Třicet let stojí Šimon Pánek v čele Člověka v tísni, teď pomáhá řešit jednu z největších krizí moderní historie

Za posledních třicet let se stal symbolem naděje. Jezdil do válkou zmítaných zemí a se svojí organizací Člověk v tísni se snaží lidem v nesnázích pomoct. A také přesvědčovat ty, kteří žijí v blahobytu, že je důležité před utrpením druhých nezavírat oči. Teď je jedním z hlavních organizátorů pomoci Ukrajině, na níž čeští dárci vybrali přes miliardu a půl.

Sídlo Člověka v tísni na pražských Vinohradech se pomalu vyprazdňuje. Je pátek, pozdní odpoledne, jaro ve vzduchu a víkend na dohled. Mířím do pátého patra, kde má kancelář spoluzakladatel organizace Šimon Pánek, a hned na úvod se mu omlouvám, že mu protahuji jeho pracovní týden. „To nic, dnes to stejně bude zase tak do desíti,“ mávne rukou. Večer ho ještě čeká call s týmem na Ukrajině, telefon mu zvoní i krátce po začátku našeho povídání. „Pardon, tohle musím vzít,“ omluví se, vyběhne na chodbu a hlasitě s kýmsi hovoří.

Už několik týdnů se nezastaví. Těžko se divit, Člověk v tísni je celoevropsky jedním ze zásadních hráčů ve zvládání humanitární krize vyvolané válkou na Ukrajině. „Včera jsem začínal prvním mailem v 5.40, měli jsme komplikace kvůli zásobovacím vlakům. Ale ve válce se děje leccos,“ pokrčí rameny. „Pracuji tak 13–14 hodin denně už tři týdny. Ale není to nic výjimečného, ono se to usadí,“ podotýká čtyřiapadesátiletý Pánek. Zodpovědnost jeho i jeho organizace je obrovská. V době, kdy spolu mluvíme, od dárců vybrala přes 1,5 miliardy korun; a teď je na ní, aby s ohromující částkou co nejefektivněji naložila. „Odezva je absolutně fenomenální. Přepočteno na počet obyvatel a ekonomickou sílu je největší v Evropě,“ uvědomuje si.

Není náhodou, že obří částka putovala právě směrem k Člověku v tísni. Nezisková organizace funguje už 30 let, má kolem dvou tisíc spolupracovníků a působila v 50 zemích světa. Za tu dobu nasbírala zkušenosti s působením v konfliktech po celém světě a na Ukrajině si drží zastoupení od roku 2014, kdy tamní krize začala. „Jsme jedna z větších organizací a jsme dál než řada dalších významných donorů. Ale taky se i kvůli tomu na nás teď všichni obracejí a my se musíme chovat zodpovědně,“ ví moc dobře Pánek. „Ale mě ta práce nabíjí, když je potřeba něco velkého dělat.“

Řídíte organizaci, která pomáhá lidem v nouzi. Nezmáhá vás, že to je práce, která už z podstaty nikdy nemůže být hotová?

To je stejné v topmanagementu každé společnosti. Některé věci jsou dlouhodobě náročné, frustrující, jako třeba konflikt v Sýrii, který trvá deset let. Ke konci války nemůžete přispět prakticky vůbec, můžete jen pomoci části lidí nějak to přežít a dětem chodit do školy. Ta škola je sice spíš improvizovaná, ale pořád je to asi v něčem lepší než si o tom jenom číst na internetu. Navíc já Člověka spíš vedu než řídím, a to s desítkami skvělých lidí, což dost motivuje.

Člověka v tísni jste spoluzakládal před 30 lety. Vzpomínáte na to, že jste nosil pytle s moukou a řídil kamion. Jak vypadá váš pracovní den teď?

Teď je velmi specifická situace, nacházíme se v jedné z úplně největších krizí. Válka nikdy nebyla tak blízko, nikdy sem nepřicházely stovky tisíc uprchlíků během pár týdnů. Můj běžný den tak vypadá trochu jinak než obvykle…

To chápu. Jak tedy?

