Stala se nám jedna z nejhorších věcí, co se na lodi může stát, říkají Pavla a Michal Nýdrlovi, kteří chtěli i s dětmi obeplout svět

Michal je vykopávač, Pavla dotahovač. Roky tvořili skvělý tým v reklamním průmyslu, který završili prodejem skupiny Kindred Group za stovky milionů korun. Loni v říjnu se i se dvěma dětmi vydali splnit si svůj životní sen, obeplout svět na plachetnici. Cesta kolem zeměkoule se ale proměnila v nečekané drama ve chvíli, kdy se jim na oceánu zlomil stěžeň.

Když se chcete vydat se čtyřčlennou rodinou na cestu kolem světa, musí do sebe zapadnout hned několik věcí. Prvně potřebujete dva a půl roku volna. Vy všichni. Dětem musí být po intenzivním papírování dovoleno nastoupit na domácí výuku a minimálně jeden z rodičů se musí připravit na roli kantora. Sbalit musíte slabikáře, přírodovědu, pastelky i dostatek zábavy. Zadruhé potřebujete dostatek financí. A to nejen na samotnou loď, ale také na dodatečné vybavení, údržbu, mariny, průplavy, nákupy potravin, ale i zážitky po cestě. Potřebujete také zkušenou posádku. Děti odmalička připravujete na to, že jednou vyplujete, a sami sebe vzděláváte tím, že sbíráte zkušenosti během plaveb, závodů i na dovolené. Každá vaše další dovolená je na lodi a vy balancujete na hranici času a zkoušíte, na jak dlouho se můžete vzdálit z kanceláře. Musíte mít dostatečné nadšení, nedbat na komentáře typu „no vy jste se zbláznili!“ a nastudovat si všechny katastrofické scénáře, abyste jejich slova nepotvrdili. Ale když to všechno klapne, čeká vás nekonečný horizont, nezapomenutelné dobrodružství a hlavně – ryzí svoboda.

Pro Pavlu a Michala Nýdrlovy do sebe všechny tyto dílky zapadly. Vždyť se právě díky kdysi vyslovenému přání o obeplutí světa dali po večírku na Slapech dohromady. Oba jsou raci, narození ve stejný den 22. června, oba zasvětili kariéry reklamě. Michal vybudoval úspěšnou skupinu digitálních agentur Kindred Group, Pavla ji nakonec vedla. Jednoho dne v roce 2018 se jim celou skupinu podařilo za stovky milionů korun prodat francouzské skupině Publicis Groupe. Údajně šlo o největší reklamní exit v Česku. Aby se zajistilo hladké předání, bylo smluveno, že manželé zůstanou ve firmě další tři roky, přípravy na velkolepou plavbu ale i tak mohly začít. A tak loni v říjnu nakonec vyrazili ze španělského Cádizu jako součást regaty rodinných posádek World Odyssey 500, vedené mořeplavcem Jimmym Cornellem.

Zbrusu nová plachetnice pojmenovaná Liberty od francouzské značky Amel se vydala na trasu, kterou v 16. století plul i slavný námořník Fernao de Magalhaes a dokázal tak, že Země je kulatá. Po Cádizu následovalo rendez‑vous (neboli setkání všech účastníků regaty) na Kanárských ostrovech a pak už čekala posádku první velká přeplavba. Atlantik. Téměř tři tisíce námořních mil před vámi, 5000 metrů pod vámi, dvacet dní nonstop plavby, protože uprostřed oceánu nezakotvíte. Do Barbadosu nakonec Liberty vjela vítězoslavně a rodinu čekalo dvouměsíční cestování po okolních státech a ostrovech. Jen Pavle nebylo moc do zpěvu. Tři týdny jí totiž bylo špatně, nelepšilo se to a mořská nemoc ji velmi oslabila. Svolali rodinnou poradu a nakonec vymysleli plán B: procestují Karibik a Latinskou Ameriku, nechají regatu pokračovat bez nich a loď zkusí prodat v loděnici Amel v Martiniku. Nejdříve šlo všechno podle plánu. Jenže pak přišel den D.

