Miloš Čermák: Miluji tě, lásko, v deset

Začalo to na jaře, řekl můj známý.

Seděli s ženou na balkóně ve svém dvoupokojovém bytě v Karlíně. Bydleli tam asi dva roky. Jednalo se o jednu z mnoha novostaveb, které po povodních vyrostly v téhle čtvrti jako houby po dešti.

V domě s hezky upravenou zahradou ve vnitrobloku, kde dokonce bylo místo na grilování, bylo asi třicet bytů. V deseti se nájemníci střídali vždy na kratší dobu. V pěti bytech buď nikdo nebydlel, anebo jen sporadicky.

Ale nájemníci v asi patnácti bytech se vzájemně znali. V domě bydleli od začátku, zdravili se s úsměvem a pokývnutím hlavy, někteří se dokonce navštěvovali.

Tři postarší páry, asi důchodci, pět naopak mladých manželů s malými dětmi. A pak lidé ve středním věku, s dětmi dospívajícími nebo odrostlými, jako můj přítel a jeho manželka.

Avšak vraťme se k úternímu večeru před rokem.

Bylo jaro, kdy se den prodlužuje a slunce během něj dům docela prohřeje, takže se dá sedět na balkóně. Bylo kolem desáté a ruch v domě, spojený s večeřemi a sledováním televize, už začínal pomalu utichat.

Můj přítel si nalil sklenku bourbonu a otevřel si knížku. O chvíli později se k němu přidala jeho žena. Pohladila ho po vlasech a na stolek vedle venkovního křesílka položila dva nebo tři časopisy.

Pak se z kuchyně ozvalo zapískání konvice. Zvedla se a o chvíli později se na balkón vrátila s kouřícím šálkem. Vzduchem zavanula vůně kávy.

„Volal Dáda. Prý by příští víkend mohl přijet,“ řekla.

David zvaný Dáda je jejich asi pětadvacetiletý syn, který žije ve Vídni se svou rakouskou přítelkyní.

Můj přítel vzhlédl od knížky.

„I s Elke?“ Asi chápete, že Elke je jméno zmíněné přítelkyně. Elke se mému příteli líbí. „Kluk má vkus po mně,“ řekl mi jednou pyšně.

„Asi ano,“ pokývla hlavou jeho žena a otevřela dubnové vydání časopisu Marianne. Ne že by ženské magazíny měla nějak zvlášť ráda. Rozhodně ne tak, aby si je kupovala. Ale brala si je zadarmo na recepci firmy, kde pracovala.

No a v tu chvíli se ozvaly ty zvuky souložení.

Můj přítel si v první chvíli myslel, že se v některém z dolních pater rozbrečelo malé dítě. Sami bydleli ve čtvrtém a v dolních patrech, ve dvou nebo třech bytech, se občas dětský pláč ozýval. 

Oba se ženou už dětskému křiku odvykli, ale nijak zvlášť je to neiritovalo. 

Tedy rozhodně méně než zvuky hlasitého sexu. Po třetím a definitivně po čtvrtém hlasitém zavzdychání už bylo jasné, že odspodu se ozývají právě ty.

Můj přítel nadzvedl obočí a jeho žena taky. Oba přestali číst a pohlédli na sebe.

Když jste s někým v manželství už déle než pětadvacet let a máte spolu normální, zdravý vztah, není sex téma, kterého byste se obávali nebo před ním utíkali.

Jste schopni se o sexu bavit, dívat se na něj společně v televizi a sem tam se o kvalitní sex sami pokusit.

Ale když si po dlouhém dni sednete na balkón a otevřete si knížku nebo časopis, ke sklence bourbonu a šálku vonící kávy, přece jen vás zvuky hlasitého, pravděpodobně velmi uspokojivého sexu vyvedou z míry.

Trochu určitě.

„Tam dole snad někdo šuká,“ řekl.

„Danieli, prosím tebe,“ řekla nesouhlasně. Nebylo ovšem jasné, zda nesouhlasí s tím, že někdo v domě souloží, anebo zda pouze dala najevo svou nelibost. Slovo šukat totiž neměla ráda.

„Šuká,“ řekl, definitivně knížku zaklapl a položil na stolek. „O tom není nejmenších pochyb.“

Podívala se na hodinky. Bylo deset minut po desáté.

„Já vím, je brzo,“ pokrčil rameny a krátce se zasmál.

Zvuky ještě nabyly na naléhavosti a hlasitosti. Znovu se na sebe podívali. Co k tomu říct? Nebylo to až tak obtěžující, pochopitelně. Ale že by se oba vrátili ke čtení, nepřicházelo v úvahu.

Napadlo ho, že by bylo nejlepší jít dovnitř a zavřít dveře. Sex byl teď hodně hlasitý, takže by ho asi i nadále slyšeli, ale kdyby si třeba pustili televizi, asi by zanikl ve zvucích pozdního večera.

Ale nápad sám v duchu zamítl. Bylo by to jako vyhlášení prohry. Připadal by si, že před zvuky sexu utíká. A proč by měl utíkat? Ano, kdyby to pohoršovalo jeho ženu, tak s ní rád dovnitř půjde.

