Nová vlna už byla, my jsme jen nová generace. Mladí režiséři slaví úspěch doma i v zahraničí

Český film prožívá skvělý rok. Kritici na mezinárodních i domácích festivalech nešetří chválou a mladí tvůrci dál odhodlaně boří zažité pořádky. Vybrali jsme tři talentované režiséry, kteří dávají české kinematografii znovu nadechnout a jejichž filmy můžete už na podzim vidět v kinech. Dámy a pánové: Šimon Holý, Tereza Nvotová a Adam Sedlák.

Léto je pro české filmaře kolotočem společenských událostí. Premiéry v Karlových Varech, diskuse na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, odjezdy do Locarna, Benátek, nebo konečně alespoň na krátkou dovolenou předtím, než začne podzimní uvedení do kin. Proto na začátku srpna najdeme jeden jediný den, kdy se všichni potkáváme v Praze.

Šimon Holý

Rozhovor domluven, telefon položen. Za pět minut ale Šimon Holý volá zpět. Chce se ujistit, že budeme zpovídat kromě režisérů i režisérky, a pokud by se nějaká nevešla, že jí klidně přenechá své místo. Co se u některých může zdát pouze jako politické gesto, je u Holého normou. „Celý život žiju v kolektivu silných žen a už na škole se mi štáb ustálil na ženách. A ženy, se kterými pracuju, považuju za nejlepší ve svém oboru nehledě na pohlaví,“ říká osmadvacetiletý režisér. Možná i proto dal ženám prostor ve svém novém filmu A pak přišla láska…, uvedeném premiérově v Karlových Varech v soutěži Proxima. Holý napsal čtyři stránky filmového treatmentu a čtyři herečky dostaly možnost improvizovat. Všechny dialogy psali společně. Příběhem šedesátnice, psycholožky Kristýny, kterou ztvárnila Pavla Tomicová, nastiňuje mladý režisér téma manipulace žen ženami skrze falešné mystično a ezoteriku. Excentrickou kartářku, která si za své víkendové léčení přinášející štěstí a lásku nechává bohatě platit, hraje Tereza Hofová. „Inspiroval jsem se lidmi blízko naší rodiny, to téma mě fascinuje. Pro mě je film i velmi politický, protože ta manipulace, co se tam děje v malém, se děje i v tom ‚velkém‘ světě. Lidé věří nesmyslům,“ popisuje Holý. Snímek točil se skromným rozpočtem na Vysočině.

„Ten film vznikl jako reakce na to, že mi Státní fond kinematografie znova nedal peníze na výrobu a já byl rok plonkový. Navíc jsem loni viděl film Vortex a hrozně se mi líbilo, jak režisér Gaspar Noé používá improvizaci a dělá si úplně, co chce,“ vysvětluje. Improvizaci si ostatně vyzkoušel už ve svém debutu Zrcadla ve tmě, kde se rozhodl zaexperimentovat. Na konci natáčení nechal štáb herečku Alenu Dolákovou na tři čtvrtě hodiny samotnou v bytě se zapnutou kamerou. Ve scénáři bylo jen: Je sama. Film mimo jiné seznamoval diváky s jedním kulturním fenoménem, souborem 36 otázek, díky kterým se člověk údajně zamiluje do každého. „Pro mě je všechno o kontextu. Pracuju hodně s observací, takže si třeba moc neumím představit, že točím v jiné zemi, jejíž kulturu důkladně neznám.“ Za Zrcadla ve tmě byl nominován v kategorii Objev roku na Cenu filmových kritiků.

Holý vyrostl v Praze a pod vlivem dědečka odchodil základní i střední židovskou školu, v rámci které se vydal i na poznávací pobyt do Izraele. Na těchto zážitcích postavil i svůj třetí připravovaný film Thinking David, pojednávající o coming outu židovského queer kluka z Prahy. Ten se vydává do Izraele na takzvaný taglit, poznávací pobyt, jehož účelem je do země dostat mladé Židy a ukázat jim, jak skvělá země je to pro život. „Ideálně by si tam mladí muži našli partnerku, oplodnili ji a museli se tam přestěhovat. Dělá se to už zhruba 20 let, mnoho lidí tím prošlo, dokonce mnoho Čechů, včetně mě. Je to fakt bizár,“ vysvětluje Holý, který režii vystudoval na FAMU. Na projektu pracuje posledních šest let.

