Plány pána ze Zikmundova. Adam Havlíček chce k penzionu přidat i sklárnu a destilérku

Na první pohled muž klidného ducha. Uvnitř vře nespočtem nápadů, jak udělat svůj kraj místem, na které budou i potomci potomků pyšní. Podnikatel Adam Havlíček provozuje krásný penzion, pomáhá nastartovat moderní zemědělství a plánuje i vlastní sklárnu a destilérku.

Land Rover Defender Heritage v barvě syrových mandlí se kolébá přes hrbolatý terén pastviny. Do otevřených okének vane intenzivní vůně trávy, a když míjíme stádo dobytka, žádné zvíře nezvedne hlavu. „To jsou krávy dexter, pořídil jsem je od Karla Rodena,“ říká za volantem Adam Havlíček, bekovku klukovsky naraženou na hlavě. Na statku jich má přesně pětačtyřicet a ještě ani jednu nezabil, má pro ně slabost. Kus od ostatních zahlédneme osamocenou krávu a Havlíček viditelně znervózní. „Snad není nemocná, krávy jsou vždycky ve stádu,“ strachuje se. Po chvíli pozorování, mu to však dojde: „Ale, ne! Ona bude rodit! Tak to je dobrá zpráva,“ oddechne si.

Vystudovaný právník, podnikatel, podle vlastních slov ale hlavně budovatel a obnovovatel zašlých tradic, tady uprostřed chřibských lesů, s výhledem na tajemný hrad Buchlov, na pozemcích kousek od Starých Hutí, které dříve patřily šlechtickému rodu Berchtoldů, vybudoval místo mnoha příběhů. Ten jeden by se dal vyprávět jako příběh proměny zašlého statku s hájenkou ze 17. století, které Havlíček proměnil v jeden z nejoblíbenějších designových penzionů posledních let – Zikmundov.

Ten druhý láká na historii moravského sklářství a starobylou rodinu Reichů, další příběhy skrývají exotickou oranžerii, zázračnou pálenku grappu nebo honosné myšlenky ekologického zemědělství. Kdo ale je Adam Havlíček a jak to, že toho zvládá tolik, i když jste o něm, možná ještě neslyšeli?

Koukat do budoucnosti

„Jsem podnikatel, ale z donucení. To slovo u nás má kvůli 90. létům pejorativní nádech, já ale musím vydělat peníze, abych mohl budovat. Jsem člověk, co nedrží finance ve fondech nebo někde na účtech, všechno, co vydělám hned dávám zpět do budov nebo do půdy, na které pak hospodaříme,“ říká nad hostinou na terase penzionu Zikmundov, kde zasedáme k rozhovoru. Přemýšlet nad podnikáním krátkodobě se mu nezamlouvá. Vybudovat firmu, jako úspěšnou ji prodat, ideálně nadnárodním korporacím, shrábnout peníze, které se vloží do investic a žít z výnosů… to je cesta, která by ho neuspokojila. „Vždycky jsem miloval historii, hodně čtu. Dřív mě víc zajímal středověk, období gotiky až po renesanci, teď jsem se ponořil do Belle Époque až po obě světové války. Nacházím tam spoustu inspirace a přišel jsem na to, že v Česku chybí šlechta. Šlechtické rodiny totiž byly svázány s půdou, předávaly ji budoucím generacím. Dnes nám chybí kontinuita,“ zamýšlí se. A pak přijde na slovo, které ho vystihuje. „Správce! Spravuju to tu pro budoucí generace, chci svým dvěma synům předat malé království, které je soběstačné, samofinancovatelné, něco, v čemž může moje rodina pokračovat dál.“

Sem na Zikmundov jezdil Havlíček už jako malý kluk. Tehdy to tu nesnášel. Jeho otec – zemědělec, myslivec a podnikatel – koupil zdejší zdevastovaný statek v roce 1993 a chtěl ho pomalu opravovat a znovu zemědělničit. Na pomoc si přivedl svého bratra, profesionálního žokeje, který jezdil za hřebčíny v Tlumačově a Napajedlích a začal se starat o koně a zvířata. Rodina z Uherského Hradiště, včetně dvanáctiletého Havlíčka, sem začala jezdit, jak říká, na „galeje“. „Chtěl jsem si tehdy hrát na počítači a místo toho jsem vstával v 5:30 a pracoval, natíral, uklízel. Jako alergik jsem musel pracovat se senem!“ říká.

