Miloš Čermák: Určitě neslyšíte můj vnitřní hlas?

Jsou dva druhy restaurací. V tom prvním to funguje tak, že tam přijdete, najíte se a odejdete. Druhý druh existuje proto, aby vám připomněl, že život může být ještě mnohem komplikovanější, než ho máte teď.

Řekněme, že do takové restaurace jdete na oběd.

Není to tak, že vejdete dovnitř a sednete si k volnému stolu. I kdybyste to chtěli udělat, zastaví vás jeden z číšníků.

„Moment!“

Když tázavě nadzvednete obočí, vysvětlí vám: „Počkejte na kolegu. Ten vás usadí.“

Vy slyšíte jeho vnitřní hlas: Moment, my teď ještě několik minut s kolegy nebudeme dělat vůbec nic, abychom vás trochu vycukali, a hned pak se vám budeme věnovat.

Mohli byste namítnout, že si umíte sednout sami, a že tedy pomoc kolegy nepotřebujete, ale byla by to jen dětská vzdorovitost. A navíc vás už ten číšník stejně neposlouchá, protože je – podobně jako jeho kolegové – neustále v pohybu.

Ten pohyb nedává smysl, číšníci v tomto druhu restaurací neustále běhají tam a zpátky, a to bez zjevného důvodu, ale tak to prostě je.

Stojíte u dveří a čekáte. Konečně přijde specialista na uvádění ke stolu. Šéf restaurace ho vybral podle toho, že vypadá reprezentativně a dobře zvládá výraz „hm, tak vaši sortu lidí v naší restauraci moc rádi nevidíme“, a hlavně se ho nebojí použít.

Zeptá se vás, jestli máte rezervaci.

„Nemám,“ odpovíte.

Zamračí se a začne se velmi intenzivně dívat buď do sešitu s hustě popsanými stránkami, nebo na monitor počítače.

Jeho vnitřní hlas: Tak nemáte rezervaci? To bude problém. Skoro žádné rezervace na oběd nemáme a všechny stoly jsou prázdné. To tedy opravdu nevím, kam vás usadím.

Po minutce nebo dvou konečně zvedne oči.

„Budete sám?“

Váš vnitřní hlas: Ano, budu sám a děkuji za upozornění, protože už jsem si málem připadal jako úspěšný člověk, který jde do dobré restaurace, a až teď mi došlo, že bych sem nesměl přijít sám, nýbrž s někým 1) krásným nebo 2) bohatým.

„Ano, budu sám.“

Muž se zamračí ještě víc a znovu sklopí oči.

Jeho vnitřní hlas: Posadili bychom vás na záchod, kde byste se mohl rychle najíst na sklopeném záchodovém prkénku. Ale bohužel máme jen jeden záchod pánský a jeden dámský, a co když se někomu z našich úspěšnějších hostů začne chtít kakat?

Váš vnitřní hlas: Jestli to bude trvat ještě jednu minutu, tak tě popadnu za hlavu a budu s ní mlátit o stěnu.

Váš vnitřní hlas s o malinko větším smyslem pro realitu: Nebo odejdu.

Odkašlete si.

Jeho vnitřní hlas pokračuje: Takže vás budeme muset usadit k běžnému stolu, což je problém, protože ze základů geometrie vyplývá, že nic jako stůl pro JEDNOHO neexistuje. Všechny stoly jsou pro ČTYŘI a my u nás v restauraci dokážeme připravit stůl pro DVA.

Konečně zvedne zrak.

„Pojďte za mnou!“

Popadne menu a na vás se letmo usměje, ovšem způsobem, jakým se ženy usmívají na muže, když se s nimi rozhodnou vyspat, ale jen proto, že je to součást většího plánu, který předpokládá, že je nejpozději do tří let oberou o dům, automobil a dvě třetiny hotovosti.

Zastaví u stolku v zadní části restaurace.

„Prosím pěkně.“

Ukážete na dveře na toalety, které jsou hned vedle, a pak ukážete směrem k prázdným stolům v hezčích částech restaurace a klidným, vyrovnaným hlasem se zeptáte, jestli byste přece jen nemohli sedět někde jinde.

Takže nakonec sedíte u stolku, který je rovněž v zadní části restaurace, avšak vedle dětského koutku. Přes poledne je to nejhorší, protože dětské koutky v těchto restauracích jsou plné malých zlobivých šmejdů, jejichž matky rychle vypily dvě sklenky bílého vína a ztratily o ně zájem.

V ruce držíte menu.

Přijde číšník a zeptá se vás, jestli budete sami.

Utnete svůj vnitřní hlas, který chce začít ječet, že jestli ještě jednou tuhle otázku dostanete, tak toho člověka ubodáte vidličkou, a odpovíte: „Ano.“

Muž sklidí příbory a prostírání, samozřejmě kromě vašeho. Po chvíli se vrátí zpátky. A zeptá se: „Už jste v naší restauraci byl?“

Ta otázka mě fascinuje. Evokuje, jako by návštěva JEJICH restaurace vyžadovala nějaké speciální dovednosti a zkušenosti.

Váš vnitřní hlas: Nebyl, ale protože jsem byl za život ve stovkách restaurací, tak nepochybuju, že to zvládnu i v té vaší. I když to bude napoprvé.

„Nebyl,“ řeknete.

Jeho vnitřní hlas: Jsi tu poprvé, blbečku, a doufám, že naposled.

Usměje se a řekne: „Tak v tom případě vám musím říct, jak to u nás chodí. Kromě jídel v běžném menu máme i denní nabídku, která je napsaná támhle na tabuli!“

Ukáže do přední části restaurace.