Kromě filmu se Holý od 18 let věnuje i moderování, a to převážně v Radiu Wave, pro které také režíruje a píše scénáře rozhlasových her. Připomeňme třeba podcastový seriál Zkouškový, zvukově velmi komplexní příběh šestice hrdinů a hrdinek, kteří řeší vztahy, rozchody, rodiče, školu, práci a taky to, kým jsou a být chtějí. Nebo novější drama Rozchod po deseti letech vztahu a jeho postupném rozpadu. V neposlední řadě je Holý talentovaným skladatelem, je autorem hudby k filmu Hranice lásky, který taktéž míří na podzim do kin, za soundtrack Všechno bude byli společně s Monikou Omerzu Midriakovou a Pawlem Szamburským nominováni na Českého lva.

Letos napsali společně s filmaři Tomaszem Wińským a Terezou Vejvodovou tři texty ke stavu českého filmu. A na čem teď pracuje? „V procesu je film je Chica Checa, česko‑maďarsko‑španělská koprodukce, kde bude hrát Honza Cina, a je to komedie z vesnice, i když se pak jede na Kanáry. Teď vyvíjím jeden scénář, do kterého jsem se naprosto zamiloval, o tom, jak mladí lidé randí a žijou v době, kdy čtvrtě v Praze přestávají být k žití, protože na ně nikdo nemá.“

Tereza Nvotová

Jen pár dnů po našem rozhovoru stojí na červeném koberci a nad hlavou šťastně svírá sošku Zlatého leoparda. Její druhý celovečerní film Světlonoc měl premiéru na mezinárodním filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu. Porotce film uchvátil natolik, že ho vybrali jako vítězný snímek v sekci Současná kinematografie.

Mysteriózní osobní drama s prvky hororu vypráví o třicátnici Šarlotě vracející se do rodné vesnice, odkud kdysi za traumatických okolností utekla. Tady na okraji slovenských hor a hlubokých lesů, kde lidé ještě věří pověrám, vlci dávají dobrou noc a pár facek je na denním pořádku, hledá pravdu o sobě i ztracené sestře. Jenže když začne odhalovat kořeny, probudí nejen legendy o místní čarodějnici, ale také předsudky a nenávist venkovanů vůči každému, kdo nezapadne.

„Je to film o svobodě, kterou je nutné nejprve najít uvnitř. Což je těžké, společenské normy, rodina i okolí nás často formují do toho, co chtějí oni. A pak v momentě, kdy jsi sama se sebou v míru, protože víš, co chceš a co nechceš, víš, že tohle jsi skutečně ty, se dostaneš do konfliktu se společností a teprve bojuješ o svou svobodu i tam,“ říká Nvotová.

Kromě Slovenska a Česka je Nvotová jednou nohou také ve Spojených státech. Uprostřed pandemie se na ulici v New Yorku s úřednicí v okně vdala za amerického herce Jacoba Pittse, který se objevil například v seriálu The Sinner, Justified nebo Pacific. Za oceán se ale mladá režisérka vydávala, ještě než se poznali, pro Českou televizi třeba natočila časosběrnou dokumentární sérii mapující život stipendistů Fulbrightova programu. „V Americe mám agenty, kteří mě propojují s filmovým byznysem, posílají mi scénáře a hledají pro mě práci. Finančně by to bylo samozřejmě zajímavé a nějaké nabídky i mám. Na druhou stranu čím víc vidím do amerického filmového průmyslu, tím víc si uvědomuju, kolik tady máme autorské svobody. Tam bych nikdy nenatočila Špínu nebo Světlonoc, protože by to muselo být podle studia nebo producenta, který to platí. Navíc jakmile se jim něco znelíbí, okamžitě můžou režiséra vyměnit,” vysvětluje Nvotová. I proto podle ní v Americe nevzniká mnoho radikálních filmů, a když už se nějaký natočí, tak jedině od nezávislých filmařů, kteří si to zaplatí sami.