Avšak jeho žena rovněž seděla, nehýbala se a nic neříkala. Několik minut oba mlčeli.

„Myslíš, že to jsou Vejvodovi?“ zeptala se.

„Vejvodovi jsou ten mladý pár z druhého? Co mají červeného Saaba?“

Potkávali se občas dole v garáži. Jejich červený Saab byl o tři místa vedle od jejich modrého BMW.

„Ne, to jsou Kramárovi. On je Slovák a má dvě děti z prvního manželství. Jednou jsme je potkali v té vinárně na Sokolovské. Vejvodovi jsou o něco mladší. Jí je asi třicet a jemu přes čtyřicet.“

„Jo tihle,“ řekl můj přítel a zmlkl, protože si v duchu představoval, jak Vejvodovi souloží. Viděl paní Vejvodovou, docela pohlednou blondýnku s velkým poprsím, jak je na posteli na všech čtyřech a Vejvoda zezadu přiráží. 

Samozřejmě nemohl popřít určitou inspiraci pornografickými videi, které si někdy pouštěl sám doma na mobilním telefonu ze serveru Pornhub. V této konkrétní představě měla paní Vejvodová bolestně rozrušený výraz, téměř se slzami v očích, a poprsí se jí kývalo nad bíle povlečenou postelí.

„Na co myslíš?“ zeptala se jeho žena.

„Na nic,“ řekl.

Seděli na balkóně dalších asi deset minut.

Nic neříkali. Dokonce měli pocit, že celý dům ztichl. Ty zvuky museli slyšet i ostatní. Nesly se prostorem vnitrobloku mezi okny a balkóny a pomyslně se od nich odrážely jako rozdivočelé kulečníkové koule.

Jako houpající se koule pana Vejvody, napadlo ho absurdně a neubránil se uchechtnutí.

„Čemu se směješ?“ chtěla vědět.

„Je to komické,“ řekl.

„Mně to komické nepřijde. Musí to slyšet i děti.“

„Děti už spí.“

Vzala do ruky znovu časopis a nervózně jím listovala. Nevěřil, že potištěným stránkám dokáže věnovat nějakou pozornost. V čemž ho utvrdilo to, že časopis po chvíli zase odložila.

Sex se dál ozýval v neztenčené intenzitě. Vzdychání se občas přerušilo, ale jen na pár okamžiků, aby sex pokračoval, nejspíš v jiné poloze a trochu jiném tempu.

„To nejsou Vejvodovi. Ti bydlí víc vlevo,“ řekla.

To se mu nehodilo, protože jeho vizuální představě, kterou v mozku nešlo vypnout, stále vévodila paní Vejvodová s velkými ňadry.

„Podle mě je to někdo nový. Kdo se nedávno přistěhoval,“ poznamenala.

„To je hrozná herečka. Možná je to dokonce nějaká prostitutka,“ řekla ještě.

„Myslíš?“ zeptal se.

Po pětadvaceti minutách ho napadlo, že už by měli skončit, protože to trvá moc dlouho. Začínalo to být nepříjemné mimo jiné proto, že když měli sex oni dva, málokdy to trvalo déle než deset minut.

Oba byli v rozpacích, jinak řečeno.

Měl dobrý odhad, ukázalo se naštěstí. Asi po třiceti minutách se intenzita i rytmus výrazně zvýšily, dokonce bylo možné poprvé zaslechnout i mužské zasténání. Pak ona vykřikla, dvakrát krátce a silně, až skoro byla slyšet ozvěna. A bylo po všem.

Můj přítel a jeho žena úlevně vydechli. Teď už mohli v klidu z balkónu odejít, aniž by to vypadalo jako nedůstojný útěk. Ona si vzala časopisy, on rozečtenou knížku. Zhasnul lampu. Přesunuli se do obývacího pokoje.

V domě z toho byla událost, jak se ostatně dalo čekat.

„Prosíme nové spolunájemníky, aby se TOMU věnovali víc potichu,“ objevilo se na dveřích výtahu následující odpoledne.

Přes noc tam někdo, možná právě jeden z dotyčných nových spolunájemníků, dopsal propisovací tužkou: „Jestli vás to ruší, šukejte taky!!“, s dvěma vykřičníky.

O dva dny později mému příteli žena řekla, že je už naprosto jasné, že jsou to ti noví. Nastěhovali se před dvěma týdny, je jim oběma kolem čtyřiceti a prý jsou oba rozvedení.

„Nebo tak to aspoň říkala Kramárová. Bavily jsme se v garáži,“ řekla manželka mému příteli a rovnala přitom nákup z Lidlu do lednice.

Ten den v deset se zvuky sexu vrátily.

Trvalo to přibližně stejnou dobu, finále bylo podobně působivé. Jiné bylo to, že když sex skončil, ozval se z balkónu ve třetím patře potlesk. Ironicky míněný, pochopitelně.

A pak z otevřeného okna v přízemí hlasitý mužský smích. „To byl Vejvoda,“ řekl můj přítel své ženě potichu.