Teď je na vás to ještě naposled zkusit. „Škoda, že tam odsud není vidět. Možná byste mě mohl posadit k některému z volných stolů poblíž?“

„Ha, ha, ha,“ zasměje se upřímně. Pak tleskne rukama a řekne: „Takže dnes tam máme v denní nabídce zelňačku od babičky se zelím od sedláka Průši, zahuštěnou smetanou z Horákovy farmy.“

„Od babičky? Nemohl bych dostat něco, co uvařil váš kuchař?“

„Ha, ha, ha,“ zasměje se úplně stejně jako před chvílí.

„No a jako hlavní jídlo máme domácí roládičku na dýňovém lůžku s jarním salátkem.“

Spolknete poznámku, že 1) je už léto, takže jarní salátek možná už bude po datu spotřeby, 2) jestli použije ještě jednu zdrobnělinu, tak ho opět ubodáte vidličkou, 3) co vlastně znamená, že ta roláda je domácí? Že ji kuchař neuvařil v restauraci, ale doma?

Napadne vás, že to vlastně není až tak špatný koncept, poslat kuchaře na tzv. home office a mít pak všechna jídla na jídelním lístku domácí.

Ale ve skutečnosti samozřejmě mlčíte.

„Už víte, co si dáte k obídku, anebo ještě potřebujete pár minut?“ usměje se číšník. Jeho vnitřní hlas je temný a chvílemi vulgární, tak ho nebudeme citovat.

„Ještě pár minut,“ odpovíte. Protože nechcete přijít o to si jídelní lístek pečlivě přečíst.

A případně sestavit seznam deseti nejvíc iritujících slov či slovních spojení, která se dnes na jídelních lístcích používají. Zde jsou:

1) moravské

2) domácí

3) babiččino

4) maminčino

5) farmářské

6) sedlácké

7) poctivé

8) farářovo

9) nadýchané

10) čerstvé

Letmým pohledem zjistíte, že z výše uvedených alergenů jich je na vašem lístku sedm nebo osm. A taky „lůžko“ a „terč“, které se do první desítky nedostaly, ale i díky nim vám může jídlo zaskočit a vy se udusíte.

Ale což, objednáte si a oběd sníte. Čeká vás další část návštěvy, kdy si s vámi personál opět trošku pohraje. Řeknete jednomu z číšníků, že chcete účet.

„Přál jste si platit?“ zeptá se jiný číšník, který dorazí vzápětí.

Váš vnitřní hlas: Ne, přál jsem si vám ukázat kotrmelec a mít sex s vaší ženou, ale váš kolega vám to špatně vyřídil.

„Ano,“ řeknete, „chci platit.“

„Hotově, nebo kartou?“

Bylo by nad síly člověka zaměstnaného ve stravování, aby k hostu, co si přeje platit, přišel už rovnou s peněženkou a čtečkou karet? Ne, to je příliš složité a náročné.

„Kartou,“ usmějete se.

Odejde a vrátí se. „Bylo všechno v pořádku?“ zeptá se.

Samozřejmě víte, co vám ve skutečnosti říká, a tak k ceně za oběd přičtete přibližně deset procent a požádáte číšníka, aby do přístroje zadal výslednou sumu.

„Bohužel, kartou spropitné platit nelze.“

„Aha.“

„Jedině hotově.“

Váš vnitřní hlas: Tak to dostaneš kulový, kamaráde.

Pokusíte se o nešťastný výraz: „Ale já u sebe žádnou hotovost nemám.“

Jeho vnitřní hlas: Lháři prolhaná, ať ti naše domácí roláda na lůžku z farmy zauzluje střeva!

Usměje se a řekne: „Ale to vůbec nevadí.“

Když máte naťukat PIN, teatrálně odskočí o dva kroky. Jako byste v ruce nedrželi čtečku karet, ale šifrovací stroj Enigma z druhé světové války a chystali se poslat Spojencům datum vylodění.

„Přijďte zas,“ usměje se na vás, když je vše vyřízeno a hotovo. Skoro vás napadne, jestli jste personálu trochu nekřivdili.

Ale když ještě celý ten ansámbl přejedete pohledem, uvědomíte si, že je nenávidíte i s tou jejich domácí roládou.

Na ulici už na vás čeká Uber a vy víte, že za chvíli budete zpátky v práci a všechno bude zase dobré. Posadíte se na zadní sedadlo. Usmějete se do zpětného zrcátka na řidiče.

Váš vnitřní hlas: Vidím ten tvůj tlustý zátylek, ale mám teď fakt ostrý trénink z téhle restaurace, tak na mě nic nezkoušej. Nepouštěj Rádio Blaník a jeď.

Jeho vnitřní hlas: Blbečci jako ty, kteří si volají Uber na kilometr a půl, by se měli střílet před nástupem do auta.

Mrkne na displej telefonu a otočí se k vám: „Do Karlína?“

„Ano, to je správně,“ řeknete.

Váš vnitřní hlas: Hlavně nepouštěj Rádio Blaník. Protože to bych tě musel zabít jedním úderem asijského bojového umění jai-či, které 1) neumím, 2) vůbec neexistuje.

Muž zařadí jedničku a teď se už ani neotočí a zeptá se, slyšitelně ruským přízvukem: „Nevadí vám populární hudba?“, a než stačíte cokoli odpovědět, zmáčkne ovladač rádia.

Na palubní desce se modrými hranatými písmeny objeví RÁDIO BLANÍK a z reproduktorů se ozve hudba.