Benátský příběh

Po nábřeží Zattere se prochází lidé v ještě lehce chladném, ale nádherně slunném nedělním dopoledni. Většina míří do malých barů, kde postávají nad kávou, nebo schoulení do bund posedávají venku, živě diskutují a nastavují tvář teplým paprskům. Někteří míří na nedělní mši. Především jezuitský kostel Santa Maria del Rosario přímo uprostřed promenády je oblíbeným místem pro tradiční rodinná setkání. Před třemi roky mě sem zavedla náhoda, o které si dnes myslím, že to byl vyšší záměr.

Letošní ročník slavného bienále umění je výjimečný, a to nejen tématem kurátorského konceptu. Název vypůjčený z titulu knihy surrealistické malířky Leonory Carrington The Milk of Dreams slouží k prozkoumávání uměleckých vizí identity a osobních mytologií. Akcentuje prožitky posledních let a skrze modernistické paralely se snaží naznačovat metamorfózu lidského těla, stejně jako „nové“ definice humanity.

Vedle této ambice se do benátských paláců přesunuli nejvýraznější umělci a umělkyně současnosti. Anselm Kiefer svými ikonickými plátny plnými historických a literárních referencí doslova opanoval prostory Dóžecího paláce. Galerie Accademia představuje rozsáhlou retrospektivu Anishe Kapoora a výjimečným počinem je spojení Antonyho Gormleyho s Luciem Fontanou v Negozio Olivetti přímo na náměstí Svatého Marka.

Jednoznačně neopomenutelnou je však Marlene Dumas v Palazzo Grassi. Extenzivní výstava jihoafrické malířky vede diváka po pomyslné cestě na pokraj kolektivního (s)vědomí. Její název open‑end vybízí, abychom byli otevření tomu, co musíme žít, a především dokázali sdílet vše, čeho se obáváme. U Dumas je to nejen smrt, násilí, sociální represe, politika, ale také erotismus a sexualita. A konec může být začátek. Jen se nesmíme zastavit a musíme kráčet dál.

Když jsem sem přijela před třemi lety, můj život procházel nesnadným obdobím. Benátky však měly vždy zvláštní moc povznést prostřednictvím umění, čerstvé brízy, vodního elementu a nekonečných světelných obrazů duši každého, kdo sem přichází. Tehdy jsem si uprostřed onoho sakrálního prostoru říkala, kam asi budou směřovat mé příští kroky.

Poslední rok se tady procházím každý měsíc. Opět to nemohla být náhoda, že z desítek možností jsme se s Ronym Pleslem pro jeho budoucí výstavu rozhodli pro kostel, který je historicky propojen s tím „mým“, kostelem „růžencové“ Panny Marie. Vracím se na stejné místo, tentokrát ale už jako součást programu bienále. Bienále, kde je opět v hlavní roli renesanční architektura, nádherné světlo a vodní živel, které se doslova obtiskují do Ronyho skleněných plastik.

Biennale Arte, Benátky, 23. 4. – 27. 11. 2022

Autorka je historička umění a galeristka, www.drdovagallery.com