Bylo jedenáct hodin, slunné čtvrteční dopoledne, dokonalý den na plachtění. Kokpit vyplnil poutavý příběh z audioknihy a celá posádka odpočívala. Najednou se ozvalo rupnutí a ohlušující rána. Všichni vyběhli na palubu a čekala je pohroma. Stěžeň byl zlomený vejpůl, po cestě s sebou strhl plachty i lanoví pod vodu, a loď se tak stala neovladatelnou. A nejen to, s každou vlnou zlomený pahýl stožáru třískal do boku lodi a reálně hrozilo, že v ní udělá díru. Dalších 24 hodin prožívali peklo. Zůstali uvězněni uprostřed vln, bez radaru, světel a vysílačky, navíc v oblasti hustého provozu obrovských kontejnerových lodí.

Jak se prosím vás stane, že se během slunného dopoledne jen tak zlomí stěžeň?

Michal: To se lodím občas stává, došlo k únavě materiálu. Jako kdyby vám na dálnici praskla pneumatika. Stěžeň je mimo jiné upevněný dvanáctiprutovými ocelovými lany a jedno z nich se přežvýkalo. A to i když jsme si koupili statisticky nejspolehlivější jednotrupou loď, připravenou na plavby kolem světa pro rodinné posádky. Divné je, že i když jsem na konci ledna nechal profesionální firmu zkontrolovat lanoví, na nic nepřišli. Ale ony jsou to tak malé praskliny, že to není vidět. Teď to řešíme mezi pojišťovnou a výrobcem, protože loď je pořád v garanci. Navíc nebyly ani nijak špatné podmínky, foukalo dvacet uzlů, což je zhruba 40 km/h. Strašně příjemné plachtění. Loď jede rychle a zároveň „nic“ nehrozí.

Drama to ale bylo velké. Navíc jste de facto zjistili, že si musíte pomoct sami.

M.: Věděli jsme, že jsme asi 120 námořních mil jižně od pobřeží, což je zhruba 220 kilometrů, tedy 30 hodin plavby. Kdyby se nám to stalo v půlce Atlantiku, tenhle rozhovor bychom nejspíš nedělali. Tady jsme byli v doletové vzdálenosti helikoptéry, případně mohla přijet motorová loď z pobřeží, trvalo by jí to 10 až 12 hodin. Jenže po šesti hodinách jednání přes satelitní telefon pro nás americká pobřežní stráž v Portoriku odmítla poslat loď a nabídli maximálně vrtulník, kterým by nás vytáhli a loď torpédem potopili. Jenže naše loď se nepotápěla, a tak jsme si řekli, že ji ještě zkusíme zachránit.

To se dělá jak?

M.: Ve všech poučkách se píše, ať odříznete stěžeň. Ale když celý stěžeň váží tunu, vůbec s ním nezvládnete manipulovat. Pracovali jsme téměř bez přestávky a asi po 20 hodinách se nám s Pavlou povedlo povalit zbývající část stěžně na jednu stranu lodi a ta s sebou z vody vytáhla asi 15 metrů části zbývající. Pod lodí jsme tak už neměli žádnou překážku, která by nás brzdila.

Vy jste ale prý dokonce skočil do vody s nožem přivázaným k dlani, Pavla vás jistila na laně…

M.: Potřeboval jsem se potopit pod loď a odřezat všechno, co se dalo, abychom mohli nastartovat motor a dojet zpátky na Dominikánu. Což se mi sice částečně povedlo, ale v těch dvoumetrových vlnách se mi taky stalo, že jsem se málem podřízl. Hodilo mě to několikrát na trup lodi a v jednu chvíli mi to přitisklo ruku s nožem na krk. V ten moment se mi promítl celý život, ne zpětně, ale do budoucnosti. Viděl jsem, že vykrvácím, Pavla mě nevytáhne, nedostanou se na pevninu, bude konec všeho. A konečně jsem si řekl, že musím ven, že jsem udělal maximum. Musím ale přiznat, že to byl moment, který se mi ještě pár nocí nepříjemně vracel.

