Miloš Čermák: Hlídejte si svého dementa

Nádherné podzimní ráno. 

Vyjdu z domu, zamířím k autu, dálkovým ovladačem ho odemknu. On poskakuje vedle mě a ptá se: „Hele, a nemohl bych dneska řídit?“ 

„V žádným případě. Na to zapomeň,“ odpovídám. 

Ale on se nenechá odbýt a prosí: „Fakt by to nešlo? Víš, že mě to hrozně baví. A už jsem dlouho neřídil!“

Odmítám se s ním o tom bavit. 

„Ani omylem, poslední slovo.“ 

On to naposled zkouší, že by třeba řídil jen kousek cesty a pak bychom se zase vystřídali, ale vůbec to s ním neřeším.

Sednu si za volant, on se posadí vedle. Nastartuju. Je fakt nádherný, slunečný den, zařadím zpátečku, vycouvám do ulice, jednička a vyrazím směrem do práce. 

Ještě u nás v Šaldově ulici dám přednost babičce s nákupní taškou. Klidně bych to ještě stihnul přes přechod prosvištět, ale ukázkově zastavím, pokynu jí a čekám, než přejde. 

Dokonce mě napadne, že bych jí nabídl, že ji s tou plnou taškou odvezu domů, ale nechci zase moc tlačit na pilu. On vedle mě kroutí hlavou.

No a pak vyjíždím od nás ze čtvrti na magistrálu. A zprava jede chlápek ve škodovce a koukám, že mi dává přednost! Zabliká, že jako můžu jet, a já si říkám sám pro sebe: No tak díky, kámo, uděláme si to dneska hezký, když už je takovej sluníčkovej den. 

A samozřejmě mu poděkuju, nejdřív mu pokynu rukou a pak mu ještě bliknu směrovkami.

Jsem celý nedočkavý na ten krásný, pohodový den, který je přede mnou. 

On se zase ptá, jestli by nemohl řídit, že by to za mě třeba vzal jen na magistrále, a já mu zopakuju, ať na to zapomene. 

Možná se ptáte, kdo je ON vlastně zač. Řeknu vám to, proč ne, byť jsou lidé, kteří by jeho existenci nepřiznali.

ON je můj dement. Každý z nás má svýho dementa. Lidi jsou ve své podstatě slušní, plní pochopení a porozumění, chápaví. Tak jsme udělaní. 

Ale bohužel má každý z nás svého dementa. Někdo menšího, jiný většího. A sem tam se stane, že dementi převezmou naši agendu a vyřizují za nás naše věci. K tomu se dostanu.

Stále jedu do práce. Provoz není ani moc silný, ani slabý, tak akorát. Nikam se neženu, hezky zafixuju motor na povolené rychlosti, jedu v levém pruhu a frčím směr práce.

Vtom si v zrcátku všimnu, že se ke mně zezadu vysokou rychlostí žene černé auto. Už jak se blíží, tak bliká dálkovými a nakonec se mi pověsí za blatník. 

Prostě ten typ, co se rozhodl, že MÁ PRÁVO jet v levém, rychlejším pruhu, zatímco já MÁM POVINNOST jet v tom pravém, pomalejším.

Takže pořád zuřivě bliká, a dokonce vidím, že něco gestikuluje. No ale takhle se komunikovat nedá, to každý uzná. 

Kdybychom byli v zasedačce naší firmy, tak každý z nás řekne v klidu a pohodě to svoje. „Hele,“ ozve se on, „v podstatě je zbytečné, abys byl v levém pruhu, když ten pravý je volný, možná by ses mohl zařadit do něj a pomohlo by to plynulosti provozu.“

„Jasně, kámo,“ odpověděl bych já, „to bych mohl, ale kdyby ses dobře podíval, tak si všimneš, že pár set metrů před námi je náklaďák, který nejede dvakrát rychle, a nedá se vyloučit, že kdybych se teď zařadil do pravého pruhu, tak pak budu mít problém se do toho levého vrátit.“

A jakmile bychom si to takhle vysvětlili, vůbec není vyloučené, že on by uznal svoji chybu a řekl by: „A jo, kámo, máš pravdu. Tak víš co, já tedy lehounce přibrzdím,“ a zrovna tak by to mohlo dopadnout i tak, že bych ustoupil já a uhnul bych mu do pravého.

