Za hranice reality. Češi vás skrze technologie vezmou do středověku nebo posadí do stíhačky

Dva české týmy dělají všední realitu pomocí technologií více vzrušující. Jeden oživí kostru plejtváka a nechá vás zažít středověké dobrodružství, druhý zase ukáže, jaké je pilotovat stíhací letouny.

More.is.more

Tuhle mapu karlínské oblasti velmi dobře poznávám. Jen na ní teď chybí jak budova bývalé kotlárny, kde naše redakce sídlí, tak všechny oblíbené kavárny v okolí, stanice metra, tramvají… Vlastně toho na ní není moc: jen pár stavení a mezi nimi pobíhající postavička. Nevypadá, že by byla z roku 2022, spíš stovky let zpátky z minulosti.

Na mapu koukám na telefonu, který drží v ruce George Pinkava ze studia More.is.more. Ukazuje mi rozpracovaný projekt, který má nemalou ambici: přenést vás s pomocí mobilu do středověku, kde na vás v dobře známém prostředí čeká velké dobrodružství.

Pracuje totiž na středověké geolokační mobilní hře, která se v určitých ohledech podobá třeba dobře známému Pokémon Go a taktéž funguje na principu rozšířené reality. Jinak řečeno: využívá skutečného prostředí, do kterého přináší nové prvky. Tentokrát ale nepůjde o pokémony, nýbrž o středověké Česko.

„Vyberete si husitskou frakci, budete mít svoji družinu, potkávat různé postavy a plnit úkoly. Chceme jít mnohem dál než být jen klonem Pokémon Go,“ říká Pinkava. Odvážné tvrzení, troufat si se svým herním debutem na jeden z fenoménů mobilního hraní…

Titul zatím nemá jméno ani finální podobu, vyjít má v příštím roce. Objednal si ho Petr Jákl, režisér husitského velkofilmu Jan Žižka, jako doplněk snímku. S týmem přišel do kontaktu přes společné známé, líbila se mu jeho práce a navrhl, jestli nechtějí Jana Žižku doprovodit hrou. V More.is.more už tehdy měli koncept mobilního titulu, původně mělo jít o hříčku na motivy únikovek. Nakonec je ale Jákl přesvědčil, ať vyrobí hru z českého středověku, a do projektu rovnou sám investoval. Konkrétní sumu studio nechce říct.

Premiéra jeho filmu se kvůli covidu odkládala, a tak bobtnaly i ambice hry. Teď už se však blíží dokončení a bude z ní vůbec největší projekt studia, které si hraje s rozšířenou a virtuální realitou a snaží se posouvat zavedené standardy kvality.

Plejtvák zpátky ve vodě

Pokud jste někdy v poslední době zamířili do Národního muzea, už jste se s ním setkali. Obří plejtvák myšok, který na obrazovce vašeho mobilního telefonu proplouvá oceánem. More.is.more se podařilo fascinujícím způsobem oživit kostru vystaveného savce, obalit ji svaly a kůží a ponořit ji do chladných mořských vod. „Strávili jsme spoustu nocí sami v muzeu, kdy jsme to testovali. Jednou jsme se tu i ztratili,“ vzpomíná se smíchem Marek Kulkovský, spolu s Pinkavou hlavní tvář studia.

Národní muzeum oslovilo Asociaci virtuální a rozšířené reality s tím, že by o takový projekt stálo. Když se ta informace dostala k More.is.more, okamžitě zatoužili se zapojit. „Bál jsem se, že to bude dělat někdo jiný a neudělá to dobře,“ směje se Pinkava. Synovec známého filmaře Jana Pinkavy totiž věří, že jeho tým dokáže nastavovat laťku výš, než je zvykem. U plejtváka je hrdý na to, že jejich technologie funguje, ať stojí návštěvníci kdekoliv – nemusí se postavit na předem vytyčené místo. Navíc se ji povedlo elegantně implementovat do aplikace Národního muzea, která slouží jako digitální průvodce.

Za hranice reality

„Chceme udávat trend v tom, jakou by měli klienti očekávat kvalitu rozšířené reality. Aby státní instituce mohly dostat něco jako plejtváka, aby se nespokojily s řešením, které se dá spustit jen z určitého místa. To naše je jednoduché, funguje jako kouzlo, technologie není vůbec vidět,“ prohlašuje Pinkava.