Všechno se ale změnilo, když se zamiloval do Toskánska. Předtím stihl vystudovat práva, nechat se zaměstnat jako firemní právník a přičichnout k developerským projektům. Právo, ale nikdy nebylo jeho vysněným oborem, pustil se do něj spíš proto, že moc nevěděl, čemu jinému se věnovat. „Vždycky mě bavily humanitní předměty, kdybych se mohl živit historií, tak to dělám. Ale to moc nejde. Školu jsem spíš provečírkoval, bavil mě studentský život v Olomouci. Když se naskytla první příležitost jít do jiného oboru, pokaždé jsem po ní skočil,“ vypráví Havlíček. A protože miloval jídlo a stolování, začal se jeho zrak ubírat tímto směrem. Jednu dobu dokonce podnikal s grily Weber. Zásadní okamžik ale přišel právě na dovolené v Toskánsku. „Měli jsme tam pronajatý velmi starý dům mezi zámkem a klášterem a velmi jsem si to místo zamiloval. Najednou mě napadlo, že provozovat ubytování a vybudovat něco kolem by mi sedlo. Zajel jsem se pak pár měsíců poté podívat po dlouhé době na Zikmundov a najednou mi to došlo. Udělám si malé Toskánsko tady!“

Zikmundov

A tak v roce 2012 začali budovat Zikmundův dvůr, nazvaný podle šlechtice Zikmunda Kornelia Bertolda. S pomocí architekta s toskánskými kořeny Luďka del Maschio zabydlel penzion devíti pokoji, nazvali je poetickými názvy a všechny vybavili designovým nábytkem a moderní technologií. Havlíčka investice vyšla na 16 milionů korun, a když v roce 2014 otevřeli, rychle se tu vytříbila klientela, která hledá prémiovou kvalitu, ale i autentický zážitek. V otevřené kuchyni se tady od rána do večera vyvařovaly gurmánské pochoutky a hosté mohli vyrazit na procházku, na koně nebo jen koukat do krajiny, ze které přechází zrak. A tak je to dodnes. Poslední dva nové pokoje přibyly letos a jsou větší a luxusnější, i proto stály stejně jako tehdy celý projekt. Vydělávat na sebe začal Zikmundov třetí rok po spuštění. S jednačtyřicetiletým podnikatelem tu dnes pracuje skoro celá rodina, manželka Michaela se stará o provoz, otec je hospodář.

Sladká a voňavá

„Jsem dobrý na rozjíždění projektů, ale nemám vůbec talent jako provozák. Mým největším hobby je ale gastronomie, jsem takový kavárenský povaleč. Tak jsem se vlastně dostal i k zemědělství,“ načíná Havlíček další kapitolu. Na Zikmundov mu totiž kamarád vozil občas rajčata z jednoho z první moderních skleníků na Slovensku a Havlíčkovi chemicky neošetřená a voňavá rajská jablíčka zachutnala natolik, že je chtěl ve velkém odebírat. „Jenže kamarád se začal kroutit, že je jich mají málo a že poptávka je vyšší než nabídka,“ popisuje. A tak začal zjišťovat, jak to změnit. Nakonec se spojil se zlínským holdingem NWT, který mimo jiné projekty investoval právě i do instalace inovativních skleníků.