Pavla: Pro mě to byly jedny z nejhorších chvil vůbec. Motor byl ale funkční, takže jsme to pomalu doklepali až na pobřeží.

M.: Mimochodem, kdyby někoho zajímal podobný příběh, podívejte se na film Než přišla bouře. Tam vjela loď do hurikánu, muž vypadl z lodi, žena byla několik dnů omráčená v podpalubí a loď přišla o stěžeň. A od toho momentu je to velmi podobné.

P.: Stala se nám jedna z nejhorších věcí, co se jachtařům může stát, ale pak jsme měli neuvěřitelné štěstí, ve všem, co přišlo potom.

M.: Nebezpečná byla ještě lodní doprava, jeli jsme v noci, bez vysílačky, radaru a světel, my jsme neviděli okolní lodě a ony neviděly nás. Vytvořil jsem si z drátu anténu a hlásil celou noc naši pozici. Ona ta kontejnerová loď jen tak nezahne, má velmi omezené manévrovací schopnosti.

Máte dvě děti, Huga, který chodí do první třídy, a Adinu, která je o rok výš. Jak tuhle napjatou situaci zvládli oni?

P.: Ještě nikdy jsem je neviděla takhle vyděšené. Hugo se rozplakal, Adinka jen mlčela a třeštila oči. Ona moc dobře ví, co to znamená, když se zlomí stěžeň.

M.: Já jsem nestačil koukat, jak se zachovala Pavla. Naprosto neuvěřitelně. Řekla: Děti, to je v pohodě, my to zvládneme, máme to pod kontrolou. Běžte do podpalubí a dneska máte povolený tablet. Byla úplně v klidu, přitom nám oběma v hlavě běžely strašlivé scénáře. Ono jen připravit všechno na evakuaci lodi, záchranný ostrůvek, takzvaný grab bag, vysílačku, satelitní telefon, jídlo, pití…

P.: Děti jsou na lodi odmalička, vědí, že kdykoli je náročná situace, mají jít do podpalubí a tam počkat, aby neběhaly po palubě a nestalo se neštěstí. Nakonec dole 24 hodin ležely a společně se uklidňovaly. Jsem na ně strašně pyšná.

Jedním z cílů cesty bylo právě trávit víc času s dětmi. Před odjezdem jste oba hodně pracovali, měli jste chůvu a babičky. Jak se změnil váš vztah s nimi?

M.: Já za sebe jsem si uvědomil, že se s nimi dalo dělat úplně všechno. Když jsme se šli s Pavlou potápět s přístroji, oni nahoře šnorchlovali kolem člunu a koukali na nás. Začali jsme spolu surfovat, lezli jsme v lanovém centru v pralese…

P.: A u toho všeho nás umí obohacovat, nakopli nás se překonávat. Těch situací bylo hodně, ale řeknu jednu jako příklad. V Dominikáně jsme se vydali do takové zatopené rokle, kde jsme museli vlézt do ledové vody, neviděli jsme na dno, nad námi skála, na konci hučel vodopád, ke kterému musíte doplavat. Pro děti, ale i pro mě docela nekomfortní situace, takže jsme řekli, že nejdeme. Michal je v tomhle větší dobrodruh, tak nakonec vyrazil sám, a že nám to aspoň natočí na GoPro. Jenže za chvíli Adinka říká: Když jde táta, tak já taky. A vplula do rokle. Hugo se na mě podíval a říká: Mami, ale my přece nemůžeme nechat Áďu samotnou. A tak jsme tam skočili taky! Moje děti mě donutily překonat strach a moji komfortní zónu. To byl neskutečný moment. Hezky jsme si o tom pak společně povídali a dětem říkali: Vidíte, tak takhle se dá překonat osobní strach. Zapamatujte si to, to se vám v životě bude hodit.

