Zachránci tradic. Studio Ihor objevuje krásu zašlých řemesel a proslavuje ukrajinské designéry

Fascinují je barvy, materiály a tradiční řemeslo. Studio IHOR patří k tomu nejzajímavějšímu na české scéně, pro kterou teď objevuje i další designéry z rodné Ukrajiny.

Termín na rozhovor hledá Ihor Sabadosh složitě. Má hodně práce, což u designérů pár týdnů před Designblokem není neobvyklé. U něj to má ale ještě jeden důvod. Válku. Ihor se narodil na Zakarpatské Ukrajině. Většinu života prožil v Česku, přesto své kořeny pořád vnímá, navíc v zemi zůstala část jeho rodiny. On sám se na Ukrajinu vracel každý rok, až do ozbrojeného konfliktu s Ruskem v březnu 2014. A pak 24. února 2022 začala invaze… „Nedařilo se mi vůbec soustředit na práci. Měsíc jsem skoro nic nedělal. Asi i proto teď máme tolik práce,“ uvědomuje si, když se koncem srpna přece jen potkáváme.

Pracovní vytíženost je pro něj únikem od temných úvah. „Schovávám se za ni. Zaplním si hlavu myšlenkami na dané projekty.“ Část jeho rodiny po vstupu ruské armády do země utekla za hranice, babičky ale pořád zůstávají tam, kde už půl roku zuří válka. Ihor jim každý týden volá. „Snažil jsem se je přemluvit, ať taky odejdou, ale nemá to cenu. Odmítají to. Říkají, že jsou doma na Ukrajině, že tam strávily celý život.“

Podpořit kolegy

Utéct před chmurnou realitou úplně nejde, dá se ale obrátit pozornost k tomu pozitivnímu. Jednatřicetiletý Ihor totiž netouží, aby se studio, které tvoří s o rok mladší partnerkou Sárou Matysovou, zviditelňovalo válečným konfliktem. Naopak, od února místo vlastní práce prezentují na svých sociálních sítích jiné ukrajinské umělce a designéry. „Takřka na půl roku jsme utnuli komunikaci o sobě. Chtěli jsme objevit a ukázat práci ukrajinských kolegů,“ říká Sabadosh.

Efekt se dostavil téměř okamžitě, o ukrajinskou scénu se začala zajímat média a tím jim otevřela cestu za hranice. V těžké době tuze užitečný benefit. „Někdo třeba řešil přesun výroby do Polska, protože dostat svoje výrobky na západ je teď dost obtížné, nákladní auta stojí na hranicích třeba týden a doprava vás vyjde dráž než samotný produkt,“ přibližuje Sabadosh.

Jejich aktivita na sociálních sítích zaujala i Janu Zielinski, ředitelku Designbloku, která hledala způsob, jak podpořit ukrajinské designéry. „Oslovila nás, abychom připravili kurátorský výběr designérů, které bychom pozvali do Prahy a představili je české veřejnosti,“ líčí Matysová s tím, že výsledek společného snažení bude k vidění na začátku října v rámci Designbloku na výstavě Sláva Ukrajině. „Budeme se snažit na základě individuálních příběhů odvyprávět kus toho obecného ukrajinského,“ doplňuje.

Sabadosh přiznává, že se válka alespoň stala záminkou, jak lépe poznat ukrajinskou designérskou scénu. „Dřív jsem to bral zpovzdáli a neřešil, odkud kdo je,“ říká. „Teď vidím, jak je z nich cítit národní hrdost na vlastní dějiny a touha s ní pracovat dál.“ A on jim dělá v zemi, kde strávil většinu života, pyšného ambasadora.

Zachránci tradic

Chtě nechtě, studio IHOR poutá v souvislosti s válkou pozornost. Vysloužilo si ji ale i předtím, koneckonců bylo nominované na Objev roku v Cenách Czech Grand Design 2021 za textilní kolekci Piet a kolekci nábytkových doplňků. Textil je bližší Sáře, nábytek zase Ihorovi: spojuje je fascinace barvami, materiály, technologiemi a řemeslem. „Oba jsme hodně odlišní, já jsem techničtější a věcnější typ, Sára je v tvorbě i životě volnější. Prolínání těch dvou světů dává smysl,“ míní Sabadosh.

Seznámili se na večírku, oba studovali na UMPRUM a zprvu tvořili odděleně. Sára navíc pracovala jako dentální hygienistka. Během první koronavirové karantény se ale rozhodli, že zkusí tvořit společně. „Vždycky jsme si věci konzultovali a celý život trávíme v úzkém kontaktu. Když se tak na jaře podávala přihláška na Designblok, říkali jsme si, že zkusíme něco spolu,“ vzpomíná Sabadosh, který se jako dítě přestěhoval z Ukrajiny do severočeského Chomutova. Jejich úplně prvním společným dílem byly roušky, které Matysová jako jedna z mnoha dobrovolníků šila, a Sabadosh na ně přispěl logem, které chystal jako etiketu na textilní křeslo.

