Miloš Čermák: Hold generaci výjimečných

Loni mi bylo padesát. Minulý týden jsem byl na návštěvě u rodičů. Než jsem stačil otevřít pusu, máma říká: „Prosím tě, ty taky nikdy nepřijdeš. My až s tátou umřeme, tak se to dozvíš z Facebooku.“
„Ale vždyť jsem teď zrovna přišel,“ řekl jsem.

„Ty víš, jak to myslím,“ odpověděla máma, což říká vždycky, když nemám nejmenší tušení. „A vy máte Facebook?“ podivil jsem se.
„Ne,“ odpověděla. „Tak se to dozvíš z Instagramu.“
„Aha,“ řekl jsem.

Už dřív jsem napsal, že rodiče nikdy neakceptují, že jsou jejich děti dospělé.

Je to denervující a složité.
„Kdy jsi byl naposled na hrobu babičky a dědy?“ pokračovala máma přísně.
„Nedávno,“ řekl jsem nejistě, na což celkem oprávněně přísně řekla: „Nelži!“

„Ale vždyť jsou mrtví!“ zaprotestoval jsem.
„No právě,“ řekla vítězoslavně máma. „Takže asi nečekáš, že oni přijdou za tebou?“

Pak mi samozřejmě nabídla něco k jídlu, což dělá vždycky. Zejména když ji důrazně upozorním, že jsem jedl. Ovšem to bere jako osobní útok.
„A co je nového?“ zeptala se, když mi namazala rohlík paštikou.
„Vyhodili mě z práce,“ řekl jsem.

Nadzvedla obočí a přísně řekla: „No to si snad děláš legraci. Co jako plánuješ dělat?“
Odpověděl jsem něco ve smyslu, že si jistě nějak poradím, ale že to s ní teď nehodlám probírat. Zavrtěla nechápavě hlavou a vzdychla, aby bylo jasné, že se mnou má trápení.
Úplně jsem se bál, že se do mé bývalé práce půjde zeptat, co jsem vyváděl. „Paní ředitelko, nemáte ponětí, co s tím klukem mám za trápení!“

To je rozdíl mé generace proti generaci našich dětí. Nám odmalička naši rodiče a prarodiče říkali,že jsme k ničemu.

„Klidně si buď blbej, když chceš,“ slyším babičku, když jsem na základní škole přinesl dvojku z matematiky. „Ale bude z tebe tak maximálně kuchař a budeš celé dny vařit někde v horku knedlíky.“

Bohužel neměla pravdu a mně to, na rozdíl od Pohlreicha, nevyšlo.
My jsme možná první generace v historii, která své děti přesvědčuje, jak jsou skvělé a výjimečné. A i když nejsou, tak jim slibujeme, že jednou najdou to, v čem jsou nejlepší na světě. A strčí všechny ostatní do kapsy.
Třeba budou mít nejhezčí plnovous v Karlíně, nosit skinny džíny a mezi barbershopem a kavárnou budou po Sokolovské jezdit na elektrické koloběžce.

Když přijde dospělý miléniál domů a řekne nám rodičům, že mu ujela tramvaj, úplně se polekáme.

„Panebože, to je strašné. A nejsi smutný?“
„Ne, ale musel jsem čekat na další.“
„Hrůza. Nečekal jsi, doufám, dlouho?“
„Asi deset minut. Ale přijela úplně plná.“
„Takže sis ani nesednul?“
„Nakonec jo. Ale bylo to jen tak tak.“

„Pojď, uděláme si čaj a ještě si o tom promluvíme,“ uzavřeme nervydrásající debatu. K čaji miléniálovi nabídneme makový loupák z restaurace Eska.
Když Isaac Newton popsal zákony zemské přitažlivosti, bylo mu 23 let. Můj kolega má syna, kterému je 23. Bydlí u rodičů v dětském pokoji, prý pracuje pro nějakou programátorskou firmu a k večeři objednává Dáme jídlo.

Ale poprosil mého kolegu, jestli by objednané pokrmy nepřebíral on, protože z cizích lidí cítí úzkost.
„On programuje software pro banky a cítí úzkost z člověka, který v cyklistickém dresu rozváží po Karlíně jídlo. No chápeš to?“ zeptal se mě kolega.

Firma Samsung nedávno představila novou modelovou řadu telefonů inspirovaných miléniály. Podrobnosti jsem nezkoumal, ale zajímalo by mě, jaké funkce takové telefony mají.
Třeba:
„Je možné je nabít jen na 27 procent kapacity baterie, protože pak už jsou unavené.“

Nebo:
„Odpoledne chtějí mít čas jen pro sebe, a tak se samy přepnou do leteckého módu.“
Případně:
„Když nefungují, nemusí to znamenat, že jsou rozbité, a uživatelům se doporučuje, aby se před návštěvou záručního servisu přesvědčili, zda nemeditují.“

Psychologové varují, abychom si z miléniálů nedělali legraci a jejich problémy nezlehčovali. Podle jednoho průzkumu má šedesát procent z nich už za sebou první vyhoření.

Asi že jim rodiče v sedmadvaceti přestali dávat kapesné.

Ovšem souhlasím s tím, že situace je vážná.

Miléniálové jsou dnes nejvíc zastoupenou generací mezi aktivními vydělávajícími lidmi.
Visí na nich budoucnost lidstva a planety.

A zároveň stárnou. Dokonce se blíží doba, kdy i na ně udeří krize středního věku. To je ažapokalyptická představa. Miléniálové, kteří u filtrované kávy z keňských kávových bobů a avokádového toustu jednou ráno zjistí, že je drtí existenciální tíha blížícího se stáří.

Nedá se odhadnout, co udělají. Možná něco hrozného. Třeba se odstěhují od rodičů a najdou si nějaké nové, mladší a hezčí.