Pavla a Michal Nýdrlovi

M.: A když jsme byli s batohy měsíc v Peru, tak Hugo říká: Mami, tati, proč se učíme anglicky, když tady všichni mluví španělsky? Naše děti si uvědomily rozměry planety, že jeden jazyk nestačí, a tak jsme se dohodli, že se budeme učit španělsky společně. Teď k nám domů chodí rodilá Venezuelanka a to je pro mě nejvíc, čeho jsme mohli touto cestou dosáhnout. Zároveň děti získaly ponětí o rozměrech naší planety, takže už v autě nepadají zábavné otázky jako: Kdy už tam budeme? A tohle je jaká země? A já jim na to říkal: No, my jsme v Plzni… Máme teď doma na zdi mapu světa, a když se hrál hokej, Hugo hned studoval, kde ty země leží.

Jaké pro vás bylo jít ze sta na nulu? Manažerka, úspěšný podnikatel, kreativec, ředitelka. Za život jste měli spoustu nálepek. Jak se vám, Pavlo, povedlo najednou přepnout na mámu v plovoucí domácnosti? A Michale, vám na kapitána lodi, ne byznysu?

P.: Já měla velmi tvrdý náraz. Umím velmi dobře delegovat úkoly, jenže nebylo komu. Vždycky jsem byla hodně pracovně vytížená, takže jsem měla i doma celý tým na pomoc. Chůvu, babičku přes ulici, Rohlík, který přiveze nákup až k baráku, někoho, kdo pomůže s úklidem. Děti chodí do školy, mají kroužky. Na lodi jsme ale byli s Michalem najednou na všechno, včetně školních povinností, sami. Bytelně mi došlo, jaký komfort jsem si zvládla zařídit doma. A že je to o postavení ve společnosti, protože plno ženských to dělá každý den. Ale přiznávám, první týden, dva jsem byla v těžké depce. Kvůli termínu regaty jsme jeli o rok dříve, než jsme původně plánovali, a tak jsme odhodili tužky…

M.: … a nasadili flip flopy. Ale my to neumíme jinak, je to terapie šokem. Zároveň je to tak strašně dobré, když se vystrčíte z komfortní zóny! Řekli jsme si, že to programově chceme dělat dál. A musím i říct, že jsme získali ještě mnohem větší respekt k cestovatelským rodinám, které takhle dlouhodobě žijí. Pro mě byl naprostá změna režim. Jsem člověk, který je neustále ve společnosti, potřebuju „lítat“ mezi lidmi a furt si s nimi o něčem povídat. Jestli vím, že jsem v něčem dobrý, tak je to networking. Ale na Atlantiku nevidíte dvacet dní nic jiného než třímetrové vlny, musíte jet v kuse a být pořád ve střehu, takže dvacet minut spíte, pak kontrolujete a pak zase spíte.

P.: Knihu Proč spíme nepsal jachtař, to už víme.

Dokázali jste během cesty nemyslet na práci?

M.: V ostatních posádkách bylo hodně lidí starších 55 let. Mně bude příští měsíc 40 a asi takhle… já neumím jít do důchodu. V každé zemi jsem si cvičil mozek tím, že jsem tam počítal různé realitní projekty. Mám to jako hobby, Pavla už si zvykla, že jí z toho nehrozí žádné nucené stěhování. Když čekala Adinku, jezdili jsme dva dny v tuktuku po Kambodži a já sháněl, kde si tam můžu pronajmout pláž. Počítal jsem obchodní plán na resort pro zaměstnance!

Jak jste se vůbec k jachtaření dostali?

M.: Ten celoživotní sen o obeplutí země vlastně mohl za to, že jsme se dali dohromady. Pavla mě potom vytáhla s přáteli do Karibiku na dovolenou na lodi a pak už jsme se začali připravovat na splnění našeho snu.

Popište nám ty přípravy…

M.: To trvalo skoro deset let. Museli jsme někam dotáhnout firmu, prodat ji, předat. Já jsem jezdil na různé závody, učil jsem se být elektrikářem i instalatérem, na lodi vám nikdo nepomůže, tam si musíte všechno opravit sám. A na lodi se pořád něco rozbíjí. Pořád! Ať už máte loď za pět milionů anebo za miliardu, příroda udělá svoje. Vlny, sůl, slunce, otřesy. Sám sebe jsem překvapil, a to v pozitivním slova smyslu, že jsem byl najednou mnohem větší detailista. Pořád jsem byl „na šťopkách“, měl jsem úplně jinak vyvinutou pozornost než normálně. Poslouchal jsem každý neobvyklý zvuk.

