Chceme se stát první českou novoluxusní značkou milovanou globálně, říká Leon Jakimič

Jeho Lasvit už dávno nevyrábí jen svítidla pro šejky na Středním východě a dechberoucí instalace draků na Dálný východ. Leon Jakimič a jeho tým teď roztančí světlo umělou inteligencí, sklo kombinují s kovem i přírodním kamenem a naplno se vrhají do segmentu architektury, kterou chtějí ovládnout svými skleněnými fasádami. A jestli všechno půjde podle plánu, do pěti let dosáhnou na obrat přes dvě miliardy.

Minulý týden v Liberci probíhal filmový festival sportovních filmů. Jeho prezident Leon Jakimič u toho nesměl chybět, i když si mezitím odskočil na zahájení Designbloku do Prahy. Sám je totiž odmala vášnivým sportovcem. Nejdřív závodně jezdil na lyžích a vypadalo to dlouho na profesionální dráhu, nakonec ale skončil u tenisu, který hraje ve volném čase dodnes. Stejný zápal po něm zdědily i děti a jedno z nich obzvlášť. Před pár dny se například vrátili z rodinné cesty do Chorvatska, kde jedenáctiletý Liam na mezinárodním turnaji odehrál velmi slušná utkání i se staršími soupeři.

A pokud se se sportem spojuje kultura, je to ideální. Liberec je totiž zároveň kandidátem na evropské město kultury roku 2028 a Jakimič je této snahy hrdým ambasadorem.

Najít volno v kalendáři Leona Jakimiče není vůbec jednoduché. Máte pocit, že ho vídáte všude, a zároveň se téměř nikde nezdrží. Když už se vám to ale podaří, tak se s ním chcete potkat tady, na severu. A to buď v jeho milovaném Liberci, kde žije a zná tam snad každý zajímavý dům, nebo v Novém Boru, kde i přes nekontrolovatelně utíkající mraky na obloze do dálky září skleněné šindele moderní roubenky, která během necelých tří let sbírala jedno architektonické ocenění za druhým.

Tady tepe srdce firmy, která do všech koutů světa posílá svá jedinečná díla se zřetelným a odvážným rukopisem někoho, kdo si předsevzal, že světlo a láska zvítězí.

A tak se instalace Lasvitu (LÁska + SVIT = Lasvit, pozn. red.) objevují v privátních rezidencích na obou polokoulích, v nejzajímavějších hotelech od Londýna přes Marrákeš až po Macao nebo Chicago i v kancelářských budovách a obchodech od Soulu přes Kuvajt až po Ženevu.

Jsou i v nejužším mrakodrapu světa 111 West 57th, který před pár měsíci rozřízl panorama města New York. Lasvit sem navrhl obří skleněné objekty ve tvaru květináčů, v nichž jsou zasazeny zlaté rostliny nebo světelné pruty. Krásná zakázka za zhruba 50 milionů korun.

Jen pár minut odtud je ale jedno exkluzivní místo, které by se už během pár týdnů mohlo rozzářit opět pod taktovkou téhle novoborské firmy: Tiffany & CO. na 5th Avenue…

Prý chystáte velkolepý projekt s klenotnictvím Tiffany. Můžete o tom víc mluvit?

Od prvního mítinku uběhly už dva roky a v prosinci plánují tenhle svůj ikonický obchod otvírat. Dostali jsme šanci do prostoru navrhnout něco, co to celé ještě umocní. Původně to nemělo nijak přehlušit Tiffany diamanty. Vlastně jsme měli vymyslet lustr, kterého si nikdo nevšimne. Většinou je to obráceně. Takže jsme navrhli lustr za použití pískovaného a opálového skla, které se míň třpytí. A když to viděl hlavní designér Peter Marino, který chodí v kožené bundě, přes oko má pásku a je celkově velmi výrazný, tak říkal, že je to krásné, ale musí to víc zářit. Říkal jsem mu, že v zadání jsme měli, že si toho nemá nikdo všimnout. Ale on se jen usmál a řekl: Podívej se na mě, vypadám jako někdo, kdo nechce, aby si ho ostatní všimli?! Tak to upravte, to se musí třpytit! Takže v půlce procesu jsme začali s úpravami, vyměnili sklo, nasvicovali jsme, aby vznikl objekt, kterého si všimnou všichni.

