Oáza pro duši. Jak Češi na Kanárech vybudovali místo pro glamping i stylovou dovolenou

Nedaleko úpatí posvátné hory Tindaya, na větrném ostrově Fuerteventura, najdete ekologickou farmu a resort Casa La Paz. Česká rodina tu na hodnotách soběstačnosti a úcty k přírodě vybudovala místo pro glamping i stylovou dovolenou.

Vaše vlastní kroky tu provázejí prehistorické rytiny chodidel. Je jich tu nespočet, podle archeologů údajně kolem tří set, nazývají je „podomorfos“. Proč zdobí skalnatou horu na ostrově Fuerteventura, nikdo netuší, že však Tindaya až nezvykle přitahovala původní obyvatelstvo, to je nabíledni. Lidé věřili, že se tu nemocní uzdraví, moudří že nahlédnou do budoucnosti a astronomové budou blíže hvězdám. Mohl tady být také posvátný amfiteátr k provádění magických a ochranných rituálů, vždyť rytiny ukazují směrem k vyhaslé sopce Teide na protějším Tenerife, kde údajně přebývá sám ďábel!

Stejně tak hora učarovala i české rodině Gábových. Václav, jeho manželka Tereza a sestra Barbora ve vyprahlé krajině Kanárského ostrova budují oázu – tři týpí, jejichž podpěrné tyče se do nebe zapichují jako obrovské mikádo, rustikální, bohémsky zařízené apartmány umně dekorované betonovou kuchyňskou linkou, lněnými polštáři, slaměnými vějíři či trendy keramikou, bazén pro skateboarding nebo venkovní hliněná pec na pizzu. Ale také slepičí hejno s několika kohouty, které můžete každé ráno nakrmit slupkami z ovoce a zeleniny od snídaně, kozy a oslíci.

Casa La Paz, neboli Dům míru, nabízí dobrodruhům vytoužený mix instagramové estetiky, dostatečného pohodlí, ale i inspirace k udržitelnějšímu způsobu života. Hodnoty jako ekologie, láska ke zvířatům a soběstačnost jsou totiž Gábovým vlastní a kromě farmy a resortu tu chtějí díky dobrým vztahům se sousedy a místními vybudovat superlokální ekonomiku.

Kouzlo pouštní krajiny

Druhý největší ostrov Kanárů vzdálený pouhých sto kilometrů od Afriky má mnohé z jejich charakteristik. Pouštní krajina Fuerteventury jen těžce drží vláhu, a tak se musí místní zemědělci tvrdě otáčet. Moc jich tu však nezbylo, země žije hlavně z turismu. První hotel postavili v roce 1965, následován byl stavbou pořádného letiště, které přivedlo ostrov do nové éry. Tři tisíce hodin slunce ročně, více než 150 přírodních pláží, nejlepší surfařské spoty v Evropě (pokud Kanárské ostrovy do Evropy počítáte), ladně se vinoucí asfaltky, které přitahují cyklisty… to vše udělalo z Fuerteventury lákavou dovolenkovou destinaci.

Na tříměsíční prázdniny sem před třemi lety přijeli i Václav s Terezou. Většinu pobytu strávili v karavanu cestováním po ostrově a surfařský nadšenec Václav si tohle místo zamiloval. Jen tak mimochodem se začal poptávat po pozemcích a na trhu ve městě Lajares se od slovenského stánkaře dozvěděl o pozemku v Tindaye. Když odjížděli domů do Česka, měli už rezervaci a v hlavě tisíce myšlenek, co všechno teď musí vyřešit, aby svůj domov tam vyměnili za domov tady.

Oáza pro duši

„Nikdy jsme cíleně nepřemýšleli nad tím, že bychom se odstěhovali do zahraničí. Ale přitáhly nás hory, divokost, krása a zároveň i občasná nevlídnost. Fuerte je ryzí, živly tu mají navrch. Když svítí slunce, tak hodně, když fouká, tak je to síla, i oceán je tak hlasitý, že ho jde i na dálku slyšet,“ vysvětlují oba. Ucítili ale i byznysovou příležitost. Kanárské ostrovy jsou skvěle dostupné letecky z Evropy a Václav má dlouholeté zkušenosti z otcovy rodinné stavební firmy. Doufali tak, že se jim tu podaří vybudovat místo, které přiláká cestovatele.

Majitelkou pozemku o šesti tisících metrech čtverečních byla původně vdova Victoriana, podle které se usedlost jmenovala. Zemřela dva roky před koupí, z vyprávění místních ale Gábovi ví, že byla vášnivou milovnicí aut. „Na pozemku bylo několik garáží plných náhradních dílů. Prý ještě ve svých 90 letech lezla pod auta a něco opravovala. Než jí zemřel manžel, muselo tady být veliké hospodářství, našli jsme tu obrazy z té doby a jejího manžela vyfoceného s krávou. Rozhodil jsem proto tak sítě po vesnici, abych mohl vytvořit album s archivními fotografiemi,“ vypráví Václav.

Nadšení do práce ho ponoukalo rovnou začít. V červenci 2019 sem přijela rodina s klíčky poprvé, v říjnu už měl Václav naložené auto stavebním materiálem a nahoře tři týpí. S pracanty z Česka se přeplavili trajektem ze španělského Cádizu až na ostrov. Několik měsíců práce pak ukončila globální pandemie, pár dělníků ale zůstalo a pokračovalo v práci. Když první lockdown skončil, byli připraveni přivítat první hosty. „Už tady byl snad celý Berlín!“ směje se Václav. „Čechů sem jezdí zatím tak pětina, nejvíc to jsou právě Němci, Španělé a Italové. Většinou páry, ale i rodiny s menším dítětem. Často mají podobné příběhy jako my, cestovali po celém světě, pak přijeli na Fuerteventuru a teď už se vrací jen sem.“ Poukazuje také na to, že Casa La Paz zatím nemá pořádné webové stránky, všichni tedy jezdí hlavně skrz Booking, Airbnb nebo díky tomu, že zahlédli fotogenickou Casu La Paz na sociálních sítích svých přátel.

