Pozor, přijíždí Tatra. Dobrodružná expedice jede kolem světa a můžete se k ní přidat i vy

Expedice Tatra kolem světa 2 navazuje na cestovatelskou legendu z konce 80. let. Parta českých dobrodruhů křížem krážem jezdí po celém světě – teď zrovna prozkoumává Jižní Ameriku.

Omylem jednou projeli vojenský checkpoint v Etiopii, v Íránu je dvakrát zadržela policie a v Ugandě si museli v horském průsmyku rozšiřovat léta nepoužívanou cestu, protože odtud nešlo vycouvat. „Tehdy jsme těch 12 kilometrů jeli celé dva dny,“ rekapituluje Marek Havlíček momenty, kdy se jejich cestovní dobrodružství trochu vymklo kontrole. „Itinerář vybírám tak, aby se nic nebezpečného nestalo. Samozřejmě všichni chtějí zažít uvízlé auto, ale po půl hodině kopání už je to nebaví,“ usmívá se Havlíček, hlavní postava expedice Tatra kolem světa 2.

Ta v roce 2020 vyrazila z Prahy a přes Balkán, Blízký východ a Afriku se dostala (samozřejmě lodí) až do Jižní Ameriky, kterou nyní projíždí po obou pobřežích. Na tachometru speciálně postaveného nákladního vozu je momentálně 100 tisíc kilometrů a jeho cesta zdaleka nekončí – jihoamerická etapa příští rok vyvrcholí v Uruguayi a pak by se Tatra měla přesunout zřejmě do jihovýchodní Asie.

Velkorysý projekt Tatra kolem světa 2 měl stát 25 milionů korun a trvat tři roky. Jenže covid, ruská invaze na Ukrajinu i velký zájem lidí původní plány dost změnily. Takže výprava bude stát více, bude trvat déle a trasa se vždy přizpůsobuje aktuální situaci. Zatím se tatrovkou svezlo více než dvě stě pasažérů přes skoro tři desítky zemí. Na palubě je vždy deset až dvanáct lidí, kteří na jedné etapě stráví dva až tři týdny a projedou okolo 2500 kilometrů. Spí se ve stanech nebo na střeše expedičního vozu, který se dostane i do míst, kam běžně turisté nejezdí.

Tatra kolem světa 2 odkazuje jménem i logem na původní expedici z konce osmdesátých let, kdy pětice dobrodruhů objela se speciálním nákladním automobilem Tatra 815 GTC téměř 70 států světa. Zatímco tehdy šlo o propagaci kopřivnické automobilky a socialistických výrobků, současná verze je čistě dílem cestovatelských nadšenců, kteří peníze na cestu získali kombinací vlastních zdrojů, příspěvků od partnerů a ze sbírky na crowdfundingovém portále.

S požehnáním Tatry, která pomáhá vozidlo servisovat, a pod patronátem Stanislava Synka, posledního žijícího člena původní posádky, vyrazili v únoru 2020 do světa od pražského Rudolfina…

Pandemie koronaviru nedlouho poté uvěznila cestovatele na čtvrt roku v Turecku. Nikdo nevěděl, co bude dál, první posádka se postupně začala rozpadat a mezi organizátory nastal rozkol. Zatímco Petr Holečko požadoval, aby vůz zůstal na velvyslanectví, Havlíček chtěl jet dál. Rozkol přerostl v právnickou bitvu a vybudil vlnu negativní publicity. Havlíček nakonec s okleštěnou sestavou pokračoval dál do Íránu. Tam ovšem kameraman přes výslovný zákaz vzlétl s dronem na místě, kde to nebylo úplně vhodné, a celá posádka musela urychleně opustit zemi.

Tatra

Sejdou se baletka, doktor filozofie a youtuber…

Marek Havlíček má za sebou pestré časy: začal jako podnikatel a skončil jako dobrodruh. V roce 1996 si v Neratovicích v prostorách bývalých veřejných záchodků otevřel pizzerii, aniž by tušil, jak se dělá těsto. Dobře ale věděl, že chce dělat sám na sebe. Pizza tehdy byla nevšední jídlo a díky masivní letákové kampani neměl o zákazníky nouzi. Jak se mu dařilo, začal přikupovat další restaurace a najednou ve svých 24 letech měl sedm podniků a 150 zaměstnanců.

Jenže na jeho podnikatelském úspěchu se chtěli přiživit i ne úplně poctiví chlapíci, kteří mu nejprve jednu provozovnu zapálili, poté druhou a ještě mu zabili psa. „Tehdy se to ve mně zlomilo. Všeho jsem se zbavil, záchodky s pizzou přenechal sestře Kateřině a odjel jsem na Nový Zéland sbírat jablka. A pak zase chřest do Austrálie,“ popisuje.

Když se mu v australské divočině rozbilo auto a docházelo mu jídlo a pití, stal se z něho – podle jeho vlastních slov – jiný Marek. Přeskládal si životní priority, peníze na čele žebříčku priorit vystřídala touha po objevování a poznání, a tak začal cestovat.

