Miloš Čermák: Je dobré mít vítr ve vlasech

Lidé jsou jako golfové hole. Že nehrajete golf? To nevadí. Já taky ne. Ale vím, jak to funguje. 

Máte sadu holí a každou používáte na něco trochu jiného. Protože někdy potřebujete míček jen tak lehounce popostrčit do jamky. A jindy ho musíte poslat třeba i sto metrů dopředu.

No a s lidmi je to podobné. Jen si to neuvědomujeme. A očekáváme, že když se někdo hodí na lehounké popostrkávání, tak bude dobrý i na pořádnou rozmáchlou ránu.

Ale to se pleteme.

Třeba jedna moje bývalá kolegyně. Chodili jsme spolu občas na oběd. Byla velmi atraktivní. A taky chytrá.

Jen úplně nevěděla, co chce.

Nebo vlastně věděla. „Chci najít ideálního muže,“ řekla mi jednou.

To jsme byli zrovna v malém korejském bistru a já si objednal bibimbap. Málem mi zaskočilo několik zrnek jasmínové rýže. Tak mě ten její plán rozesmál.

„Ideálního muže?“

„Ano,“ řekla.

„To zní jako z filmu pro pamětníky,“ řekl jsem.

Ale byla o dvacet let mladší než já, tak si nedělní filmy pro pamětníky, vysílané v pět odpoledne na prvním programu, už nepamatovala.

Nakonec to dopadlo trochu jinak. Zamilovala se do bývalého kolegy. Byl o hodně starší než ona. Ne snad, že by byl vyloženě starý. Shodou okolností byl stejně starý jako já. Když jsme byli na obědě, tak jsem to zmínil. Jen tak pro zajímavost.

„Cože?“ upřímně se vylekala.

Ten úděs v jejích očích by se mě mohl dotknout. Ale naštěstí nejsem vztahovačný.

„To bych nikdy neřekla,“ vypravila ze sebe. Naštěstí si její mozek okamžitě našel vysvětlení. „Jenže ty a on jste každý úplně jiný,“ řekla.

„Ano?“ zajímalo mě.

„On to ještě nezabalil.“

Jestli chtěla nějak vylepšit dojem, který ve mně zanechal její poplašený pohled, tak se to moc nevydařilo.

„Já… taky úplně ne,“ namítl jsem.

Mohl jsem vyrukovat s řadou argumentů, například že jsem se nedávno začal dívat na seriál, který má pět sezón a každá deset dílů, takže určité plány do budoucna mám.

A taky kupuju toaletní papír v balení po osmi ruličkách. Mám zkrátka v životě ještě plány a počítám s budoucností, jestli mi rozumíte. Nemyslím si, že bych něco zabalil.

„Víš, jak to myslím,“ řekla kolegyně a použila větu, která skoro vždy padne v situacích, kdy nemáte NEJMENŠÍ PONĚTÍ, jak to ten druhý myslí.

„Kdy jsi včera přišel domů?“

Divná otázka, zvlášť když vám ji nepoloží manželka, ale atraktivní kolegyně.

„Nevím,“ řekl jsem. „Kolem osmé?“ A ano, přiznávám, trochu jsem lhal. Nejenže jsem domů přišel v šest, ale ještě jsem o půl hodiny dřív vyzvedával manželku z práce.

Ale bylo mi hloupé to v tomhle kontextu zmiňovat.

„A včera?“

Taky nějak tak, říkám.

„Předevčírem?“

Zeptal jsem se, jestli má nějaký konkrétní důvod, proč se mě zrovna na tohle vyptává.

„Jen ti chci vysvětlit, že jste s Bobem každý jinde.“

Asi jste pochopili, že Bob je náš společný kolega, byť my mu v práci vždycky říkali spíš Roberte. Ale od té doby, co si koupil Harleye a bojuje s krizí středního věku, si nechává říkat Bob.

Ale o jeho Harleyi ještě později.

„My jsme s Bobem dneska končili v baru v pět ráno,“ řekla a znělo to pyšně.

Napadlo mě, co tomu asi říkala Robertova manželka, a kolegyně, jako by uměla číst myšlenky, dodala: „Jeho žena o mně ví a je s tím naprosto v pohodě. Mají spolu otevřenej vztah.“

Aha, řekl jsem. Jasně, „otevřený vztah“ je sousloví, které muži ve středním věku říkají často. Ale znám i ty, jejichž otevřený vztah skončil otevřenou ránou na hlavě.

V lepším případě.