„Pozemek jsme koupili za 230 tisíc eur, za ty tři roky to šlo ale nahoru. Oblíbené město Lajares se za posledních deset let ztrojnásobilo a brzy tam udělají stavební uzávěru. Lidé sem jezdí víc a víc a hledají pozemky. Sever je surfařská mekka, jinde jsou ale i hotelové resorty, kde se dá jen válet, je to tu skvělé na rybolov i plachtění. Staví se nové vily a většinou jsou majiteli cizinci, Angličané, Francouzi nebo Belgičané. Už tři naši hosté tu aktivně hledají něco ke koupi. Tindaya bude do deseti let vypadat úplně jinak a my toho budeme součástí,“ říká Václav.

Komunita je základ

Gábovi ale nechtějí být jen cizinci, kteří sem přijeli zavřít se do vlastního resortu. Od počátku pro ně byly zásadní vztahy se sousedy. „Nejprve to byly starší babičky, které chodily okolo a byly zvědavé. Pomohly mi třeba s povolením pro týpí, na radnici to byl nejdříve problém, musel jsem jim vysvětlovat, co to je a proč to tu stojí. Řekl jsem babičkám: Byl tady policajt, co mám dělat?! A ony hned: Jó, to byl tenhle, tak to já mu hnedka řeknu, že jste v pohodě a ať vám dá pokoj!“ vypráví Václav. Pomohla také škola, kam chodí jejich dcera Matylda a kde se seznámili s ostatními rodiči. Nejlepší společné téma jsou ale prý zvířata a rostliny.

„Začali jsme okolo pozemku pěstovat cukrovou třtinu, údajně to tady byla původní surovina, kterou odtud dovezli do Jižní Ameriky. Tady se to ale přestalo pěstovat, takže ji sem teď vracíme. Vezmu třeba stoh cukrové třtiny a jdu si k sousedovi půjčit výměnou na měsíc kozla.“ A kozy tu otevírají srdce, vždyť je to také oficiální symbol ostrova. Nejen kozí produkty od sousedů nakupují Gábovi pro hosty ke snídani, chtěli by také rozjet vlastní obchod, kde si budou lidi moct pořídit lokální pochutiny. Už teď mají mléko, sýry, vlastní vajíčka, ve slunečném podnebí se ovšem pěstují i citrusy, mango, batáty, zázvor nebo melouny. „Sběrači mušlí a rybáři nám ke dveřím vozí úlovky a naši návštěvníci si je mohou koupit k večeři. Místní už jsou zvyklí, že je u nás pohyb lidí, a sami se nabízí. Je to win‑win, navíc sousedům rádi pomůžeme,“ říká rodina.

Václav ale tvrdí, že jsou zatím na 40 procentech toho, jak by chtěli fungovat. Největší důraz klade na soběstačnost, rád by přidal solární panely a lépe hospodařil s vodou. Jeho vášní je zahradničení, ale plodiny si tu těžko drží vláhu. „Hospodaří se tu těžce. Sezona je celý rok, není tu zima, kdy si odpočinete. Celosvětový problém je navíc eroze půdy. Dříve se tu hospodařilo pomocí teras, které i vodu z krátkého deště dokázaly využít a voda zůstávala v půdě. Teď ale po povrchu steče do oceánu, už tam nejsou kořeny,“ posteskne si Václav. Existují dohady, že Fuerteventura byla dřív zalesněná, stromy prý ale vykácelo obyvatelstvo na stavbu lodí, domů a vytvoření polí. Vláda teď chystá velký projekt na zalesňování, a tak si všichni drží palce, aby se alespoň z části podařil.

V Casa La Paz ale s živly bojují statečně. Tamhle visí trs banánů, v zeleninové zahrádce raší salát. Velké vize Gábovi neopouští. Kapacitu ubytování už navyšovat nebudou, zůstane tu tedy intimnější atmosféra pro maximálně dvacet pět lidí. Čemu se ale věnovat chtějí, je více míst pro vyžití. Bazén pro děti, venkovní promítárna, hamaky ve stínu pod stromy, ale i dokončení prostoru pro jógu neboli shaly. „Fuerteventura je skvělá pro sport a turistiku, chybí nám tu ale víc kultury. Časem bychom tak rádi pozvali třeba umělce na rezidence, kteří tu mohou něco vytvořit a pak to tu zanechat. To by se mi líbilo,“ doplňuje Barbora, mimochodem skvělá pekařka a kuchařka, která se v Casa La Paz stará o snídaně a večeře. Možná jste ji zahlédli v pořadu Peče celá země a její květinové sušenky se servírovaly i u příležitosti znovuotevření módního butiku značky Hermès v Pařížské ulici.

V Tindaye se rodina střídá, stále mají částečně domov i v Česku. Nejhůř se jim odjíždí od zvířat. „Třeba oslové dávají neskutečnou energii, jsou to vnímavá a empatická zvířata. Taky jsem skoro rodila kozy! Měla jsem větší strach než ta koza, několik dnů jsem téměř nespala, ale přišla jsem nakonec až k hotovému. V pět ráno na mě čekala dvě krásná kůzlátka,“ usmívá se Barbora. I takové zážitky vás v Casa La Paz možná čekají. Tady se žije autenticky a pomalu a nebudu určitě sama, kdo to v dnešní době zoufale potřebuje. I když třeba jen na chvíli.