Příští rok začne točit film Otec podle skutečné události, která se stala na Slovensku. Je o otci, který zapomněl svou malou dceru v létě v autě a ona zemřela na přehřátí. „Pak tři seriály. Jeden z nich je čtyřdílná minisérie inspirovaná příběhem Žo Langerové, je to takový Příběh služebnice, ale z reality. Pak seriál o vraždě Jána Kuciaka a nakonec seriál o současnosti na Ukrajině, který jsem napsala se dvěma ženami, jež v únoru z Ukrajiny utekly. Je to, jako kdyby se potkal seriál Euforie a sovětský válečný film Jdi a dívej se, odehrává se to na pomezí před a po začátku války. To bych chtěla natočit co nejdříve.“

Adam Sedlák

„Potřebuju, aby ty zmrdi konečně znali moje jméno. Aby znali můj ksicht,“ prohlašuje drogový dealer a aspirující raper Alex, hlavní hrdina očekávaného filmu Banger. Zatímco on se za slávou pachtí skrz divokou noc v pražských ulicích, režisér Adam Sedlák se toho, že by někdo z odborné veřejnosti neznal jeho jméno, bát nemusí. Nízkorozpočtový film, který vznikl původně jako televizní seriál, ale během pandemie na sebe vzal podobu celovečeráku, vzbudil nadšené ohlasy.

Celý je natočený na iPhone a do hlavní role obsadil překvapivě Adama Mišíka. Ke zpěvákovi a herci známému především popovou muzikou a účastí v televizní show Tvoje tvář má známý hlas měl Sedlák nejprve předsudky. Nakonec ale vsadil dobře. Mišík s potetovanou tváří se v rozostřených záběrech prohání městem, aby si splnil sen: setkal se s „pánem Ostravy“, kultovním raperem Sergeiem Barracudou, který ve filmu hraje sám sebe. Sekunduje mu přitom herecký objev Marsell Bendig, který se divákům poprvé předvedl v krimiseriálu České televize Lynč. V klubové atmosféře, kde jsou čáry kokainu stejně běžné jako panáky vodky, vypráví Sedlák tragikomedii o drogách, ale než aby mladé diváky odrazoval, nabádá je k zodpovědné konzumaci. A jako jakési pomrknutí na metropolitní mileniály a generaci Z přidává kulturní narážky i camea osobností pražské kavárny. Drogy si od Alexe kupuje svérázný starosta Řeporyjí Pavel Novotný, který se nebojí kontroverze, výtvarník David Černý i zpěvák Bruno Ferrari, v záři reflektorů se objeví i prestižky ze spolupráce značky s designérem Janem Černým. Občas se objeví prostřih na legendární YouTube videa a memy. Podle recenzentů je Sedlák „úplně někde jinde“ než většina jeho současníků a nekonvenční způsob, kterým přistupuje k tvorbě, ho staví do pozice jakéhosi „enfant terrible“ české kinematografie.

Narodil se v Praze do turbulentního vztahu ovlivněného revolucí, většinu života vyrůstal jako syn matky samoživitelky. Jeho život je nepřímo propletený s tenistkou Hanou Mandlíkovou, kterou jeho otec Jan potkal v emigraci v Austrálii a v roce 1986 si ji vzal za manželku. Sedlák chce dnes životní příběh české tenistky filmově zpracovat, a to včetně nejemotivnější události československého tenisu – finále Poháru federace v roce 1986, kdy proti sobě nastoupily tenistky Spojených států a Československa Martina Navrátilová a Hana Mandlíková. Za studiem filmu se nevydal na FAMU, ale na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka do Písku. „Celé mé dětství jsme s bratrem koukali na filmy. Tam jsem poznával jiný svět a možná si tam i hledal absentujícího otce. Mám rád režiséra Martina McDonagha, on a jeho bratr žili několik let na podpoře a jen sledovali všechny filmy, které se jim dostaly do ruky.“

Kritiky si získal už svým celovečerním debutem, tělesným hororem Domestik, ve kterém se vrcholový cyklista snaží náročným tréninkem zotavit ze zranění a jeho žena Šarlota zatím upadá do čím dál tím větší deprese z touhy po dítěti. Klaustrofobický film si vysloužil nominace na České lvy i Ceny české filmové kritiky. S inovativním formátem si pak režisér pohrál v seriálu Semestr. Studie online komunikace se odehrává na obrazovce počítače, kde si postavy v jednu chvíli „skajpují“, vyhledávají bonmoty na Wikipedii, navzájem se „stalkují“ a píšou diplomky. Druhá série s hlavní hrdinkou Amálií už je v procesu a pod názvem Trimestr by měla vyjít příští rok.

