Miloš Čermák: Příběh psa bez nálady

Autor: Miloš Čermák
Datum: 25. 4. 2019

„Džordžíku!“ vykřikl mladý muž úzkostlivě.

Měl na sobě žlutou mikinu, červené tepláky a stříbrné tenisky. Šel po cyklostezce na Rohanském ostrově, každých dvacet metrů se zastavoval, vykřikoval to divné jméno a vypadal znepokojeně.

„Hledáte psa?“ zeptala se ho postarší důchodkyně, která venčila unaveně vyhlížejícího jezevčíka.

„Ne, ztratil jsem dýni. Jmenovala se Džordžík!“ řekl muž a demonstrativně obrátil oči v sloup. Pak ještě zakroutil hlavou, jako že nechápe, že někdo může klást tak hloupé otázky.

Samozřejmě že přece hledá psa.

Bylo vidět, že žena chvíli přemýšlí, jakou dýni propánakrále muž ztratil, a teprve pak jí došlo, že šlo z jeho strany o sarkasmus. Tedy není jisté, že by použila právě tento termín. Spíš by řekla, že si z ní ten divný člověk ve stříbrných teniskách dělá šoufky.

Nebo prdel, to už je jedno, nevíme přesně, jakým slovníkem dotyčná žena operuje.

„Borisi? Slyšel jsi toho hulváta?“ řekla a pohlédla na svého jezevčíka. Ten pohlédl na ni. A ve výměně těch pohledů se bylo možné dopátrat všeho krásného, kvůli čemu si lidé psy pořizují.

Tedy především té ničím nepodmíněné, absolutní lásky, připravené kdykoli a kdekoli potěšit páníčka nebo paničku.

Kdyby jezevčík Boris uměl mluvit, řekl by něco jako: „No ale to je hrůza, že se ten chuligán nestydí!“ Anebo: „Stačí dát pokyn a roztrhám ho na kusy jako chladnokrevná šelma.“

„Vykašleme se na něj, Borisi,“ řekla žena, skoro jako by psovi rozuměla, a pomalým krokem se vydali po cyklostezce směrem k viaduktu a dál na Florenc.

„Džordžíku!“ zvolal zoufalým hlasem muž, jdoucí opačným směrem.

Až ho konečně uviděl. Anglického buldočka očuchávajícího cosi ve křoví vedle cyklostezky. Vypadal spokojeně a vyrovnaně.

„Džordžíku!“ zvolal muž a byla v tom láska i výčitka. Lásky mnohem víc, samozřejmě. „Víš, jakou jsem měl o tebe starost?“

Pes se na něj otočil. Jako by si ho všiml až teď. A v těch očích nebylo nic krásného, a už vůbec v nich nebyla nepodmíněná láska. Nestranný pozorovatel, který zároveň aspoň trochu rozumí psům, by v nich viděl zcela zřejmou podrážděnost a nevoli.

Páníček však ne. Vzal psa do náruče, nehledě na to, že by si snad od jeho pacek mohl zašpinit svou zářivě žlutou mikinu. A vyzvedl ho do úrovně očí, aby mu mohl zabořit nos do čumáku.

„Ty lumpe! Co kdyby ses mi ztratil?“

Pes se na něj podíval a pak otočil hlavu. Kdyby to bylo součástí psí fyziognomie, tak otráveně nadzvedne obočí. 

A kdyby byl vulgární a uměl mluvit, řekl by: „Do psí prdele, já nemám chvíli klid.“

Slyšel jsem teorii, že existuje určité procento psů, kteří své majitele nejenže bezmezně nemilují, ale kterým naopak lezou na nervy.

Mají jich plné zuby, jinak řečeno.

Ne zas tak moc, aby třeba nebyli ochotni zavrtět ocasem, když dostanou žrádlo. Nebo aby z nějakého podobného důvodu nezkusili předstírat oddaný pohled.

Ale to jen málokdy. Protože své majitele opravdu nemůžou vystát, abychom použili další ustálené rčení. A s tím nic nenaděláte, to je stejné jako u lidí.

Musí to být docela zklamání, když si pořídíte psa a zjistíte, že vás nemá rád. Přitom je spousta strašných lidí, které jejich psi bezmezně milují. Třeba Hitler, ten měl německého ovčáka jménem Blondi a miloval i psy své milenky Evy Braunové.

Nebo ta ženská, s kterou jsem jel jednou v tramvaji. Kolem padesátky a v květovaných šatech, které byly zcela neodpovídající jejímu věku, vlastně jakémukoli věku, a nahlas líčila do telefonu své kamarádce jakési milostné zážitky.

My ostatní jsme se ji buď snažili ignorovat, anebo jsme na ni hleděli s pobaveným despektem. Tedy s jedinou výjimkou a tou byl její pes. Atleticky vyhlížející elegantní boxer. U takového psa byste čekali, že se od své paničky minimálně distancuje. Nebo se aspoň bude tvářit nesouhlasně.

Ale on ne. Seděl napřímeně vedle ní, nespustil z ní oči a na potvrzení vřelých citů mu občas z tlamy ukáplo pár slin. 

Tak kde je spravedlnost?

O pár dní později jsem se o tom bavil s kamarádem pejskařem. Je to rovněž muž rychlých soudů a divokých teorií.

„To je jasné, Džordžík je homofobní!“ řekl.

„Cože?“ zeptal jsem se udiveně.

„Chlap, který má buldočka s tímhle jménem a venčí ho ve stříbrných keckách, je evidentně homosexuál. A nemá s tím logicky problém. Nikdo s tím nemá problém,“ řekl.

Samozřejmě, přikývl jsem. Proč by s tím měl mít někdo problém? Žijeme v jednadvacátém století, proboha. Navíc se to stalo v Karlíně.

„Kromě Džordžíka. Ten s tím problém zjevně má,“ dodal ještě.

„A proč by mu to mělo vadit?“ řekl jsem.

Pokrčil rameny. „Někteří psi jsou na to prostě citliví. Je to vědecky potvrzené! Četl jsem na to téma na internetu jednu studii. Večer ti ji dohledám a pošlu ti link,“ slíbil mi.

Evidentně si to celé vymyslel, ale teorie to byla hezká. Ještě chvíli jsme ji oba rozvíjeli a pak změnili téma. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem po čase muže s Džordžíkem na Rohanském ostrově zase potkal.

Tentokrát měl na sobě červenou mikinu, modré džíny a zlaté tenisky. Pes si bez energie vykračoval vedle něho.

„Máte hezkého psa,“ řekl jsem mu, abych ho potěšil.

„Viďte!“ řekl. Vzal buldočka do rukou, abych ho lépe viděl. „Je to zlatíčko. Viď, Džordžíku.“

Takhle zblízka vypadal pes ještě mnohem otráveněji, než když jsem ho viděl poprvé.

Muž ho vrátil na cyklostezku. „A já vím, co uděláme, Džordžíku! My si cestou domů koupíme šunku. Ano, tu, kterou máš nejradši.“

Džordžík krátce štěkl, jako by mu rozuměl. Možná mu i rozuměl. Ale my nerozuměli jemu, pochybuju však, že v tom štěknutí bylo něco vyloženě vřelého.

„Chodíme s Džordžíkem do těch italských lahůdek na rohu u metra. Můžu doporučit!“ zašeptal mi se spikleneckým mrknutím, snad abych si nemyslel, že šunku pro Džordžíka kupují v Bille nebo Albertu.

Oba pak pokračovali v cestě. Pes se za mnou ohlédl a ještě jednou krátce vyštěkl.