To zní jako obrovská zakázka…

Je to pro nás technologická výzva, zářící umělecká instalace vyrůstající přímo ze stropu. Cena je v řádech desítek milionů korun.

Kde všude ve světě Lasvit je?

Snad v každém zajímavém městě! V soukromých rezidencích, což je v současnosti náš největší segment, třeba v Hamptons, kde děláme už asi dvacátý projekt. Druhý největší segment pro nás jsou luxusní hotely, ale třetí už jsou retailové značkové obchody typu Cartier, Dior, Rolex, Tiffany, Graff. My už ale nejsme firma, která dělá jen svítidla. Nejsme jen skláři. Jsme prostorová firma, která chce smysluplně a s příběhem vyplňovat prostor.

Takže jste už i architekti?

Přímo architekturu neděláme, ale designujeme pro architekty umělecké fasády.

Kolik teď máte ve světě poboček?

Deset ve čtyřech regionech, každý má svého regionálního ředitele. A každý region má svůj tým obchodníků/poradců, konstruktéry, projekt manažery a sklo koordinátory. Jsou to takové buňky: Evropa, Asie, Amerika a Střední východ. Amerika má hlavní sídlo v New Yorku, kde je i showroom – jediný náš vlastní kromě Prahy – na 51th Wooster St v Soho. Je to 200 metrů od Apple Storu, na skvělém místě, a my tam máme dvě patra i se zahradou.

Ve Spojených státech se vám tedy daří.

Právě kancelář v New Yorku je teď pro nás asi nejlíp fungující na světě. Je to díky ekonomickému boomu, který Amerika zažívá. Tam se nám teď opravdu daří. Za poslední dva roky jsme tam skoro zdvojapůlnásobili obrat.

My jsme to měli vždycky hodně vyvážené, jen Asie vyčnívala a dělala asi 40 procent obratu. A teď klesla na nějakých dvacet pět, třicet procent, zatímco Amerika stoupla na pětatřicet až čtyřicet. Máme tam ještě dvě menší kanceláře v Los Angeles a Miami, odkud se dělá byznys ve Střední a Jižní Americe.

Jak do vašich plánů zapadá Evropa?

V Evropě máme pobočky v Paříži, Londýně a Praze a přemýšlíme i o showroomu v Miláně. V Dubaji máme v Design Districtu D3 ateliér, což je vlastně takový showroom jen pro pozvané. A v příštích měsících budeme otevírat pobočku v Saúdské Arábii…

Otevírá se Saúdská Arábie světu?

Tam teď zažívají obrovský růst a vznikají tam čtyři nová města, každé má být podobné Dubaji. Samozřejmě vize je jedna věc a realita může být jiná, ale i kdyby si podrželi dvacet procent té vize, tak to budou pořád ohromná města. Vidíme tam za posledních pět let obrovskou proměnu. Když jsem byl teď na Expu v Dubaji v saúdskoarabském pavilonu, tak mi tam hned zdůrazňovali, že u nich už nemusí ženy chodit zahalené, můžou dokonce řídit auta a že jejich země je teď mnohem otevřenější. Oni se touží přiblížit Dubaji a vlastně spousta konzultantů, kteří v Saúdské Arábii budují tu novou vizi, je právě z Emirátů.

Jak to v současnosti vypadá v Hongkongu, kde jste strávil přes dvacet let?

To, že jsem se s rodinou odstěhoval do Česka, neznamená, že tam všechno skončilo. Naopak. Otevřeli jsme nový ateliér s terasou v krásné nové budově. Máme ještě pobočku v Šanghaji a taky jednu o dvou lidech v Kazachstánu v Nur‑Sultánu, dříve Astaně, kde se starají o země bývalého Sovětského svazu.

Začátkem roku jste zavřeli pobočku v Moskvě. Ruský trh byl pro vás přitom jeden z těch výraznějších.