Nejvíc se věnuji logistice vlaků, které dovážejí humanitární pomoc na Ukrajinu, vejde se do nich objem 15 náklaďáků a jezdí docela bezpečně. Koneckonců takhle jel i premiér (Petr Fiala na cestě do Kyjeva – pozn. red.). Komunikuji s ukrajinskými úřady. Účastním se strategického plánování, přemýšlíme v horizontu až tří let. Pak pracuji na systémových návrzích v Česku, na jednání s politiky o tom, jak si myslíme, že by to měli postavit na krajské nebo centrální úrovni. Máme 100 lidí po celé Ukrajině, přes 300 lidí v sociální síti v ČR, známe lidi, kteří sem přicházejí, jsme zvyklí na řešení velkých krizových situací. Ani práce s většími penězi pro nás není tak výjimečná. Pro srovnání, naše mise v Sýrii má roční rozpočet miliardu. Jen je teď všechno daleko rychlejší.

Miliardu a půl během pár týdnů jste asi sotva čekal.

To určitě nečekal. Ta důvěra je obrovská a překvapující. A je to velký závazek. Peníze se nám hodí ale nejen k řešení situace na Ukrajině. Je tady kupříkladu patnáct uprchlických organizací, které velmi dobře rozumí problematice, ale nemají žádné volné peníze, tady v Česku na uprchlíky dříve ani nezkoušely vybírat. Takže fungujeme jako rychlý donor, který jim pomáhá mít peníze ze dne na den, aby mohly rozjet fungování dobrovolníků, shánět jídlo, zařizovat doprovod do bytu, usnadnit orientaci rodinám a tak dále. Je to obrovský nápor na celé Česko.

Výše pomoci je možná překvapivá, ale Češi už mnohokrát ukázali během krizí solidaritu. Kde se bere?

Ta tady je dlouhodobě. Už v devadesátých letech, když jsme začínali, byla česká společnost velmi solidární směrem do Bosny a Hercegoviny. Naše první sbírka SOS Sarajevo 93 vynesla 35 milionů během dvou týdnů. Kdyby to člověk vynásobil a zkusil převést na dnešní čísla, dostal by se na velmi zajímavé hodnoty v řádech stovek milionů. Důvodů téhle solidarity se dá najít víc.

Poslouchám.

Jednak Češi rádi cestují, mají zájem o svět. Pak pomohlo, že v 90. letech Václav Havel opakovaně zdůrazňoval, že se svobodou bychom měli přijmout trochu odpovědnosti za to, co se děje. Myslím, že tenhle étos u generace roku 89 pořád je. No a zatřetí si myslím, že česká společnost věří několika velkým organizacím, které to dělají: je to Adra, Diakonie, Charita a my. Věří, že když ty peníze pošlou, tak z toho bude nějaký užitek. A konkrétně v případě Ukrajiny se přidává několik velmi silných podporujících důvodů, jako je zkušenost s okupací z roku 1968. Víme, co to znamená, když přijedou sovětské tanky. Většina lidí má navíc velmi dobrou zkušenost s Ukrajinci, pracují tu na stavbách, dělají pomocné profese, prodávají… Snad každý zná nějakého Ukrajince, takže je to najednou daleko osobnější. I proto, že je to skoro sousedská země.

Často ale po úvodním vzepětí solidarity vidíme rychlý ústup. V případě koronaviru se solidární společnost dokonce proměnila v rozdělenou. Čím to je?

Koronavirus byla nepřirozená, svým způsobem nepříjemná doba. Fyzicky, i tou tenzí, jaká další mutace přijde, dilematem, jestli se mám očkovat, nemám… Bylo to výjimečné období, nekomfortní, se spoustou nejistot. Druhá věc je, že žijeme ve světě, kde v posledních patnácti letech intenzivně pracují dezinformační sítě, které jsou dílem odněkud řízeným, často z Kremlu. Antisystémoví lidé jsou v každé době a společnosti. Vždy se koncentrují kolem nějakých témat, teď jim navíc nahrává krize sebejistoty západního světa. U koronaviru to byl případ určité frustrace, že to nemůžu rozhodnout, ovlivnit, velmi pracovala právě dezinformační scéna, což se může stát teď taky, pokud přijmeme několik set tisíc uprchlíků. Pro naši zemi to bude na jednu stranu velká šance. Pokud jim umožníme dobře se začlenit do společnosti, může to znamenat určitý boost pro ekonomiku. Na druhou stranu to bude ale zároveň obrovská výzva dobře vše uřídit, aby nevznikala nová ghetta, centra mizérie a neštěstí. Určitě se nebude ve všem dařit a vláda by si měla hodně dobře promyslet, jak bude o všem informovat.

