Stavět empaticky. Lenka Míková zvládá barvité rekonstrukce i stylové chalupy
Mistrně dokáže rozsvítit každý interiér, navrhne okouzlující chalupu, hodinový hotel i slavnostní prostory Rudolfina. A neštítí se ani designu. Není divu, že o architektku Lenku Míkovou je velký zájem.
V ateliéru Lenky Míkové je klid. Poledne, čas oběda, na který většina jejího týmu také vyrazila. „Domluvila jsem si to tak, ať máme na focení klid,“ usmívá se 37letá blondýna, když pózuje ve velkých prosklených dveřích. Jednu část vzdušného ateliéru s industriálními prvky zabírají stoly s počítači, v druhé, konferenční místnosti, je zároveň materiálová databáze: na policích vedle sebe stojí vzorky z různých projektů a rešerší.
A pak jsou tu skříňky s osobními věcmi. Míková se culí, když otevře jednu z nich. Na dveřích visí plakát herce Joea Landa, který je známý především jako dobrácký Byron Sully z legendárního seriálu Doktorka Quinnová. „Není to úplně můj idol, v té skříňce byl už ve chvíli, kdy jsem si ji koupila z bazaru. Našli jsme ho tam jako překvapení, tak už nám zůstal jako takový maskot,“ vysvětluje.
Za poslední roky si Míková vybudovala nejen úhledný ateliér a fungující studio, ale také velmi slušné renomé na architektonické scéně. Blýskla se rekonstrukcí prvorepublikového bytu na Starém Městě, jehož puristické pojetí oživila barvami a vytvořila nezaměnitelný interiér. Vyhrála designérskou soutěž na nový vstupní prostor Rudolfina, kdy ho citlivě proměnila za využití leštěné mosazi, sametu či tmavého dřeva. V roce 2017 získala cenu Interiér roku za rekonstrukci jihočeské usedlosti. A vymyslela i podobu obchodu Freshlabels jak na Letné, tak v pobočce v Berlíně. „Freshlabels požádali o koncept mě i designéry, se kterými předtím dělali v Praze. Nakonec si vybrali ten můj, protože měli pocit, že víc naslouchám jejich požadavkům,“ doplňuje. „Je strašně důležité, aby byl člověk schopen naslouchat. Pak dovede dávat odpovědi, které jsou potřeba.“ Ona sama empatii nepostrádá, což se v architektonické praxi ukazuje jako velká výhoda.
Ožehavá zakázka
Však se také schopnosti naslouchat učila odmala, aniž by si to tehdy plně uvědomovala. Její otec je sochař a restaurátor, ale více ji zřejmě v životě ovlivnila matka psycholožka. „Rozebírala moje pocity ohledně všeho. Když jsem řekla, že mě někdo naštval nebo že je hloupý, tak to chtěla hned zkoumat. Já si přitom někdy chtěla jen tak ulevit a neříkat nic víc. Jednu dobu mě to hodně štvalo,“ vypráví Míková. „Ale naučila mě na věci nahlížet jinak, než jak mám pocit, že je vidím já. Je to vlastně rozvíjení empatie, které je strašně důležité.“ A to nejen do osobního, ale i pracovního života. Díky schopnosti vcítit se do potřeb druhých dokáže pochopit představu klientů a nasměrovat je v dialogu k tomu, aby svou vizi co nejpřesněji popsali. Navíc se jí hodí i schopnost diplomatického jednání. „Je důležité umět si vyslechnout různé názory a z toho vykřesat řešení. Nenaštvat se, dokázat couvnout, ale taky správně zformulovat svoji myšlenku, aby byla pochopitelná. Když i ten nejposlednější dělník na stavbě chápe, proč něco dělá, tak je motivovanější to dotáhnout,“ míní.
Stavět empaticky
Míková je známá tím, že má za sebou realizace zatím spíše menšího měřítka: interiéry, rekonstrukce, rezidenční stavby, chalupy, ale i instalace či výstavy, jako byl třeba nedávný Rembrandt: Portrét člověka v Národní galerii. Cizí jí není ani design. „Nejvíc mě ale baví práce s prostorem, což je taková abstraktní rovina, mám ale ráda i tu fyzickou stránku – řešit materiály, detaily, struktury a hrát si s tím, jak se potkávají,“ říká. I proto neuhýbá takřka jakémukoliv zadání, byť o jednom konkrétním měla dlouho pochybnosti: hodinový hotel na Žižkově.
„Váhala jsem, jestli se do toho pouštět, jestli se tím vůbec prezentovat. Navíc ta realizace byla hodně náročná. Bylo to napjaté, měla jsem během toho krizi,“ uznává Míková. Nechtěla, aby výsledek vyzněl vulgárně, cílem bylo vytvořit sofistikovaný prostor s atmosférou s nádechem erotiky. Cihlové klenby se rozhodla doplnit jednobarevnými plochami, aby struktura působila kontrastně, přičemž pro každý pokoj zvolila jinou barvu. „To majitel uvítal. Každý pokoj má jiný charakter a díky tomu se dají i lépe promovat. Jeden víc relax, další luxusnější a jiný zase dráždivější,“ popisuje. Riskantní volba se jí nakonec vyplatila. Její koncept zaujal i redaktora německého odborného časopisu Baumeister, který za ní z Berlína přijel a věnoval hotelu v magazínu velkorysý prostor. „Nazírali na to jinak, zkrátka jako na místo lidských potřeb. A mně bylo milé dostat se mezi oblíbené architekty,“ vypráví.