Vzhledem k celé té situaci s Ukrajinou jsme se rozhodli zavřít. Dobrovolně, i když Rusové chtěli dál nakupovat. Maximálně jsme dokončili to, co jsme měli rozpracované. Začátkem února jsme například podepsali smlouvu na lustr pro Sberbank Moskva a na konci měsíce jsme od projektu odstoupili. Rozhodli jsme na boardu, že dál nebudeme aktivně rozvíjet byznys s režimem, který se chová tak, jak se chová. A i když víme, že Rusko dělalo nějakých šest procent obratu, tak snad každý zaměstnanec tohle rozhodnutí kvitoval. Naše firemní hodnoty tohle nemohly přejít.

Na kolika projektech teď pracujete? Kolik toho máte rozdělaného?

Výpadek Ruska nám vykompenzovaly Spojené státy. Všechny regiony vlastně finančně jsou nad plán, jen ta Asie je teď pozadu. Letos vyexpedujeme asi 250 projektů, což může být celkem tisíc produktů. A to znamená, že každý den někde po světě vznikají třeba tři naše díla na míru. Je to neuvěřitelně náročné na logistiku a pestrost výroby. Protože to není jen hutní sklo, které máme v naší sklárně Ajeto, my spolupracujeme s dalšími desítkami skláren – každá má jiné zaměření. Někde to je ploché sklo, někde malba nebo brus, v turnovském Turnexu děláme úžasné pokovy. Vyrábíme a kompletujeme je v našich vlastních kovovýrobách v Šanghaji, Mladé Boleslavi nebo České Lípě. Máme velké štěstí, že to tady na severu máme rozmanité, že jsou tu skvělí lidi. Jinak máme představu o chystaných projektech na zhruba tři čtyři roky dopředu. V oblasti architektury a fasád to je šest až sedm let dopředu. Takže máme takový trychtýř, což je seznam projektů, které jsou v různé fázi rozpracovanosti, kdy se bavíme s klienty, hledáme cesty, dělají se vzorky, nebo už jsou na cestě na instalaci, a těch je odhadem několik tisíc.

Jakou roli v tomhle světě hraje Česko?

Překvapivě významnou. Nedávno jsem si říkal, že na to, že tu žije deset milionů lidí, naše HDP není nejvyšší na světě, tak Česko nám dělá sedm procent. To je neuvěřitelné! Pro srovnání Čína nám dělá asi dvanáct až patnáct procent globálního obratu.

Čím to je?

Tak máme tady docela velké povědomí o značce. Češi jsou navíc celkem velcí patrioti a rádi používají české značky. Zvlášť když je to značka smysluplná a stojí za ní lidi, kterých si váží a mají je rádi. Značka je totiž vždycky o lidech. Takže jeden z našich největších projektů je Bořislavka. Pro firmu KKCG jsme loni dělali světelnou instalaci, včetně dřevěných lamel, které pokrývají celý strop vstupní haly. Na plochu je to určitě náš největší projekt v Evropě, možná na světě. Je to hodně propojené s technologiemi, protože tam máme pulzující světelné zdroje, které vytvářejí podle osmi různých algoritmů v různou denní hodinu jiné světelné pohyby. Jmenuje se to Iceberg a je to vlastně obrácený ledovec vyrůstající ze stropu, systém skel. Manželé Komárkovi v nich mají dokonce obtisklé své dlaně.

A pouští vás Češi i do svých domovů?

Nedávno jsme dokončili třeba projekt manželů Vostrých. Květa a Šimon od nás mají nádherné instalace jak na své chalupě tady u nás na severu, tak v bytě v Praze. Dělali jsme jim i krásnou uměleckou stěnu do koupelen z lehaného skla. Oni jsou opravdu skvělí.

Teď pro nás asi největší projekt v Česku bude hotel Fairmont Praha, bývalý InterContinental na konci Pařížské ulice. Děláme tam na různých objektech, včetně pokojů, kde budou stěny do koupelen ve formě umělecké plastiky, která je součástí interiéru. Jeden z majitelů Eduard Kučera (spoluzakladatel Avastu a jeden z nejbohatších Čechů – pozn. red.) je velký znalec a sběratel skla a umění. Představil nás architektovi Markovi Tichému, který pomáhá i s interiéry , aby si zachovaly česká specifika, a teď na tom už pracujeme.

To jsou velké zakázky, pomůže vám to překonat výpadek asijského trhu?