Zaujali ale už zmíněnou láskou k řemeslu a tradicím. S Schindlerovou pletárnou z Českého Švýcarska dali dohromady dětskou dečku Oskar, v rodinné Tkalcovně Kubák vyráběli deky Piet, v Moravské gobelínové manufaktuře nachystali zakázkové koberce a umělecké textilie, s porcelánkou Thun zase vyvíjeli prototypy vázy Douze. „Daří se nám být při navazování partnerství intenzivní, v tom nás UMPRUM vycvičila,“ míní Sabadosh. Dále budeme s firmou Devoto představovat kolekci stolů, s Truhlářstvím Tadeáš stoly a skříně, s Luisou Bělohlávkovou pak instalaci skládající se z kolekce skříní a komod…,“ vyjmenovává.

Vytahovat tradiční a přitom nepříliš známé podniky Ihora těší. Vždyť třeba Moravská gobelínová manufaktura je jedna z posledních svého druhu v Česku. „Táhne mě k tomu strach z jejich nevyužitého potenciálu. Máte to pod nosem, mají úroveň a kvalitu, ale zároveň stárnou a mizí. V zahraničí přitom vidíte, že to funguje.“ Své studio tak chtějí stavět na třech základních pilířích. Jedním z nich je právě navázání na tradiční tvorbu, druhým volné experimentování s tím, co je baví, a třetím jsou komerční zakázky, které mají studio uživit. Do druhé kategorie patří třeba série extrudované (vytlačené) keramiky Extruded Memories, která vznikla ve spolupráci s Dávidem Valovičem a představí ji už na letošním Designbloku. IHOR totiž není jen projekt jeho a Sáry Matysové, neváhají do něj zapojit ani další mistry v jednotlivých disciplínách. A Valovič si s keramikou rozumí perfektně. „Využili jsme na to předměty z dětství či nedávné minulosti, které v nás vyvolávají nějakou vzpomínku,“ přibližuje Matysová. Ona tak sáhla v paměti po papírové dětské housence, jejíž motivy obtiskla do keramického produktu, Sabadosh zase zvolil rukavici, kterou věnoval dědečkovi při posledním rozloučení – to bylo ještě v zemi, kde se narodil. „Mé vzpomínky na Ukrajinu jsou útržkovité a ne příliš konkrétní. Přesto ta nejsilnější je velmi popisná a dokážu si ji představit v obrazech. Jde o rozloučení s dědou, v tu chvíli velkou mužskou figurou mého života. Celá série vzpomínek je uchovaná do jednoho předmětu, do rukavice, kterou jsem hodil na rakev a druhou si nechal,“ přibližuje.

Mezi komerční zakázky patří třeba baterie na ukládání solární energie, což je v době nynější krize ještě užitečnější produkt, než se v začátcích vývoje zdálo. „Dále budeme s firmou Devoto představovat kolekci stolů, s jiným truhlářstvím stoly a skříně, s Luisou Bělohlávkovou pak instalaci skládající se z kolekce skříní a komod…,“ vyjmenovává Sabadosh.

Plánů je ale mnohem víc. V nejbližší době chystají spustit e‑shop, následovat by měl showroom. A pak plánují magazín, který by měl demytizovat jednotlivé složky designérského procesu. „Ne každý ví, jak přesně fungují designéři a další osoby spojené s naší prací, třeba marketing a PR. Chceme představit lidi, technologie, materiály či místa zapojené do tohoto procesu, aby se čtenáři mohli vzdělat a lidé z oboru třeba navazovat spolupráce,“ přibližuje Sabadosh. Motivace k tomuto projektu není zatím jiná než edukativní. Pokud by žurnál fungoval, mohl by se dát nějakým způsobem i monetizovat, Ihor ale zatím počítá, že ho bude studio dotovat. „Nemluvíme úplně rádi sami o sobě a možnost ukázat naši práci na někom jiném nám dává příležitost rozpitvat a otevřít designový svět pro širší veřejnost,“ líčí.

Spartak jako Sparta

Mimochodem, první věc, která vás praští do očí, když vstoupíte do ateliéru IHOR na pražském Smíchově, nejsou ani stoly, ani židle či keramika. Ale fotbalové dresy. Ihor Sabadosh je totiž velkým fotbalovým nadšencem a jeho předchozí projekt Meroona měl ušlechtilý cíl: dát vizuální identitu menším fotbalovým klubům. Jen si to představte, že by tým z okresního přeboru měl designově vyladěnější dresy, loga či vstupenky než třeba pražská Sparta.

„Cílem bylo věnovat se textilu, grafice, ale i drobné architektuře, vylepšit třeba zázemí a šatny. Chtěli jsme vytvořit lepší podhoubí pro amatérský sport, aby byl atraktivnější pro širší veřejnost. Máte tam větší srdcaře, je to součást jejich života, lifestylu,“ vysvětluje Sabadosh. Zatím zvládl vytvořit ale jen výbavu pro Spartak Perštejn, kde sám hrával, než musel kvůli návalu práce odsunout Meroonu na vedlejší kolej.

Nezastírá ovšem, že by se k projektu rád vrátil, povolí‑li mu to časové možnosti. To se ale zatím nezdá být úplně pravděpodobné. Koneckonců, ani milovaný fotbal už moc nehraje. Vše muselo ustoupit stranou, když se začala rozjíždět značka, která nese jeho jméno.