Miloš Čermák: Za devatero horami a devatero řekami

Seděli jsme s přáteli na pivě na Rohanském ostrově. Bylo letní odpoledne, které se pozvolna začalo lámat v podvečer. Prostě pohoda.

Jenže ti dva, manželský pár zhruba v mém věku, se začali dívat na hodinky. „Asi už budeme muset,“ řekla ona.

Její muž přikývl. „Asi jo.“

„Kam budete muset?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Domů,“ odpověděli, a když jsem se zeptal, co tam budou dělat, nejprve na sebe trochu zaraženě pohlédli a on pak prohlásil: „V televizi dávají pohádku,“ a řekl jméno asi deset let starého českého filmu.

„Ale tu už dávali asi stokrát!“ namítl jsem, maje oprávněné podezření, že si ze mě tropí žerty.

Je pohádka nějakým tajným označením pro manželský sex?

Jenže to by jako vysvětlení předčasného odchodu bylo zrovna tak slabé.

„No tak vidíš!“ řekla. „Když ji dávají tak často, asi je to dobrá pohádka!“

Aha, takže jde o vtip, došlo mi, a nahlas jsem se zasmál. „Vy jste paka!“ řekl jsem.

„No, viď,“ řekl, ale to už chvatně dopíjeli své půllitry a za pár okamžiků se začali zvedat. 

„Zaplatím u kasy!“

„Nech to na příště, já to vezmu,“ řekl jsem mírně otráveně. Chápal bych, kdyby spěchali do kina nebo divadla. Ale utíkají z hospody domů na pohádku?

„Ona je to taková tradice. Máme ten film prostě rádi,“ stačil mi ještě rychle říct, zatímco jeho žena už mířila k východu. Zřejmě šlo o každou minutu, aby neprošvihli začátek.

Panebože, co je to za českou posedlost pohádkami?

Už dřív jsem si všiml, že jsme snad jedinou zemí na světě, kde je celostátní televizní kanály vysílají v hlavním vysílacím čase. A to ani nemluvě o Vánocích, kdy nic jiného než pohádky na obrazovce neuvidíte.

Pamatuju se, že když se minulý rok na Vánoce nová pohádka vysílaná na Štědrý den lidem nelíbila, vyvolalo to málem menší pouliční nepokoje.

Lid dal průchod své nespokojenosti. „Jak si to vůbec mohli dovolit? Natočit takovou slátaninu?“ zaslechl jsem rozzlobený ženský hlas v tramvaji.

Tak to zkrátka je. Smíříme se s tím, že premiéra stíhá policie, a nějak bychom vydýchali i to, kdyby vládnul dál z vězení. Ale běda, jestli veřejnoprávní televize natočí další špatnou pohádku.

To vláda padne okamžitě!

Pohádky ovšem jsou specifický žánr, s tím nic nenaděláme. Bere je vážně spousta lidí, nejen v Česku. Nedávno jsem četl o jedné hollywoodské celebritě, která oznámila, že se rozhodla své děti před klasickými pohádkami uchránit.

Důvod? Jsou plné ošklivých stereotypů. Bratři Grimmové a další je špatně napsali a hollywoodská studia pak podobně špatně natočila. Nebo možná ne špatně, ale rozhodně poplatně své době.

Jen si vemte třeba takové ošklivé káčátko.

Šikana a body shaming nebohého zvířete končí nepovedenou metaforou bezvýchodnosti rasového problému.

Co se stane s káčátkem? Když dospěje, promění se nikoli v krásnou kachnu anebo kačera (ale kachna by byla lepší, už kvůli feministkám!), nýbrž v labuť. Prostě změní barvu, s nadsázkou řečeno, jestli si rozumíme. Na bílou! 

Zkuste si to představit jako příběh chudého černošského chlapce, který vyrůstá na Havaji a sní o velké budoucnosti. Co myslíte, že se stane? Že napře všechny síly, vystuduje Harvard a stane se jako Barack Obama prezidentem? Anebo se prostě jednoho dne probudí jako běloch? Netřeba odpovídat, všichni známe odpověď. 

Ani s ostatními pohádkami to ovšem není lepší.

Šípková Růženka. Princ líbá osobu, která k tomu nedala a ani nemohla dát souhlas. Ano, vždyť Růženka o sobě vůbec neví. To je znásilnění jak vyšité. Nehledě na to, že podle jednoho z výkladů lze Růženku považovat za mrtvou. Pak tu máme jasnou nekrofilii.

Červená Karkulka. Nezodpovědní rodiče nechají holku běhat přes les. Kde je norský Barnevern, když ho potřebujeme? A to si Karkulka ještě splete babičku s vlkem. K negativním jevům připočtěte neúctu ke staré osobě, tedy ageismus. No a končíme týráním zvířat, kdy myslivec vlku za živa rozpáře břicho.

