Mezi sváděním a pohrůžkou

Arne Glimcher a jeho galerie Pace patří mezi ty nejúspěšnější na trhu s uměním. I když vedení předal před lety svému synovi, nyní si ve věku lehce přes osmdesát let otevřel zcela nový prostor v trendující newyorské Tribece, který věnoval kurátorské roli a experimentální koncepci. Projekt 125 Newbury, jenž odkazuje k první bostonské adrese galerie Pace, tedy nepředstavuje klasický galerijní model, ale zaměřuje se na tematické výstavy. Ta zahajovací odkazovala mimo jiné k Arneho minulosti filmového producenta a nesla název snímku Wild Strawberries od Ingmara Bergmana. Instalace děl umělců různých generací byla postavena na pocitových protikladech, mezi oscilací atraktivních vjemů stejně jako odporem. Je to ta odvěká snaha hledat krásu v krutosti či hororu. Senzualita těla tady odkazuje k jeho křehkosti, potěšení a také odmítnutí.

Podobné smyslové konotace zažíváme, když sledujeme hrůzné scény barokních pláten nebo stojíme před ikonickým objektem surrealistické umělkyně Meret Oppenheimové. Čajový šálek lemovaný gazelí srstí připomíná ospalé zvířátko stočené do klubíčka. Je však matoucí a vzrušující opozicí mezi chutí a dotekem, tvrdým a jemným. Meretina současná výstava v MoMA pregnantně vystihuje její neotřelý tvůrčí přístup. Nekompromisnost či jistá drzost, která je vlastní zmíněnému „šálku“, je dokladem toho, jak jednoduše dokázala pracovat s nejrůznějšími předměty a materiály, které dávala do nových souvislostí poněkud znepokojivými způsoby.

Svými intimními fotografiemi na rozhraní naděje a zoufalství, smutku a radostí, zároveň jasně artikulovanou privátní a politickou sférou mapuje Nan Goldinová naši společnost. Americká fotografka se řadí mezi nejvlivnější osobnosti současného světa umění. Její otevřené a citlivé záznamy mezilidských vztahů, každodenních příběhů stejně jako divokých večírků plných závislostí se na její aktuální retrospektivě prezentují jako filmové snímky. Stockholmské Moderna Museet postavilo šest nových budov pro jednotlivé soubory dokumentující sexuální či drogové závislosti a extáze i rodinná traumata, včetně sebevraždy. Zlověstný název This Will Not End Well vyjadřuje však ironický humor a vřelost, jež jsou vlastní Nanině radosti ze života.

V umění zažíváme výrazně pluralistické období, což však neznamená, že by umělci nebyli formálně i psychologicky fascinovaní tématy, která se procházejí dějinami umění od samého počátku.

Autorka je historička umění a galeristka, www.drdovagallery.com