Miloš Čermák: Deset slov, která fakt nikdy neříkejte, pokud nechcete ubližovat ostatním (ale já vím, že je stejně budete říkat)

Fejsíček. Zdrobnělina pro sociální síť Facebook. Málo se to ví, ale každý, kdo použije tohle slovo, a pokud je to dokumentováno, může být beztrestně utracen. Podle tajného dokumentu, podepsaného Soudcovskou unií, to nebude posuzováno jako vražda. A jestli si teď v duchu říkáte: „Hele, to je jako fakt pravda? Tak to musím dát na fejsíček!“, tak můžete být utraceni obzvlášť krutým způsobem. Ze stejné kategorie, jen nepatrně míň agresivní (ovšem srovnatelně stupidní) slova jsou: selfíčko, meníčko, čokoška a kolegyňka.

Písnout. Na fejsíček, panebože. Jestli jste někdy něco takového řekli (a stačí jednou v životě), nedává nic ve vesmíru smysl.

Pivko. Normální chlap jde na pivo. Možná na JEDNO. Může jít taky docela obyčejně chlastat nebo chlemtat pivo. Když je muž míň inteligentní a míň majetný (rozuměj: nenarodil se v hlavním městě), dá se za určitých okolností tolerovat i to, že jde na škopek. I když je to samozřejmě odporné a trochu to evokuje to divné město s ještě divnějším nádražím. Ale PIVKO? V tom je až příliš cítit upocená a selhávající snaha pitomce být cool. Když se vás někdo zeptá, jestli byste nešli na pivko, je zcela férová odpověď, ať si ho strčí… víte kam. A jestli vám problesklo hlavou slovo ZADEL, pak vězte, že to je stejný průser jako PIVKO.

Obídek. Ano, mohlo by jít klidně o slovo z předešlé kategorie. Protože PIVKO nejlíp chutná, když jste na OBÍDKU. Je to ale tak strašně odporné, že si to zaslouží kategorii vlastní.

Manža. Zastupuje ohromnou množinu slov používaných ženami na Mimibazaru. Bohužel není jasné, která jsou autentická a která byla vymyšlena takzvaně sarkasticky, aby si z autorů těch prvních dělala… zadel, že ano. Ale ono je to jedno, protože nevýhodou sarkasmu v moderní době je, že po čase zevšední a v důsledku zamořuje jazyk úplně stejně. Teď ta slova: bydlenka, baštička, mimísek, snažilka, těhule, kakáníčko, čvachtat. Fuj.

Děcka. Tohle oslovení se zrodilo už někdy v sedmdesátých letech, společně s bony, baloňáky a texaskami. A taky s robertkem (věděli jste, že se tak vibrátoru říkalo pouze v bývalém Československu, a to podle jména pašeráka, který sexuální pomůcky vozil v sedmdesátých letech z NSR?). Přežilo drsnou éru anglicismů devadesátých let (se všemi mítinky, workshopy a coffee breaky) a doputovalo až do osvícené současnosti. „Děcka!“ dnes může klidně zaznít i v bistru v Karlíně nebo na Letné. Ano, je to tragédie.

Milošovo seznam. Vím, není to slovo, ale vazba. Ale odporná, a kdyby měl tento národ trochu koule jako třeba Američané, tak už tuto vazbu a podobné problémy řeší parlamentní výbor pro nečeskou činnost. Kdo tuto vazbu používá, do vazby sám patří, a to klidně časově neomezené. Etymologové tvrdí, že pochází z jižních Čech, ale já být z Budějovic, tak na ně podám žalobu (i když po pravdě řečeno bych na sebe radši neupozorňoval, protože krutý trest si zasluhuje už to, že tamní rodáci říkají svému městu BUDĚJICE). Ať je to, jak chce, prostě tomuhle textu „Milošovo seznam“ neříkejte, buďte tak laskaví.

Bazmek. Divné slovo lidí, kteří se v osmdesátých a devadesátých letech stali inženýry a nebyli dostatečně úspěšní, aby si ve stejné době založili firmu na dovoz nebo montování osobních počítačů, vydělali buď poctivě, anebo na státních zakázkách stovky milionů a aby během dlouhých dovolených na ostrovech v Karibiku slovo BAZMEK zapomněli. Lidi, kteří ho dodnes používají, jsou smutným mementem jinak lukrativní éry. A dá se předpokládat, že používají ještě slova FORICHTUNG a FÍČURA a tak za pět až patnáct let půjdou do penze a na potkání budou komukoli povídat, že kvůli TOMUHLE klíčema nezvonili. Což je fér, protože kvůli bazmeku, forichtungu a fíčuře by klíčema nezvonil nikdo.

Lepík. Vynálezce papírků Post-It byl magor, který v sedmdesátých letech minulého století zpíval po večerech v kostelním sboru a potřeboval šikovné záložky do zpěvníku. A protože pracoval v Minnesotské důlní a výrobní společnosti (možná ji znáte pod novějším názvem 3M), kde jeho kolega, rovněž magor, vynalezl lepidlo, kterým k sobě šlo dočasně přilepit papíry (a kdykoli je od sebe bez jejich poškození odlepit), dostal nápad udělat lepící papírky. Nikomu ve firmě se to moc nezdálo (kdo by si kupoval lepící papírky, že ano?), ale nakonec to stejně dali na trh… No a zbytek příběhu znáte. Jsou všude na světě, v každé firmě a v každé zasedačce. Ta debilní zbytečná věc dokáže každou debilní a zbytečnou poradu učinit ještě debilnější a zbytečnější. Jo, a taky delší. To, že pro ni karlínští hipsteři vymysleli slovo LEPÍK, je už jen třešnička na dortu. Odporná, mimořádně hnusná třešnička na ještě hnusnějším dortu.

Ju? To snad není ani slovo, ale jen zvuk. Styďte se, jestli ho někdy nějaká část vašeho těla vyloudila. Úmyslně píšu „část těla“, protože odmítám uvěřit, že by původcem tohoto hnusu mohl být otvor ve vaší hlavě. Takže abychom to uzavřeli: Děcka, písněte si za uši, na fejsík nebo na lepík, že nic z dnes zmíněných wordíků nebudeme co? Nebudeme používánkovat. JU?