Miloš Čermák: Jmenují se Butch a Sundance, kdybyste nevěděli

Když se mu narodila první dcera, Johny Cash ji pojmenoval Rosanne. A když se ho později novináři ptali, jak na to jméno přišel, řekl, že ho dostala po své matce. Tedy jeho první manželce.

„Ale ta se přece jmenuje Vivian!“, namítli. „Ano,“ řekl slavný americký zpěvák. „To je pravda. Ale jejím prsům jsem dal přezdívky Rose a Anne.“

Přijde mi to jako úžasný příběh. A vzpomněl jsem si na to, když jsem slyšel vyprávět o muži, který pojmenoval svá varlata.

Povím vám ho taky.

Proč je pojmenoval? Důvod neznám. Předpokládám, že se to stalo nějak nezávazně, bez nějakých dramatických souvislostí. Jak se už někdy věci dějí.

Prostě se ráno probudil, ležel v posteli a jeho oči spočinuly na jeho varlatech.

Cítil se možná rozverně, možná osaměle, ale každopádně tomu levému varleti řekl: „Ty budeš John,“ a pravému: „Ty budeš Richard!“

A bylo to.

Jenže znáte to, když něco pojmenujete – a je jedno, jestli je to domácí zvíře, nebo třeba myčka na nádobí –, získáte k tomu najednou bližší vztah.

Tak to bylo i s mužovými varlaty. Začal se s nimi sbližovat. Neměl moc bohatý společenský život, co byste ostatně čekali od muže, který dá jméno svým koulím. A tak si s nimi občas povídal.

„Nazdar, Johne, jak jde život?“, nebo „Richarde, vyspal ses dobře?“ A podobně. Od běžných témat typu: „Richarde, nepotřebuješ podrbat?“, případně: „Johne, jak tě ta ženská včera trochu kousla, nebolelo to moc?“, se sem tam objevil náznak i debaty vážnější.

Někdy i filosofující. Aniž to muž nějak vědomě podporoval, zjistil, že si někdy se svými varlaty povídá o smyslu života, o Bohu nebo o smrti.

Johna třeba zajímalo, jak vznikl vesmír.

Tak mu muž vyprávěl o velkém třesku. Řekl mu: „Hele, to přesahuje rozměry nejen pytlíku, ale i planety, sluneční soustavy a vlastně i celého vesmíru. To je něco, co si nikdo nedokáže představit.“

Samozřejmě s výjimkou několika geniálních jedinců, jako byl třeba Stephen Hawking. O tom muž Johnovi řekl: „Lidský duch je velký, na jeho příkladu to je úplně zřejmé. Byl upoutaný na vozíku, nemohl pořádně mluvit, ale stejně dokázal víc než většina lidí. No není to fantastické?“

A myslel to samozřejmě i tak, že vůbec nezáleží na tom, že třeba John a Richard jsou v jeho pytlíku. Protože je důležitý duch, ne tělo. „Jestli něco chceš opravdu dokázat, tak můžeš, Johne!“, říkal muž svému levému varleti. „A nezáleží na tom, jestli jsi na vozíku, v pytlíku nebo někde jinde.“

Děla se ještě jedna zajímavá věc.

Vztah k varlatům se nevyvíjel symetricky. Ten s Johnem se prohluboval a Richard jako by se muži začal odcizovat. Nejdřív si toho ani nevšiml. Ale bylo zjevné, že s Johnem mluví častěji a o důležitějších věcech.

Mohlo to být tím, že John byl tak trochu extrovert. S těmi se vždy vychází líp. Ne že by Richard nebyl přátelský. Ale u introvertních lidí nikdy přesně nevíte, co si myslí.

Možná ani vztahy mezi nimi samotnými nebyly ideální. Musíme si uvědomit, že všechen čas trávili spolu. Není divu, že mezi nimi vzniklo určité napětí. 

Není vyloučeno, že to John vycítil a začal na Richarda nasazovat. Říkal třeba: „Víš, jak jsi včera měl trošilinku problémy s erekcí?“ Je jasné, že tohle žádný muž nechce slyšet. A John pokračoval: „Nechci nic říkat, ale prsty v tom měl Richard. Přiškrtil ti trošku hormony.“

Prostě klasický problém sociálního trojúhelníku, kde tři jedinci nejprve působí jako nejlepší kamarádi, ale nakonec se vždy spolčí dva proti jednomu. V tomhle případě byl tím nešťastníkem Richard.

Vyústilo to v situaci, kdy muž začal Richarda vyloženě nenávidět.

Přestal s ním mluvit a ignoroval ho. A když se objevil jakýkoli problém v jeho sexuálním životě, vinil z něj Richarda.

Až se jednoho dne rozhodl, že ho dá pryč.

Vím, co si myslíte. Jak je možné ‚dát pryč‘ svoje vlastní varle? Ano, přesně tak, jak vás napadá, a vy tu myšlenku od sebe odháníte. Zejména pokud jste také muži.

Jenže ‚dát pryč‘ varle je opravdu složitější než udělat to samé s akvarijní rybičkou nebo neposlušným psem. Vy nemůžete přijít k lékaři a požádat ho, aby vám ho vyoperoval. A jako důvod uvést, že jste si s ním přestali rozumět.

„Projevuje se to například tím, že ho naprosto nezajímá, jak vznikl vesmír. To John je úplně jiné varle,“ tvrdili byste svému praktickému lékaři, a můžete se vsadit, že by už vytáčel číslo na psychiatrii.

„Děláte si legraci?“, možná by se vás ještě zeptal, než by přivolal sanitku. „Ne, vůbec ne! Nemáte tušení, jaký je Richard parchant. Musí pryč!“

To nejde. Muž na to šel chytře a lékařům tvrdil, že ho pravé varle ‚zlobí‘.

Vymýšlel si různé potíže. Avšak všechna vyšetření prokázala, že Richard je zcela v pořádku. Tedy pravé varle. Ale vy mi rozumíte.

Někdy v této době se tahle kauza dostala na veřejnost a referovaly o ní i americké noviny. Stala se z toho docela diskutovaná záležitost. Ale pak se na ni zapomnělo, jako na všechno. Takže ani nevím, jak to dopadlo.

Možná si myslíte, že jsem si to vymyslel. I to je možné.

Ale přísahám, že znám člověka v Karlíně, který má svá varlata pojmenovaná Bolek a Lolek.

Jednou jsme spolu seděli společně s nějakou společností v hospodě. A pak jsme se navzájem trumfovali, kdo vymyslí lepší známou dvojici pro svá varlata.

Bob a Bobek.

Křemílek a Vochomůrka.

Kotvald a Hložek.

A taky třeba Thelma a Louisa, ať nediskriminujeme ženská jména. V dnešní době mi přijde naprosto normální, že by i v tomhle měla být rovnoprávnost.

Můj návrh zněl: Butch Cassidy a Sundance Kid. Protože svá varlata považuju za férové a odvážné hrdiny.

Přísahám, že tohle jsem si nevymyslel. Ani to, že Johny Cash pojmenoval své první dítě podle poprsí své ženy. Protože nic takového ani vymyslet nejde.