Miloš Čermák: O záblesku štěstí na německé dálnici A3

Autor: Miloš Čermák
Datum: 19. 9. 2019

Moderátor hudebního rádia vesele zahýkal: „No a teď si pojďme povídat o štěstí. Kdo z vás je šťastný? Zavolejte mi do vysílání.“

Kupoval jsem si zrovna jedno latté s sebou, takže telefonní číslo, kam bylo třeba zavolat, jsem si nezapamatoval.

Ani jsem neslyšel, jestli se někdo dovolal. Moderátor pustil písničku, a než skončila, stál jsem s kelímkem kávy venku na karlínském chodníku.

Co je štěstí?

Uvědomil jsem si, jak je těžké to popsat.

Ale mám k tomu jednu historku z nedávné doby.

Jeli jsme autem po německé dálnici. V nejrychlejším pruhu. Ale byl hustý provoz, skoro zácpa. A přede mě v jeden moment vjelo auto.

Udělalo to tím nejhloupějším způsobem, jestli mi rozumíte. Ještě to nebyla myška, kdy dupnete na brzdu a začnete hlasitě nadávat. Ale taky to nebyla ta situace, kdy se auto před vás prostě zařadí a vy si toho ani nevšimnete.

Ne, tohle bylo přesně mezi. Což je o to nepříjemnější, protože to na vás klade další úkol.

Musíte se rozhodnout, co uděláte.

Tedy:

a) jestli teatrálně sešlápnete brzdu k podlaze, budete křičet: „No ty ses snad zbláznil, debile!“, možná ještě trochu vulgárněji, a zároveň si budete gratulovat, že jen díky vaší bleskové reakci nedošlo k řetězové nehodě se 26 zraněnými a k pětihodinovému dopravnímu kolapsu,

b) anebo se jen mile usmějete, řeknete: „V klidu, kámo, šťastnou cestu!“, možná i řidiči přátelsky pokynete a ještě několik následujících dní budete sami sebe obdivovat za svou nekonečnou velkorysost.

To se zkrátka musíte rozhodnout.

K této konkrétní situaci vám ovšem dám ještě dvě doplňující informace:

1) ten člověk přede mnou nedal blinkr,

2) dotyčné auto bylo černé Lamborghini, nový model, s katalogovou cenou kolem čtyř miliónů korun.

K tomu prvnímu napíšu jen tolik, že lidé, kteří na silnici nedávají blinkr, jsou ten nejhorší druh lidí na světě.

Nejsou žádní horší!

Možná namítnete, že například ti, kteří se v koncentračních táborech účastnili experimentů na lidech, byli také špatní. Nepochybně! Ale nemůžeme vyloučit, že někteří třeba jen sloužili ideologii, jakkoli zrůdné a zvrácené.

Řidiči, kteří nedávají blinkr, žádným ideám neslouží. Představují čiré zlo. Dát blinkr nevyžaduje žádné úsilí navíc. Když zatáčíte, tak stejně točíte volantem. A prostě přitom takzvaně dáte blinkr.

Ovšem nikoli, tihle lidé se prostě rozhodli, že jsou moc dobří na to, aby dávali blinkr. Že to je pro pitomce, jako jste vy nebo já. Že budou jezdit po světě a zatáčet bez blikání.

A přestaňte mě laskavě uklidňovat a říkat polohlasem, ať nepřeháním a celé si to znovu promyslím. Prostě s lidmi, kteří nedávají blinkr, to tak je. Tečka.

No a připočtěme k tomu to, že tenhle navíc seděl v černém zánovním Lamborghini.

„Ty podělanej hajzle!“ vykřikl jsem a dupnul na brzdu.

„Miláčku, co blázníš?“ řekla moje žena hned poté, co se vzpamatovala z prudkého pohybu tam a zpátky v sedačce, naštěstí upnutá do bezpečnostních pásů.

„Vidělas toho debila? Jak mi tam vjel?“ řekl jsem rozrušeně a samotného mě překvapilo zjištění, že se mi lehounce chvěje hlas.

„Vykašli se na něj. Vždyť je to chudák!“ řekla chlácholivě. To jsme už klidně, teď skoro krokem jeli za Lamborghinim.

Pohladil jsem svou ženu láskyplně po noze a upozornil ji, že auto před námi má katalogovou cenu kolem čtyř miliónů korun.

Překvapilo ji to, o autech nic neví. A řekla: „Ale prosím tě, to není důležité. Navíc kromě toho auta na světě nic nemá.“

Přikývl jsem a pokračoval: „Jistěže nic nemá, když tedy – kromě toho auta za dvě stě tisíc eur – nepočítáme ještě dům u Frankfurtu za dva milióny eur, malou střední firmu s příjmy 12 miliónů eur před zdaněním, dvě milenky a sadu spodního prádla značky Calvin Klein Superior.“

Někdy tak se ženou sarkasticky mluvím, zrazuje její nekonečnou dobrotu a lásku.

Ale ona se nedá a nedala se ani tentokrát, řekla, že tohle všechno možná vlastní…

„Ale když si koupil tohle auto, má určitě malého pinďoura!“

A jak to vyslovila, bylo sice jasné, že jde o staré klišé, navíc oblíbené spíš muži než ženami, ale když to řekla nahlas, byl jsem jí za to vděčný. Jenže jsem měl z nějakého důvodu zároveň chuť s ní diskutovat.

A řekl jsem, že má samozřejmě pravdu. Ale že bychom pro zachování faktické správnosti měli připustit, že i nesympatický a nevychovaný člověk s černým luxusním vozem za dvě stě tisíc eur, domem za dva milióny eur, s firmou s příjmem 12 miliónů eur před zdaněním a dvěma milenkami může mít – za určitých velmi nepravděpodobných okolností – ve svých trenýrkách značky Calvin Klein Superior plně funkční, dobře rostlé přirození s délkou 25 centimetrů v klidu.

„Prostě se to nedá vyloučit, lásko,“ pokrčil jsem rameny.

Moje žena se dlouze podívala na auto před námi, skoro jako by chtěla rentgenovými paprsky svých očí zkontrolovat řidiče. Viděli jsme z něj jen krátce střižené černé vlasy a ve zpětném zrcátku sluneční brýle.

Víc nic.

A než jsme stačili v debatě pokračovat, muž pohnul volantem, černé auto bez blikání přejelo do vedlejšího pruhu a pak do dalšího. Zjevně mířilo na odpočívadlo a k pumpě a restauraci, kam ukazovala cedule vedle dálnice.

A moje žena neřekla: „Lásko, nezastavíme taky? Mně se chce čůrat!“, a u pumpy mi nezmizela, aby pak dál v cestě pokračovala ve voze s vyšší katalogovou cenou. Ne, kdepak, a podle mě ji to ani nenapadlo.

Moje žena mlčky pozorovala, jak černé auto odbočuje na odpočívadle, a když nám úplně a jednou provždy zmizelo z očí, usmála se a řekla: „Stejně si myslím, že měl malé péro.“

A tomu se, přátelé, říká štěstí.