Svou lásku pro reality show, kterým se chtěl dokonce věnovat ve své bakalářské práci, ale bylo mu to vedoucí zamítnuto, projevil Sedlák při spolupráci na kontroverzním pořadu Like House. Diváci v něm sledují skupinu influencerů, kteří žijí v jednom domě a snaží se získat největší počet „lajků“. Na ČSFD má show v současnosti hodnocení šest procent, čímž se řadí k nejhorším pořadům vůbec. „Je to nízký žánr a ten já miluju. A udělat ‚trash‘ dobře, vyžaduje skill. Kdyby někdo plánoval českou verzi Too Hot to Handle, budu prvním člověkem, co se bude hlásit na režii. První série Like House byla chvílí, kdy se Česká televize nejvíc přiblížila mladým lidem,“ říká.

Jeho vztah k filmu se ale v posledních letech hodně proměnil, ze slov jednoho z nejnadějnějších tvůrců u nás zaznívá pesimismus. „Hledám teď důvod, proč u toho zůstat. Česká filmová scéna nikam nespěje, to prostředí mi nepřijde inspirativní. Diváci nechápou, jak funguje financování, myslí si, že se topíme v penězích z grantů, ale to je realita starší generace. Teď je financování čehokoli problém,“ krčí rameny. Do 35 let mu zbývají dva roky a pro něj je to důležitý milník. Pokud se do té doby dostatečně filmem finančně nezaopatří, nechá se radši zaměstnat na nějaké stabilnější pozici v reklamní agentuře. Jeho třetí film bude o mladých politicích, vysněným projektem je pak Mandragora 2, pokračování českého filmu z roku 1997 ze světa pražských prostitutů. „Chtěl bych taky dělat film o kapele Orlík, takže jestli si to čte Daniel Landa, ať se ozve, protože se k němu nedá dostat.“

Začneme zostra. Co chybí české kinematografii?

Adam Sedlák: Na festivalu ve Varech jsem byl na party Asociace producentů v audiovizi a uvědomil si, že tam nebyl nikdo, s kým bych se chtěl seznámit a říct mu: Chci dělat na vašem projektu. Proč? Protože nikdo nic zajímavého nedělá. Všichni jsou odkázaní na grant Státního fondu kinematografie nebo Českou televizi. Všichni jsou ve stejných sračkách jako ty. Pořád se mluví o radikalitě, ale já u nás žádné mladé radikální producenty nevidím. Jediná cesta je asi odejít do zahraničí. Řeším, jestli se na film úplně vykašlat, nebo odjet.

Šimon Holý: S tím nesouhlasím.

A. S.: No, tak povídej!

Š. H.: Já si naopak myslím, že tu radikální producenti jsou a ani zajímavé projekty mi nechybí. Narážejí ale na institucionální problémy a limity domácího trhu, který je spokojený s tím, že se sám zaplatí.

Tereza Nvotová: Ale ono se to nezaplatí jen z českých peněz.

Š. H.: To je právě ten ten fór. I 25milionový film se u nás zaplatí, i když je to náročné. Z fondu, lístků, práv pro televize… Česko je na tom s diváky dobře, před pandemií jsme měli 1,5 filmu na diváka – to je, jako by šel každý člověk v zemi alespoň jednou za rok do kina. V Evropě je to krásné vysvědčení. Třeba v pobaltských zemích je to průměrně asi 0,4 filmu na diváka, tam film opravdu nezaplatí.

A. S.: Ano, na rozdíl od nich jsme velký trh, máme i Slovensko. Ale je tady Dánsko, kde je jenom šest milionů lidí a ve filmu se tam dějí neuvěřitelné věci.

Š. H.: Proto teď pobaltské země řeší, jak udělat lokální kinematografii zajímavou pro severské země. Začínají dělat velké koprodukce, na kterých se podílí klidně sedm států. Nutí je to být radikálnější, protože na takové filmy jsou severští diváci zvyklí.

T. N.: Koprodukce jsou ale velmi náročné a často strašně nepřirozené. Když chceš třeba dělat koprodukci s Norskem, musíš mít minimálně tři kreativní vstupy z Norska. Jak si mám ale vybrat tři Nory, se kterými jsem nikdy předtím nepracovala, do nejbližšího týmu a na zásadní pozice? Je to vabank. Nikdy nevíš, jestli si s těmi lidmi sedneš, a právě to ti může celý tvůj film zkazit.