„Můj kamarád se přiženil do Mutěnic, kde měli bioplynovou stanici, což je výborný zdroj odpadního tepla pro skleník. Chtěl jsem mu ten nápad dohodit. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem od něj pozemek odkoupil a začal sám. Tehdy jsem však vůbec netušil, jak je moderní zemědělství náročné!“ vzpomíná. Společně s dalšími ekologicky smýšlejícími podnikateli a zemědělci tak utvořili družstvo Čerstvě utrženo, které pomocí hydroponických skleníků pěstuje lokálně, celoročně a v bio kvalitě. V počátečním entuziasmu navíc pro pěstování nadchl i herce Karla Rodena, který se jednou ubytoval na Zikmundově. Muži se spolu zapovídali u večeře, druhý den společně vyjeli na koně a zrodilo se přátelství. „Karel s sebou neměl žádné pořádné boty, jen nějaké Crocsy, tak jsem mu na projížďku půjčil svoje. A když už někdo kráčí ve vašich botách, to je pak kamarádství raz dva! Máme oba velikost 47,“ směje se Havlíček, který pak Rodena zajel navštívit na jeho Zámek Skrýšov u Sedlčan. „Chtěl tehdy začít hospodařit, aby mohl svým dětem předat něco, co nebude jen zátěž jako zámek, který se musí neustále opravovat. Měl pocit, že na malé ploše nejde vybudovat soběstačné hospodářství a já mu poradil, že jde, ale musí pěstovat něco, co má intenzivnější výnosnost,“ vysvětluje Havlíček. On sám tehdy rozjížděl borůvky na ploše 25 hektarů, Roden se rozhodl pro šest. „Dělali jsme to skoro zároveň, Karel šel v mých stopách, takže bohužel dělal stejné chyby jako já. Ale dnes má spolupráci s Rohlíkem a myslím, že to dobře dopadlo.“

Kromě radosti z populárních cherry rajčat Strabena a Nelinka nebo okurek Hugo, které dnes koupíte v běžných supermarketech, ale družstvo za pět let existence zažilo nelehké chvíle. „V jednom skleníku jsme měli tomato brown virus, kvůli kterému jsou na rajčatech hnědé fleky, pak molici bavlníkovou neboli Bemisia tabaci, kvůli které nám nedozrávala rajčata. Byly tam hrozné škody. Ono není tak těžké stavět farmy a skleníky, ale starat se o ně. A najít kvalifikované lidi je naprosto zásadní a v dnešní době obrovský problém. Navíc zemědělství je hlavně o optimalizaci nákladů, počítá se každá koruna a já jsem trošku rozhazovačný,“ krčí Havlíček rameny. Ačkoli je pořád předsedou, z aktivit kolem Čerstvě utrženo už se pomalu stahuje, vždyť ho taky čeká další velkolepý projekt. Ten nejnovější.

Bude sklárna!

„Je to vlastně podobné jako u těch rajčat. Skamarádil jsem se s Gerhardem Illekem, ředitelem rakouské sklárny Sophienwald, od které dlouhodobě bereme sklo na Zikmundov. A zjistil jsem, že většina těchto firem se sklem si nesáhne na výrobu, že jen přeprodává sklo, které pro ně vyrábí jiné sklárny, jako je třeba česká Květná 1974. Těch skláren je jen malý počet a většinou jsou ve střední a východní Evropě. Gerhard mi řekl, že pořád bojují s kapacitou sklářů naplnit poptávku a že kdybych přišel na to, jak mu dodávat sklo, bude rád,“ vysvětluje Havlíček. Zvlášť ho zaujalo vinné sklo, tenkostěnné sklenice, které umožňují lépe zkoumat viskozitu vína a celkově zvyšují požitek z jeho pití. „Jenže právě ty jsou opravdovým uměním. Navíc neustále klesá počet sklářů, kteří to umí, a vychovat další trvá minimálně 10 let. A tak jsem se rozhodl postavit sklárnu tady a vytvořit nejlepší sklářskou vinařskou značku na světě,“ ohlašuje Havlíček. Podíl ve firmě dal i vinařům, manželům Galovým, se kterými ho pojí právě láska k vínu, a najal si hvězdný tým grafika Aleše Najbrta a umělce a designéra Ronyho Plesla. První kolekce se bude jmenovat Linden, neboli lípa, a bude v ní všechno potřebné, ať už to jsou sklenice na bílé, červené, champagne, dekantér, karafa na vodu i grap­pu. „Všechno vzorujeme na 3D tiskárně a je to skvělé! Bude to prémiová značka a chci ji vyslat do světa. Každý rok také plánuju edici s vybraným vinařstvím. V čem jsou Češi lepší než ve skle? Moc oborů není,“ těší se podnikatel.