On i Kulkovský za sebou mají práci na různých projektech pro rozšířenou a virtuální realitu, až se jejich cesty spojily v More.is.more. Pověst si udělali zejména dokonale zvládnutou technologií 3D skenování, kterou využili už na svůj první projekt: přes rozšířenou realitu nabídli digitální rekonstrukci hradu Trosky v jeho původní podobě. V průběhu let pak pracovali na tom, aby zvládli tato data co nejlépe optimalizovat: jinak řečeno, aby vysoce kvalitní skeny dokázali nabídnout i na běžných zařízeních typu telefon nebo tablet. „Na 3D skenování si zakládáme. Hyperrealita je něco, co nás odlišuje,“ říká Kulkovský.

V jejich kanceláři mám šanci si to sám vyzkoušet. Dostanu na hlavu headset a ukazují mi takřka hotový projekt, kterému ale covid překazil cestu na svět. Měl být totiž součástí Českého domu na olympiádě v Tokiu, jenže ten se z hygienických důvodů nakonec vůbec neotevřel.

Digitální Karlův most

Ve virtuální realitě v něm uživatelé mohou cestovat po dobře známých lokacích z Česka, které More.is.more velmi věrně zachytilo. Okamžitě poznávám Adršpašské skály, podívám se i na skály Prachovské a Labské pískovce. Vše vypadá mnohem uvěřitelněji, než to znám z jiných aplikací a her na virtuální realitu, což je zásluhou bezvadně zmáknuté technologie skenování. Podívat se dá i na norský Flatanger, kde český lezec Adam Ondra zdolal nejtěžší cestu světa. „S Adamovým týmem jsme dál v kontaktu, rádi bychom aspoň tuhle část ještě někde využili,“ podotýká Kulkovský.

Nově pak mají v repertoáru jedno eso: naskenovali kompletní Karlův most i jeho okolí, což může být tuze ceněná komodita třeba pro filmaře. Pamatujete, jaké pozdvižení loni vzbudil Red Bull, když nechal kvůli reklamě projet po mostu formuli? Teď by se scéna dala natočit bez nutnosti vyřizovat všechna povolení a vyklízení Karlova mostu. Stačilo by použít tento sken a navolit si detaily podle potřeb.

Pinkava kliká myší a Karlův most se rázem halí do tmy, pak zas do ranní mlhy. „Můžete mít perfektní světlo tak dlouho, jak chcete,“ ukazuje spokojeně. Anebo si Karlův most klidně přenést zpátky do středověkých dob. Možnosti jsou nekonečné. „Technologie směřuje k tomu, že budeme reálný svět doplňovat o rozšířenou realitu. A my tomu chceme jít naproti,“ doplňuje Pinkava.

Vrgineers

Krajina amerického Orlanda pode mnou ubíhá jako splašená. Města, louky, řeky, silnice – ani se nestačím kochat. Přitáhnu ovládací páku k sobě a vznesu se vysoko nad oblaka. Tady mě nerozptyluje nic, jen hukot mojí nadzvukové stíhačky a blikající radar na displeji přede mnou. Sedím v F‑35 Lightning II, jednom z nejmodernějších bojových strojů současnosti, a hlavou mi probleskne, že ovládat ho je vlastně hračka. Držím si stabilně rychlost kolem 700 kilometrů v hodině a postupem času si dovoluji čím dál víc: točím se kolem své osy a troufnu si i na looping, tedy vertikální obrat o 360 stupňů. Na displeji letmo spatřím, jak hodnota přetížení rychle stoupá, ale snažím se od toho oprostit a koncentrovat se na pilotování. Radar ukazuje letiště, takže je čas zkusit si přistát…

Hlava se mi z těch všech manévrů naštěstí netočí. Jsem sice v kokpitu stíhačky, ale kolem mě nejsou oblaka, nýbrž haly letňanského výstaviště. Na hlavě mám headset pro virtuální realitu XTAL, který vyvinula česká firma Vrgineers, sídlící v pražských Holešovicích, a stal se žádaným prostředkem pro simulace všeho druhu. I proto ho využívá americké námořnictvo i britské, americké nebo brazilské letectvo.

