Miloš Čermák: Když dáte na kliku „Prosím, nerušit!“

Seděli v hospodě u vedlejšího stolu a pili pivo.

„Dám ti kvízovou otázku,“ řekl první z nich.

Druhý se napil a pokrčil rameny. Co taky dělat v hospodě. „Povídej,“ řekl.

„Jestlipak víš, v kterým domě v Karlíně mají lidi nejvíc sex?“

Definitivně si tím získal kamarádovu pozornost. Otázka ho tak překvapila, že se ruka s pivem, mířícím opětovně k ústům, v půli cesty zastavila a on postavil půllitr zpět na stůl.

Běžně neposlouchám cizí debaty, zvlášť hospodské, ale musím říct, že i já jsem zpozorněl.

„Jako se ptáš, kde se nejvíc píchá?“

„Jasně,“ řekl první.

Zamyslel se. Pak se poškrábal ve vlasech. „Asi v nějakém nočním klubu?“ řekl nejistě.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou ten, který otázku položil. „Zaprvé nevím, jestli vůbec něco takového v Karlíně je. A zadruhé, i kdyby bylo, tak v těchhle podnikách jsou rádi, když mají pár zákazníků za večer.“

Druhý usilovně přemýšlel. „Tak v některém z těch nových obytných domů, kde bydlí spousta mladých lidí?“

„Cha,“ zasmál se první. „Mladý lidi mají děti. Což znamená, že sex prakticky nemají. Něco o tom vím,“ dodal lehce mimo téma a napil se piva.

Jeho kamarád měl ještě pár dalších návrhů, které však byly okamžitě zamítnuty.

Byl jsem taky napjatý a doufal jsem, že se oba nezvednou a neodejdou dřív, než padne odpověď. To by bylo nepříjemné. Ale nejspíš bych se zvedl, běžel za nimi a ještě ve dveřích je zastavil: „Prosím vás, můžete mi tedy prozradit, kde je v Karlíně nejvíc sexu? Nebo dnes neusnu!“

Ale naštěstí nikam nešli, jen si objednali další dvě piva.

A pak konečně zaznělo řešení.

Nebudu vás napínat, je to hotel. V Karlíně je velkých hotelů několik, jasně však vede Hilton. Byť tedy někteří Karlíňáci trvají na tom, že skutečný Karlín začíná až za Negrelliho viaduktem. Pak by to asi byla Penta kousek od stanice metra Křižíkova.

Ale to je jedno. Jde evidentně o princip. A musím říct, že to o sexu v hotelech mě nenapadlo. Lépe řečeno jsem o tom takhle nepřemýšlel.

Doma jsem si to googloval a ten člověk v hospodě měl pravdu. Podle několik let starého průzkumu, který si objednala jakási firma provozující aplikaci na rezervace, dojde v průměrném hotelovém pokoji k sexu sedmnáctkrát za měsíc. 

Jinými slovy se dá říct, že zhruba v každém druhém pokoji v hotelu dojde během noci… ehm, romanticky řečeno… k aktu lásky. Takže když má takový větší hotel třeba sto pokojů, můžete si udělat s klidem padesát čárek.

Nechci zabíhat do přílišných detailů, ale počítají se i sólové akce. Masturbace, přesněji řečeno.

A hotely v tomhle vždycky byly dobré! Stačí si vzpomenout na placené kanály pro dospělé, které ještě v devadesátých letech hotelům celkem významně vylepšovaly jejich příjmy.

V posledním desetiletí většina velkých hotelových řetězců tyto programy z nabídky stáhla. Vysvětlovali to morálními pohnutkami. Avšak co si budeme povídat, tím pravým důvodem asi bylo, že v době notebooků a chytrých telefonů připojených k internetu už zájem hostů prostě nebyl takový jako dřív.

Ono to nebylo levné. Systém byl takový, že vám většinou televizní přijímač nabídl část programu zadarmo a pak se objevil nápis, že jestli chcete sledovat dál, musíte zaplatit.

Ta část zdarma trvala asi dvacet vteřin. Jeden známý český fotograf, s kterým jsem kdysi jezdil na reportáže, mi tvrdil, že se to „dá stihnout“. Což nechávám bez komentáře.

Ale nešlo jen o peníze.