Letos se vrátíme na obrat, který jsme měli v roce 2020, přes miliardu korun. Plán ale je, že do pěti let přesáhneme obrat dvě miliardy korun. Obzvlášť díky úplně nové sekci a to je architektura. Chceme, aby budovy samy byly šperkem. Ale ne na sílu, aby byly vytržené ze zástavby, ale naopak aby ji ještě umocnily a ladily s ní. To mě hodně baví. Říká se, že když firma přemýšlí, co bude dál dělat ke svému core byznysu, tak má vždycky rozhodovat na bázi tří pravidel: musí to být něco, pro co má majitel a celý tým vášeň, měl by to být byznys, ve kterém můžete být největší na světě, a mělo by to mít podobné ekonomické měřidlo jako stávající byznys. A v tomhle případě jsme vlastně v obou případech v B2B segmentu.

Umělecké fasády na míru – je to tak výjimečné?

Na světě není žádná firma, která se tomu systematicky věnuje. Nikdo to nedá dohromady od A do Z. Fasádních firem je spousta, občas udělají nějakou uměleckou fasádu. Ale naše umělecké fasády mají mnohem větší příběh i myšlenku a taky víc řemeslnosti a designu. Viz třeba tyhle novoborské šindele, to nikdo zatím nevyrobil. A je potřeba to těm klientům vysvětlovat a ukazovat. Umíme sklo kalit, takže je to bezpečné, umíme ho vložit do izolačního hliníkového rámu a až ta třetí vrstva je umělecká, což taky nikdo globálně nedělal. Za ty skoro tři roky, co tady tu fasádu máme, jsme měnili jedinou šindel, neusazují se tam nečistoty, nezamlžují se… Nebo můžeme dělat skleněné cihly! Ta fantazie je neomezená.

Kolik stojí taková umělecká fasáda?

Tak je to dražší. Už z toho důvodu, že tady máme jak izolační, tak dekorativní část. Bez které by to samozřejmě taky fungovalo, ale v tom případě by tomu chyběl přesah. Teď jsme ale vymysleli systém, kdy se izolační vrstva spojí s dekorační a tím se ušetří půl metru místa, který můžou architekti využít. Navíc, ta fasáda nemusí pokrývat celou plochu, může působit až dekorativně jen na části. Hodně na to slyší retaily, značky se chtějí odlišit, to je podstata marketingu.

Lasvit

Už pracujete na něčem konkrétním?

Pracujeme na několika obchodech ze skupiny LVMH po celém světě. Možná se nám podaří přijít s něčím, co bude součástí jejich brandové architektury a stalo by se to tak součástí každého obchodu. Může to být kombinace kov, kámen, dřevo a sklo, to tam vždycky rádi protlačíme, protože to je naše DNA. Ale poměrně často sami navrhujeme použití i jiných materiálů.

Co tady v kampusu v Novém Boru máte v plánu?

Zatím tu máme čtyři funkční budovy, dvě roubenky z roku 1790, které historicky fungovaly jako střední škola sklářská, mimochodem druhá nejstarší na světě, před sedmi lety se odstěhovala. My jsme to koupili od kraje, ty dvě roubenky zrenovovali a mezi ně postavili novou skleněnou roubenku a vzadu tu černou budovu s dvanáctimetrovými stropy, kde to funguje na montáž našich prototypů. Zrovna teď tam máme prototyp pro casino v Las Vegas, protože sem zítra přijede klient. A teď se dokončuje pátá budova, kterou jsme kupovali dodatečně asi od dvaceti dědiců, to bylo hodně zajímavé, a tam bude v přízemí kavárna Lasvit, kde budou na menu třeba speciální „sklářské“ příchutě zmrzliny. V prvním patře pak budou kanceláře a nahoře byty pro zaměstnance, kteří sem občas přijíždějí. A poslední, šestá budova by měla sloužit jako takové muzeum naší práce a počítáme i s aulou na konference.

Chystáte něco na Expo 2025 v Ósace?

Česká prezentace by podle dostupných informací měla být do velké míry o sklářství. A o navazování na velmi úspěšné Expo v Ósace 1970, kdy předvedla práce takových mistrů, jako byl René Roubíček, Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou nebo Vladimír Kopecký. Úplně ohromili svět tím, co se dá ze skla udělat. Do té doby bylo sklo vnímané jako technický materiál. Takže myslím, že Lasvit, jako asi nejznámější česká firma od skla, by na Expu neměl chybět.