Jenže na mítinky není při jízdě na magistrále čas.

A tak slyším, jak podřadil, jeho dvoulitrový motor s přímým vstřikováním zaburácí, on odbočí doprava, kam mě předtím posílal, a začne mě předjíždět zprava. 

Když mě předjíždí, mrknu k němu do auta a hned vidím. Za volantem sedí dement. 

No jasně, to jsem si mohl myslet. Vedle něj padesátiletý inženýrek, finanční ředitel střední firmy. Milý člověk, to nepochybně. Mrknu na něj, s vědoucím úsměvem. Sorry, kámo, ale tohle je tvoje chyba. Neuhlídal jsi svého dementa.

Jsme dva inteligentní a vyklidnění chlápci středního věku. Žádný stres. A tak by to i zůstalo. Jenže oba máme své dementy a ne vždy se nám podaří je uhlídat.

Pak se to stane.

Můj dement ukáže jeho dementovi prostředník. Fuck off.

Dement na to šlápne, předjede mě a hned se rozsvítí červená brzdová světla. Že mě začne školit. Že přijde praktická část toho doučování pravidel. 

V tu chvíli ucítí svou šanci i můj dement, je najednou takový plný energie, takže na mě mrkne a zeptá se: „Mám to vzít?“

A já, místo abych ho utřel, deprimovaný nespravedlností světa, mu říkám: „Oukej, kamaráde, ukaž mu, co jsme zač.“

No a už to jede. Můj dement podřadí, motor tři litry TDi zaburácí, řadíme se do levého pruhu a druhý dement pochopí, že už to začalo. Takže honička. 

Blatníky na blatníky, jednou jsme vepředu my, podruhé oni. Mrknu na svého dementa. Ráno to byl takový skoro nenápadný klučina, ale teď mu narostla ramena. Dvoumetrové hovado, vyholená hlava a potetované ruce. 

Naštěstí na Pankráci inženýr odbočí s Passatem do office parku a my pokračujeme dál. Na světlech vyhazuju svého dementa od volantu.

„Zbláznil ses, debile? Co blbneš?“

A je z něj zase klučina s klukovským úsměvem. „Sorry, kamaráde,“ říká. „Myslel jsem to dobře!“

Prostě, dávejte si pozor. Zvlášť teď na podzim. Blíží se Vánoce, stres mezi lidmi roste. A oni na to čekají. ONI, naši dementi.

Využijí naší slabosti, a jakmile to jen trošku jde, přebírají naši agendu. Ve frontě na poště. Na dlouhé, nekonečné poradě v práci. V supermarketu. Čekají trpělivě na svou šanci.

Musíte být pořád ostražití. I večer, když přijdete domů, dáte si panáčka, možná ještě druhého a třetího a dostanete ten ne úplně dobrý nápad sednout si ještě k počítači. 

A přečíst si ještě pracovní maily, například. V inboxu máte i jeden mail od kolegy. A kdo ví, možná není přímo od něj, možná to psal jeho dement. Těžko říct.

Jo, ten mail vám v tu chvíli přijde hnusný a nespravedlivý. A vy víte, že byste nad tím měli mávnout rukou a vyspat se na to, ale nedá vám to. Unaveně se podíváte vedle sebe, kde sedí váš dement. Mile, skoro neškodně se usmívá. „Tak jo, kamaráde,“ řeknete. „Vyřiď tu záležitost.“

Jednoduché jako facka.

Je to jako když člověk má bojového psa. Může to být fajn zvíře, o tom není žádných pochyb. Ale musí vás poslouchat, na ulici mít vždycky náhubek a NIKDY ho nesmíte pouštět na volno.

Tohle jsem vám chtěl říct. Lidi, hlídejte si svoje dementy.