Za pár dní zase a potom znovu. Prostě z nových, sexu holdujících sousedů se stala událost. Nutno říct, že ostatní nájemníky to svým způsobem sblížilo. Můj přítel se svou ženou se s Vejvodovými domluvili, že „to“ proberou společně na skleničce.

Sešli se v malé vinotéce v Šaldově ulici a nakonec dorazili i Bratinkovi, kteří bydlí ve druhém patře a mají dvě školou povinné děti, a vysoký tmavovlasý muž, asi padesátiletý a rozvedený, který bydlí v jednopokojovém bytě ve čtvrtém. Jeho jméno si můj přítel nikdy nedokázal zapamatovat.

„Vždycky začínají v deset. Až mám skoro pocit, že to dělají schválně!“ řekla Bratinková.

„Ale prosím tě,“ ozval se Bratinka. „Prostě mají smysl pro pořádek.“

Oba se zasmáli.

V podobném duchu se konverzace ve vinotéce nesla celý večer. Jako by se diskutující nájemníci nemohli rozhodnout, zda se jedná o problém vážný, který je třeba řešit, anebo naopak veselý.

Myslím, že podobně ambivalentní vztah k tomu měli všichni, kterých se to nějak týkalo. Čas mezitím plynul a jaro se zvolna přehouplo do léta. Ještě ne kalendářního, ale večery a noci už byly letně vlahé.

Což samozřejmě situaci dál lehce vyostřilo. Před hlasitým sexem, provozovaným zhruba tak dvakrát, někdy i třikrát týdně, už nešlo prchat do bytu. Komplikovalo to větrání.

Někdy počátkem června seděl můj přítel se svou ženou na balkóně, když v deset večer začalo obvyklé představení. Komentovali to poslední dobou vždy stejně. Beze slova na sebe pohlédli a jen pokrčili rameny.

Co se dá dělat.

Tentokrát se však událo něco zcela nového, nečekaného.

„Slyšíš to, Drahuško?“ zeptal se můj přítel.

„Samozřejmě že to slyším. Jako obvykle,“ odpověděla podrážděně jeho žena.

„Ne, poslouchej!“ řekl. „Dneska souloží ještě někdo jiný!“

Tak ji to překvapilo, že vstala a přistoupila k zábradlí balkónu. Lehce se vyklonila. A opravdu! Hlasité vzdychání se teď ozývalo ze dvou bytů. Teď vstal i její muž a oba se udiveně dívali střídavě na sebe a dolů z balkónu.

„Podle mě jsou to Vejvodovi,“ řekl a jeho žena přikývla. „Taky si myslím!“

„Vejvodovi opětují střelbu!“ řekl tiše můj přítel a byl v tom sarkasmus a bylo v tom i uznání.

Vejvodovi nakonec vydrželi u sexuálního aktu o celých pět minut déle. Když paní Vejvodová naposledy hlasitě a zároveň i trochu vítězně zasténala, ozval se potlesk tentokrát už ze tří oken.

Přidal se i můj přítel, tiše a decentně. „Kašpare,“ řekla mu manželka, ale znělo to úlevně. Jako by dům v tom jednoduchém protestním aktu Vejvodových znovu nalezl svou důstojnost!

Dál to vezmu už jen stručně. Další týden měly sex v domě tři páry, následně se přidaly další dva. Přesně dva měsíce poté, co noví nájemníci souložili poprvé, se k odvetnému aktu odhodlal i můj přítel se svou ženou.

„Nejdřív nechtěla a pak to dlouho považovala za legraci. Ale dostali jsme se do toho,“ řekl mi na pivě.

„To je neuvěřitelné!“ vydechl jsem.

Přikývl. „Neuvěřitelné!“ zopakoval. „A víš co? Byl to nejlepší sex… možná za posledních deset let. Když jsme končili, Drahuška křičela. Dokážeš si to představit?“

Znám jeho ženu Drahomíru a po pravdě jsem odpověděl, že nedokážu.

„Je to úžasný příběh. A stále to pokračuje?“ zeptal jsem se.

Zachmuřil se. „To je právě ta nepříjemnost. Minulý měsíc to skončilo. Je po všem.“

Zeptal jsem se, jak je to možné.

Noví nájemníci už v domě nebydlí. Ostatním to zatelefonoval Kramár z druhého patra, který si všiml, když se stěhovali. Dokonce měl pocit, že se dotyční dva rozešli, prý po nějaké divoké hádce, kterou měli jednou po sexu. Ale to neměl Kramár potvrzeno.

„Takže jste vyhráli!“ řekl jsem a zvedl sklenici piva k přípitku.

Vzdychl. „To právě vůbec není jasné. Je to úplně nová situace. V tuto chvíli se to má tak, že se v našem domě zcela přestalo souložit. I my dva s Drahomírou,“ dodal smutně, skoro vyčítavě.

Chvíli jsme jen tak seděli a popíjeli pivo. „Začalo to na jaře a skončilo na podzim,“ řekl.

Mohla by to být vznosná, skoro dechberoucí metafora pro lidský život. Ale byl to jen krátký příběh jednoho divoce souložícího baráku.