Miloš Čermák: Černé conversky

Měli jsme s ním sraz v jedné karlínské restauraci.

„Jak vypadá?“ zeptal jsem se manželky.

Zamyslela se. „Celkem normálně. Středně vysoký, zhruba tvého věku,“ řekla.

Ale to už jsme byli ve dveřích dotyčného podniku. Žena mi zašeptala: „Vidíš? Támhle sedí!“ ukázala na muže, který seděl sám u stolku u okna.

Nevěřil jsem svým očím. Zastavil jsem se a chytil manželku za paži.

„Co se děje?“ zeptala se.

„TENHLE člověk je podle tebe MÉHO věku?“ řekl jsem a dával pozor, abych dal dostatečně velký důraz na ta správná slova.

Na židli seděl muž vyznačující se rozsáhlou pleší a celkově značně opotřebovanou tělesnou schránkou.

„TENHLE?“ zopakoval jsem pro jistotu, aby to ženě bylo zcela jasné. Možná příliš nahlas, protože muž unaveně vzhlédl, a když nás spatřil, zamával, abychom si ho všimli.

Moje žena taky zamávala a vyrazila jeho směrem. 

„Je mu padesát jako tobě. Tak hlavně neudělej žádnou ostudu,“ sykla ještě.

Pravda je taková, že lidé VAŠEHO věku vám po padesátce začnou připadat mnohem starší než vy. 

Obecně platí, že pokud nejste vyloženě mladí anebo vyloženě staří, tak se lidi po většinu vašeho života dělí do tří kategorií: na mladé, staré… a pak na ty NAŠEHO věku.

„Kdo bude na tom večírku?“ ptáme se a uspokojí nás, když se dozvíme: „Tak asi půl na půl mladý a lidi našeho věku,“ případně se lehounce polekáme, když zazní: „Spíš starší lidi, ale neboj, budou tam i našeho věku.“

Je to fajn a všichni tomu rozumíme. Většinu života, jak píšu. Jen po padesátce to někdy začíná být riskantní. Lehce se může stát, že se ocitnete na večírku starých lidí a zároveň bude pravda i to, že skoro všichni budou VAŠEHO věku.

Nehodlám z toho dělat žádnou kovbojku, tak to prostě je. Ostatně Truman Capote už dávno napsal, že život je celkem slušná a zajímavá divadelní hra, ovšem s mizerně napsaným třetím jednáním.

Ne že by se člověk neměl už na co těšit. Například… nechte mě chvíli přemýšlet… ano, třeba na slevy pro seniory! Od určitého věku lze chodit do muzeí, na výstavy či na koncerty se slevou. Nebo dokonce zadarmo.

Výjimku bude třeba udělat pro rockové koncerty. Nemůžete dát slevu starým lidem, když návštěvníci jsou VÝHRADNĚ staří lidé.

Jistá mladá influencerka nedávno tweetovala z metra: „Nevím, co se děje, ale asi probíhá evakuace všech pražských domovů důchodců!“

Jak se ukázalo, pravda byla o něco prozaičtější. To jen skončil koncert Phila Collinse v O2 aréně a jeho návštěvníci se pokojně vraceli domů.

Ne, tady se slevou neuspějeme.

V pětasedmdesáti bych teoreticky mohl požadovat slevu na koncert Rolling Stones. Ale těžko to projde, když uvážíme, že na pódiu bude zpívat a tančit chlápek, kterému bylo nedávno devětadevadesát.

Období po padesátce je zároveň obdobím, kdy přestáváte soudit děti, a děti začínají soudit vás.

Když před deseti lety vylezla moje tehdy patnáctiletá dcera z dětského pokoje, měla obličej pomalovaný jak Vinnetou na válečné stezce a z tílka jí buď vlevo, anebo vpravo vyskakovalo poprsí, říkal jsem zoufale: „Panebože, co TO máš na sobě? TAKHLE chceš jít do školy?“

A ona se na mě podívala jako na pitomce, přikývla, že takhle do školy ROZHODNĚ půjde, a zmizela v koupelně.

Když je dnes někdy, spíše výjimečně, dcera doma a potkáme se ráno u snídaně, cítím na sobě její pohled a slyším otázku, ať už vyřčenou, anebo nevyřčenou: „Panebože, opravdu chceš jít ve svém věku do práce v CONVERSKÁCH?“

A protože nic neříkám, následuje další otázka: „Dobře, a když už tedy nosíš conversky, musí být ČERVENÉ?“

Jasně, koupím si černé. Jsou nejen příhodnější vyššímu věku, ale budou mít i další využití.

V minulém století zpíval Nohavica: „až si ráno vezmu černé papírové boty…“ Dnešní padesátníci se můžou utěšovat tím, že půjdou do rakve v černých converskách.

Před pár lety udělali na jedné americké univerzitě zajímavý průzkum. Sestavili dotazník, ve kterém kladli mimo jiné následující otázky: „Myslíte si, že už jste jedli své nejlepší jídlo v životě?“ „Už jste četli nejlepší knihu?“ „Nejlepší sex jste podle svého názoru už měli, anebo vás ještě čeká?“ A tak podobně.

Výsledek byl překvapující. Lidé samozřejmě odpovídali různě, ale tím nejlepším prediktorem byl věk. Zhruba do padesáti si většina lidí myslela, že to nejlepší je teprve čeká. Po padesátce jako by většina dospěla k názoru: „Hm, tak asi ne.“

Kladu si i jiné otázky. Třeba: Poletím do vesmíru?

Hloupost, já vím. Nejsem Elon Musk.

Anebo: Dožiju se v Praze rychlovlaku na letiště?

Tam jsem mnohem optimističtější. Snad ano! Ale jisté je, že mě během té dvacetiminutové cesty z centra města na Ruzyň někdo pustí sednout.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou během těch zhruba deseti vteřin, kdy jsme s manželkou mířili k muži, s kterým jsme měli naplánovaný oběd.

Byl to milý člověk, o tom není sporu. Příjemně jsme si pohovořili. A jak mé oči uvykly jeho vráskám a unavenému výrazu, přestal mi připadat tak starý.

Málem jsme se spřátelili. Ale pak si to zkazil. Skoro na konci oběda, když se na mě široce a přátelsky usmál.

Řekl: „Asi se teď zachovám dost nespolečensky. Vím, že tykání má nabízet vždycky ten starší. Ale nemůžu si pomoct, Miloši, mě by opravdu moc potěšilo, kdybychom si my dva začali tykat!“

A napřáhl ke mně ruku.

Zbytek tohoto příběhu nechávám na VAŠÍ představivosti.