit. Teď použiju příměr k lásce – neumím mluvit o víře, když nemluvím o lásce, a naopak, pro mě to jsou spojené nádoby. Jak říkám snoubencům na svatbách, je to hezké, že říkáme: Miluji tě, ale neznamená to konec naší lásky? Nebylo by vhodnější říkat: Chci tě milovat? To je něco víc, ne?! Znamená to, že pro to chci něco udělat. Teď i do budoucna. A když řekneme: Věřím, tak možná pro to nic neděláme a bylo by vhodnější říkat: Chci věřit.

Kopecká: Víra se mění, není to rovná linka. Je to jako EKG, lítá to nahoru a dolů.

Czendlik: Důležité je, aby se z Boha nestal ateista! Kouká, co se tady děje a třeba si říká: Existuje ještě člověk, kterého jsem stvořil? No to by byla tragédie! Kdyby se všichni lidi najednou stali ateisty, tak to by nebyl konec světa. Ale kdyby se ateista stal z Boha, to by konec byl!

Kopecká: Myslím, že advent je taková doba tmy. Člověk nedoufá a nevěří, že přijde světlo, a to jsou chvíle, kdy je snadné o část, nebo i o celou víru přijít. Musíme být ale připravení nechat se zasáhnout v tom smyslu, že Vánoce mě obdarovávají tím duchovním rozměrem, radostí z víry, ze světla, ze síly, kterou v tom nacházím.

Czendlik: Život s vírou není jednodušší, ale je krásnější. Ten pocit jistoty a blaženosti, vnitřní síly. Samozřejmě ne každý to nutně potřebuje ke svému životu – ale ten můj život je díky tomu krásnější.