A pak spadl stěžeň. Vy jste se nicméně rozhodli regatu opustit už před celou tou nešťastnou událostí a sen na obeplutí světa zatím „zaparkovat“. Co se stalo?

P.: To, co nás překvapilo a s čím jsme nepočítali, bylo, že mi bude tři týdny přeplavby špatně. Ještě nikdy jsem nezažila, že by mě tělo takhle nepodrželo. Jsem zvyklá žít aktivní život, sportovat, i když jsem někdy utahaná, stejně to zvládnu. Tady se mi ale chtělo pořád spát, byla jsem malátná, bolela mě hlava, nemohla jsem nic dělat. Cítila jsem se k ničemu, na lodi je potřeba každá ruka, jste součástí týmu a najednou za vás musí ostatní zastat práci. Naštěstí jsme s sebou měli na přeplavbu moji maminku a jejího partnera, taky námořníka, takže to nebylo životu nebezpečné. Ale psychicky to bylo náročné, bylo mi to strašně líto, byl to náš celoživotní sen, dělali jsme na tom tolik let a najednou tohle.

M.: Já jsem si uvědomil, jak skvělou mám tchyni! Co ta všechno obstarala a ani to nebrala jako oběť!

P.: Zjistili jsme, že takhle se dál plout nedá, Pacifik je ještě mnohem delší kus cesty. Michal viděl, jak každý den scházím. Změnili jsme plány, chtěli jsme zůstat v Karibiku, procestovat ho a vidět, kam nás to přinese.

Byli jste jediná loď, která regatu přerušila?

P.: Na začátku nás bylo 32 lodí a teď jich pokračuje myslím 28. Nějaké lodě odpadly z pracovních, jiné ze zdravotních důvodů.

Psali jste blog Family On The Boat a také jste se na různých místech potkávali s profesionálními filmaři, kteří pro vás natáčeli záběry pro časosběrný dokument. Půjde ven?

M.: Teď se ještě dotáčí nějaké materiály, pak postprodukce a předpokládáme, že na jaře by film mohl být hotový. Původní záměr byl udělat si kvalitní domácí film pro rodinu jako vzpomínku, ale zjišťujeme, že to zajímá i ostatní, tak uvidíme, jak s tím ještě naložíme. Ale bude to „to be continued“, protože my tu cestu kolem světa jednou dáme! Říkáme si, že až budou děti na vysoké, že to zkusíme znovu. Ten sen tam pořád je. Ideální set‑up je, že pojedeme ve dvou a na části cesty budeme brát děti, rodinu, přátele.

Taková cesta kolem světa je velká investice. Na kolik vás nakonec vyšla?

M.: Loď stála zhruba jako rodinný dům. Poplatek za to, že jste součástí regaty, byl 1,2 milionu korun. V tom jsou zahrnuty všechny průplavy, některé mariny, administrativní věci, plánování cesty, před velkými pasážemi brífink na počasí a podobně. Já původně počítal, že nás jen režijní náklady na ty dva a půl roku budou stát zhruba 5 milionů. To jsem ale podcenil. V prvních týdnech jsme zjistili, že musíme dokoupit další vybavení na loď asi za 600 tisíc. Toho půl roku nás nakonec stálo asi 1,5 milionu jen za cestování a běžnou spotřebu.

P.: My jsme ale takhle dlouho byli poprvé, takže jsme mentálně měli ještě takový ten dovolenkový režim. Jsou jachtaři, kteří nejezdí skoro do mariny, jsou na kotvě, nechodí do restaurací a podobně.

Vrátili jste se na konci března, po šesti měsících na cestě. Co vás tohle dobrodružství naučilo?

