Sklo a punk. Nová umělecká ředitelka sklárny Rückl nám dala exkluzivní rozhovor
Do (horkého) křesla umělecké ředitelky sklárny Rückl usedla talentovaná Kateřina Handlová. Vystřídala svého učitele Ronyho Plesla a nám dala svůj první rozhovor.
Sedí na schodech s hlavou zabořenou do biografie Alexandera McQueena, pro mnohé nejvýznamnějšího módního návrháře všech dob. I ona patří k těm, kteří ho považují za vrchol kreativity a velkou inspiraci, a alespoň kus jeho výjimečnosti by ráda přetavila do úkolu, který na ni teď čeká.
Po pěti letech v roli uměleckého ředitele se totiž designér Rony Plesl rozhodl vydat na uměleckou dráhu, letos měl jako druhý Čech v historii sólovou výstavu zařazenou do oficiálního programu Benátského bienále a volnou tvorbou chce vyplnit co nejvíce času. V přátelském duchu tedy uvolnil svou pozici v nižborské sklárně Rückl, která patří mezi nejstarší výrobce českého křišťálu. I když byla založena už v roce 1846, krize v roce 2015 ji poslala ke dnu. A byl to právě Plesl, kterého si vyhlédl majitel sklárny Martin Wichterle, kdo ji nakonec kreativně postavil na nohy.
Wichterle, tehdy už milovník skla a vlastník jiné sklárny ve Světlé nad Sázavou, kde vzniká značka svítidel Bomma, dal Pleslovi volnou ruku a designér z ní během několika let udělal lovebrand. Mistrovské řemeslo sklářů a brusičů obohatil o punkovou noblesu, ať už skrze použití netradiční jedovatě růžové barvy, moderní typografii třeba v kolekci sklenic ABC nebo rebelii v tradiční technice zlacení – z karafy Hamlet na vás upřeně hledí zlatá lebka. Od roku 2017 získala značka během Pleslova vedení mnoho významných ocenění, stal se autorem ceny České filmové a televizní akademie Český lev nebo vytvořil kolekci pro jeden ze světově nejvýznamnějších magazínů o designu Wallpaper*.
Ten, kdo přebere tuhle dobře rozběhnutou štafetu, musí počítat s velkým očekáváním. I proto se Martin Wichterle a management Rücklu začali porozhlížet po někom, kdo má v sobě dostatek píle, pracovní morálky a odolnosti něco takového ustát, zároveň ale také po někom, kdo má v srdci pořád punk, v rukou zkušenosti a v duši… ženskost. „Rozumím si sice více se ženami, ale naštěstí mají všichni chlapi z brusírny ženskou duši,“ prozradil mi kdysi Rony Plesl.
A tak předal žezlo Kateřině Handlové, své bývalé studentce a dnes úspěšné designérce, která pro sesterskou sklárnu Bomma navrhla třeba jedinečná svítidla Shibari a Tied‑Up Romance, vzdávající hold bondáži. „Je jako značka Agent Provocateur, ona se vždycky dívá pod polštář nebo pod deku,“ dodává Plesl.
Mezi dvěma světy
„Vůbec jsem to nečekala a udělalo mi to obrovskou radost. Znám Martina Wichterleho a Rückl dlouho, jak pracovně, tak lidsky, takže to nebude vstup do neznámého prostředí. Cítím ale ohromnou zodpovědnost a samozřejmě i strach. Chystám se tomu dát všechno,“ říká Handlová, když spolu usedneme k rozhovoru. Vyrostla v rodině sklářských výtvarníků, oba její rodiče se dodnes věnují skleněné plastice.
Narodila se sice v Praze, když ale Handlovi našli dům u Nového Boru, v regionu sklářů, zrekonstruovali tam dům a postavili ateliér. Handlová tak prožila dětství na výstavách, vernisážích a návštěvách u významných osobností komunity, jako byl třeba Stanislav Libenský. „Naši měli mezi skláři bezvadné přátele, které dodnes považuji i za své přátele. Sklářskou cestu mi de facto naplánovali, vždycky jsem věděla, že půjdu studovat sklo do Železného Brodu a pak na UMPRUM. Já se na to těšila,“ vzpomíná. Přesto se však neubránila zábleskům jiných zájmů, uvažovala dokonce o studiu chemie na VŠCHT, a během šestiletého magisterského programu vyjížděla na různé stáže.
Do vedlejšího ateliéru k Evě Eisler si odskočila na šperk, odjela i do Štrasburku věnovat se porcelánu. A když začala přemýšlet nad diplomovou prací, přišla nabídka z Preciosy: „Nabízeli studentům, že pokud by někdo chtěl vyrobit světla, rádi pomůžou. Přišlo mi to fajn, světla jsem ještě nikdy předtím nezkoušela. Nakonec mě to chytlo a světlo se stalo mou láskou,“ říká Handlová. Tak vznikla „bondážová“ svítidla, která do svého sortimentu nakonec zařadila Bomma. Po pracovní zkušenosti v designovém studiu v Nizozemsku se ale Handlová vrátila zpátky do Česka a chvíli nevěděla, co dělat. Zkusila pohovor v Lasvitu, kde však tehdy nehledali designéra, ale asistenta projektového manažera. Handlová jim přesto nechala portfolio a nakonec se úplnou náhodou nechala zaměstnat u filmu. Asistentku kostýmního výtvarníka pak nadšeně dělala dva roky, dokud někdo v Lasvitu znovu nevytáhl její životopis. Kostýmy miluje dodnes a ve volném čase si na plac občas odskočí i teď, sklo ji však táhlo zpět do své horké náruče. Navíc dostala nabídku, která se neodmítá – odjet pracovat do Dubaje. Jako první úkol dostala 140 metrů dlouhou plastiku pro Dubai Mall a v pouštní metropoli nakonec pracovala skoro čtyři roky.