Můj výše popsaný rozhovor s kolegyní se odehrál zhruba v době, kdy si náš další kolega (ano, tak to je, když děláte v korporátu, máte víc kolegů, než je někdy příjemné!) koupil nové auto.

Bylo to Volvo, elegantní a vysoce praktický kombík V70 skoro za milión a půl. Není to levné, ale když uvážíme, že jde – aspoň podle výrobce – o nejbezpečnější auto na světě, je to za hubičku.

Kolega z něj měl velkou radost, a když jsme šli jednou ve větší skupince na oběd, ulovit nějaké karlínské „meníčko“ za 139 korun včetně nápoje, tak nám to Volvo ukázal. Měl ho, krasavce, zaparkovaného přímo před budovou.

Ale zmíněná mladá kolegyně ohrnula nos.

„Bob říká, že auta jsou out. Má Harleye a chce si ještě koupit silničku,“ řekla, a jak je z použitých výrazů zřejmé, tak se na toto téma s Robertem zjevně hodně bavili.

„Motorku? A není to trošku nepraktické?“ zeptal se zaraženě kolega a v ruce nešťastně mačkal své klíčky od Volva. Autu soucitně poblikávaly směrovky.

Soucitný byl i pohled naší mladé kolegyně. „Bob je prostě exot,“ pokrčila rameny a byla v tom láska i uznání. „A má rád vítr ve vlasech!“

Poznamenal jsem, že pod helmou těžko může mít nějaký vítr.

„Vidíš?“ zvolala vítězoslavně. „A o tomhle mluvím, když říkám, že jsi proti Robertovi starej!“

Ale to se už přiblížily Vánoce a všichni v práci jsme sháněli dárky.

Kolegyně nám řekla, že ona a Bob si nic dávat nebudou. Zaprvé si dárky dávají každý den, mrk mrk, a za druhé je tohle vánoční třeštění zkomercializovaným maloměšťáckým zvykem.

Aspoň doufám, že jsem si to zapamatoval správně.

„On dárky nekupuje ani manželce,“ oznámila nám. „A víš, jak si to zařídil? Všem řekl, že ještě věří na Ježíška.“

My ostatní jsme se jen tiše podívali jeden na druhého. Asi nás všechny napadlo, jestli Robert… tedy promiňte, jestli Bob na té nové silničce nenastydl na hlavu.

„No není to strašně vtipný? A zároveň chytrý? A taky roztomilý?“ dožadovala se kolegyně uznání.

Nenápadně jsem se snažil nohou zasunout pod stůl krabice, ve kterých jsem měl čerstvě nakoupené dárky pro děti a svou ženu. „Jasně, je to chytrý!“ řekl jsem.

Jak říkám, to bylo před třemi lety. Nakonec jim to vyšlo. Otevřený vztah s manželkou Robert uzavřel a před dvěma lety se oženil s naší mladou kolegyní. Museli se brát. Čekala dítě.

„Jedu druhé kolo. Rychle a zběsile,“ oznámil nám, když odcházel z našeho korporátu.

Ne že by chtěl. Ale musel si najít místo s vyšším platem. Přece jen druhé kolo v životě není nic levného.

Před pár týdny jsem ji potkal. Tlačila před sebou kočárek v Lidlu. „To tě Bob nechá? Nakupovat v maloměšťáckém supermarketu?“ zeptal jsem se sarkasticky.

„Prosím tě,“ mávla rukou. „Roberta já skoro nevidím.“

„Jak to?“ podivil jsem se.

„Celé noci chlastá. Někdy ani nedorazí domů.“

„Aha,“ řekl jsem. Napadlo mě pár poznámek, ale nechal jsem si je pro sebe.

„Kromě toho mě naštval. Dohodli jsme se, že když prodá jednu motorku, že koupí auto. Kvůli dítěti,“ ukázala na kočárek. „A víš, co koupil? Červeného sportovního kabrioleta. Debil!“

A pak se regulérně rozbrečela, že jí ani nedal nic pod stromeček. Nebylo mi to příjemné, ale nemohl jsem ji tam jen tak nechat stát a utírat si nos. Šli jsme na kafe, aby se trochu uklidnila.

„Hrozně se změnil,“ prohlásila.

Nejsem nelida. Samozřejmě jsem přikývl, že má pravdu. Nevysvětloval jsem jí, že lidé se nemění. Že se mění okolnosti. A že hodně záleží například na tom, jestli chcete míček odpálit do dálky, anebo jen šťouchnout do jamky.

Už jsem se vám zmínil o své teorii golfových holí, že ano?