Jiný svět. Liběna Rochová vzpomíná na tři země, které se jí vryly do srdce
Poznávat různé národy, jejich kulturu a tradice a vnímat kontrasty i chudobu, k tomu je potřeba pokora a respekt k životu, se kterými se za nimi vydává. Liběna Rochová vzpomíná na svoje životní cesty.
Japonsko
Tuhle zemi si Liběna zamilovala a ráda se tam vrací. I když teď už spíš pracovně, protože tam společně se svými studenty z pražské UMPRUM jezdí na jednu z nejlepších fashion škol na světě, na Bunka Fashion College v Tokiu. „Poslední roky tam pravidelně prezentujeme studentské práce. Já tam navíc zasedám v porotě. Doufejme, že to tento rok konečně zase vyjde, ale jeli by jen ti nejlepší studenti Za odměnu,“ usmívá se. Japonsko má pevně spojené s módou a se svými studenty, se kterými tak ráda diskutuje, nejen o práci, ale hlavně o životě. Hodně si cení úcty Japonců k řemeslu, uvědomuje si ale zároveň, že je to ostrovní národ, značně izolovaný, který se musel historicky vyrovnávat s nejednou krutostí, a to se samozřejmě do společnosti propíše. I proto například uspořádala dvouměsíční workshop s japanology, kteří se jí a studentům snažili přiblížit život, kulturu a smýšlení v této zemi. „Japonsko je má láska. Inspirativní země, která je možná trochu uzavřená a tajemná, ale právě to člověka provokuje k tomu, aby ji prozkoumával!“
Tibet
Když bylo Liběně čtrnáct, možná patnáct let, četla knihu od Vladimíra Síse, která popisovala jeho cestu do Tibetu, kde natáčel filmový dokument Cesta vede do Tibetu. „Vladimír Sís, otec výtvarníka Petra Síse, byl kamarád mého strýce. Bydleli kousek od nás. Jednou, když jsem byla nemocná, jsem vzala do ruky tu jeho knihu, a jak jsem ji četla, tak mi učarovala. Tibet byl od té chvíle mým snem a já se rozhodla, že se tam jednou vypravím,“ vzpomíná. O mnoho let později tam skutečně odjela, spolu s manželem jako turisté. A vzpomínky na knižní putování jí prý skutečně opět vyskakovaly na mysl. Dodnes vzpomíná na poutníky, kteří klopýtali v sandálech od chrámu k chrámu, na mladou průvodkyni, která ještě jako dítě byla povinně poslána na převýchovu do Číny, aby se po letech vrátila domů a prováděla turisty, i na to, jak velkou duchovní sílu vnímala na každém kroku, zatímco si všímala ostrých kontrastů chudoby a zlatých soch uvnitř chrámů v obklopení dokonale krásné přírody. A také si okamžitě vybaví smrad jačího másla, který tam je takřka všudypřítomný.
Indie
Země obrovských kontrastů, záleží, na jakém konci společnosti se nacházíte. Liběna se do Indie vypravila před lety s českou vládní delegací. V plánu byla návštěva Festivalu skla a ji přizvali, aby tam prezentovala kolekci doplněnou o skleněné objekty, které pro jednu z přehlídek vytvořila. Vše bylo perfektně zařízené, prominentní skupina se díky uzavření prostor pro veřejnost ocitla před liduprázdným Tádž Mahalem a nerušeně prošla i nádražím, kudy denně projdou tři miliony lidí. Když se ale mohla od velké hlídané skupiny odpojit, vydala se spolu s pár dalšími účastníky zájezdu do ulic Bombaje a Nového Dillí na vlastní pěst, poznávat skutečný ruch velkoměst. „Vedle mě na chodníku najednou lezlo po zemi batole. Divila jsem se, komu patří, a kousek dál uviděla rodinu, která tam přímo na ulici žila se všemi svými věcmi na koberci. A nebyl to zdaleka jediný případ. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak se má vlastně velmi dobře, a začne si okamžitě přeskládávat své životní hodnoty,“ popisuje.
Nadchla ji ale zručnost místních řemeslníků a pracné výšivky, které vznikají ve specializovaných manufakturách a vytvářejí je tam výhradně muži. „Je to řemeslo, které se dědí v rodinách po generace. Bylo to dokonalé. Do toho mě tam bavily i všechny ty barvy kolem… Celý můj vnitřní svět je totiž barevný. Na sobě nosím černou barvu, která mě zklidňuje, a kolem sebe v prostoru potřebuju bílou barvu, čistotu. Ale uvnitř jsem jako obraz, barevná!“