Miloš Čermák: Existuje něco většího

Sešli jsme se ráno v karlínské pekárně u Antonína. Objednali jsme si kávu a chleby s pomazánkou. Můj známý dlouze, skoro bych řekl demonstrativně, zívnul.

„Dlouhá noc?“ zeptal jsem se.

„Ani ne,“ řekl. „Ale měl jsem hrozné sny.“

Jak vzápětí vysvětlil, zdálo se mu, že zemřel. Namítl jsem, že to přece není nic neobvyklého. Skoro standardní součást žánru zvaného noční můra.

„Ano, ale já jsem se dostal do nebe.“

Povytáhl jsem tázavě obočí, takže ještě rychle dodal: „A musel jsem na pohovor s Bohem.“

„Ach tak,“ poznamenal jsem.

„Měl na mě dost nepříjemné otázky.“

Řekl jsem, že v tom případě to chápu. Dokonce si i dokážu představit, o jaké otázky šlo, protože můj známý nežije úplně nejspořádanějším životem.

Byť tedy v Boha věří. Na rozdíl ode mě.

Jak známo, Česko je v počtu věřících na nějakém druhém až třetím místě na světě. Od konce. Za Japonskem. Ovšem v zemi, kde si můžete v pouličních automatech koupit použité spodní prádlo, se nějaká pobožnost nedá očekávat.

V Česku je to s našimi křesťanskými kořeny složitější. Ale tak to je. Kupodivu ani ateistů není v Česku mnoho. Převládají lidé, kteří tvrdí, že v Boha sice nevěří, ale že si jsou jisti, že NĚCO existuje. Že NĚČEMU věří.

A když říkám NĚČEMU, tak nemyslím nějakou vyloženou pitomost.

Třeba že v párcích Kosteleckých uzenin je 90 procent masa anebo že člověk, který je napůl Moravák, ze čtvrtiny Korejec a ze čtvrtiny Japonec, může být dobrý politik.

Takových lidí je taky dost, ale je řeč o NĚČEM ve spirituálním smyslu.

„A co je to, to NĚCO?“ ptám se jich.

„No prostě NĚCO VĚTŠÍHO,“ odpovídají a doufají, že jen pokývám hlavou a bude to vyřízené.

Ale já se nedám.

„Jako co VĚTŠÍHO?“ pokračuju.

„No něco, co nás smrtelníky PŘESAHUJE.“

„Já tě PŘESAHUJU,“ poznamenám, protože když měříte 206 centimetrů, tak tyhle pitomce přesahujete skoro vždycky.

„Tak jsem to nemyslel,“ končí otráveně debatu a buď odejdou pryč, anebo se pokusí změnit téma a mluvit o něčem jiném. Nejlépe o tom, čemu taky nerozumí. Třeba o fotbalu, autech na elektřinu nebo ženském orgasmu.

Ale nenechám se nachytat. S lidmi, kteří vám tvrdí, že věří v NĚCO, se nemá smysl bavit o NIČEM.

Soukromě těmhle lidem říkám vyčůraní agnostici.

Z deseti přikázání by dali dohromady možná „nezabiješ“, „nepokradeš“ a „nesesmilníš“. V principu chápou i „nepožádáš manželky bližního svého“, ovšem to jen v případě, že má soused pohlednou ženu. 

Vyčůraní jsou proto, že se jim nechce chodit v neděli ráno do kostela a taky nechtějí být za nějaké tmáře nebo vesnické babičky, avšak zároveň si říkají, CO KDYBY ten Bůh existoval, a mají strach, že by z toho po smrti v nebi mohli mít opletačky.

Mají pocit, že když budou říkat, že věří v NĚCO, a po smrti se ukáže, že Bůh existuje, tak se jim podaří z téhle lapálie vyklouznout.

„Tys ve mě nevěřil, ty malá hnido?“ řekne Bůh hromovým hlasem a jen tak tréninkově nechá kolem agnostika udeřit pár blesků a hromů.

„Ne, BOŽE, já přece vždycky říkal, že v NĚCO věřím! A teď vidím, že to NĚCO jsi ty!“

Prostě typičtí Češi, jako byste je neznali. Budou to hrát na obě strany a uvidí se, která vyhraje. Ale jestli si myslí, že jim TOHLE projde, pak si nic jiného než úder blesku nezaslouží.

A vůbec, připomínají mi muže středního věku, kteří si koupí Porsche. Ale je to SUV. Taková ta nevzhledná velká kraksna, která vypadá jako Hyundai, ale stojí desetkrát tolik. Nebo plus minus, ceníky jsem nekontroloval.

Když máte krizi středního věku a kupujete si Porsche, musí to být sportovní nízké auto neboli PLACKA, nejlépe červené nebo žluté barvy. A musí se do něj hrozně špatně nastupovat, zvlášť když vám je padesát a už byste pomalu potřebovali náhradu kyčelního kloubu.

Protože jen s takovým Porsche ve středním věku vypadáte jako idiot a máte šanci na mladou milenku a všechno je v pořádku. 

Kdo si koupí Porsche, které vypadá jako Hyundai, a myslí si, že je to v pohodě, protože – jak každému říká – se pod kapotou skrývá NĚCO VĚTŠÍHO, je pitomec a nezaslouží si smilování.

Ne že by do takového auta a řidiče rovnou udeřil blesk. Ale budou na ně kadit holubi, a až pojedou kolem nějaké zlatokopky v minisukni, ta ani nezvedne oči od mobilu.

Seděli jsme a snídali. „Hele, ale ty jako věřící musíš s pohovorem s Bohem tak nějak počítat, ne?“ řekl jsem po chvíli.

„Vedu s Bohem hovory nepřetržitě,“ odpověděl.

„Ale tohle bylo děsně depresivní. Připadal jsem si jako v kanceláři někde na finančáku. Dokonce tam byly šanony.“

(Možná jsem vám to zapomněl říct, ale můj známý není úplně vzorovým daňovým poplatníkem.)

„Člověk by čekal, že už to budou mít všechno elektronicky,“ poznamenal jsem. „Včetně toho vstupního pohovoru. Vsadil bych se, že na to bude nějaká mobilní aplikace.“

Střelil po mně pohledem, protože mé úvahy o nebi neměl nikdy moc rád.

„Naštěstí tyhle problémy JÁ řešit nemusím,“ řekl jsem.

Zadíval se na mě. „A co když i ty po smrti zjistíš, že Bůh existuje?“

„To nijak zvlášť neřeším,“ řekl jsem po pravdě. A lehkomyslně jsem dodal: „Ale co by se mi mohlo stát? Bůh určitě není nějaká úzkoprsá ješitná bytost, která by se mi mstila jen proto, že jsem na ni nevěřil.“

Jak jsem to řekl, vybavil se mi takový Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Jistě, u nich by mi nedostatek víry neprošel. Jenže Bůh musí být jiný formát, nemyslíte?

Dodal jsem: „Pochválí mě, že jsem žil jako dobrý člověk, a pozve mě do nebe. No a my dva budeme dál chodit čas od času na snídaně!“

Můj známý vložil do úst poslední sousto chleba s tuňákovou pomazánkou a soustředěně je žvýkal. Docela dlouho mlčel. A pak se zasmál. Sice krátce, ale sarkasticky, až temně.

„Co je?“ znejistěl jsem. „Nebo myslíš, že to bude jinak? Ty NĚCO víš?“

Jen pokrčil rameny. Pak se rozezněly zvony. Mohlo to být znamení. Ale nebylo. V tenhle čas na Karlínském náměstí zvoní v neděli vždycky.