Miloš Čermák: Noční avantýra na náplavce

Povím vám její příběh. 

Anebo ne, jenom vám popíšu, jak jsme se seznámili a o čem všem jsme spolu mluvili. Není toho zas tak moc. Ale v mých vzpomínkách to zůstane dlouho.

Napsal bych navždy, ale nechci, aby to znělo pateticky.

Poprvé jsem ji uviděl na náplavce.

Elegantní a krásná, to určitě. Bylo pozdě odpoledne a paprsky zapadajícího slunce se odrážely od temné, jemně zvlněné vodní hladiny.

Líbila se mi. Něco z ní vyzařovalo, jestli mi rozumíte. A něco měla za sebou, to nepochybně. „Už pár frajerů povozila,“ řekl by člověk, který neví, jak má mluvit gentleman.

Možná i proto mě přitahovala.

Vypadala opuštěně a bezprizorně. Opřená o zeď. Schoulená, s nepřítomným pohledem.

„Neruším?“

„Ani ne,“ řekla.

„Jsi v pořádku?“

„Vlastně… ne, nejsem v pořádku.“

„Co se stalo?“

„Nějací dva lidi mě povalili na zem. Nic jsem jim neudělala.“

„Panebože!“ vykřikl jsem. Rozčíleně jsem se rozhlédl po náplavce, na kterou rychle padal soumrak. „Kde jsou? Musíme zavolat policii!“

„Ne, to nebude třeba.“

„Jak vypadali?“ zeptal jsem se, stále rozrušený až k nevydržení. Obrátil jsem se k ní. Vypadala rezignovaně, smutně. Nechápal jsem to. Proč to udělali? Kde se v lidech bere ta brutalita?

„Muži, vlastně spíš kluci. Nebylo jim ani dvacet,“ řekla.

„Cizinci?“

„Mluvili česky,“ odpověděla.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že spolu mluvíme anglicky.

„Je mi to líto,“ řekl jsem.

„Není to tvoje vina.“

„Vím… ale stejně je to strašně trapné.“

Mlčela. Oba jsme mlčeli. Nebe ztmavlo a vyšel měsíc. Byl velký a tmavě žlutý.

A pak, to už bylo pozdě večer a provoz na nábřeží nad námi utichal, se rozpovídala. Že je v Praze už skoro rok a zamilovala si to tu od první chvíle.

„Odkud vlastně jsi?“ zeptal jsem se.

„Z Číny.“

„Tam ses narodila?“

Nerozuměl jsem, co odpověděla. Řekla to spíš pro sebe než nahlas. Zaslechl jsem cosi o zázraku stvoření.

Přičítal jsem to šoku z toho hanebného útoku.

„Věříš v boha?“ zeptal jsem se.

Ne, řekla, v boha nevěří. Ale v něco většího, co nás přesahuje. To ano. Věří v plán, který existuje. „Existuje důvod, proč jsem tam, kde jsem, a proč dělám to, co dělám.“

„Jistě,“ řekl jsem. Moc jsem jí nerozuměl, ale nechtěl jsem ji rozrušit. Něco se ve mně vzedmulo. Sevřel jsem ji v náručí a přitiskl k sobě. Jako kdybych ji chtěl jen pro sebe.

Ale mou vřelost neopětovala.

„Dělám to za peníze,“ řekla.

Ach tak, panebože. Mělo mě to napadnout. Připadal jsem si hloupě. Co jsem si vlastně myslel?

„S kým?“

„S každým,“ řekla.

„Jsou to hlavně cizinci?“

„Cizinci i místní.“

Zeptal jsem se, proč to dělá. Přece za peníze, zopakovala, znělo to udiveně. Vím, že za peníze, namítl jsem, ale proč?

„Nerozumím otázce,“ řekla.

Pak jsme mlčeli. Nakonec přece jen začala mluvit. Že chce lidem dělat radost. Proto byla v Praze tak šťastná! Aspoň ze začátku. Všichni byli tak milí a pozorní.

„Opravdu to bylo strašně hezké,“ řekla a byla v tom radost z té vzpomínky, ale i smutek.

„Pak se něco zlomilo. A lidé jako by nás začali nenávidět.“

„Nás?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Nás,“ řekla. „Je nás přece tolik. Musel sis nás všimnout!“ řekla.

Měla pravdu. Samozřejmě jsem si jich všiml. Ale večer byl tak temný a magický, že jsem to vytěsnil z hlavy.

„Lidé to nemyslí zle,“ řekl jsem.  

Mlčela, ale zdálo se mi, že vzdychla.

„Není to příjemné. A znám případy, že násilí zašlo už moc daleko. Nikdy se z toho nedostaly, chápeš?“

Co jsem měl říct? Že mi je to líto? Že se to změní a že to bude zase dobré? Mohl bych to říct. Ale věděl jsem to jistě?

V tu chvíli jsem si uvědomil, že po ní toužím.

Sáhl jsem do kapsy a nahmátl bankovku. Vytáhl jsem ji. Byla to pomačkaná dvěstěkoruna.

„Můžu… to taky zkusit?“ podal jsem jí peníze.

„Neberu hotovost,“ řekla. „Musíš si stáhnout aplikaci.“ Ukázala na čárový kód. Chvíli jsem zaváhal, ale pak vytáhl z druhé kapsy svůj starý iPhone a namířil fotoaparát na kód.

Sledoval jsem střídavě obrazovku telefonu, do kterého se stahovala požadovaná aplikace, a ji. Krásnou, byť trochu omlácenou. Zelenou elektrokoloběžku.

Telefon pípnul, že můžu nasednout a vyrazit.