Komplexnost simulace se pochopitelně odvíjí od vstupních parametrů; zatímco já jsem si pohodlně létal, točil se ve vzduchu a přidával a ubíral rychlost, skutečný výcvik vás donutí ovládat všechny „budíky“ a zároveň vás velmi dobře připraví na skutečnou letovou zkušenost.

„Chtěl bych si brzy udělat pilotní průkaz,“ říká Marek Polčák, ředitel a spoluzakladatel Vrgineers. „A s možností trénovat na našich simulátorech to snad půjde hladce.“

Stíhací letadla a helikoptéry ho zajímaly odmala, dlouho to ale bral spíše jako koníček. „Vždycky jsem chtěl dělat v technologiích. A uvědomoval jsem si, že téměř všechny sofistikovanější vynálezy, od letadla přes mobilní telefon až třeba po GPS navigaci, vznikly v armádě. Až pak se uvolnily pro používání v široké veřejnosti,“ líčí.

Inspirace z frustrace

Cesta k vojensky zaměřeným simulátorům ale nebyla přímočará. Polčák začal podnikat už při studiích ČVUT, kdy s partou spolužáků založil firmu Quanti a pomáhal prodávat projektové řízení společnostem jako Linet nebo Jablotron. „Líbily se mi produkty, které spojují hardware a software, takže mě nadchla i virtuální realita. Kvalita headsetů mi ale přišla podprůměrná a z té frustrace vznikla touha udělat co nejlepší,“ říká.

Začali tedy pracovat na headsetu vlastním a postupně ukazovali prototypy potenciálním zájemcům. A zjistili, že největší zájem mají klienti z oborů automotive a létání. „Věděli jsme, že když budou mít brýle vysokou kvalitu, tak budou dobré na simulace,“ přibližuje Polčák.

Brzy si plácli s velkými značkami, jako je BMW, Škoda, Lamborghini nebo McLaren, kterým brýle s prvotřídní kvalitou obrazu usnadňují vytvářet design automobilů. Použití našly i u jezdců formule 1. Postupem času ale rostl zájem právě v letectví. A z party „ajťáků“ z ČVUT se stala firma vyrábějící nejen brýle, ale celé simulátory stíhaček i helikoptér.

Ty se dodávají v podobě reálně vypadajícího kokpitu se všemi ovládacími prvky. Zároveň jsou součástí i brýle, které kromě virtuální reality zvládají i tu smíšenou. Mají na sobě totiž kamerky, které snímají prostor okolo vás, a tak při pohledu do headsetu uvidíte jak simulovaný obraz, tak i své ruce a nohy a celý kokpit, aby byl zážitek co nejkomplexnější.

Stíhačky i helikoptéry

Takovou „hračku“ si málokdo kupuje na doma, však také kompletní simulátor vyjde až na desítky milionů korun. Kromě zařízení napodobujících stíhací letadla F‑35 jsou v nabídce také F‑15, F‑16, F‑18, ale i simulátory vrtulníků UH‑60 Black Hawk nebo AH‑64 Apache. Samotné brýle XTAL 3 vás pak vyjdou zhruba na 200 tisíc korun. Proč si je kupovat, když jsou na trhu řádově levnější modely? „Jsme jediná firma na světě, která je schopná dodat brýle se širokým zorným úhlem a nezkreslenou kvalitou obrazu. Brýle, které jsou speciálně vyvinuty s piloty z celého světa, aby jim usnadnily trénink,“ vysvětluje Polčák.

Primární využití je právě u pilotů, kterým umožňují výrazně zlevnit jinak zatraceně drahý výcvik. Letová hodina se pohybuje v řádu nižších desítek tisíc korun u helikoptér a vrtulových letadel až do stovek tisíc korun u stíhacích letadel. „Simulátory navíc bývají docela drahé na nákup i údržbu, ty naše oproti tomu stojí zlomek a díky jejich jednoduché obsluze a dostupnosti nemusíte na trénink,“ přibližuje Polčák.

I proto Vrgineers úspěšně rostou a lákají mezi investory i dobře známá česká jména: třeba Josefa Průšu nebo Daniela Vávru. Loni zaznamenali obrat dva miliony dolarů (necelých 50 milionů korun) a brzy prý chtějí dosáhnout na dvojnásobek.