Miloš Čermák: Naši kartičku máte?

Znáte takový ten pocit, že něco není v pořádku, ale vy ještě nevíte, co přesně to je?

Měl jsem ho o víkendu v supermarketu. Vykládal jsem na jezdící pás věci z košíku a přemýšlel, v čem je problém.

Pak jsem na to přišel. Problém byl pokladní!

Prostě ten chlap, který seděl u pokladny. Mohlo mu být lehounce přes padesát, měl brýle se zlacenými obroučkami a elegantně zastřižený šedivý plnovous.

Ptáte se, co nebylo v pořádku? Přečtěte si ještě jednou předešlý odstavec.

Prosím pěkně, já opravdu odmítám jakékoli podezření z toho, že bych byl elitář. Nebo že bych podléhal stereotypům. (I když ano, těm podléhám, ale o tom někdy jindy.)

Ale ten člověk opravdu nevypadal jako pokladní v supermarketu. Dokážu si ho snadno představit jako manažera úspěšné firmy, obývajícího rohovou kancelář v jedné z těch nových kancelářských budov na Rohanském ostrově.

Nebo jako profesora psychiatrické kliniky, například.

Ale rozhodně nevypadá jako člověk, který je za pokladnou v supermarketu a na tričku s logem obchodu má placku s textem „ŠKOLÍM SE“.

Tak jistě, je fajn vědět, že se pán školí, ale pro mě je to strašně málo informací.

Jak se stane, že se elegantní, dobře vypadající muž padesát plus ŠKOLÍ v karlínském supermarketu?

Proč nemá nadváhu, obličej odulý z alkoholu nebo aspoň výraz naštvaného občana, kterému život zničil exekutor?

Chci znát jeho příběh a pouhý fakt, že se školí, mě neuspokojuje.

Chci si přečíst, co udělal v životě špatně. Třeba jen v bodech. Takže bych čekal, že bude mít na tričku kupříkladu tohle:

– 2007 první milenka

– 2009 druhá milenka

– 2010 manželka je fakt naštvaná

– 2011 rozvod

– 2012 nemám prachy!

– 2013 dotační a daňový podvod

– 2014 osm let nepodmíněně

– 2018 propuštěn za dobré chování

…no a pak konečně:

– 2019 školím se!

To dává smysl.

Ale ten člověk za pokladnou žádnou takovou informaci na tričku neměl. A tragický příběh se nedal číst ani v jeho očích. Naopak, měl milý a živý pohled, například se mě zeptal, jestli mám pěkný den, a když jsem řekl, že ano, protože mám volno (což klidně mohl brát jako provokaci!), tak se usmál a řekl, že zítra má volno i on a že se už těší na cyklovýlet.

Úplně mě tím naštval, protože já celý víkend ležel na gauči a díval se na Netflix. Jak si vůbec pokladní v supermarketu dovoluje mít aktivnější a zajímavější víkend než já?

Znovu vás chci požádat, abyste mě nesoudili ani nekritizovali. Ale věci mají mít svůj řád a za pokladnou prostě čekám někoho jiného než sebevědomého a mile vystupujícího člověka.

Třeba studenta na brigádě, kterého trápí akné, anebo ženu středního věku s nadváhou, která se nahlas baví s kolegyní u pokladny č. 7 a obě komentují zákazníky, kteří právě odcházejí.

„Vidělas toho starýho chlapa? Kupoval si kaviár, flašku vína a dva kondomy.“

„Asi druhá míza, ha ha!“

A já pokorně rovnám svůj nákup na pás a přemýšlím, co asi bude říkat o mně.

„Láhev bourbonu, dva rohlíky a velké balení Nugety!“

„Hm, tady někoho čeká hezkej večer!“

Nejvíc mě však stejně znervózňuje ta placka s nápisem „ŠKOLÍM SE“. Proč bych to měl vědět? Abych nepodlehl záchvatu vzteku a nezačal ho mlátit pěstí do obličeje, protože nezná zpaměti kód pro dalamánek?

Ne, to nedělám. To nikdo nedělá.

Navíc, jsou mnohem náročnější profese, kde se lidé OPRAVDU školí, ale žádnou takovou cedulku nemají.

Jen si to představte. Sednete si do zubařského křesla, muž v bílém plášti řekne: „Otevřete si, prosím!“, a vy v tom momentě, kdy zaostříte na nápis na klopě, najednou uvidíte: „ŠKOLÍM SE!“

Věta vyřčená o pět minut později, ano, ta nejobávanější věta v celé historii stomatologie: „Teď to bude trošičku bolet!“, má najednou jiný, mnohem hrozivější smysl.

Nebo nastoupíte do letadla, letuška proti dveřím se na vás usměje a vy si všimnete muže v uniformě s frčkami, stojícího před kabinou. Je to pilot!

Uklidní vás jeho sluneční brýle a široký hollywoodský úsměv. Jenže pak vám pohled sjede o dvacet centimetrů níž. A tam je cedulka s nápisem „ŠKOLÍM SE“…

To nechcete. A taky to nezažijete, můžu vám to garantovat.

Proč to má pokladní v supermarketu? Nebo servírka ve vaší oblíbené restauraci? Znamená to snad, že když vám vylije polévku do klína, že se tomu oba společně zasmějete?

„Koukám, že se školíte,“ ukážu na placku na mužově tričku.

Nakloní se ke mně. „Ne tak úplně,“ odpoví.

„Jak to?“ zeptám se nechápavě.

Nakloní se ještě blíž. Vysvětlí mi, že nastoupil před dvěma týdny jako člen vedení celé firmy. „Ale nějaký idiot v evropské centrále vymyslel, že každý nový manažer musí absolvovat kolečko na všech pozicích,“ řekne vyčítavým tónem.

„Ach tak,“ odpovím.

Dodá ještě: „Naštěstí mě poslali do Karlína, a ne do nějakého Vidlákova.“

Ukáže na láhev bourbonu a řekne, ať si dám večer jednoho panáka na něj. Což mu rád slíbím. Vložím nákup do papírové tašky, protože kromě férové personální kultury dbají v téhle firmě i na zdraví delfínů v oceánech, a odcházím domů.

Vesmír má zase svůj řád a smysl.