Moje láska, rallye. Jak Jiří Jirovec vybudoval největší sbírku rallye vozů na světě

Jiří Jirovec o sobě říká, že je typický petrolhead. Ve světě motorů provoněném benzinem se pohybuje od dětství, třicet let na českém trhu prodává auta a vybudoval největší sbírku legendárních rallye vozů na světě.

Když přijíždíte do Plzně od Prahy a hned na okraji, za dlouhou hřbitovní zdí, zahnete doprava, uvidíte po chvíli na protější straně stát velkou halu. To je náš cíl. Už ve chvíli, kdy otevíráte dveře, vás praští do nosu vůně benzinu, která nenechá nikoho na pochybách, čemu že je tohle místo zasvěcené. A pak se před vámi otevře pohled na největší sbírku továrních rallye aut na světě.

Na první pohled připomínají perfektně vyskládanou sbírku angličáků vašeho staršího bratrance, kterou si pamatujete ještě z dětství. Tehdy měl každý z modelů své přesně určené místo a běda tomu, kdo by snad chtěl skleněná dvířka vitríny pootevřít a na jedno z nich si sáhnout, nebo hůř, vzít ho do ruky. Tady je to podobné, v dlouhých řadách na světlé naleštěné podlaze stojí perfektně vyrovnaná sbírka pestrobarevných vozů, které měnily historii motosportu. Ale přejet prstem po kapotě prý můžete.

„Je to jedinečná sbírka, kterou nikde jinde nenajdete. Máme tady i takové legendy, které si chtějí přijet oskenovat třeba do počítačových her. Teď se možná jedno z našich aut objeví v některé z příštích verzí Gran Turismo,“ popisuje Jiří Jirovec, majitel sbírky a zároveň zakladatel firmy Invelt, se kterou už třicet let prodává vozy BMW a na trhu patří mezi top tři prodejce. „Byli jsme vlastně úplně prvním dealerem téhle značky. To ale vůbec neznamená, že bych sbíral jen bavoráky! Já mám slabost pro závodní auta. Vlastně mi jde vždy primárně o to, kdo s tím vozem jezdil, to je dělá výjimečnými,“ tvrdí. A tak tu vedle sebe stojí Citröen, se kterým jezdil Sébastien Loeb, Fordy Focusy Colina McRaea nebo Francoise Duvala, první Ford Tommiho Mäkinena i Subaru po Petterovi Solbergovi. A v prosinci jeden z vozů vystaví ve svém pražském showroomu.

„Všechna naše auta jsou plně funkční. Naposledy jsme si z Irska přivezli před týdnem tuhle modrou repasovanou Toyotu Celicu GT‑4. Tu jsem dlouho chtěl, s jejím majitelem jsem jednal tři roky! Většina aut ale není v tak dobrém stavu, nebo je, jak my říkáme, napadena kutilem − to pak musíme rozebrat do posledního šroubku a dát vůz do původního stavu. Já osobně jsem posedlý detailem, takže to musí být dokonalé a to mě samozřejmě stojí hodně peněz,“ vysvětluje ve své prosklené kanceláři v patře, odkud má na svou sbírku dokonalý výhled.

Od chvíle, kdy si koupil první kousek, uteklo už téměř deset let. Jeho kamarád si tehdy pořídil závodní Alfu a on bavoráka, aby společně mohli jezdit na „kafe‑srazy“ a výstavy. „To jsem ještě netušil, kam to povede. Ponořil jsem se do výstav a hned první, kterou jsem navštívil v Essenu, byla ta největší. Všude byly tisíce klasických aut a strašně lidí, prostě obrovské. A já tam viděl ty ceny a uvědomil si, že je to vlastně miliardový byznys!“ směje se. Aut s doloženým původem je totiž málo a majitelé za ně chtějí stovky a někdy i miliony eur. „Musíte hledat kus po kuse, po celém světě… Někdo sbírá angličáky a my prostě ta opravdová auta.“