Adame, vy často v rozhovorech říkáte, že u každého projektu přemýšlíte, jak o něco víc zničit to, co si pod pojmem „film“ obvykle představujeme. Proč?

A. S.: Vysvětlím to na příkladu. Když v Rumunsku po pádu režimu Nicolaea Ceaușesca zkolabovala ekonomika a tím i financování filmu, přišel rok 2000, ve kterém v zemi nevznikl ani jeden celovečerní hraný film. To nastartovalo novou rumunskou vlnu, filmaři začali úplně od začátku. To by se možná mělo stát tady, všechno by zase začalo od píky.

T. N.: To je hodně apokalyptická vize!

Š. H.: Rumunská nová vlna hodně citovala staré tvůrce, kteří je učili a na které mladí navazovali. Navíc začali dělat koprodukce. To, že Rumuni uspěli, není tolik úspěch Rumunů jako spíš Francouzů, kteří si z toho udělali trend a všem se chlubili, že něco nového objevili. My takhle silného partnera nemáme, Česko teď světové selektory moc nezajímá.

T. N.: Myslím, že na Slovensku je to jinak. Vyrostla jsem v devadesátkách, kdy slovenský film skoro neexistoval a na český film jsme se dívali jako na zázrak. Dnes jsou ale slovenští režiséři naopak mnohem úspěšnější, jezdí na festivaly, dostávají ceny. Možná proto nemám absolutní skepsi, že se něco musí zničit, na Slovensku se to naopak konečně staví. A to jen proto, že konečně funguje fond, filmy mají financování a něco vzniká.

Š. H.: Já jsem taky optimistický. Vždyť se o česko‑slovenské kinematografii bavíme v roce, který je nejúspěšnější za posledních 15 let. Máme film v Berlíně, Locarnu, Benátkách, San Sebastianu a několik ve Varech. Další áčkové festivaly máme ještě před sebou.

Pojďme se u toho zastavit. Šimone, vy jste napsal jeden ze tří textů, které chtějí být jakýmsi manifestem nového filmu. Ten váš Tady a teď vychází z reakce zahraniční filmové agentky, se kterou jste řešil možnou akvizici: „Jo aha, to je český film. To se neprodá. Je mi líto.“ Proč se český film neprodá?

Š. H.: Mně je celá ta situace vlastně hrozně líto, a tak jsem se na rovinu jednoho selektora v Cannes zeptal: „Jak vás jako festival můžeme donutit, abyste se začali na náš region koukat jinak? Abychom vás začali zajímat?“ A on na to: „Teď řeknu cynickou věc, ale hrozně vám hraje do karet válka na Ukrajině. Začíná nás zajímat, co se děje na východě Evropy, je to čím dál důležitější. My to cítíme. Do pěti let na vás budou koukat všechny festivaly.“ Už teď vidíme na festivalech první ochutnávky. Další překvapení je pro prestižní festivaly na západě Evropy, že u nás existuje střední třída, která řeší svoje problémy. Francouzi byli u našeho filmu překvapeni, že Česko opravdu není chudá země. Fakt úlet. Ukrajinští producenti, se kterými jsem se bavil v Cannes, se zase bojí, že se jim stane to co Balkánu. Protože je rok 2022 a oni pořád točí jen válečné filmy. Ukrajinci nechtějí, aby jejich vývozní artikl na dalších 20 let byla válečná témata.

Jaké trendy vidíte ve filmových tématech obecně?

T. N.: Mladší generace je světová, a to úplně přirozeně. Nesedí pořád doma, zná jazyky, vnímá globální kulturu, a proto ji zajímají globální témata. Ráda bych třeba řešila environmentální témata. Planeta nám hoří a my nevíme, jak se k tomu postavit. Pro mou patnáctiletou sestru je to téma číslo jedna.

Š. H.: Vidíš, to je zrovna téma, u kterého se bojím, že když ho zpracuju, někdo mě nařkne, že je to jen marketingový tah.

T. N.: Víš, co? Já kdybych měla na tohle téma nějaký dobrý příběh, tak do toho jdu hned! Pokud bych tím diváky donutila, aby klima začali řešit, ukážu klidně i holý zadek!