P.: Že nesmíme zabřednout zpět do té stejné exekutivní rutiny. Dospělí často zapomínají s dětmi blbnout, zařídí kroužky, ale už si s nimi nehrají. Nejdou s nimi na skákací hrad nebo na polštářovou bitvu. Tohle si říkám jako mantru: Dělej s dětmi dětské věci. Člověka to dělá radostnějším, emotivnějším, možná i vděčnějším.

Udělat něco pro republiku

Z ospalé ulice ve starých Jinonicích vyčnívá nepřehlédnutelný dům. Velkorysé okno od valašské firmy Janošík dává nahlédnout do prvního patra, občas za ním proběhnou dvě děti. Na místě, které patřilo kdysi zapomenutému „slepenci“ různých stavení a neuvážených přístaveb, dnes stojí odvážný moderní dům se svažitou zahradou, za který Atelier 111 architekti získali ocenění Stavba roku 2020.

V interiéru hraje prim přírodní dřevo, vestavěné japonské knihovny a skvělý design. V obývacím pokoji visí lustry Disc a Tim, které pro českou sklárnu Bomma navrhlo studio Olgoj Chorchoj, jídelní stůl je pomrknutí let sedmdesátých, kdy ho navrhl finsko‑americký architekt a designér Eero Saarinen. „Trpí tady jen naše kamarádka Lucie Koldová, protože nemáme její světla z Brokis,“ krčí rameny s úsměvem Pavla. Emoce vnáší do domu také umění. Expresivní malby Franty Mertla, strohý minimalismus Zdeňka Trse, Alžběta Josefy, Jana Vojnárová, Josef Bolf nebo Jakub Špaňhel. A pak také malba plachetnice od dalšího rodinného přítele.

Na plácku se studnou se zelenou pumpou stojí auta do lesa, Jeep Wrangler a Mercedes‑Benz třídy G, uvnitř v garáži milované Vespy „na lítačku“, ale také veterán Porsche 356C z roku 1965, jejž si Michal Nýdrle nechal dovézt z Kalifornie. Tam totiž v roce 1983 emigroval Nýdrleho strýc Petr Nýdrle, režisér, scenárista a kameraman, ale také nadšený sběratel aut. „Jednou mu začal upadat byznys a ve čtyři ráno mi volá: Nazdar! Nechceš investovat? Nechceš koupit auto? Tak jsem tam zaletěl, koupil jsem od něj tohle Porsche a teď je to věc, která se prostě už nikdy nemůže prodat, protože je tam ten rodinný příběh!“ líčí Michal.

Spoustu času tráví manželé s dětmi i v jižních Čechách, ve zrekonstruovaném mlýně z roku 1430. Zpustlou ruinu dal Michal dohromady společně s bratry, se kterými tvoří firmu Brothers Estate, zaměřující se právě na renovace venkovských usedlostí a samot, a s interiérovou designérkou Adélou Lipár Kudrnovou.

Právě do nemovitostí se Michal po odchodu z reklamního byznysu vrhl nejvíce. Majorita peněz z prodeje Kindred Group šla do dvou holdingových společností – MN Holding a MN Capital, v rámci kterých dnes realizuje ve většině právě realitní projekty.

Co udělat se stovkami milionů na účtu? Láká to člověka k utrácení?

M.: Někdo mi radil, ať na to půl roku nesahám, ale to jsem teda nedodržel. Neutrácel jsem, naopak, já jsem investor každým coulem. Peníze jsou prostředek. Když se tiskly peníze za covidu, tak bylo úplně jasné, že přijde inflace. Takže jsem z burzy začal stahovat peníze a začal kupovat reality. Pro mě jsou jediným uchovatelem hodnoty nemovitosti. Momentálně rekonstruujeme pět domů na jihu Čech a šest tady v Praze. Navíc – já jsem intuitivní investor. A nemám problém s tím, když mi některé peníze vydělávají méně, než by měly. Máme část portfolia uloženou ve švýcarských akciích, to je náš „safe harbour“, naše defenzivní investice, stejně jako rezidenturu za oceánem v Latinské Americe. Na to se nesahá. Pak jsou peníze, které musí pracovat, aby nás živily. Pro mě je těžká váha v realitách.