Když pandemie prospěje
Zatímco od matky nasávala psychologické vlohy a otce pozorovala při tvůrčí činnosti, ji samotnou lákaly více či méně příbuzné obory: na vysokou se hlásila na diplomacii a architekturu. „Odmala jsem měla jasno, že chci hodně cestovat. Už v deseti letech jsem cítila, že bych měla někam odjet,“ vzpomíná. Došlo jí ale, že jsou i jiné cesty, jak spojit práci a poznávání cizích krajů, než jen díky kariéře diplomatky. Našla průsečík svých zájmů a nadání a vydala se studovat architekturu na ČVUT. „Je to obor, který mi dává smysl, a navíc se dotýká všeho možného. Člověk se v něm pořád něco učí a do 40 let je stále mladým architektem.“
Už během studia si splnila i cestovatelskou touhu: v rámci stáže strávila rok na pařížské škole ENSA Paris‑Val de Seine. „Ve škole byli Francouzi hodně na koncept. Naučila jsem se tam přemýšlet trochu jinak a uvědomila si i význam prezentace,“ říká. V Paříži nakonec strávila rok nejen školní, ale celý kalendářní. Přibrala si navíc praxi v interiérovém studiu. „V Čechách frčela strohost, tady jsem si otevřela oči, jak se dá mnohem víc rozehrát a posílit atmosféra skrz detaily a materiály. A navíc mi stejně ze stipendia moc peněz na volný čas nezbývalo,“ přiznává. Krátce po získání architektonického diplomu se dostala na solidní pozici: začala pracovat na vyhlášené adrese CMC Architects. Vydržela tam ale jen dva měsíce. „Cítila jsem se hrozně sešněrovaná, velké studio a přesná pracovní doba nejsou pro mě,“ vysvětluje. Proto ještě využila možnosti dalšího stipendia a vrátila se do Paříže na další půlroční stáž.
Po návratu (spolu)zakládala projekty vlastní: nejprve Collaborative Collective, pak ateliér Edit! architekti. „Tam jsem byla čtyři roky, ale z osobních důvodů jsem se rozhodla odejít. Cítila jsem jednu dobu, že mám na věci jiný názor než kluci, s nimiž jsem pracovala,“ líčí. V roce 2014 se tak vydala dál na vlastní pěst a založila studio, které nese její jméno – Lenka Míková architekti.
Dnes už má sedm členů, což odpovídá i rostoucímu množství zakázek, které se na ně hrnou. Zájmu paradoxně pomohla i pandemie, tedy čas, kdy měli lidé příležitost zamyslet se nad tím, jak a v čem žijí. „Lidé si hodně všímali prostředí kolem sebe, řada z nich navíc dodnes pracuje z domova. Taky zásadně posílila chalupová sekce, i když kolikrát už to nejsou chalupy, ale spíš venkovská stavení. Ozývá se nám hodně zájemců, takže si vybírám jen ta zadání, která mě osloví,“ doplňuje.
Schizofrenní pocity
Nakonec se jí splnily i cestovatelské touhy, byť se turistické cíle úzce propojují s těmi profesními. Míková se nadchla pro místa, která jí architektonicky učarovala. Nejvíc pro Tokio a Kjóto, kde to prý vypadalo jako v nějaké sci‑fi pohádce z budoucnosti, nezapomene ani na sicilské městečko Noto, obnovené po velkém požáru v období baroka, takže všude jsou úžasné paláce v béžově‑zlatavé barvě, a zase jiné kouzlo jí nabídl Island. „Tam se mi líbilo to prázdno, které přitom působilo příjemně. Pracuji s tím i v projektech: někde nechám prázdno, aby něco dalšího vyznělo.“ Za hranice by přitom ráda mířila nejen osobně, ale i pracovně: prvním zářezem byl již zmiňovaný obchod v Berlíně, další projekt v Tel Avivu kvůli covidu padl, jiné věci jsou nyní v jednání. A do toho má spoustu tuzemských zakázek: dodělává vilu na Spořilově, chystá se na přístavbu a rekonstrukci zámečku u Potštejna nebo přístavbu vily na Smíchově, rekonstruuje se mlýn v jižních Čechách a pokračuje také spolupráce s Českou filharmonií. “S první etapou byli moc spokojeni a je to milá spolupráce, tak v ní pokračujeme a řešíme nyní úpravu zaměstnaneckého klubu a recepce,“ vyjmenovává.
Klienti už zkrátka vědí, že se na její ateliér mohou obrátit s ledasčím. I proto nemá o práci nouzi. „I během covidu jsem si říkala, že se mi tohle rozkročení mezi různé typologie a témata hodně vyplatilo. Někdy je trochu schizofrenní, že děláme hodně různých věcí, ale na druhou stranu právě to udrželo studio v chodu i během těžších časů,“ pochvaluje si.
Její projekty přitom přece leccos spojuje: důraz na přirozenou krásu, kvalitní materiály, barvy, jednoduchost. Kombinace toho všeho s jemnou inspirací japonskou architekturou může takřka sloužit jako její podpis. Podpis, na který poslední roky můžete narazit stále častěji.