Když mluvíme o generacích, jsou vaše filmy pro „boomery“? Z diskuse pod rozhovorem z LFŠ na Seznamu vytáhnu modelový komentář: Ta nová tvorba nové protekční vlny takzvaných „umělců“, plná sprostoty a vulgarit, je pro slušného diváka tabu. Chcete točit pro slušného diváka?

A. S.: Protekční vlna, tak to spíš ne. Asi takhle, je to stejné, jako když se režiséra Michaela Hanekeho ptají, proč pořád točí o bohatých lidech. A on odpovídá: Bohatí lidé chodí do kina. Je na tom něco pravdy. Já bych asi nikdy netočil film z vesnice o vesničanech pro vesničany, protože si myslím, že tihle lidé nechodí do kina. Ti koukají v neděli večer na televizi.

Š. H.: Režisér Ken Loach točil v 70. letech filmy pro BBC o chudobě a ti lidé, kterých se to týkalo, na to koukali v televizi a byly to pro ně zásadní filmy. Teď má Loach filmy v Cannes, pouští to bohatým lidem a už prý ani nemá chuť dál točit.

A. S.: V tom zacílení je i úspěch režiséra Rubena Östlunda. Koukni se, o kom točí své poslední filmy a proč to má takový úspěch. On přesně přemýšlí nad tím, že to pustí lidem v tuxedu v Cannes, vždyť je to v podstatě o nich. Oni se tomu trošku zasmějí, myslí si, že je to chytrá satira, a ověsí to cenami. Já chci točit filmy, co můžou jet na festivaly, ale které zároveň zaujmou i mainstreamové diváky. Chci jít po nějakém filmovém středu, který tady podle mě moc neexistuje. To je pro mě největší umění.

Adame, a co je pro vás filmový střed? Konkrétní příklad.

A. S.: Třeba filmy Jana Komasy Corpus Christi nebo Místnost sebevrahů. Hater. To jsou divácké a zároveň i umělecké filmy. Jsou to levné filmy, jsou to současná témata a mají nominace na Oscara.

Terezo, Šimone, pro koho chcete točit vy?

Š. H.: S každým filmem točím pro určité niche skupiny. Velmi jasně to vidím třeba s filmem Thinking David. Je to pro mladé queer lidi ze židovské minority, která tady v Česku o sobě nemá žádný film. To, co totiž pro mě osobně nejvíc chybí v českém filmu, je queer film, se kterým bych se mohl ztotožnit. Pamatuju si, když jsem jako šestnáctiletý kluk začal chodit na queer filmový festival Mezipatra a říkal si: Teď můžu být týden teplej, to je skvělý! Konečně jsem tam viděl filmy, které se týkají specificky mě, a dokonce byly někdy i pozitivní. Česká tvorba totiž zobrazuje homosexuální postavy buď jako pedofily, masovou vražedkyni, nebo šarlatána. Když hrál Vojta Dyk gay stylistu v seriálu Dokonalý svět, zemře hned na začátku. Já chci ale dát lidem možnost dívat se na něco, kde se queer postavám děje i něco hezkého.

T. N.: Já asi tolik nepřemýšlím nad tím, pro koho točím. Důležité je, aby se ten film líbil mně a když ho udělám dobře, diváky si najde. Bylo by pro mě asi těžší točit třeba film pro generaci šedesátníků, protože ten život vnímám spíš jen z dálky. Když jsem třeba točila Špínu, kde hrála i moje máma, otevřelo nám to společné téma, jak se muži na place chovají k herečkám jako k sexuálním objektům. Ona toho zažila spoustu, ale je hodně věcí, které si uvědomila, až se to ve Špíně nasvítilo.

Š. H.: Vždycky když se s holkama ze štábu bavíme na pivu, sdílí spoustu traumatických zkušeností z jiných placů. To, co jim kde řekli manažeři, agenti, na fondu, všude. Že se s námi cítily příjemně, protože jim nikdo nekoukal na zadek a mohly v klidu hrát, aniž by přemýšlely, proč jim z nějakého důvodu kamera pořád míří na prsa. Na place je většinou dvacet chlápků a jedna maskérka. A evidentně je tu velká skupina žen, kterým je v tom průmyslu nepříjemně.

Tohle je důležité téma. Terezo, jaké to mají ženy režisérky?