Vnímáte vůbec na českém trhu nějakou konkurenci?

Toho hezkého si samozřejmě všímáme. A těší nás, že tu jsou firmy, které dělají hezké věci ze skla a občas i s nějakým hlubším rozměrem. A když si najdou vlastní směr, tak jim držíme palce. Příkladem může být Bomma a Rückl, kteří si jedou se svými art directory po svém, nebo Brokis, který má Lucii Koldovou. A pak je tu pár firem, které bohužel chodí za klientem s nabídkou ve smyslu: Uděláme vám něco jako Lasvit, ale za půlku ceny… Tak těm teda úplně nefandíme, ale zase si musíme držet nějaký nadhled. Protože když vás kopírují Číňani, tak je to v podstatě vyjádření úcty. Když vás ale kopírují Češi, tak je to smutnější, ale nesmíte si to brát moc osobně. Stejně se většina těch klientů časem vrátí k nám, protože poznají, že to úplně nevyšlo a že za půlku opravdu nejde taková díla dělat. Ta cena odpovídá náročnosti, péči a vývoji, rozhodně nejsme předražení.

Když jsi odjížděl do Hongkongu, tak to bylo ještě s Preciosou…

To mi bylo 24 let, byla to moje první práce. Po skoro osmi letech tvrdé práce, kdy jsem tomu dal opravdu všechno, jsem si řekl, že se to dá dělat ještě líp, a navíc s nějakou vizí. Firma, co nemá vizi, totiž nemůže nikam dojít, protože neví, kam má dojít… A já nevím, jestli v mé předchozí práci nějaká vize byla, protože ji nikdo nekomunikoval. Já jsem chtěl mít firmu, která nechce jen maximalizovat zisk, ale bude primárně o tom, dělat něco, co lidi inspiruje a povznáší.

Jakou tedy máte vizi vy?

Chceme se stát první českou novoluxusní značkou milovanou globálně. Kdysi se tomu možná přibližoval Moser nebo možná má stále ten potenciál. Chceme, aby lidi vnímali, že ta kvalita a myšlenka je nadevše. Pro nás luxus není to, co je pozlacené nebo diamantové, ale to, co je autentické – vyrobené lokálně lidmi, kteří do toho dávají nejen ruce a mozek, ale i srdce. Je to podložené tradicí a v návaznosti na předky. Stejně jako novými technologiemi.

Co pro vás znamená sklo?

Fascinuje mě, jak je tvárné a jak láme světlo. Sklo je zhmotněné světlo. Pro mě je to nejvíc fascinující materiál na světě.

A bylo to tak vždycky?

Ano, tím, že jsem měl rodiče ve Skloexportu – máma čtyřicet let prodávala nápojové soupravy do německy mluvících zemí, Německo, Rakousko, Švýcarsko, a táta tam patnáct let prodával technické sklo a cestoval po celém světě. Než mu to omezili, protože to byl taky diskžokej, první v severních Čechách, a dostal do kádrového posudku, že šíří západní hodnoty, takže už nemohl tolik cestovat. A prarodiče taky.

Pět generací od mojí babičky Gertrudy Šramlové buď brousilo, nebo mačkalo sklo. Například můj prastrýc Werner byl nejslavnější brusič skla v Desné a dodneška se tam jedné budově říká U Šramlů. A jeho otec se učil u slavné sklářské rodiny Riedlových před druhou světovou válkou. A pak je tu známý příběh mojí prababičky Marušky Svárovské, která si vzala mého pradědečka, prvního Jakimiče v Česku. A jeden z jejích předků byl Daniel Swarovski – muž, kterému František Křižík vymyslel první elektrický brusný stroj na bižuterní komponenty a který odešel do Rakouska, kde nebyla konkurence a dostatek energie z vody a on mohl naplno podnikat.

Jste patriot?