Čím lepší hejt, tím větší sranda

Šimon Pánek odmala hltal dobrodružné knížky, chodil do skautsky zaměřených oddílů a vždycky chtěl zažívat věci a dělat něco správného, jak sám říká. V mládí cestoval po zemích Sovětského svazu a jednou z těch, která mu učarovala, byla Arménie. Krásné hory, vstřícní lidé, spoustu míst k objevování. Když v prosinci 1988 sledoval z Prahy zprávy o tamním zemětřesení a o pomoci ostatních zemí, zarazilo ho, že Československo mezi podporovateli není. A tak dal dohromady partu kamarádů a další den vyrazil na sovětskou ambasádu vyjednávat, co by se pro Arménii dalo udělat. To byly patrně kořeny Člověka v tísni. Oficiálně organizace vznikla v roce 1992 v kuchyňce Lidových novin, jejichž název také zprvu nesla: Nadace Lidových novin. Od roku 1994 se změnila na Nadaci Člověk v tísni při České televizi a současný název má od roku 1999. Pánek ji spoluzakládal s Jaromírem Štětinou, teď stojí v čele sám.

V roce 2021 Člověk v tísni operoval s rozpočtem skoro tři miliardy korun, letos pracují s plánem přes čtyři miliardy, kromě humanitární pomoci se věnuje podpoře lidských práv a sociální integrace, dlouhodobě řeší také dluhovou problematiku. Mezi hlavní zdroje příjmů patří prostředky Evropské unie, zahraničních vlád a agentur OSN, významnou roli hrají ale i dary od jednotlivců a firem, které každoročně stoupají.

Je současná krize nejintenzivnějším obdobím, které jste ve funkci zažil?

To nevím, když si vzpomenu na povodně 2002, tak to bylo taky hodně intenzivní, odehrávalo se to všechno u nás doma. A nejen ty, intenzivní byly i první války, první dekáda naší práce, tehdy to sice nebylo tak velké, ale bylo to úplně nové, teprve jsme se učili v tom pohybovat, učili se, co vlastně znamená válka a jak jednat s mezinárodními organizacemi. Navíc byl člověk mladší, silněji ty věci prožíval. Chirurgové si taky pamatují první operaci, a ne tu tisící, protože je to prostě jejich profese.

V čem se cítíte lépe? Když jste řídil kamion, nebo když rozhodujete z velína Člověka v tísni?

Beru to tak, že součást toho, co děláme, je nějaká veřejná služba. A když to berete jako službu, tak si v rámci nějaké pokory nemůžete vybírat velikost. Velikost si vybírá vás a služba by měla plnit, co se od ní čeká.

To je až filozofický pohled, ale o moc moudřejší zatím nejsem.

Vezmu to zeširoka. Z party kamarádů a relativně romantického a ne moc strukturovaného období malé nevládky, která pro mnohé byla zvláštním podnikem odkudsi z východní Evropy, jsme se stali středně velkou organizací se spoustou struktury, určitou byrokracií, administrativními, někdy až korporátními systémy, protože operovat se dvěma, třemi, někdy až čtyřmi miliardami korun se nedá stylem malé party dobrovolníků. Moje role je teď sloužit jako hlavní úředník, tak aspoň vnímám roli CEO.

A jak jste se v ní našel?

Emočně bylo samozřejmě zajímavější fungovat půl roku mezi Afghánistánem a Afrikou, baví mě být v terénu, pracovat s lidmi, pochopit jejich problémy, vcítit se do nich. Vymýšlet, jak nastavit procesy, aby vše fungovalo. Myslím, že mám určitý instinkt, jak pronikat k podstatě věci i v cizím prostředí, beru to jako intelektuální výzvu. Zároveň ale naše organizace nepotřebuje ředitele, který bude chtít všechno dělat sám. Potřebuje ředitele, který jí pomáhá stavět, vést, a ve chvíli, kdy je krize, vezme laptop z pátého patra a jde si sednout do zasedačky mezi ostatní.

Takže se na Ukrajinu asi nechystáte.

Když válka začala, tak jsem chtěl hned odjet do Rumunska a Moldavska, tam jsem si říkal, že bude situace s uprchlíky složitá. Nemáme tam takové zastoupení jako třeba na Slovensku. Ale rozmluvili mi to, říkali, že přece nebudu jezdit někde autem bez internetu, když jsem potřeba tady, což měli samozřejmě pravdu. Musíme být schopni se rychle rozhodovat, je potřeba určité sebevědomí, které je dané i tím, že to třicet let děláte. Výhoda Člověka v tísni je, že když o něco jde, tak si všichni ředitelé sednou k jednomu společnému stolu s projektovými manažery, lidmi z logistiky, komunikace, fundraisingu a pracují jako jeden tým. To se děje a je to silné, byť únavné.