Koupili jste si něco pro sebe?

M: Co se týče osobních věcí, tak už jsme naštěstí předtím měli nějaké peníze, tento dům, byli jsme saturovaní. Ale koupili jsme si jachtařské hodinky IWC jako vzpomínku.

P.: My na utrácení nejsme typy. Zajdeme si do dobré restaurace, plavba nás stála peníze, ale nebyla to žádná luxusní jachta s posádkou, ani nelétáme tryskáčem.

Do mlýna jste se vrhl se svými bratry Jáchymem a Kryštofem pod značkou Brothers Estates. Vy jste se do realit vlastně vrátil, začínal jste jako „markeťák“ v realitní společnosti Colliers, kde jste pracoval při škole na částečný úvazek.

M.: My jsme v tom totiž vyrostli. Moje máma se svým manželem se dlouho živili tím, že kupovali nemovitosti v kraji a dávali je dohromady. Já jsem z domova odešel v 16 letech, ale bráchové byli v tomhle prostředí déle a ještě víc je to zformovalo. Takže já jsem ten obchodník a bráchové jsou ti výrazně zručnější chlapi, co řídí stavbu na místě. Samoty a statky rekonstruujeme tak, abychom tam chtěli sami žít a kupující si už jen přivezli kartáček. To znamená, že si můžeme říct prémiovou cenu a zároveň eliminujeme klientské změny, které jsou vždy nepříjemností při dokončování projektu.

Takže mlýn, bratrská firma… co jsou ty další projekty, ve kterých se ještě realizujete?

M.: Pak máme projekt studentského bydlení u Divoké Šárky na Praze 6, který teď dostal stavební povolení. To, co mě v Kindred Group bavilo nejvíc, bylo přitahovat mladé talenty a rozvíjet je. Takže pro ně stavíme místo, kde se jim bude dobře bydlet i coworkovat. S Pavlou ještě vedeme debatu, která zatím nemá konkrétní obrysy, ale líbilo by se nám budovat vlastní školu… Uvidíme. V oblasti, kde máme mlýn, zase sháníme objekt kravína, chceme dělat lokální sýry. Inspirace vychází od mé mámy, která má kozí farmu. Chtěli bychom dát práci lokálním lidem, navrátit se k přírodě. Jsme od ní jako společnost úplně odpojení. Připadá nám v pohodě koupit si hovězí steak v Lidlu, ale když vidíme jatka, tak se křižujeme. A pak taky máme velký realitní projekt na deset let dopředu, se kterým možná zestárneme. Jedná se o development pro tři tisíce lidí. Nechci ještě říkat kde, ale můžu prozradit, že to bude nájemní bydlení.

P.: A budeme taky rekonstruovat náměstíčko před domem a vedlejší dům. Když už tady žijeme, tak to tady chceme mít hezké pro nás i pro sousedy.

Jak to komunikujete s dětmi, že máte najednou takový majetek?

M.: Snažíme se je vést k tomu, že majetek se musí dobře spravovat. Že jejich role je správa majetku pro jejich děti. Na mlýně máme ovce, kozu. A já jsem tam udělal takovou „sviňárničku“, aby se právě nemohl nikdy prodat.

P.: Počkej, to ani nevím.

M.: Ale jo, jenom jsem ti to takhle neřekl. Nechal jsem udělat rodinný erb a ten vtesat přímo do fasády. Je na něm jelen, takže péče o přírodu a myslivost, protože já jsem myslivec. Pak český lev a dále dva raci, jako my dva s Pavlou. A nakonec plachetnice. Z té fasády už se to nedá vyjmout, a tím pádem ten mlýn už nemůže být nikdy nikoho jiného!

Co digitální měny, zajímají vás?