T. N.: Záleží kde. Jiné je to u komisí při žádání o granty, jiné na večírku s filmaři po Českých lvech, jiné na place, kde je tvůj štáb, kde už máš větší kontrolu. Mě už ale tohle téma strašně otravuje, nejradši bych to neřešila. V rozhovorech neustále padají komentáře typu: Taková mladá, a už jste něco dokonce natočila! Ale kdybych byla 34letý muž, tak by se mě na to v životě nikdo nezeptal. I teď, když ses na to zeptala, tak ve mně cuklo, ježíšmarjá, už zase! Zároveň to chápu. Musí se to řešit a mluvit o tom, aby se to pojmenovalo, protože těch lidí, kteří to mohou a chtějí pojmenovat, není mnoho. Ale na druhé straně se bojím, že tím jen podporuju narativ, že já jsem jedna z mála žen, co to dokázala. Což mě štve.

Terezo, váš debut Špína vyšel půl roku před kampaní #MeToo, stal se součástí hnutí?

T. N.: U nás ne, na Slovensku ani žádná vlna #MeToo nebyla. Akorát kolega režisér Jiří Strach přišel s tričkem Je suis Weinstein a všichni řekli, že to jsou všechno hysterické feministky. Na Špínu vyšla ve slovenských novinách SME legendární recenze. Něco v tom smyslu, že když žena nekřičí, tak to není znásilnění, protože život je zákon džungle, a když se nebráníš, tak musíš být v pohodě s tím, že tě predátor sežere. Taky že obviňuju muže za to, že mají penisy. Nejde mi do hlavy, že je někdo schopný tohle napsat do mainstreamového média, ne to jen říct v hospodě.

Váš manžel je americký herec Jacob Pitts, jste rozkročená mezi New Yorkem a Prahou. Vidíte z nás tedy asi nejlíp do amerického filmového průmyslu. Jak se liší od toho českého, kromě často omílaných financí?

T. N.: Hollywood vnímám velmi korporátně, film je v Americe byznys, na kterém se vydělává. Ještě ani nemáš scénář a už se ptají, co bude na plakátu a v traileru. Teď hodně frčí sociální spravedlnost, což je dobře, protože ten svět byl v totální nerovnováze, ale obsazovat herce bez vnitřní logiky, je podle mě mimo. I samotní herci se tomu někdy už smějí. Já si reálně myslím, že i to, že tam mám vůbec nějaké meetingy je zapříčiněno tím, že potřebují režisérky ženy a mají jich nedostatek. Proto se začali rozhlížet i mimo USA. Já si na to nestěžuji, jen vím, že bez toho „trendu“ by tam moje tvorba nikoho nezajímala. U nás se problémy přehlíží, tam naopak všichni začnou hysterčit a rovnou se to zařadí do korporátní strategie. Ani jeden přístup není dobře. Na druhou stranu se to kyvadlo vždycky musí vychýlit do maxima, aby se časem vytvořil nový normál.

Mají ve Státech čeští tvůrci šanci?

T. N.: Ano, ale pokud tam chtějí točit, musí přijmout, že film nebudou mít pod kontrolou. Financovat ho bude soukromník nebo studio, kteří čekají, že na tom vydělají. Naše filmové fondy výdělek nečekají. Všechno závisí na úspěšnosti. Teď jde do kin už jen naprostý mainstream, třeba Marvel nebo žánrovky, na nějaké drama rovnou zapomeň. Jedině když tam budou hrát úplně všichni herci od Toma Hankse po Meryl Streepovou. Jediná šance udělat tam něco zajímavého jsou temné žánry jako horor nebo thriller. Tam pořád hledají neokoukaný způsob, jak zaujmout.

Jak se dnes v Česku stát úspěšným režisérem, režisérkou? Je potřeba talent, titul, kontakty, peníze? Co poradíte mladším lidem, kteří se chtějí uchytit ve filmu?

A. S.: Ať to nedělají a ať jdou studovat videohry.

T. N.: Ale jsou i mladí, kteří milují film. Ne všichni hrají videohry.

A. S.: Já taky miluju film, ale přijde mi, že nemá budoucnost. Jestli tohle bude číst herní vývojář Dan Vávra, tak ať mi napíše.