Jsem. Posledních pět let v Hongkongu jsem trochu trpěl. Hodně se mi stýskalo po české přírodě, kultuře, sportu, kamarádech, příbuzných, architektuře, Praze, Liberci… Jezdil jsem sem šestkrát ročně, ale v Hongkongu jsem byl primárně kvůli rodině a byznysu. Děti tam chodily do britských škol, ženě Lucii se tam líbilo, protože je tam teplo, krásné pláže a ta příroda směrem k čínským hranicím je taky úžasná. Za těch osmadvacet let, co jsme spolu, jsme strávili v Česku jen půl roku, než jsem odešel studovat do Ameriky, a teď až poslední dva roky, kdy jsme se vrátili z Hongkongu.

Lucie je původně z Děčína, potkali jsme se ale v Liberci v sámošce Luna na Kunratické. Stýská se jí po Hongkongu, ale řekl bych, že ten Hongkong, ve kterém jsme žili, už neexistuje. Změnil se. Počasí je tam pořád hezké, ale politická situace tam šla strmě dolů. Lidi mají strach říkat, co si opravdu myslí, ve školách je cenzura, žáci jsou nabádáni k udávání učitelů. Takže pro mě nějaký návrat není už vůbec téma. Dokážu si ještě představit odstěhovat se na jih Evropy do Valencie nebo Toskánska, ale určitě ne do Hongkongu.

Jak se vám tedy žije v Liberci?

Moje žena tím trochu trpí. To se přece říká, že v Liberci buď jdeš do kopce, nebo prší. Většinou je to bohužel kombinace obojího. Lucii chybí moře, tak jsme si aspoň pořídili byt u Harcovské přehrady. I když teď se vypouští a kompletně ji rekultivují, takže pár let tu vodu neuvidíme. Ale v plánu jsou stezky kolem přehrady i dřevěná lávka nad hladinou, to pak bude nejkrásnější přehrada u nás. Narodil jsem se tu v roce 1975. Vyrostl jsem tady a odmala jsem lyžoval. Jezdil jsem hlavně slalom a byl ve skupině s klukama, kteří později odjížděli na mistrovství světa. Ale mě ve dvanácti letech chytil tenis a hraju ho dodneška. Druhá dcera a všichni kluci hrajou tenis. Jen ta nejstarší, teď čerstvě osmnáctiletá, se rozhodla, že bude hrát fotbal, tak je v týmu Slovanu Liberec a už má za sebou i pár minut v A‑týmu žen. Hrála proti Slavii i Spartě. Ženský fotbal je na velkém vzestupu, třeba ve Francii na něj chodí průměrně dvacet tisíc diváků!

Kolem vás se často objevuje písmeno L – Lasvit, Leon, Lucie, jména všech vašich dětí…

Děti jsme na L pojmenovali schválně, ale třeba ta sámoška Luna, kde jsme se potkali… Lucie tehdy studovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a sem přijela na brigádu – dělala hostesku u stánku s polévkami Knorr, tak tam vařila a nabízela zákazníkům, ať ochutnají. A já jsem tam byl s kamarádem vracet prázdné lahve od piva, zahlédl jsem tuhle půvabnou hostesku, tak jsem si řekl, že si dám a třeba z toho něco vznikne.

A vzniklo z toho 28 let a pět dětí…

Na tu polévku nikdy nezapomenu, i když popravdě vůbec nevím, jaká byla. Nevěděl jsem ani, co mám říkat, takže mě oslovila ona. A na oplátku za polévku jsem ji pak pozval na večeři, což nejdřív odmítla, ale když jsem jí řekl, že ji odvezu domů tátovým bílým favoritem, tak nakonec souhlasila. Šli jsme na pizzu do bazénu a pak do rokáče naproti v betonovém krytu a od té doby jsme spolu.

Často zmiňujete své kořeny, je pro vás rodina důležitá?

Děláme setkání rodiny z máminy strany, jejíž rodina pochází ze Všetat. A jednou ročně se scházejí všichni Jakimičovi. Jsme tu jen jedna rodina a žijeme buď v Liberci, nebo v Praze. Můj pradědeček pocházel z jednoho srbského šlechtického rodu, který měl kdysi hrad v Srbsku, kde se bránili turecké invazi. Pak 18.století odešli do Kyjeva a nakonec v roce 1921 pradědeček přišel sem na sever. A tady se pradědeček potkal s mojí prababičkou Maruškou Svárovskou, která mimochodem taky vařila polévku! Ale před kostelem pro válečné veterány. A tam se seznámili, když taky ochutnal její polévku!