Své jméno značka získala v Havlíčkově milované historii. „Pátral jsem v dějinách zaniklých skláren. A tam jsem na ně narazil. Reichovi byli ve své době nejvýznamnější sklářskou rodinou v Rakousku‑Uhersku. Původem byli odtud, měli sklárnu ve Starých Hutích. Dnes tady nemají ani pomníček, prostě se na ně zapomnělo,“ popisuje. V historii obce Staré Hutě se píše: Roku 1814 se novým nájemcem sklárny stává Izák ­Reich. V té době jednatřicetiletý syn buchlovického hostinského, vinopalníka a obchodníka, se rozhodl pronajmout si od hraběnky Berchtoldové již několik let pustou sklárnu. Uzavřel dohody se skláři, kteří zde dříve pracovali, a na jaře roku 1814 se do sklárny vrátil život. Zpočátku Izák Reich pracoval jako huťmistr a zároveň studoval knihy o sklářství. Výrobu skla se mu podařilo oživit a jeho děti úspěšně pokračovaly ve sklářském podnikání a postupně si najímaly další a další sklárny na Moravě.

„V druhé polovině 19. století už Reichové vlastnili jedenáct skláren a měli zastoupení i v New Yorku. Pak ale přišly problémy, nejdřív konec říše, pak automatizace výroby a co nejlevnější sklo, takže jejich manufaktury šly z kopce a nakonec to dovršila druhá světová válka. Většina Reichů musela do koncentráku. Jediné, co zbylo po sklárně tady, ve Starých Hutích, je stará lípa, kterou Izák zasadil na dvoře,“ vrací se Havlíček k lipovému listu. A v nedalekém potoku se prý pořád dají vylovit skleněné kusy.

Značka se tak jmenuje Izaak Reich Crystal a sklárna v areá­lu Zikmundova se už finalizuje. Pracovat v ní bude tým čtyř sklářů, denně budou mít za cíl vyrobit sto osmdesát sklenic. Hned vedle hutě se staví oranžerie, odpadové teplo Havlíček opět využije, tentokrát na své milované toskánské olivy, citrusy a rozmarýn. „Dříve šlechta u zámků vytápěla oranžerie kamny, bylo to strašně neekologické. My tady budeme pořádat i menší posezení nebo svatby,“ odhaluje plány Havlíček. Investice do sklárny s veškerou technologií a oranžerií je zatím třicet milionů. A v plánu je ještě destilerie. „Pokud milujete víno, najdete si cestu i ke grappě. A i Reichovi měli palírnu,“ zdůrazňuje majitel, který se svými nápady a plány rozhodně nekončí. V hlavě má ještě ovce merino a kosmetickou řadu z lokálních surovin.

„Kdybych neměl Zikmundov, možná bych se opravdu přestěhoval do Toskánska. Na druhou stranu Slovácko je krásný a pohostinný kraj. Není nejbohatší, ale jeden z nejkrásnějších. Tady se střetává víno se slivovicí a jsou tu řemeslně úžasní lidé. A já mám zajímavé lidi rád. V malých městech je ale těžší se s nimi seznámit. A teď mám tohle místo, kam jezdí lidé, se kterými bych se jinak nikdy nepotkal. Třeba zrovna ten Karel Roden, ale i mnoho dalších. To se mi prostě líbí,“ říká nový velkopán Starých Hutí a opírá se o kamenné pilíře staré 400 let, které tu snad díky jeho vizi budou vítat dobré pocestné.