Děláte pro Člověka v tísni třicet let. Chtěl jste s tím někdy seknout?

Samozřejmě že jo. Nikdo není imunní proti pocitům, že toho má už dost. Takových situací bylo víc. Čas od času se objeví nějaké vyčerpání, rutina, což může být po velkém vypětí, jako nás zřejmě čeká i teď. Nebo to může být proto, že to člověk dělá dlouho a začne být opotřebovaný. Pomohla mi ale dvě období: jedno na konci 90. let po intenzivním budování od nuly, kdy jsem byl dva roky mimo exekutivu, zůstal jsem jen ve správní radě. Dělal jsem něco v kanceláři prezidenta Havla a něco po světě, vrátil jsem se, až když začala válka v Kosovu. A to druhé období bylo, když jsem si před deseti lety vzal půlroční sabatikl a odjel s rodinou do Indie. Tím jsem si splnil, že nemusím pořád pracovat, to mi hodně pomohlo.

Kde v sobě berete pořád ten elán? Co vás naplňuje?

Naplňuje mě, dokud to vypadá, že jsem organizaci nějak prospěšný, a funguje to. Nedovedu si moc představit, že z této pozice půjdu po 30 letech někam do korporátu. Třeba by mi to šlo, ale nikdo mi nic nenabízí. Všichni si myslí, že jsme tady v neziskovkách zmatení dobrodějci, kteří možná trochu tuší, jak vypadá řízení. Ale neuvědomují si už, že mám pod sebou několikamiliardovou instituci. No a jít pracovat do jiné neziskovky v Česku, když jste z Člověka v tísni, tak to je taky dost těžké. Do politiky se mi nechce. Možná si umím představit nějakou mezinárodní pozici, ale pořád mám pocit, že tady mám co dělat. Motivuje mě několik set skvělých lidí, kteří tady jsou. V dnešní době je úžasné chodit do organizace, kde jsou lidé pozitivní, slušní, pracují tady proto, aby věci dávaly smysl, navzájem si pomáhají, to se často nestává.

A přitom nevydělávají velké peníze: podle poslední výroční zprávy je průměrná mzda v Člověku v tísni 32 422 korun, na vedoucích pozicích pak 52 499 korun.

To jsou čísla roku 2020, intenzivně se snažíme o navyšování platů, vzhledem k růstu v celé společnosti.

Ač je Člověk v tísni velkou organizací, stejně musí pomoc vždy pečlivě cílit. Jak snášíte to, že nemůžete pomoci všem?

Nikdy mě to zásadně nestresovalo. Obvykle postupujete na základě nějakých objektivních kritérií daných situací těch lidí. Nemusíte být tím, kdo činí Sofiinu volbu.

A není citově deprimující setkávat se v práci tak intenzivně s lidským utrpením?

Určitě to není tak, že by mě po třiceti letech nezajímaly osudy lidí. To bych to nedělal, za tenhle plat s tou odpovědností a s těmi riziky, to bych dělal za trojnásobek v korporátu. Baví mě pomáhat, dělat strukturální posuny v Česku, ve vzdělávání. Nebo se aspoň snažit, aby se věci nezhoršovaly. To je důvod, proč jsem tady. Ale určitě to v současnosti osobně neprožívám tolik, jako když mi bylo 25 let a jezdil jsem přímo po rodinách. Každopádně bych neřekl, že by mě to deprivovalo, musíte si k tomu zkrátka najít profesionální cestu. Lidé, kteří to udělají a nezcyničtí, jsou velmi cenní a táhnou tuto organizaci. Pak jsou lidé, které to příliš emočně trápí a zatěžují je i ty volby, že nemůžeme pomoci všem, ti po několika letech většinou odejdou, je to pro ně příliš náročné. A pak jsou také lidé, které to citově deprimuje, vyprázdní se, začnou se bránit určitým cynismem vůči tomu, s čím pracujeme, a to jsou typicky lidé, kteří odcházejí jakoby za lepším. Funguje to přirozeně.

Neziskovky jsou často pod tlakem veřejnosti i politiků. Nebyl jste kvůli tomu někdy blízko vyhoření?

Neměl jsem nikdy pocit, že by se člověk měl zalíbit všem. Určitá část společnosti nesouhlasí s tím, co je podle nás důležité, s našimi hodnotovými východisky. Vidí svět jinak. Tak prosím, to je jejich věc. Že někdo píše někam hejty, to je mi srdečně jedno. Dokonce máme tradici, že nejlepší hejty se vždycky čtou na vánočním večírku.