M.: Vlastně mě to moc neláká. Ale ne proto, že bych tomu nevěřil, naopak. Ale jsem toho digitálna nějak přejedený. Možná proto se bavíme o tom kravíně. Já věřím třeba vodíkovým pohonům, tam kupuju akcie. Máme i nějaké polkadoty a ethereum, ale spíš proto, abych měl povinnost se na ten index podívat. Obecně mám za to, že je to stoprocentně budoucnost. Když už se lidstvo dokázalo domluvit na tom, že úplně zbytečný kov, jako je zlato, bude udržitelem hodnoty, tak proč by to nemohla být řádka kódů.

Co považujete za svůj největší úspěch?

M.: Můj největší majstrštyk byl v momentě, kdy jsem se podělil. V mediální agentuře Red Media jsme já a můj společník Martin Beneš měli 60 a 40 procent firmy. Ale měli jsme dva klíčové lidi, Lukáše Kužberského a Štěpána Tesaříka, kteří tam už vyrostli natolik, že na nich firma byla de facto závislá. Na jednom mítinku jsem úplně „z fleku“ řekl: Pojďme to rozdělit. Všichni budeme mít 25 procent. Proč? No protože když budeme ročně vydělávat desítky milionů, zvládneme to možná ještě dva tři roky a pak se ta firma rozpadne, až pro nás oni dva nebudou chtít pracovat a odejdou. Tak není lepší, abychom společně vydělali miliardu? Je lepší mít 25 procent z miliardy než 60 procent ze 100 milionů. Takže jsem sjednotil zájmy a cíl všech zúčastněných. Lidi se strašně neradi dělí, ale já chtěl, aby ta firma tady byla dlouho. Myslím, že by si z toho mnoho lidí mohlo vzít ponaučení.

Jak tedy budovat firmu v roce 2022?

M.: Stejně jako před sto lety. On i Baťa začínal jako švec a měl tu práci rád a měl vizi. Mimochodem, doporučuju knížku Milana Zeleného Cesty k úspěchu, kde jsou myšlenky Tomáše Bati k budování byznysu. Je skvělá. Občas si lidé, kteří začínají podnikat, naberou zaměstnance s vizitkami z vysokých postů. Začínají tak s obrovským množstvím nákladů, ale není tam takový ten počáteční „drive“. Ve všech svých firmách jsem říkal: Musíme mít hlad! Jakmile ho ztratíme, ztratíme chuť vyhrávat a být nejlepší. Nesmíme být rozmazlení a zpovykaní. To znamená ale i to, že my jako šéfové musíme odcházet domů jako poslední. Nemůžeme zneužívat našeho postavení a nechávat naše lidi dodělávat prezentace dlouho do noci. Oni musí cítit, že to táhneme s nimi, pak nám odevzdají ze sebe všechno, co můžou, a můžeme mít společně nějaký úspěch. Stejně dodnes nejvíc vzpomínám na momenty, kdy jsme tam skoro spali ve spacácích. Náš byznysový mentor Roman Stupka vždycky říkal: Vaši lidé nejsou nadšení z toho, že vy máte nové auto. What’s in FOR ME? Musíte lidi umět namotivovat.

O čem ještě sníte?

P.: Po letech v byznysu jsme si řekli, že to chce ještě něco karmičtějšího. Cestování nám ukázalo, že v České republice se žije fakt dobře a že si často lidi neváží toho, co mají. Řekli jsme si, že to potřebujeme naší zemi nějak vrátit. A tak jsme se rozhodli, že podpoříme v prezidentských volbách tým generála Petra Pavla. Věříme mu, líbí se nám jeho hodnoty, jak funguje, co symbolizuje.

M.: Má jediný škraloup a to je členství v Komunistické straně. Byl tam čtyři roky, sám se k tomu přiznal a pak třicet let pracoval ve prospěch prozápadního demokratického směřování Česka. My v něj věříme, že bude prezidentem, který má na to posílit dobré jméno naší země v zahraničí a vést zemi tak, aby na prezidenta mohli být naši lidé konečně hrdí. Pro nás tam není nikdo jiný, kdo by měl šanci porazit lháře a populistu. Vydělali jsme nějaké peníze a teď je chceme společnosti vrátit. Možná si polovina lidí řekne, že jsme pitomí. Ale třeba to k něčemu bude.