Co vám ještě kromě skla dělá radost?

Stal jsem se prezidentem Sport Film Festivalu, letos máme 25. ročník a přihlásilo se 360 filmů z 53 zemí světa. Možná jsme mezi třemi největšími festivaly sportovních filmů v Evropě. A teď navíc kandidujeme na město kultury 2028 a já jsem této snahy ambasador. Kandidují ale i další města, jako je Brno nebo Broumov, tak uvidíme. Rozhodně máme co nabídnout.

• • •

Mezi Novým Borem a Lindavou vede krásná silnice s výhledy na ladné kopce Lužických hor. Jakimič sem jezdí občas i každý týden, a ať přijde do truhlárny nebo na huť, srdečně se se všemi zdraví. „Každý z nich je mistr, velká osobnost, která promítá svůj um do každého kousku, který odtud vychází,“ vysvětluje, zatímco v pozadí hraje hardrocková muzika a syčí rozžhavené sklo. Statní chlapi v černých trikách s logem Ajeto přecházejí od pece k chladírně, foukají, nabírají sklo, smějou se a vtipkují… a i laikovi je na první pohled jasné, že každý z nich moc dobře ví, co dělá. Jede to tu jako dobře promazaný stroj, který má navíc neuvěřitelnou atmosféru. Tu ještě umocňuje dooranžova rozpálená pec přesně ve středu.

„Tohle je Grýša! Pojď se seznámit!“ volá najednou Jakimič na muže, který se usmívá od ucha k uchu a pohupuje tělem do rytmu úvodní znělky z večerníčku Bob a Bobek. „Grýša nám tu pomáhá, zvládne drobnější práce, ale hlavně má neustále dobrou náladu. Všichni ho tu máme rádi,“ představuje mi postavu, která už roky neodmyslitelně patří ke sklárně a nechybí na žádné místní akci. S sebou na výjezdy ho vždycky bral i Bořek Šípek, spoluzakladatel Ajeto. Moc toho nenamluví, žije si ve vlastním světě, ale ostatní oceňují, s jakou vervou chce pomáhat druhým. I když si často neví rady sám se sebou. Grýša najednou zmizí, za pár minut je ale zpátky a podává mi něco zabalené do papíru. „Tady, dárek,“ rozesměje se a nemůže spustit oči z balíčku, dokud ho neotevře. „Doufám, že to nejsou ty medaile z limitované edice sto kusů!“ přidává se se smíchem Jakimič, aby vzápětí podotkl, že vždycky raději dělají pár kusů navíc… Je tu neuvěřitelná atmosféra.

Když se společně vracíme do sklárny o dva týdny později odpoledne, sklářům už padla a je tu až posvátné ticho. Potkáváme se tady ale se dvěma muži, kteří také z velké části dělají Lasvit tím, čím je. Ředitel sklárny David Ševčík a kreativní ředitel Maxim Velčovský. Po prvních vtípcích se řeč téměř okamžitě stáčí k cenám plynu. Velčovského zajímá, jak na tom teď sklárna je, protože od jiných sklářů slyšel, že jim cena najednou vylétla na desetinásobek.

„Naštěstí jsme stihli ještě něco nakoupit. Do konce roku máme fix, který je zhruba pětinásobkem toho, co jsme měli předtím. Na příští rok už nám ale kupovat nedovolili, takže máme zastropováno ještě tři měsíce a pak jdeme do reality,“ vysvětluje Ševčík s tím, že dřív na Lindavě platili 300 tisíc měsíčně a teď je to milion a půl. A co bude po Novém roce? „Já to snad ani nechci slyšet,“ říká Jakimič a stáčí oči k vysokým oknům.

Před lety jste koupili sklárnu Ajeto. Dál se tady ale dělají věci i mimo Lasvit.