Starým Nissanem Patrol se středočeskou espézetkou objel s bývalou partnerkou velkou část Afriky. Žili intenzivně – v Etiopii je okradli o všechny peníze, v Tanzanii po nich stříleli –, ale také dost skromně. Měsíc cestování je stál i méně než tisíc dolarů. Pak v dodávce a na motorkách následovala Asie, postsovětské republiky, Jižní Amerika…

„Mám projetých asi 130 zemí a nejvíc mě naučilo to, co jsem na cestách zažil a viděl,“ vypráví Havlíček s tím, že po cestách chtěl českým dětem na přednáškách předat to, jak žijí jejich vrstevníci v různých částech planety. „V Myanmaru je třeba obyčejná plechovka jejich jediná hračka. A desetiletý kluk v Kyrgyzstánu musí umět zabít a naporcovat ovci.“ Když byl on sám jen o málo starší, vyjížděla z Československa původní tatrovka na cestu kolem světa. Havlíček její cizokrajné dobrodružství nadšeně hltal, doma měl vylepené plakáty, knížky i malý plechový model vozu. Tato jeho láska se po letech vlastního cestování znovu vynořila, když v roce 2018 začal dumat, co bude v životě dělat dál. „Uvažoval jsem, co vlastně umím a jak můžu dělat radost sobě i druhým,“ odkazuje na moment, který ho nasměroval k novému projektu.

Série nešťastných událostí na úvod ani odchod obchodního partnera ho neodradily a přes Rusko dostal tatrovku do Afriky. Tam poslední dvě etapy zastavil omikron, a tak vůz poslali do Brazílie.

Itinerář je sice naplánovaný, ale do velké míry je to při samotné cestě improvizace: kudy přesně jet, kde zaparkovat, kde spát, co uvařit… Záleží i na tom, o co si řeknou pasažéři, kteří mají mezi sebou rozděleny služby na různé úkoly. Od vaření přes mytí nádobí a údržbu auta až po stavění stanů.

„Je hezké, že se nám během etap vystřídá v autě spousta zajímavých osobností. Žijete na malém prostoru, společně vaříte, chodíte vedle sebe v trenýrkách, čistíte si spolu zuby…,“ popisuje Havlíček. „Rychle se z vás stane velká rodina, a jak trávíte dlouhé hodiny v autě, povídání se často stane velmi intimním. Je to, jako kdybyste si někoho nastěhovali na 14 dní k sobě do obýváku!“

Lidé na jednotlivé expedice přiletí letadlem a můžou s sebou mít maximálně batoh o objemu 90 litrů. V tatrovce se střídá pestrá směsice cestujících. Havlíček je popisuje jako úspěšné lidi, výjimečné ve svém oboru, kteří mají chuť zažít dobrodružství. „Byli s námi například stavitel vodních elektráren, baletka z Národního divadla, doktor filozofie, známý youtuber Martin Carev, majitel cestovní kanceláře, krizová manažerka nadnárodních korporátů s roční výplatou v desítkách milionů korun… Je to vždy velmi inspirativní skupina lidí.“

Patagonii s tatrovkou projel i jeden z nejvyhledávanějších českých architektů Petr Kolář. „Je to geniální způsob, jak vystoupit z komfortní zóny a totálně zrelaxovat mimo zaběhnutý způsob života. Zjistíte, jak málo potřebujete a že se vám ve stanu na vzduchu spí lépe než v hotelu,“ popisuje Kolář. „Je to ryzí prožitek. Žádný signál, žádná wi‑fi. Jen expresivní krajina, kondoři, lamy, lišky…“

Luxus na kolech: sprcha, matrace a kávovar

Tatrovku, která se na konci října pohybovala v Kolumbii, si Havlíček postavil na základě modelu z roku 2008. Vylepšil ji prý díky cestovatelským zkušenostem. Auto musí zvládnout nejen velkou porci kilometrů, ale také velmi rozdílné prostředí: zatímco v Íránu mířila výprava do míst pod bod hladiny moře, v argentinských Andách se vyšplhala do nadmořské výšky přes pět tisíc metrů. Stejně tak teploty: v Íránu vyšplhaly ve stínu přes 40 stupňů a v Andách klesaly hluboko pod bod mrazu.

Nástavbu vozu provedla valašská firma Mave a interiér nadesignoval Havlíček tak, aby poskytoval i na malém prostoru dostatečné pohodlí. Je tu sprcha s teplou vodou, vařiče, prvotřídní kávovar a ve střešních stanech 12 centimetrů silné matrace. „Lidé jsou často překvapeni, jaký luxus umí naše Tatra nabídnout,“ doplňuje.

Rostoucí ceny pohonných hmot mu dělají vrásky, takže se rozhodl zvednout ceny. Patnáctidenní expedice přes poušť Atacama a Andy, kterou tatrovka pojede na jaře, vyjde tak na necelých 70 tisíc korun. Plus letenka.

„Nejvíc mě baví, že lidé díky tatrovce poznávají planetu jinak. Můžeme si udělat hotel kdekoli – uprostřed přírody s výhledem na západ slunce, kde okolo nás běhají zvířata. Samotná cesta je velké dobrodružství, při jedné etapě jsme třeba vyměňovali pneumatiku celkem čtrnáctkrát,“ říká Havlíček, který funguje jako řidič, mechanik, koordinátor, kuchař, palubní psycholog a vyjednavač, ale čím dál častěji nechává za volantem zkušené kolegy a sám se pak věnuje organizaci a přípravě televizního dokumentu, který během cest vzniká. A teď už častěji tráví čas i u sebe doma na Kokořínsku. „Čím víc cestuju, tím raději se vracím do Česka a vážím si, jak je tu nádherně a jak krásně tu voní lesy.“