Vážně?

Ano. Čím lepší hejt, tím větší sranda. No a nálepkování od politiků a občas i dalších opinion makerů… Nemám nic proti veřejné kontrole, pracujeme s veřejnými penězi, nevadí mi pronikavé otázky, zkoumání toho, co děláme. Naopak, je to tak dobře. Nepříjemné jsou zjednodušující nálepky, že jsme všichni neschopní, že sem padají peníze jako do černé díry. Říkají to obvykle lidé bez znalosti věcí, bez pochopení, blbě se jim to vysvětluje, obvykle mají názor už udělaný. Ale opět: člověk se nemůže líbit všem. Na druhou stranu, míra podpory české společnosti vyjádřená počtem přispěvatelů stále roste. A všechny možné vlády, ať už jsou takové nebo jiné, nakonec našemu expertnímu pohledu přinejmenším naslouchají. Po 30 letech a tom, čím jsem prošel, mi opravdu nezkazí den, že občas ráno otevřu mail a jako první na mě čeká zpráva „Ty kreténe, na tebe taky dojde“.

A to se děje často?

Tak jednou týdně. V normálním období.

Co na to vaše rodina? Nepřemlouvali vás, ať s tím skončíte?

Dříve jsem trávil šest až devět měsíců na cestách, dneska jsem jako hlavní úředník tady v kanceláři a jenom vyjíždím, to se dá s rodinou skloubit lépe. V běžném období mám work‑life balance porovnaný, ono by to taky po 30 letech bez toho nešlo. Dobrý manažer se podle mě pozná tak, že nesedí v práci každý večer do osmi, spíš podle toho, jak mu to funguje samo o sobě, jak dokáže delegovat práci a upozadit sebe samotného. Teď je to samozřejmě s vytížeností jinak, ale nad tím se nikdo nepozastavuje.

Skeptici v křeči

O Šimonu Pánkovi se dlouhé roky hovoří i v souvislosti se vstupem do politiky. Václav Havel dokonce v roce 2010 pro Respekt prohlásil, že by si přál, aby kandidoval na prezidenta: „… nikdy nezakládal strany, nekroužil v jejich orgánech, ale o politiku se vždycky zajímal a hlavně sloužil prokazatelně, odpovědně a kvalifikovaně společnosti tam, kde to bylo zapotřebí. Není konfliktní, ale dokáže si stát na svém.“ Havlův názor zdaleka není v Česku ojedinělý, Pánek zatím prezidentskou kandidaturu nechystá.

V roce 1989 byl přitom jedním ze studentských vůdců během revolučního období. Pomáhal organizovat protest 17. listopadu, ač se ho paradoxně sám nakonec nezúčastnil. Byl totiž na brigádě na Šumavě. Následně ho, k jeho překvapení, vynesly preferenční hlasy při volbách v roce 1990 do sněmovny za Občanské fórum, on ale krátce po zvolení na mandát rezignoval. Od té doby vstup do politiky odmítá.

Co by se muselo stát, abyste změnil názor?

Musel bych se probudit a říct si, že to je to, co chci teď v životě nejvíc. Protože jít do boje o prezidentskou pozici se nedá jen tak proto, že vám to někdo říká.

Bývalý slovenský prezident Andrej Kiska vám prý kdysi řekl, že politika je humus. Nezdá se jako pravděpodobný scénář, že byste chtěl v životě právě tuhle cestu.

Není to nic, co bych plánoval nebo na čem bych teď pracoval. Pro nejbližší roky to určitě nepřipadá v úvahu. Zároveň nevím, co bude za pět deset let. Nemám to mentálně jako součást své kariéry do důchodu.

Apolitický nicméně nejste, i teď musíte s politiky jednat. Naslouchá vám současná vláda více než ta minulá?

Záleží na jednotlivcích. Jsme organizace, která věří v liberální demokracii, takže se snažíme cíleně mluvit se všemi politiky stejně. Minulá vláda posunula v některých tématech, jako byla třeba kultivace prostředí dluhů, věci poměrně dost dopředu. V době covidu bylo poměrně otevřené návrhům i ministerstvo financí. Přicházeli jsme s návrhy, jak nějaké věci upravit a snížit dopady výpadků příjmů, odklady nájmů a podobně. U nynější vlády mi zase přijde, že se víc bere jako standard naslouchat expertům na problematiku. Taky víc komunikuje a víc vysvětluje než vláda minulá, ale pořád bych řekl, že ne tak, jak by bylo potřeba, zejména co se uprchlické situace a jejich ubytovávání týče.