My jsme koupili nejdřív minoritní podíl, ale před pěti lety jsme ji koupili celou. Značku jsme zachovali. Dělají se tu trochu jiné věci, víc Šípkovské, zdobené. Ale 30 až 40 procent produkce odtud jde na Lasvit. Je to unikátní sklárna, která denně taví tolik různých barev ze sklářského kmene – to znamená, že když chcete půlmetrová barevná díla, tak na to potřebujete celou pánev, na takovou velikost běžně používané barevné tyče nestačí. Proto sem přicházejí designéři z celého světa, kteří si pronajmou partu sklářů třeba na týden a plní si tady své sny.

Máte se sklárnou nějaké větší plány? Jak provoz funguje finančně?

Sklárna vzhledem k zvýšeným cenám za energie už měla lepší výsledky. Chceme tady dodělat ubytování pro turisty a showroom a výhledově bych rád doplnil i jiné technologie. Pracuje tu zhruba šedesát lidí a přijíždějí sem na prohlídky z celé republiky, takže máme na čem stavět. Finančně je to tak, že nám vydělává krčma, kterou jsme tady otevřeli. Máme nového šéfkuchaře a provozního Lukáše Limprechta, no a ten rozhodl, že všechny suroviny musí být do dvaceti kilometrů odtud. Bere tak od místních farmářů a chovatelů sýry, zeleninu, maso…

Jak jste se za ty roky od založení Lasvitu změnil? Jaký byl Leon Jakimič tehdy před patnácti lety a jaký je teď?

Zjistil jsem, že rodina je priorita. Kdybyste se mě zeptali před deseti lety, tak bych řekl, že na prvním místě je jednoznačně Lasvit. A taky že jsem na to dojel. Děti mě skoro neznaly, byl jsem hodně na cestách, třeba i polovinu roku v součtu. S tím naším nejmenším šestiletým synem je to teď úplně jiné, jsem odmala víc s ním a tak jsme na sebe napojení. Ten svět Lasvitu mě ale pořád hodně fascinuje a naplňuje.

A jak se změnil za tu dobu Lasvit?

Moc pomohlo, že se k nám asi před dvanácti lety přidal Maxim Velčovský, který nás hodně posunul ve vnímání originality. Po pár letech s lidmi jako je on jsem pochopil, že země je kulatá a začal jsem od nich nasávat a učit se. Tehdy jsem taky pochopil, že nejsme firma, která se zabývá jen světlem, ale vytvářením prostoru.

Vybudoval jste firmu prakticky z ničeho, roky jel na sto procent, dokážete si udržet nadhled?

Myslím, že je to hodně důležité. Ten nejvyšší ve firmě musí mít nadhled, tak se o to snažím. Ale že bych byl třeba nějak hodně přísný, to nejsem. Nebo si to aspoň myslím. Když ale někdo opakuje pořád stejnou chybu, tak je lepší se s ním rozloučit. A jako výkonný předseda občas udělám haló. A pak je tu Aleš Stýblo, náš výkonný ředitel, který je takovou klidnou silou, která přesně ví, co chce.

Vlastně je pravda, že jsem taky začal číst takové ty seberozvojové knihy, to jsem dřív nedělal. Znáte třeba Davida R. Hawkinse? Tak ten rozškáloval lidské vědomí na stupnici do tisíce, kdy nejvyšší hodnoty dosahují možná tak buddhističtí mniši. Já bych si přál, abych se dostal aspoň na hodnotu 400, a při 600 bych byl úplně spokojený. Někdy mám pocit, že tam už jsem, ale rozhodně ne vždy. Zvlášť s dětmi mi to občas ujede, pět dětí je pět dětí… A před rokem jsem v rámci terapie šel s takovou skupinou mužů na Sněžku, v kraťasech.

Co jste se za ty roky s Lasvitem naučil?

Toho je hrozně moc! Po byznysové stránce, že se nesmí dělat moc věcí najednou. Zaměřit se a soustředit se. Je to vždycky jen a pouze o lidech a o tom, najít ty nejlepší lidi. Je ale zásadní mít správné osobně nastavení a musí souznít s firemní kulturou. Taky jsem se hodně naučil o architektuře, o skle, o lidech, o klientech i o různých kulturách.

A co vám to vzalo?

Být blíž rodině a dětem. Je to trochu daň za úspěch, ale dalo se to určitě vymyslet jinak. Možná by nás to trochu zpomalilo, ale třeba také ne! Teď bych to každopádně dělal trochu jinak.