Miloš Čermák: Kde nejlíp voní kafe

Byl jsem ve Starbucksu na rohu Thámovy a Sokolovské.

Stejně se mi zdá vtipné, že tahle kavárna je v Karlíně, čtvrti zaslíbené kávové kultuře (čtvrti unesené kávovými fašisty, mohl bych napsat a znamenalo by to to samé; píšu to zde jen proto, abyste si uvědomili, jak je důležitý úhel pohledu).

Někdy si představuju, že si tu ve Starbucksu koupím plastový kelímek plný latté a odnesu si ho do některého z kávě zaslíbených míst (ano, i tohle by se dalo říct jinak), například do slavné kavárny Můj šálek kávy.

Postavím ho na oprýskaný stůl a s přidrzlým úsměvem vyčkám příchodu číšníka.

Je to dobrý člověk. Má vlasy sepnuté do malého drdůlku, nosí košili s vyhrnutými rukávy a kšandy. Venku má zaparkovanou růžovou elektrickou koloběžku.

„Nabídnu vám kávu?“ zeptá se.

„Ale já kafe mám,“ řeknu a ukážu na kelímek na stole.

Na pár tisícin vteřiny se zakaboní, ale hned zase objeví slunce v duši.

„Mohu tedy nabídnout něco sladkého?“ zeptá se.

Pokrčím rameny.

„Myslím, že vám udělám radost!“ zvolá a možná se nechá až příliš unést. „Máme vynikající špaldový koláč s rebarborou!“

Chvíli mlčím, aby bylo jasné, že přemýšlím. Pak se pokusím o přátelský a zároveň lehce nesouhlasný úsměv.

„To zní výborně,“ řeknu. „Ale já mám už i něco sladkého,“ usměju se a sáhnu do náprsní kapsy, ze které vytáhnu tatranku.

Z každého jiného podniku by vás vyhodili. Ale v Karlíně svět funguje jinak. Máme se tu rádi.

„Tak co pro vás můžu udělat?“ zeptá se číšník.

„Dejte mi třeba jemně perlivou vodu!“

„Ale to je vynikající nápad,“ zvolá a ve vteřině je pryč.

Ve Starbucksu mi vadí, že po mně chtějí vědět, jak se jmenuju.

Vezmou do jedné ruky plastový kelímek, do druhé černý fix a probodnou mě očima. Dnes je to blondýna s unaveným výrazem a kruhy pod očima. Na cedulce na poprsí má jméno Eva.

Ale pamatuju se, že když jednou měli akci „Přátelé“, měla cedulku se jménem Rachel. Což je nesmysl, protože ve zmíněném seriálu je Rachel brunetka.

Ale to je fuk, říkám to jen pro ilustraci, jak je tahle hra na křestní jména postavená na hlavu. A že nemám chuť své jméno nikomu říkat, i proto, že jsem Miloš. Což momentálně není úplně sexy.

„Kdybych byl Karel Gott, tak se mě taky ptáte, jak se jmenuju?“ říkám. A dodám hlasem o půl oktávy vyšším: „Evo?!“

Žena vzdychne. „Kdybyste byl Karel Gott, tak se vás samozřejmě ptát nebudu. To vás poznám. A napíšu na kelímek Karel. Nebo Kája! Ale vy žádný Karel Gott nejste.“

Zní to vyčítavě.

Nakloním se k ní. Mám chuť říct nějakou pitomost, pokud možno největší, co mě napadne. Což se mi povede. „Jsem nejznámější karlínský pornoherec.“

„Já se na porno nedívám. Jak se jmenujete?“

„Vystupuju pod jménem Rocco Grande,“ říkám.

Pokrčí rameny, asi už toho za tímhle pultem slyšela hodně. 

Pak se na mě podívá: „Mně je osobně jedno, co vám tam napíšu. Ale uvědomujete si, že grande je u našich kelímků pouze prostřední velikost?“

Přimhouřím oči a hlasem svůdníka řeknu: „Tak v tom případě mi dejte venti!“

Zase jen pokrčí rameny, nadzvedne obočí a něco naškrábe fixou na kelímek. Pak mi beze slova vrátí pětikorunu za podanou stovku. Je to zatraceně drahé, tohle velké kafe!

O pár minut později už mi její kolegyně podává můj kelímek. Je na něm černou fixou napsáno: Hurvínek. Hezky čitelně a velkými písmeny. Odcházím a dýchám příjemnou vůni kávy.