Ve stopách Blahnika. Jak se Oldrich Voyta stal špičkovým obuvním designérem
Byl to jeden špatný doskok, ošklivý pád a šílená bolest. A vědomí, že už nic nebude jako dřív. Oldrich Voyta až do roku 2011 snil o kariéře tanečníka. Jenže pak přišel konkurz v Anenském klášteře a agonie s přetrhanými vazy v koleni. Tehdy pochopil, že se bude muset vydat jinou životní cestou. Zbořil se mu jeden sen, aby ho mohl vystřídat další.
Voyta sice chtěl být tanečníkem, ale rozhled měl širší. Zajímal ho design, bavila ho obuv, fascinovalo ho propojení estetické a funkční stránky. Tři roky působil v designérských studiích VO5 a DeFacto v Pekingu, kde spolupracoval s klienty typu formule 1, Mercedes‑Benz nebo s pekingským fashion weekem. Za svoji práci tam dokonce získal ocenění RedDot Award.
Definitivně ho ale v kariéře posunulo až jedno osudové setkání. V roce 2017 spoluorganizoval na Kampě retrospektivní výstavu Manola Blahnika. Ikony mezi designéry obuvi. „Díky setkání s ním a diskusím nad tématem bot jsem toto řemeslo jako designér prakticky objevil. Rozumnou cestou byl potom Zlín, kde je baťovská tradice do dneška doslova cítit,“ popisuje, proč se vydal studovat na Univerzitu Tomáše Bati.
V ženském speciálu o něm čtete i proto, že se rozhodl zaměřit se na obuv dámskou na podpatku. Estetika ale pro něj není vše, tanečnická minulost ho naučila soustředit se na funkční stránku obuvi. „Pohodlnost je pro mne priorita, jelikož o nohy bychom se měli starat nejen tak, aby dobře vypadaly, ale aby také dobře sloužily,“ vysvětluje. „Nedělám obuv proto, aby byla hezká nebo ošklivá, ale aby měla charakter.“
Svou první kolekci nazval Ópera a úspěšně ji uvedl loni v září na milánském fashion weeku. Kromě toho chce ale posouvat obuvnictví i technologickým směrem: navrhl senzorickou sportovní obuv vyráběnou na 3D tiskárně, která dokáže sledovat skrze vnitřní senzory různé hodnoty a upozorňovat na nebezpečí dermatologických onemocnění na chodidle či jiné zdravotní problémy.
