Miloš Čermák: Ženy nejsou z Venuše, ale z Karlína

Když se ženy ráno probudí, jejich první myšlenky směřují k něčemu důležitému a podstatnému. Třeba co budou celý den dělat a čeho by mohly dosáhnout.

Nebo se jen tak kochají probouzejícím se ránem.

Nebo ještě na chvíli zavřou oči a těší se na něco hezkého. Prostě dělají smysluplné a pozitivní věci.

Když se probudíme my muži, máme ranní erekci. Což je mimochodem jedna z nejlegračnějších věcí na světě. Prostě ležíte v posteli a stojí vám přirození.

Vůbec nevíte proč!

A cítíte se nepatřičně, zvlášť když nejste v posteli sami. Asi jako když se objevíte na nějakém večírku a jste výrazně líp oblečení než ostatní účastníci. Overdressed, jak říkají Angličané.

Máte oblek a kravatu, zatímco ostatní jsou v džínách a tričku.

„Proč jsi tak vyfiknutej? Co jsi čekal, že se bude dít?“

„Ehm… vlastně nevím.“

Ranní erekce nemá nic společného s chutí na sex. Nebo s neslušnými sny, jak si někdy myslí ženy. Lékaři vám řeknou, že to jen tělo ověřuje funkčnost zmíněného orgánu.

Jak to vysvětlit?

Asi jako když nasednete do auta, otočíte klíčkem v zapalování a na palubní desce se rozsvítí všechny kontrolky. Vy víte, že téměř jistě nebudete žádnou z nich během jízdy potřebovat. Ale rozsvítí se proto, abyste i tak věděli, že fungují.

No a s ranní erekcí je to v zásadě stejné. Velmi často víte, že penis potřebovat nebudete, aspoň k té funkci, kterou ranní erekce ověřuje. Ale máte jistotu, že pokud čistě náhodou ano, tak bude fungovat.

Nebo skoro jistotu, rozumíme si, pánové, že ano.

Ranní erekce se podle lékařských pramenů objevuje téměř nezávisle na věku. Od puberty, někdy i před ní, až do pozdních let. Výjimkou není ani po osmdesátce, nebo dokonce devadesátce.

Jen to my muži v různém věku vnímáme různě.

Ve třiceti jako kdyby nám naše přirození říkalo: „Nazdar kámo, jsem tady a jsem připravenej. Víme o sobě. A budu rád, když mě zapojíš do svého dnešního programu.“

V padesátce je to už spíše takové věcné, skoro nostalgické připomenutí: „Hele, jsem tady. Kdyby náhodou.“

No a jak roky běží, je to čím dál více… jak to říct? Ceremoniální. Byli jste někdy na slavnostní vojenské přehlídce, že ano? Pak jste si určitě všimli starých generálů, kteří – ověšení vyznamenáními – jsou na tribuně.

Stojí a salutují, vypadají dobře, je to důstojné a trochu i dojemné… ale vy zároveň víte, že tihle vojáci už žádnou bitvu ani válku nevyhrají.

Na ranní erekci se dá dobře demonstrovat, jak je mužský pohlavní orgán jednoduchý. Buď stojí, nebo nestojí. Je to jako s vodou z kohoutku. Buď teče, nebo neteče.

Jednoduché jako facka.

Naproti tomu jsou ženy i jejich orgány tajemnými, neprozkoumanými územími. Minimálně pro nás muže.

Zapomeňte na jednoduchost a krásu dvou stavů. Teče, nebo neteče. Funguje, nebo nefunguje. Stojí, nebo nestojí. S ženami je to mnohem obtížnější.

Asi jako když se chcete osprchovat někde na horské chatě, kde je slabý bojler. A snažíte se nastavit kohoutky tak, aby ze sprchy tekla aspoň trochu přijatelná voda.

Jenže přidáte malinko studenou a teče ledová, a když pak stejně malinko přidáte teplou, začne téct vařící. Skončí to tak, že nastavováním kohoutků strávíte víc času než samotným sprchováním.

A i tak, když se to náhodou podaří a vy se konečně sprchujete, tak někdo v domě pustí vodu, třeba v kuchyni, a vy se pod sprchou nakonec stejně opaříte.

Nebo si vezměte tu péči, kterou ženy musí věnovat svým takzvaně ženským orgánům. Jsou pravidelně mimo provoz, jednou ročně generálka u lékaře. Nechci, aby to znělo nějak nevhodně, ale z naší mužské perspektivy se to jeví jako víc starostí než s třicet let starým žigulíkem.

My muži s přirozením nikam nechodíme.

Já vím, že bychom asi měli, a určitě o tom jsou články v propagačních materiálech zdravotní pojišťovny. Ale když nám už opravdu takzvaně neteče do bot (žádný dvojsmysl v tom nehledejte!), nechodíme nikam.

Pokud mě paměť neklame, můj penis viděla v ordinaci naposledy před mnoha desítkami let školní lékařka našeho gymnázia.

Byla tím pověstná. Nevím, jak postupovala při prohlídce dívek, ale každého chlapce vítala s úsměvem a pokynem, ať si rozepne kalhoty a stáhne si je po kolena. Bez ohledu na to, s jakými přišel obtížemi.

„Ale mě bolí v krku, paní doktorko!“

„A ty trenýrky si stáhni taky!“

Takzvaně hodila okem a okamžitě věděla. A když jí pohled potěšil a hoch byl sympatický, zeptala se: „Chceš antibiotika, anebo se potřebuješ vyhnout písemce a napíšeme to na tři dni s acylpyrínem?“

Skvělá žena.

A proto o tom píšu.

Tohle není óda na ranní erekci, anglicky zvanou „morning glory“, tedy ranní sláva, anebo víc pragmaticky „morning wood“, tedy ranní dřevo, třebaže – jak my muži víme – s tímhle dřevem nic slavného nepostavíte.

Ranní erekce je jako život sám. Trochu ještě sen a trochu skutečnost, ale skončí dřív, než si ho dokážete vychutnat.

Ne, tohle je hold ženám a jejich nádherné tajuplnosti. Všemu tomu, čemu na nich nerozumíme, ale stejně se nevzdáváme a milujeme je.

Nedávno jsem četl článek o devadesátých letech a tam psali, že ikonickou knihou, nejprodávanější v kategorii literatury faktu, byl titul s názvem Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Určitě znáte aspoň ten název. Jenže prý je tahle teorie už překonaná. Vždyť muže prezentovala jako nějaké válečníky a dobyvatele z nehostinného Marsu, zatímco ženy jako snové bytosti z éterické Venuše.

Jak šovinistické a #metoo!

Nehledě na to, že na Marsu přistane za pár let Elon Musk a jasně se ukáže, že odtamtud žádní muži nepocházejí.

Ne, muži pocházejí z nějakého obyčejného místa, jako je třeba Braník, Žďár nad Sázavou nebo Zlín. Jezdí tam autobusy podle jízdního řádu a v restauraci na náměstí stále berou stravenky a všechno dává tak nějak smysl.

Ženy ne. Ženy jsou z tajuplných míst, kde jsou obchody s ošklivou mrkví a jezdí tam koloběžky a obyvatelstvo miluje starostu.

Však víte, prostě odněkud, jako je Letná, Vršovice nebo Karlín.

A tak jak ležím v posteli a v dálce se ztrácejí zvuky žesťů právě končící vojenské přehlídky, v mé hlavě se rodí plán. Napíšu nový bestseller o ženách a mužích. 

Bude se jmenovat Ženy jsou z Karlína a muži odkudkoli.