Š. H.: Ale to se říkalo o knihách, rádiu i televizi. Spíš se nám pořád víc a víc tříští pozornost. Ale třeba rozhlas má v současnosti jedny z nejlepších čísel poslechovosti za poslední dobu. V době sociálních médií nabízí odpočinek od vizuálních vjemů. Lidé můžou zavřít oči a soustředit se na jednu jedinou věc.

Co nás ve filmu čeká v blízké budoucnosti?

Š. H.: Göteborg Film Festival vydává každý rok takzvaný Nostradamus Report, kde odhadují, co budou trendy ve filmu. Letos tam přispívala i slovenská producentka Katarína Tomková. Každý ročník byl v předpovědích velmi sebevědomý, letos poprvé ale bylo už v úvodu znát, že je všechno nejisté. Texty byly dost depresivní a hodně se zaobíraly mentálním zdravím filmařů. Podle jedné britské studie z roku 2020 totiž 50 procent filmařů uvažovalo v posledním roce o sebevraždě. To je úplně šílené číslo, ale vůbec se nedivím.

A. S.: A třeba ve Skandinávii měli velký problém paradoxně kvůli obrovské poptávce po dalším a dalším obsahu. Filmaři najednou točili 16 hodin denně, na napsání příběhu měli tři měsíce. Spousta lidí vyhořela.

T. N.: Žijeme ve velmi nezdravém prostředí. Pořád na tebe někdo tlačí, nikdo nemá prostor, čas ani zdroje na to, aby mohl tvořit tak, jak je mu přirozené. Autor je továrna, závisí na něm hodně lidí. Ale jak máš vědět, jestli se tvůj film dostane na festival? Ty se ho snažíš vyrobit co nejlépe, ale jak to dopadne? Vina je na tobě, když se to nepodaří, když nedostanete peníze, když nepřijde dostatek lidí do kina. Já osobně už hodně těžko prožívám úspěchy, protože hned myslím, na tu kopu práce, co mě i po premiéře čeká.

Š. H.: Já mám teď na účtu 300 korun a rozdělané tři filmy. Potřebuju z něčeho žít, protože můj velký film už se točí šestý rok. Kdybych mohl šest let pracovat na jednom a mít alespoň nějaké peníze na život, tak by to bylo skvělé.

T. N.: Jenže i kdyby ses do rozpočtu ten honorář na šest let odhodlal napsat, tak ti fond řekne, že je to na režisérský honorář moc.

A. S.: Kamarád teď dotočil film, a ještě než začal stříhat, tak byl jeho honorář už pryč a musel shánět další práci.

T. N.: Vyrobit film není jako upéct rohlík. Vymyslet ho, natočit, zpropagovat, je to velmi náročný produkt, který vyrábíš. Obdivuju každého, komu se něco opravdu podařilo vyrobit a poslat do světa.

Museli jste něco filmu obětovat?

A. S.: Tenhle život je neslučitelný s rodinou. Jakmile se mi narodí dítě, musím se nechat zaměstnat do nějaké reklamky. Nechci žít takhle, být závislý na grantech nebo televizi. Potřebuju mít svou finanční situaci pod kontrolou.

Š. H.: Já zrušil kvůli kariéře zásnuby. Nemůžu se kvůli práci přestěhovat do cizí země, já tu práci miluju a chci ji dělat. Takže jsem nemohl žít v Německu a on tady, do toho dva roky pandemie a často zavřených hranic…

T. N.: Já mám pocit, že se obětovává můj muž. (smích) Je z New Yorku a měli jsme dohodu, že budeme polovinu času tam a polovinu tady. Ale vlastně jsme víc tady, protože tu kvůli práci fyzicky být musím. Navíc život v New Yorku je drahý, když vyděláváš tady, nejde utrácet tam. Proto mě zajímá Hollywood hlavně finančně. Ale nedělejme si iluze, i v Americe je těžké něco zafinancovat. Abys byl opravdu úspěšný režisér, který se dokáže uživit, musíš pocházet z bohaté rodiny nebo mít jiný příjem.

A. S.: Jak tvořit, tak konzumovat umění, je privilegium. Když byly karlovarské ozvěny, lístek na Banger stál 210 korun. Při téhle ceně se i já už rozhoduju, jestli do kina půjdu.

Za poskytnutí prostoru k focení děkujeme Edison Filmhubu.