Sněhurka. Jedna z řady pohádek, která démonizuje ženy, které si vezmou vdovce s dětmi. Takzvané macechy. Stereotyp je to jako vyšitý, a navíc nespravedlivý, protože jde o ženy, které chtějí nebohým mužům pomoct s rodinnými pracemi a výchovou dětí.

Podivná je i role zrcadla, které královně říká, že je nejkrásnější na světě. Považujeme to za pokrytecké a smějeme se tomu. Ale vždyť to samé dnes dělají všechny fitness aplikace! „Běžel jsi dnes rychleji než 90 procent ostatních uživatelů!“ chválí nás po běhu. 

A my to chceme slyšet!

Nezajímá nás, jak je to doopravdy. „Běháš pomalu jak želva a podle tepovky stejně brzo dostaneš infarkt.“ To byste chtěli? Je prokázáno, že pozitivní motivace v seberozvoji osobnosti funguje. Tak proč by to mělo dehonestovat královnu?

No a pak tu máme našeho hloupého Honzu. Po Švejkovi a Cimrmanovi je to v podstatě třetí autista mezi nejoblíbenějšími českými fiktivními hrdiny. Je líný, tupý a nevzdělaný, ale nakonec se mu povede všechny přechytračit.

Opravdu výtečný vzor pro mládež. A my hloupého Honzu milujeme! Avšak když nám TOHLE tlačí pohádky od dětství do hlavy, lze se divit, že volíme politiky, které volíme?

Ani to není ještě všechno.

Je jedna velmi oblíbená pohádka, která skrývá převelice temné překvapivé tajemství. Napovím, že je to pohádka, která má historicky vůbec největší počet televizních repríz. Pokud tipujete Tři oříšky pro Popelku, jste na správné stopě. 

Vezměte si už jen začátek. Seznámíme se s princem, třicetiletým mužem, který většinu času tráví tím, že v lese vyvádí skopičiny se stejně starými muži. Jezdí na koni, koulují se a válejí se ve sněhu.

Když se princ zamiluje do Popelky, je převlečená za mladého pohledného myslivce.

A fasádu tomu všemu dělají stárnoucí rodiče, kteří princovi chystají svatbu, a přitom dobře vědí, že to bude akt vynucený a formální.

Myslím, že už i vám začíná být jasné, co tady bublá pod nakašírovaným, málo uvěřitelným příběhem o romantické lásce.

Princ je gay.

Pochopme tu snahu to zakrýt a zamaskovat. Film byl natočen počátkem sedmdesátých let, v době, kdy i v showbyznysu byla homosexualita tabu.

Dnes je to naopak. Na homosexualitu jsou umělci pyšní. „Musím s pravdou ven,“ citoval v titulku nedávno bulvární deník známého českého zpěváka. „Ano, jsem na holky!“ To je coming out jednadvacátého století!

Tím spíš by měl být film přetočen. Princ nechť je spokojeným mladým gayem, který se chystá na panovnické povinnosti. Možná první gay na královském trůnu! Místo nudných zámeckých bálů se na zámku koná karneval ve stylu Pride Parade. 

Popelka, která je transgenderovou sportovkyní (vzpomeňme, je přece skvělá lučištnice!), reprezentuje království v biatlonu. A zápletka by mohla být v tom, že je zpochybněno její prvenství v ženské kategorii. 

Tím vše spěje k velkolepému závěru.

Zní nádherná píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? a my vidíme, jak jde princ se svým partnerem vstříc zapadajícímu zimnímu slunci. 

A Popelka přebírá zlatou medaili, nikoli vyloupnutou z nějakého pitomého oříšku, ale přímo z rukou předsedy Mezinárodního olympijského výboru.

Tedy… jak to tak pozoruju, asi jsem se nechal trochu unést. Tolik myšlenek inspirovaných pohádkami! Berte to jako velmi předběžný nástřel zásadního eseje o roli pohádek v moderní české společnosti. Určitě ho jednou napíšu.

„Asi půjdeme taky, ne?“ řekla žena, když naši přátelé odešli.

„Ano,“ řekl jsem. „A mohli bychom se podívat na nějaký horor na Netflixu.“

Žena přikývla, byť poznamenala, že ona si možná raději půjde lehnout a bude si číst. 

V tom případě není vyloučeno, že si pustím porno, chtěl jsem říct, ale raději jsem mlčel. Příjemný letní večer mě smířil s pohádkami i se světem. Dopili jsme svá piva, zaplatili a vydali se vstříc zapadajícímu letnímu slunci.