V roce 1989 jste patřil k předním tvářím revolučního období. Tehdy jste se snažili bojovat i za určité hodnoty a ideály. Jak se je povedlo v Česku zakořenit?

V době ukrajinské krize reaguje česká společnost fantasticky. Na druhou stranu, v době uprchlické krize z Blízkého východu jsem byl opravdu zděšený. Ale hlavní odpovědnost leží na politicích. Nemáme moc zkušenost s jinakostí, kromě Ukrajinců a Vietnamců tady moc menšin nemáme. V západní Evropě si zvykají už desítky let. A politici místo toho, aby lidi uklidňovali, se dlouho předháněli, kdo bude víc strašit, aby to využili při mobilizaci hlasů a tím udělali všechno pro to, aby společnost byla vystrašená, xenofobní, odmítavá. Z toho jsem neměl vůbec dobrý pocit.

Proč jsme takoví skeptici vůči všemu?

Moc nevím. „Středovýchodoevropani“ jsou si podobní, nějakou roli hrál určitě komunismus, kdy věci byly hrozně často jinak na povrchu a uvnitř. Mluvilo se pořád o tom, jaké máme úžasné hospodářství, přitom všichni věděli, že to není pravda. Taky se říkalo, jaký máme výborný nábytek a další výrobky, přitom všichni doufali, že dostanou džíny v balíku ze Západu. Hodně jsme si zvykli na to, že realita je jiná, než jak se věci říkají. Možná hraje roli i naše dlouhá historie pod Rakouskem a Habsburky. Vždyť i Švejk je skeptický ke všemu a hledá si cestu, jak to udělá po svém.

Nechybí nám silné pozitivní elity?

Určitě. Myslím, že poslední roky jsou politici velkým příkladem v tom, jak se chovají, jak mluví. A když máte prezidenta, který devět let přináší hrozně negativní tón do veřejnosti, útočí, nálepkuje, rozděluje, vnáší jed do společnosti… a další politické elity, u nichž vidíte, že přinejlepším mlží, jsou nekonzistentní, útočné, moc jim nevěříte, že svoji práci dělají dobře, tak to společnost strašně frustruje. Žijeme obecně v těžké době, probíhá tady krize důvěry Západu ve svou dobrou budoucnost, takový pocit, že dobře už bylo, a kdo ví, co nás čeká, což není úplně neoprávněné. Světové pořádky se přeskládávají nejvíce za posledních 200 let. Končí euroamerická dominance, nebo je přinejmenším slabší. Pak je to strašná rychlost světa, která je pro část lidí těžko přijatelná, vzbuzuje vnitřní úzkost. Zažili jsme ekonomickou krizi, uprchlickou krizi, dva roky s covidem, rozjela se dezinformační scéna, která přinejmenším v Evropě byla součástí ruského plánu destabilizace Evropské unie.

Českou společnost často označujete jako v křeči. Proč?

Ona ta křeč postihuje všechny západní společnosti. Podívejte se na brexit. Nebo Trumpa. To jsou důsledky křeče. Rozdíl je v tom, že na Západě k těmto fenoménům vždy existuje silná protiváha. I za Trumpa byly silné, liberálně demokratické politické figury a bloky, které vyvažují jeho tendence, což u nás dlouho nebylo. Teď volby přinesly změnu. Liberálně fungujícím stranám se povedlo přesvědčit část společnosti, že má cenu to zkusit. Nemáme populistickou vládu. Je tu nová společenská smlouva, která je docela nadějná.

Vnímá to i svět?

Česko bývalo veliký premiant. Byla tady veliká, až nerealistická očekávání Západu, že naše společnosti se změnou režimu změní celé. Česko mělo navíc zvláštní aureolu země Václava Havla, toho intelektuála, který porazil komunismus, což byla strašná zkratka. Komunismus by padl stejně. A realita nebyla tak růžová, což se pak ukázalo s naší reakcí na uprchlickou vlnu i změnami v politice, kdy se místo tradičních stran dostaly k moci strany přinejmenším částečně populistické. Teď se to mění, i cesta premiéra Fialy byla důležitým gestem, které neudělal nikdo ze státníků západní Evropy. Tak snad se to zase zlepší.