„Život v Dubaji mě bavil. Byla to výzva. Pracovala jsem od rána do noci, i o víkendech, mnohokrát i přes noc, pak si jenom dala sprchu a jela na mítink s klientem. To tempo bylo šílené, ale bylo to skvělé. Odnesla jsem si z toho pracovní morálku a pocit, že když je potřeba, umím makat na sto procent,“ vypráví. Na specifické zákazníky Blízkého východu si musela zvykat, nakonec ji to zocelilo. „Jsou tam lidé, kteří jsou nepředstavitelně bohatí, a i když je jich mnoho milých a sympatických, tak někteří dokážou být velmi přísní a nepříjemní. Občas máte 15 sekund na to je zaujmout, a když to nezvládnete, jsou schopni zbytek mítinku koukat do telefonu. Když se mi tohle stalo poprvé, doma jsem se rozbrečela. Tu určitou aroganci jsem si brala dost osobně. Nakonec jsem se to naučila brát profesionálně. Byla to zkušenost k nezaplacení. I pracovní cesty do okolních států mi otevřely oči, uvědomila jsem si, jak moc se tyhle země liší obchodně i lidsky od toho, jak se to prezentuje v médiích. Získala jsem k Blízkému východu vřelý vztah, mám ten region ráda. Pojem český křišťál navíc znají po celém světě, v Dubaji každý taxikář ví o českém fotbalu a českém skle,“ dodává.
Tohle chci!
Role umělecké ředitelky sklárny Rückl je velmi komplexní a Handlová rovnýma nohama naskakuje do tvorby podzimních kampaní, revize sklárny a technických možností. Navíc se očekává také první produktová řada, která ponese její vlastní otisk. Zatím je všechno čerstvé, vize budoucnosti se jí však už rodí v hlavě. „Rückl je pro mě řemeslo, tradice, kvalita, ale i emoce, láska a příběh. Tohle všechno se tam snažil vnést Rony a bude velká výzva to udržet. Já bych ještě přidala slova křehkost a sexy,“ vysvětluje Handlová.
„Pořád se budeme věnovat stolnímu a nápojovému sklu, stejně tak v našem jádru zůstane umění brusu. Chtěla bych se ale pokusit dostat Rückl na každý český stůl, to znamená vytvořit i produkty, které budou finančně dostupnější, ale stále si zachovají vysokou kvalitu, design a identitu Rücklu. Jsem přesvědčená, že u nás chybí kvalitní střed, který doplní dražší kusy pro slavnostní příležitosti.“
Jako příklad uvádí skandinávský design a finskou značku Iittala, v jejímž portfoliu je třeba lisované sklo od ikonického designéra Tapia Wirkkaly. „K lisovanému sklu mám velice pozitivní vztah, mělo tady také velkou tradici. Dnešní technologie lisu už nabízí úplně nové tvarové možnosti, můžete pracovat se strukturami nebo se silou skla. Ráda bych dělala i zajímavé spolupráce.“ Do dialogu pak chce vstoupit s generací svých vrstevníků, třicátníků, kteří už vydělávají, budují si domovy a pro sklo se rádi vydají i jinam než do Ikey. „Je to věk, kdy se vám tříbí vkus, chcete se obklopovat věcmi, které jsou kvalitní a mají trvalou hodnotu. Hledáte něco, co s vámi a vaším životem souzní, s čím chcete strávit spoustu let a k čemu si vytvoříte citovou vazbu. Můj sen je vytvořit několik věcí, u kterých budete mít pocit, že bez nich nemůžete žít. Objekty touhy,“ usmívá se Handlová.
„Móda je mojí vůbec největší inspirací. Oproti designu, který je v čemsi statický, se toho v módě pořád děje tolik, je to vzrušující. Líbí se mi třeba, jak Hermès kombinuje kvalitu s hravostí nebo jak se prezentuje Loewe. Kdyby se dalo v životě stihnout všechno, hned bych se vrhla na studium scénografie nebo módy a oděvního doplňku u Liběny Rochové. Teď mám ale šanci něco změnit tady, i když jsem to vůbec nečekala. Ve skle jsme byli vždy na světové špičce a tradice se musí zachovávat,“ říká a rozhlíží se po zchladlé huti nižborské sklárny, která se po letní pauze pomalu probouzí k životu. V pecích už ale zase začíná žhnout a jiskry se tu rodí stejně překotně jako nápady v hlavě nové umělecké ředitelky.