Rallye

Vybudovat ucelenou sbírku mu trvalo osm let, dnes má kolem osmdesátky vozů, a když si chce koupit další, snaží se nejprve některé ze stávajících silničních aut prodat. I když… „Občas se s kupcem nemůžeme dohodnout na ceně, dohadujeme se, ale nakonec ho nekoupí. Tak tu to moje auto zůstane, co mám dělat, prodá se jindy. Jsem někdy i rád, že se neprodalo… A já si to druhé stejně koupím,“ bilancuje a oči se mu rozzáří štěstím. Jak totiž zdůrazňuje, za vydělané peníze si nekupuje lodě ani nemovitosti v zahraničí, s posvěcením svého obchodního partnera investuje dál do aut. „Koupím tak tři až pět aut za rok, už jsem opatrný. Ceny během covidu navíc vzrostly dvojnásobně. Třeba Porsche teď jde neustále nahoru. Naopak Maserati Sebring spadl dolů a už se to nevrátí. Můj nejdražší kousek je právě ta Celica. Stála mě 300 tisíc eur,“ přiznává s tím, že hodnota celé sbírky je diskutabilní, protože ceny se neustále mění. Plus minus to prý ale celkem budou stovky milionů korun. „A pak jsou auta, která mít nikdy nebudu. Jedině že bych vyhrál jackpot! Vezměte si Audi quattro S1, to křídlatý, to se prodá klidně za 1,7 milionu eur. Je to ikona, ale mimo moji leteckou úroveň,“ konstatuje.

Pokračovatel tradice

Lásku k rallye si Jirovec nese životem od dob, kdy ho jako malého kluka začal brát táta na závody. To bylo ještě u nich na Šumavě, kde v jedné malé vesničce vyrůstal. „Bavilo mě to, v devatenácti letech jsem se pak přichomýtl jako mechanik do jednoho týmu a zanedlouho začal sám závodit. Byl jsem i v repre a jednou skončil osmý na mistrovství Evropy v rallycrossu. Licenci mám už 42 let, jezdím ve svém Porsche nebo Corolle. Kvůli práci jsem na pár let přestal, v padesáti jsem se k závodění zase vrátil a musel se všechno učit znova,“ popisuje s tím, že závodění vyžaduje skvělou fyzičku, a zatímco dřív vyhrával svou třídu, teď se musí spokojit s tím, že skončí nejlépe třetí. „Takže jezdím mistráky a chci vydržet do sedmdesátky,“ plánuje Jirovec.

Poslední dobou ale s radostí sleduje svého čtyřiadvacetiletého syna Jakuba, který má za sebou dvě závodní sezony. Pracuje jako vedoucí oddělení motorsportu a mechanik v jedné osobě v Inveltu (pracuje zde i další Jirovcův syn a nejstarší dcera – pozn. red.) a prý se k rallye dostal tak nějak sám a nenápadně. „On je hodně šikovný, všechno si zařizuje sám, sehnal si tým, hledá si sponzory… Je to navíc veselý kluk se šťastnou povahou, každý ho má rád,“ dodává s otcovskou pýchou. Než ho začal podporovat, tak si ho prý ale musel nejdřív otestovat. Vzal ho za norským závodníkem Johnem Hauglandem, který dřív jezdil za tým škodovky a provozuje jednu z nejstarších škol řízení na ledě, aby se ho zeptal na jeho názor. A tam na zamrzlém jezeře na hřebíkách viděl, že má auto stále pod kontrolou, že ho pořád řídí. „Teď jezdí s Alpinou a hrozně rychle! Prodírá se žebříčkem nahoru, po prvním roce skončil čtrnáctý absolutně a vyhrál svoji třídu v MR, to je velký úspěch. Jen doufám, že se mi někde nepřerazí,“ říká a dívá se směrem do dílny, kde právě Jakub pracuje na Mitsubishi evo 6 Group A po Tommim Mäkinenovi. „Věnovat se autům bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Chvíli jsem uvažoval, že budu kuchař, ale tady je to mnohem lepší,“ popisuje Jakub. „Starám se tátovi o auta a pak celé to prostředí kolem rallye je hodně přátelské, všichni si vzájemně pomáhají.“

Před pár lety Jiří Jirovec byl na pokraji vyhoření. Sbalil rodinu a skoro na rok se přesunul na Sardinii, načerpat síly a přeskládat si priority. Když se vrátil, začal delegovat práci, do práce ale chodí skoro každý den. „Možná už přesluhuju, ale ještě pořád mě ta práce baví. Drží mě při životě. Já prostě neumím něco dělat na půl plynu, musím jet naplno,“ naráží na dlouhá léta, která strávil v automobilovém průmyslu.

I proto jeho firma začala před lety podporovat tradiční závod Rally Pačejov a do Prahy na jeho pozvání přijely hvězdy jako Francois Delecour nebo Jimmi McRae. „Já jsem typický petrolhead, co mu v hlavě duní benzin. Na motorsportu jsem vyrostl,“ vysvětluje a už plánuje, že až se příští rok na podzim pojede světový šampionát, chce závodit. Jen tak, bez tlaku na výsledek. Trať totiž navíc povede téměř kolem jeho chalupy. Jen prý ještě neví, jaké auto si na tu velkou událost vybere…