Nebylo moc příjemné, když vám ráno recepční při placení účtu řekla: „Vidím tu v počítači, že jste měl placenou televizi,“ a vy jste zadrmolili něco v tom smyslu: „Jasně, pustil jsem si večer detektivku!“ Pokud byla recepční hezká, měli jste z neznámého důvodu potřebu tu trapnou chvíli ještě aspoň trošku prodloužit, třeba dotazem: „Byla to ta nová věc s Al Pacinem. Už jste ji viděla, slečno?“

A ona se na vás podívala a vy jste se podívali na ni a oba jste samozřejmě věděli, jak to ve skutečnosti je, a oba jste věděli především to, jak zbytečnou a hlavně bizarní konverzaci vedete.

Na hotelovém účtu pak byla vaše pornografie skrytá pod položkou „Zábava“.

Ty doby jsou pryč, bohužel či díkybohu, jak se to vezme, ale v žádném případě to neznamená, že by v hotelových pokojích ubylo sexu.

Tu popsanou hospodskou debatu jsem slyšel už před nějakým rokem nebo dvěma a musím říct, že vždycky, když jdu v Karlíně kolem Hiltonu nebo Penty, chtě nechtě si na ni vzpomenu.

Nemluvě o tom, když sám někdy do nějakého hotelu zavítám coby host. A když mám chuť si sednout do pohodlného křesla, vždycky si taky vzpomenu na komentář v jedné debatě na Tripadvisoru, který zněl: „Než si sednete na tu koženou pohovku, tak si prosím uvědomte, že je skoro stoprocentní pravděpodobnost, že na ní během minulých sedmi dnů seděl někdo nahý.“

A úplně tam vidím otisk toho nahého zadku.

Mimochodem, byli jsme s manželkou v únoru na cestách a ubytovali se v hotelu ve Frankfurtu. Když jsme vešli do pokoje, našli jsme velkou hotelovou postel posypanou růžovými okvětními lístky.

„Zatraceně, ono je Valentýna,“ řekl jsem. Moje žena vzdychla.

Když jste déle než pětadvacet let ženatí, neznamená to, že už se ženou nemáte sex. Ba naopak. Manželský sex po padesátce je navzdory tomu, co jste si sami mysleli ve dvaceti, stále až překvapivě zajímavé a bohaté téma.

Ale nechcete mít sex mezi okvětními lístky, které nepatřičně zvyšují nároky na výkon, a zejména nechcete mít sex na Valentýna, což je klišé všech klišé, nehledě na to, že tak jako je Silvestr „nocí amatérů“ pro pijáky alkoholu, a skutečný alkoholik se tedy právě tento den pití zdrží, Valentýn je „nocí amatérů“ z hlediska sexu.

Rozumím argumentu, že některým párům to může připadat zajímavé a že si můžou myslet, že jim sex na Valentýna mezi okvětními lístky osvěží jejich milostný život.

Znám páry, které spolu i po dlouhém manželství stále hrají takové ty kunderovské hrátky, že se právě seznámili a že jsou na rande, ale já na to moc nevěřím.

Měl jsem kolegu, který si s manželkou k dvacátému výročí svatby dal výlet do Paříže. Cestovali tam každý zvlášť, dali si schůzku pod Eiffelovkou, oslovovali se „Žaneto!“ a „Piérre!“ a koupili si romantický hotýlek na Montmartru.

Po roce a půl se rozvedli a dotyčný kolega pak do toho samého hotýlku jezdil se sekretářkou.

Jak říkám, nevěřím tomu. Nebudí to mou důvěru, asi jako kdyby do taxíku nastoupil chlap a řekl taxikáři: „Víte, já v mládí strašně rád stopoval a teď mi to hrozně chybí. Já vám to samozřejmě zaplatím, ale nemohl byste předstírat, že jsem stopař a vy jste mi zastavil?“

Být ten taxikář, tak volám policii. Nebo do blázince.

Ale abych dokončil ten příběh z frankfurtského hotelu. Ano, udělali jsme si s paní hezký večer. Co to bylo? Odpovím kvízovou otázkou, stejně jako jsem začal.

Věnovali jsme se aktivitě, která se dá dělat chvíli, ale klidně i celou noc, která je zábavná i dobrodružná, podle toho, jak to máte rádi, a říká se jí slovem, které končí na x. Co jsme dělali?

Ano, tipujete správně. Dívali jsme se na Netflix.